Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 27. kapitola

01.09.2012 (15:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3319×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Neřekla jsem dále,“ upozornila jsem ho a dále křečovitě svírala umyvadlo.

„Promiň, ale slyšel jsem tvé splašené srdce. Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a já zakroutila hlavou.

„To je z těch nervů, co jsem měla. Už to bude dobré,“ řekla jsem mu a podívala se do zrcadla. Byla jsem bledá. Hrozně bledá. Skoro jako on.

„Nevypadáš moc dobře,“ upozornil mě a já se zasmála.

„Jo, to vidím,“ sdělila jsem mu a podívala se do jeho zlatých očí. Byly pořád stejné. Hluboké a nadlidsky krásné. Usmál se na mě a prohlédl si mé tělo v upnutých černých šatech.

„Kromě tvého obličeje je všechno ostatní pořád tak přitažlivé a smyslné,“ vydechl a já se otřásla. Řekl to takovým tónem, který mě zamrazil až v morku kostí. Zatřepala jsem hlavou a ručník, který jsem svírala v rukou, položila na poličku u umyvadla.

„Asi bych se měla vrátit,“ řekla jsem a chtěla kolem něj projít, ale jeho ledová dlaň na mé paži mi v tom zabránila. Po tom jediném doteku se mi v mysli přehrálo všechno, co se kdy mezi námi odehrálo. Naše spojená pokožka vysílala do mého podvědomí signály, které jsem se snažila ignorovat.

„Chtěl jsem se ti za všechno umluvit. Měl jsem v plánu to udělat ten večer, kdy jsem ti poslal ten vzkaz, ale tys nepřišla. Chápu, proč si to neudělala, ale jen jsem se ti chtěl omluvit. Moc mě bolelo, když jsem tě viděl nešťastnou a zhroucenou,“ zašeptal mi do ucha a já se znovu otřásla. Nešťastnou a zhroucenou? Jen jednou jsem před ním plakala a to bylo ve chvíli, kdy mě opouštěl.

„Jak si mě mohl vidět nešťastnou a zhroucenou?“ zeptala jsem se ho a viděla, jak se při mé otázce napjal. Udeřila jsem hřebíček na hlavičku.

„Nemohl jsem to jen tak hodit za hlavu. Musel jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku,“ snažil se mi vysvětlit, ale já se jen trpce zasmála a vymanila se z jeho sevření.

„Když si mě tak viděl, proč si za mnou nepřišel? Proč si mě neutěšil a nepodal mi pomocnou ruku? Řekl si, že mě miluješ. Řekl si to několikrát. Proč si nechal svého syna, aby mě utěšil, když si byl tak blízko?“ zeptala jsem se ho a po tváři mi stekla jedna neposedná slza. Rychle jsem ji setřela a odešla z koupelny. Nechtěla jsem se s ním dál bavit. Došla jsem do obýváku a podívala se na Edwarda. Musel všechno slyšet, stejně jako ostatní.

„Je mi to moc líto, ale udělalo se mi nevolno, raději pojedu domů,“ oznámila jsem jim a viděla, jak se na mě starostlivě podívali. Alice mě objala a slíbila, že se na mě přijede podívat. Rose mi zamávala, stejně jako zbytek rodiny a Esmé mě šla vyprovodit před dům. Edward se rychle zvedl a došel ke mně.

„Bell, nebude ti vadit, když tu chvilku zůstanu? Musíme něco vyřešit,“ pověděl mi a sledoval mě pohledem plným strachu a starosti. Kývla jsem hlavou, políbila ho na tvář a usmála se na Esmé. Po té jsem se k nim otočila zády a odešla k Edwardovu autu. Naštěstí nechával klíčky v zapalování. Nastartovala jsem a vyjela směrem k Seattlu.

Když jsem projížděla kolem velkého obchodního centra, zakručelo mi v žaludku. Překvapeně jsem se podívala na svoje břicho a znovu uslyšela ten zvuk. Páni, už tak dlouho jsem ho neslyšela. Zajela jsem k obchodu, zaparkovala a vydala se dovnitř. Z kabelky jsem si vyndala peněženku a podívala se, kolik peněz mám. No, něco málo koupit můžu. Měla jsem sice v záloze kreditní kartu od Edwarda, ale tu jsem měla jen pro nejhorší případy. Chodila jsem mezi regály a brala do ruky vše, na co jsem měla chuť. Bylo mi jedno, že to všechno půjde za chvilku pryč, v tuto chvíli jsem měla ohromný hlad. Když už jsem měla plnou náruč, došla jsem k volné pokladně a na pás naskládala zboží. Mladá prodavačka se na mě usmála a vzala do ruky první věc z mého velkého nákupu, ale v rozhlase se ozvalo, aby šla do kanceláře a já si naštvaně povzdychla. No, zdržím se tu asi dlouho. Pozorovala jsem dění kolem sebe a nehty klapala o ocelovou desku. Pohledem jsem zavadila o regál, který byl hned vedle mě, a vzala do ruky čokoládovou tyčinku. Položila jsem ji na pás a podívala se, co dalšího ještě koupím. Jela jsem pohledem přes prezervativy, lubrikačními gely až k malé krabičce, která byla až úplně dole. Sehnula jsem se k ní a přečetla si nápis, který na ní stál. V tu chvíli se se mnou svět zatočil.

