Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 20. kapitola

27.07.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3468×

Nevím, jak dlouho jsme tam stály a objímaly se, ale nezajímalo mě to. Byla jsem s Alicí, svojí kamarádkou, a cítila, jak mi během našeho objetí odpouští. Zhluboka se nadechovala, pevněji mě svírala a vzlykala.

„Ach, Bello,“ vydechla nakonec a pustila mě. Musela jsem si několikrát otřít tváře, abych jí viděla do očí, ale nakonec se to povedlo a já měla možnost si ji pořádně prohlédnout. Byla stejná. Pořád krásná a okouzlující. Všimla si mého zkoumavého pohledu a zasmála se.

„Jsou to jen tři měsíce, co jsme se neviděly, a ty mě tu studuješ, jako kdybych byla pryč několik let,“ řekla a znovu se zasmála.

„Připadá mi to tak,“ přiznala jsem a setřela slzu, která mi stekla po tváři na klíční kost.

„Posaď se a jez,“ přikázala mi dojatým hlasem a já ji poslechla. Dala jsem se do jídla a musela uznat, že na upíra, který nepotřebuje lidské jídlo, vaří moc dobře. Jedla jsem, mlaskala a s plnou pusu jí chválila její výtvor.

„Vlastně to vařil Edward, já to jen okořenila,“ přiznala po mé další lichotce a já se zasmála.

„Kde vlastně Edward je?“ zeptala jsem se a do úst si vložila další sousto.

„Je na lovu. Zavolal mi, abych za tebou přijela, ale já odmítla. Naléhal na mě, ale já si stála na svém. Až Jasper mě donutil, abych o tom popřemýšlela. Vlastně díky němu jsem to všechno vstřebala a byla schopná ti to odpustit,“ svěřila se mi a já Jasperovi připsala jedno velké nesmazatelné plus. Tohle má u mě.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi,“ vydechla jsem a znovu si vzpomněla na dny, které pro mě byly nejhorší. Plakala jsem, svíjela se vnitřní bolestí a potřebovala kamarádku, která by mě utěšila a slíbila mi, že všechno bude v pořádku. Jenže ona tu nebyla. Odešla společně s ním.

„Vím, také jsi mi moc chyběla. Hlavně minulý týden,“ řekla a já na ni zmateně pohlédla.

„Vybírala jsem svatební šaty,“ zašeptala a já se málem zakuckala.

„Svatební šaty? Vždyť jste všichni v rodině ve svazku manželském,“ připomněla jsem jí a použila obrat z její doby. Zasmála se a zakroutila hlavou.

„Opakujeme svatby každých deset let,“ obeznámila mě s jejich tradicemi a já najednou nemohla popadnout dech. Co když se bude ženit on? Co když si můj vyvolený vezme ženu, která mu vychovává děti? Alice si všimla mého výrazu a zvedla ruce v obranném gestu.

„Ty šaty jsem vybírala pro Rose,“ vysvětlila mi a já se mohla konečně zhluboka nedechnout. Kdyby se vdávala Esmé, asi bych si vážně něco udělala.

„Nepochybuju o tom, že šaty jsou dokonalé,“ vydechla jsem a před očima se mi rýsovaly dokonalé bílé šaty s nadýchanou sukní a hlubokým výstřihem.

„Rosalie si ještě žádné nevybrala,“ řekla a vidina jmenované v bělostných šatech se rozpustila. Dojedla jsem, chtěla umýt talíř, ale než jsem se nadála, už byl čistý a uložený ve skříni. Alice se na mě otočila a podívala se mi do očí.

„Jedeme dneska vybírat dál, nechtěla bys jet taky?“ zeptala se mě a já zakroutila hlavou.

„To není dobrý nápad. Moc ráda bych všechny viděla, ale nejde to,“ uzavřela jsem to a zvednutím ruky umlčela slova, která se jí drala z úst. Smutně se usmála a podívala se na hodiny.

„Edward tu bude za hodinu. Já už budu muset jít, Rose čeká,“ vydechla a došla ke mně. Pevně mě sevřela ve své studené voňavé náruči a já se usmála. Měla jsem ji zpátky. Svoji nejlepší kamarádku. Svoji ochránkyni. Políbila mě na tvář, zasmála se a odešla. Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji a povzdychla si. Teď, když se tu objevila, se mi do hlavy tlačily myšlenky na něj. Chtěla jsem se jich zbavit, ale nešlo to. Posadila jsem se, do ruky vzala polštář a zmáčkla ho. Nechala jsem všechny starosti, myšlenky a vzpomínky, aby vyplavaly na povrch a nechala se jimi vtáhnout do jejich světa. Světa bolesti a ztráty.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale na tvářích jsem cítila slzy a byla mi zima. Hrozná zima. Třásla jsem se, snažila se nějak zahřát, ale nešlo to. Naposledy jsem si přehrála jeho tvář, zhluboka se nadechla a otevřela oči. Byla tma. Rozhlédla jsem se po pokoji a pomalu se zvedla. Zabalila jsem se do županu, který ležel na křesle, a rozsvítila. První, čeho jsem si všimla, byla osoba stojící u okna. Nejdříve jsem se lekla a zajíkla se, ale když jsem zaostřila, poznala jsem ho. Stál tam, pozoroval mě tmavým pohledem a smutně se usmíval. Ruce měl v kapsách, trupem byl otočený k oknu, ale hlava byla nasměrovaná ke mně. Díval se na mě, nemrkal, nedýchal. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to jen moje vidina, ale pomalu jsem k němu natáhla ruku a nevnímala vnitřní hlas, který se bavil mou halucinací. Bylo nemožné, aby to byl on, ale já k němu přešla a skoro se ho dotkla. Jeho dlaň se zvedla, zastavila se kousek od mé tváře a pohladil mě. Nedotýkal se mě, ale já skoro cítila, jak se jeho pokožka dotýká té mé. Zavřela jsem oči, usmála se a vnímala ten chlad, který mě obklopoval. Když jsem oči znovu otevřela, byl pryč. Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zakroutila jsem hlavou a posadila se do křesla. Jsem blázen? Stala jsem se bytostí bez špetky rozumu? Opravdu jsem měla halucinaci? Z mého rozjímání mě probralo klapnutí dveří. Polekaně jsem sebou trhla a podívala se na Edwarda, který se na mě podíval zvláštním pohledem, a setřela slzy, které přetekly přes okraj mého oka.

