Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 21. kapitola

31.07.2012 (11:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3491×

Sledovala jsem jeho tmavé oči a nevěděla, co mám dělat. Ležela jsem nahá v jeho posteli, s jeho tělem mezi stehny a najednou se chtíč stáhl a nechal tak můj mozek, aby se k této situaci vyjádřil.

Nedělej to, je to špatné, křičelo mé slušné já, které zůstávalo věrné Calovi.

Podívej se na jeho tělo. Má tě rád a chce tě, tak na co čekáš? oponovalo mu mé druhé já, které mi našeptávalo tichým hláskem to, co jsem sama věděla.

Pamatuj na něj. On se vrátí, zkoušela to znovu slušná část mého já.

Nikdy se nevrátí, ozvalo se děsivým tichem mé mysli, které následovalo po krátké výměně názorů.

Pousmála jsem se na Edwarda, přitáhla si ho zpět ke svým rtům a vpila se do těch jeho. Líbala jsem ho s vášní, která dřímala v mém těle tři nekonečné měsíce. Nechala jsem se vtáhnout do světa rozkoše, slasti a stenů, které naplňovaly místnost. Jeho ruce laskaly mé tělo se stejnou vervou, jako jsem to dělala já. Hladil mou pokožku, mazlil se s mým tělem a vyčkával na ten pravý okamžik. Nechala jsem ho, aby na mě nalehl ještě víc a pocítila, jak vstupuje do mého těla. Pomalu ale jistě se stával mojí součástí a při tom mi hleděl do očí. Nevím, co v nich viděl, ale zastavil se a se starostí v očích si mě měřil. Usmála jsem se, pohladila ho po tváři a políbila ho. Během okamžiku se do mě ponořil celý a já vydechla.

Své pohyby jsem sladila s těmi jeho a užívala si tu dokonalou souhru našich těl. On sténal, já sténala. On mě hladil ve vlasech, já jeho také. S jeho otcem jsem se milovala tolikrát. Po tom, co mi řekl, že mě miluje, jsem v našem spojení cítila tolik něhy a lásky, až jsem se z toho zalykala blahem. Jenže teď to bylo jiné. Cítila jsem více něhy, více starosti, více lásky. Nebyla jsem si jistá, zda mu jsem schopná dát to, po čem touží. Co když ho zklamu? Co když nakonec přijde na to, že nejsem ta pravá a opustí mě i on? V podbřišku jsem ucítila pnutí následované křečí uspokojení, takže se mé zmatené myšlenky rozutekly úplně jiným směrem. Cítila jsem, jak se mé lůno stahuje a nahlas sténala. Edward ještě dvakrát přirazil a nakonec hrdelně zavrčel. Nebála jsem se toho zvuku. Byla jsem na něj zvyklá. Jeho ledové tělo se položilo na to mé a já ho dlaní pohladila ve vlasech. Poprvé za několik měsíců jsem se cítila spokojená. Spokojená a uspokojená. Cítila jsme jeho ledový dech na rameni a trochu se otřásla. Odtáhl se ode mě, podíval se mi do očí a usmál se. Políbil mě na rty, rozpojil naše těla a opustil postel. Poslední, co jsem ucítila, byl dotek přikrývky, do které mě zabalil.

Stála jsem u oltáře, na sobě jsem měla bílé skvostné šaty, které dokonale schovaly bříško, které zdobilo mé tělo. S radostí v očích jsem si ho pohladila, sledovala slzu, která na něj stekla a povzdychla si. K mé dlani se přidala druhá, bledá a ledová. I přes látku šatů jsem cítila, jak je studený. Pomalu jsem zvedla hlavu, párkrát zamrkala a podívala se do tváře muži, který stál naproti mně. Jediné, co jsem zaznamenala, než jsem se probudila, byly jeho zlaté oči plné citu, lásky, úcty a pokory.

„Bello,“ ozvalo se u mého ucha a já sebou polekaně trhla. Otevřela jsem oči, rozhlédla se kolem sebe a po několika rychlých mrknutích jsem se setkala s Edwardovýma zlatýma očima. Usmála jsem se a více se zabalila do deky.

„Nech mě ještě spát,“ žadonila jsem a neměla v plánu tohle příjemně vyhřáté místo opustit.

„Lásko, víš, že bych ti splnil všechno, ale musíme jít,“ šeptal mi do ucha a já pocítila neskonalou radost z toho, co mi právě řekl. Lásko. Splnil by mi všechno. Zasmála jsem se a otočila se na záda.

„Co přesně máme v plánu?“ zeptala jsem se ho a našpulila rty. Nenechal se dlouho pobízet a splnil to, po čem jsem toužila.

„Musím jet domů a ty pojedeš s Alicí, aby ses odreagovala a odpočinula si,“ pověděl mi a já se rychle posadila. Přikrývku jsem si držela kolem těla a zmateně ho pozorovala. Domů?

„Neboj se, nic se neděje. Emmett potřebuje pomoct se svatbou a Alice jede objednat květiny,“ uklidňoval mě, ale mé srdce pořád rychle tlouklo a snažilo se dostat z mého těla. Pocítila jsem strach. Co když se něco stane? Co když potká svého otce a rozmyslí se vše, co měl v plánu? Co když mě také opustí? Pohlédla jsem na něj se strachem v očích a rychle ho objala. Pevně jsem svírala jeho tělo ve své náruči a přála si, aby to takhle zůstalo napořád. Já a bezpečí jeho náruče.