Počítala jsem dny od mých posledních měsíčků a musela se chytit pásu, jinak bych upadla na zem. Čtyři týdny zpoždění, to snad ne. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Byla jsem ve stresu kvůli škole, ale že bych zanedbala tuhle pravidelnou věc? Ruce se mi třásly, viděla jsem rozmazaně a všechno mi do sebe začalo zapadat. Střídaly u mě dva stavy. Stav hladu a stav zvracení. Spala jsem déle, než normálně. Něco mi bránilo pít alkohol. Zhubla jsem ze stresu a chvěl se mi žaludek někdy tak moc, až se mi zdálo, jako kdyby do něj někdo kopal. Viděla jsem, jak se mladá pokladní vrací a něco říká. Nevnímala jsem ji, sehnula se pro jednu malou krabičku a položila ji na pult.

Seděla jsem v autě a řídila. Snažila jsem se nemyslet na to, co mě doma čeká, jinak bych se určitě vybourala nebo při nejmenším vyjela z mého jízdního pruhu. Soustředila jsem se na cestu a dávala pozor na to, abych u domu správně zaparkovala. Když jsem vystupovala, vzala jsem do ruky tašky a auto zamkla. Pomalu jsem se ploužila k domu. Nepospíchala jsem, protože mi bylo jasné, co budu muset udělat. Když se před mým nosem objevily vchodové dveře, zasténala jsem. Vyšla jsem těch pár schodů, odemkla byt a tašky položila na zem. Vzala jsem malou fialovou krabičku, došla do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. V tuhle chvíli jsem vypadala jako nějaká padesátiletá ženská, které umřela její jediná kočka. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na krabičku, kterou jsem svírala v ruce.

Seděla jsem na zemi a rukama si objímala nohy. Bradou jsem se dotýkala kolen a snažila se nedívat na malou plastovou tyčinku, která byla položená přede mnou. Hypnotizovala jsem vteřinovou ručičku na hodinách a prosila ji, aby se zastavila. Když mě neposlechla, rozhodla jsem se, že si čas zkrátím přemýšlením. Co když bude ten test pozitivní? Co když jsem těhotná? Je to vůbec u upíra možné? Neměla jsem tušení, zda teď dítě chci. Právě jsem dodělala školu, chtěla jsem si vyzkoušet, jaký je dospělácký život. Na druhou stranu, představa Edwarda s malým chlapečkem v náruči mě dojala. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych mu dala syna, když se koupelnou ozvalo cinknutí. Polekaně jsem sebou trhla a kopla do budíku, který ležel na zemi. Roztřesenou rukou jsem sevřela plastovou tyčinku a očima hypnotizovala strop. Napočítala jsem do pěti a pohledem sklouzla na svou dlaň. Dva proužky.

Četla jsem si návod několikrát, snažila se najít nějakou chybu, ale bylo to bezvýsledné. Jsem těhotná. Zasnoubená, mladá a těhotná. Najednou jsem nevěděla, co dělat. Mám se radovat, či plakat? Je dítě to, po čem teď toužím? Pomalu jsem se zvedla ze země a podívala se na své tělo do zrcadla. Vytáhla jsem si šaty a hleděla na své ploché bříško. Položila jsem si na něj dlaň a lehce ho pohladila. Opravdu tam roste nový život? Urovnala jsem si šaty, odešla do kuchyně a podívala se na tašky, které jsem přivezla. Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem je, na stůl vysypala jejich obsah a každou potravinu rozbalila. Kousek od každé jsem si ukousla, napila se limonády a pochutnávala si na další. Věděla jsem, že mi bude zle, ale v tuhle chvíli jsem potřebovala cukr.

Ležela jsem na pohovce a sledovala televizi. Očekávala jsem nával nevolnosti následovaný zvracením, ale dlouho se nic nedělo, tak jsem si pustila nějakou komedii, kterou přinesl Edward, a snažila se smát tomu, co se tam dělo, ale nějak jsem nemohla. Položila jsem si hlavu na polštář, více se zachumlala do deky a povzdychla si. Možná jsem neudělala dobře, když jsem toho snědla tolik, co když jsem ublížila drobkovy? Během těch několika desítek minut jsem svému nenarozenému dítěti vymyslela první přezdívku. Musela jsem se zasmát sama sobě. Zavřela jsem oči, poslouchala smích, který se nesl z televize, a zhluboka se nadechla.

Musela jsem usnout. Když jsem se převalila na bok, nespadla jsem, jak jsem se obávala, ale jen jsem se z jedné poloviny postele překulila na druhou. Otevřela jsem oči, promnula si je a rozhlédla se kolem sebe. Edward se musel vrátit, jak jinak bych se dostala do postele? Zabalila jsem se do příjemně vyhřáté deky a zvedla se. V obývacím pokoji jsem uviděla světlo a došla k němu. Edward ke mně seděl zády a já ho po nich pohladila. Ucítila jsem, jak sebou škubl. Odkdy se upíři lekají?

„Už jste to dořešili? Měl si mě vzbudit,“ řekla jsem mu a znovu ho pohladila. On se však napjal a rychle se zvedl. Postavil se naproti mně a hleděl mi do očí.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho a najednou pocítila strach.

„Co je tohle?“ zeptal se a zvedl k mojí tváři dlaň, ve které svíral těhotenský test.

Chci všem moc poděkovat za hlasy v anketě o povídku měsíce. Desáté místo pro někoho může být zklamáním, já jsem za něj vděčná. Moc vám děkuji a jsem ráda, že se vám má povídka tak zalíbila. Můžu vám slíbit, že konec bude pro někoho překvapením, ale ti, kteří mě znají a pozorně četli, to možná vědí už teď. Ještě jednou moc děkuji, vaše IsabelMasen.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 27. kapitola :