„Ahoj,“ šeptla jsem a on kývl hlavou. Neptal se mě, co se stalo. Moc dobře věděl, proč pláču. Povzdychl si, složil si hlavu do dlaní a já se snažila trochu uklidnit.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho po krátkém odkašlání. Zvedl ke mně svou ztrápenou tvář a zakroutil hlavou. Zvedla jsem se, přešla k němu a v dlaních sevřela jeho tvář. Donutila jsem ho, aby se na mě podíval a lekla se výrazu, který měl ve tváři.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu a pohledem ho prosila. Já jsem měla právo na to se hroutit, ale on byl ten pevný přístav, která měl všechno chránit. Měl ničit vše, co by nás ohrozilo.

„Já už nemůžu,“ přiznal po chvíli a zavřel oči. Zmateně jsem ho pozorovala a pevnějším stiskem se dožadovala vysvětlení.

„Nemám sílu předstírat, že po tobě netoužím. Už nemůžu dál předstírat, že mě nezajímáš. Pláčeš pro mého otce, který si to nezaslouží. Zbaběle utekl. Chci být ten, pro koho roníš slzy,“ šeptal a oči měl stále zavřené. Bez dechu jsem pozorovala jeho smutnou tvář a nemohla se nadechnout. Svět se se mnou zatočil a já se raději posadila vedle něj. Takhle to být nemělo. Když otevřel oči, otočil ke mně svůj obličej a smutně se usmál.

„Edwarde, já…“ chtěla jsem pokračovat, ale jeho dlaň na mých rtech mi v tom zabránila. Zakroutil hlavou a přisunul se ke mně blíž.

„Táta už tu není. Už s tebou není. Nedokázal čelit problému, který by ho mohl vysvobodit z toho pekla, ve kterém se nachází. Je to zbabělec. Není tady, když pláčeš. Neutěšuje tě, když voláš jeho jméno. Nestírá slzy, které roníš kvůli němu. Nesnaží se tě rozveselit, když je ti nejhůř. Já tady ale jsem. Snažím se ti pomoct a nabízím vše, co mám. Svoji lásku a vše, co má kamenná pokožka skrývá,“ pronesl hlubokým hlasem, který mě rozechvěl, a já pod náporem jeho slov zavřela oči. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měl pravdu. On už tu nebyl. Opustil mě. Nechal mě samotnou.

„Bello, prosím,“ zašeptal mi do ucha a dlaní mě pohladil po tváři. Podívala jsem se do jeho očí a povzdychla si. Prala se ve mně dvě já. To, které milovalo Cala, a to, které toužilo po klidu a lásce. Srdce mě bolelo a já neměla tušení, co dělat. On to vyřešil za mě. Naklonil se ke mně blíž a políbil mě. Nejdřív jen lehce, dával mi možnost útěku, ale jeho rty spálily vše, co jsem měla v hlavě. Přestala jsem přemýšlet, nechala jsem se vést touhou, která mnou zmítala. Byla několik měsíců uložena hluboko ve mně, ale teď vyplavala na povrch a nedala mi možnost odolat jeho dotekům, stenům a polibkům.

Nikdy jsem neplánovala, že se tohle stane. Nechtěla jsem to, ale můj rozum byl zastíněný chtíčem a jeho vůní, kterou jsem cítila všude kolem sebe. Jeho prsty se zamotaly do mých vlasů a přitáhl si mě k sobě blíž. Jazykem se probojoval do mých úst a spojil se s tím mým. Zasténala jsem a začala mu rozepínat košili, kterou měl na sobě. Kousek po kousku jsem ho zbavovala toho přebytečného kusu oblečení a zatajil se mi dech, když jsem viděla jeho hruď. Poté šlo vše ráz na ráz. On si sundal kalhoty, já košilku. Sundal mi kalhotky, vyhoupl si mě na své boky a šel se mnou ke svému pokoji. Zavřel dveře, položil mě do měkkých peřin a nalehl na mé tělo. Políbil mě na krk, pohladil po tváři a zasténal. Když se jeho tvář zvedla k té mé, pohlédl do mých očí a povzdychl si.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 20. kapitola :