„Bell, neboj se, nic se nestane,“ konejšil mě, ale já, stejně jako on, věděla, že je to jen fráze. Nikdy nevíme, co se stane.

„Edwarde, neodcházej,“ prosila jsem ho a pevněji sevřela jeho tělo. Po tváři mi stekla slza a celé mé tělo se nepříjemně třáslo.

„Bellinko, neplakej,“ šeptal a konejšivě mě houpal. Nevěděla jsem, proč se tak chovám. Dostala jsem muže, který mě má rád a ochrání mě před vším, co by mě mohlo ohrozit. Proč dělám scény, které ho mohou odradit?

„Promiň,“ vydechla jsem a odtáhla se od něj. Nesouhlasně si měřil mé tělo, které se pomalu zvedlo z postele, a díval se na mě, když jsem nechala přikrývku spadnout na zem. Vlezla jsem do koupelny, podívala se na svůj odraz v zrcadle a povzdychla si. Studenou vodou jsem si opláchla obličej, namazala ho krémem a vyčistila si zuby. Vlasy jsem si svázala do culíku, pousmála se na sebe a přešla ke dveřím. Když jsem je otevřela, Edward tam nebyl. Dřív, než jsem začala panikařit, se objevil v pokoji s talířem v ruce. Oddychla jsme si, posadila se ke stolu a nechala se od něj obejmout.

„Najez se, to ti pomůže,“ radil mi a políbil mě na tvář. Do ruky jsem vzala lívanec, namazala si ho marmeládou a ukousla si. Když jsem polykala tu sladkou dobrotu, začala jsem přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo. Očekávala jsem nával výčitek, zloby a zhnusení nad sebou samou, ale nic takového se nedostavilo. Cítila jsem se dobře. Moc dobře. Když jsem dojedla, Edward umyl a uklidil talíř, otočil se na mě a povzdychl si.

„Zvládneš to?“ zeptal se mě starostlivým hlasem a já se zvedla ze židle. Přešla jsem k němu, objala ho kolem pasu a nadechla se.

„Obejmi mě,“ požádala jsem ho a ucítila, jak se jeho dlaně setkaly na mých bedrech a pevně sevřely mé tělo. Cítila jsem se tak malá. V jeho náruči jsem si připadala jako moucha lapená v závěsu. Zasmála jsem se tomu přirovnání a tím upoutala jeho pozornost. S pozdvihnutým obočím na mě pohlédl a já raději zakroutila hlavou.

„Zvládnu to. Nevím, co to se mnou bylo,“ přiznala jsem a sklopila hlavu. Jeho ledová dlaň mě ale donutila zvednout hlavu a podívat se na něj. Síla jeho pohledu mě okouzlila.

„Neboj, on tam nebude,“ vydechl a já na tváři ucítila jeho dech. Zavřela jsem oči, usmála se a ucítila, jak mi ze srdce spadl velký balvan. Políbil mě, rozloučil se a nechal mě v bytě samotnou. Ne na dlouho, Alice přišla během okamžiku a já se ani nestihla nalíčit.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě nadšeně a objala mě. Nevěděla jsem, proč je tak šťastná. Podíval jsem se na ni a viděla, jak jí září oči.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se jí a ona mě znovu objala.

„Jsem tak ráda, že jsi konečně dostala rozum. S Edwardem budeš šťastná,“ výskala mi do ucha a já si povzdychla. Mohlo mě napadnout, že to bude vědět dřív, než my dva.

„Alice, je to teprve pár hodin,“ řekla jsem a protočila oči, ale ona si nenechala zkazit radost. V rychlosti mě nalíčila, oblékla a poslala k autu. Bála jsem se toho, že přijede svým kanárkově žlutým Porschem, ale čekalo mě překvapení v podobě stříbrného Volva, které patřilo Edwardovi. Usmála jsem se, nasedla na místo spolujezdce a nadechla se. Cítila jsem ho. Jeho vůni, jeho dráždivé vzrušující aroma, které mě okouzlilo.

Alice vyjela od našeho bytu a cestou mi povídala, jak je ze mě a ze svého bratra nadšená. Plánovala, jak spolu budeme šťastní a konečně budeme spokojení. Přestaneme se trápit a budeme si užívat toho, co nám bylo tak dlouho odepřeno. Po dalších deseti minutách jsem ji přestala poslouchat a dívala se z okna.

„Konečně se budu doma moct nadechnout. Všichni se budou radovat z toho, že je ta věc za námi a táta se bude moct konečně uklidnit,“ švitořila dál a tím upoutala moji pozornost. Uklidnit?

„Cože?“ zeptala jsem se a pozorovala její pohasínající úsměv. Podívala se na hodiny a vyjekla.

„Páni, máme skluz,“ snažila se změnit téma, ale já ji chytila za ruku a donutila ji tak, aby se na mě podívala.

„Co jsi tím myslela?“ udeřila jsem na ni a neměla v plánu se vzdát. Zhluboka se nadechla, trochu zpomalila a rukou si prohrábla vlasy.

„Je na tom stejně jako ty. Možná ještě hůř,“ přiznala a já raději zavřela oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 21. kapitola :