Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 11. kapitola

16.06.2012 (10:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3608×

Od toho večera, kdy jsem se v Alicině autě nechala unést svými pocity, jsem se s Edwardem neviděla. S jeho sestrou jsem podnikala kdejaké hlouposti, jako například lakování nehtů zvýrazňovačem, ale jeho jsem ve škole neviděla. Chtěla jsem mu vysvětlit, co se vlastně stalo. Přála jsem si, aby mě pochopil. Toužila jsem, aby se seznámil s emocemi, které mnou zmítaly.

S jeho otcem jsem se scházela častěji, než jsem doposud byla zvyklá. Každý druhý den jsme něco podnikli a na konci toho úžasného dne jsem okusila další kousek nebe. Dostávala jsem se čím dál tím blíž k dokonalosti. Každým milováním s ním jsem se cítila lépe a prožívala něco, co se mi opravdu líbilo. Ve škole jsme se k sobě nehlásili, ale jak na něm, tak na mně bylo viditelné, jak moc nám to vadí. Toužila jsem mu skočit do náruče, zatočit se s ním a nechat ho, aby mi znovu umožnil pocítit tu rozkoš. Na jeho očích jsem viděla, že by chtěl to samé, ale nešlo to. Po jeho hodinách jsem se loudala, věděla jsem, že až se chodba vylidní, jeho ledové ruce si najdou mé boky a jeho rudé rty ty mé. Dnes, jako nikdy před tím, jsem se nemýlila a ucítila, jak mě pevně sevřel a natiskl se na mé chvějící se tělo. Náš milenecký vztah trval už dva měsíce, ale já si pořád nezvykla na to, jak dokonalé chvíle s ním jsou. Cítila jsem tisíce motýlků, jak se snaží dostat z mé hrudi a svými křídly narážejí do stěn mého břicha.

„Přemýšlím o tom, že tě na pár hodin unesu,“ zavrněl mi do ucha a já se zasmála.

„Ale pane profesore, já se musím vzdělávat,“ oponovala jsem mu hlasem slušné školačky a zadržovala smích.

„Líbí se mi, když mi říkáš pane profesore,“ vydechl a políbil mě na krk. Cítila jsem, jak rty klouže po mé pokožce a zasténala.

„Nech toho, někdo nás uvidí,“ upozornila jsem ho, ale na druhou stranu jsem si přála, aby mě neposlechl a pokračoval tam, kde jsem zrovna křečovitě svírala pás od tašky. Jeho dlaň se dotkla mého ňadra a já zaklonila hlavu. Políbila jsem ho na bradu a znovu zasténala, když v dlani sevřel již odhalenou podprsenku. Když se jeho druhá dlaň vydala na průzkum trochu jižněji od jeho druhé ruky, zkameněl a během vteřiny stál několik metrů ode mě a dělal, že si čte papíry připíchnuté na nástěnce. Urovnala jsem si oblečení a vydala se ke své učebně. Pozdravila jsem profesorku na matematiku, která nás vyrušila, a se smíchem pospíchala na hodinu. V půli cesty zazvonilo, ale já se pořád smála. Došla jsem ke třídě, kde jsem se málem srazila s vyučujícím a rychle přešla ke svému místu. Už z dálky jsem viděla, že židle vedle mě je obsazená. Podívala jsem se na osobu, která mi zabrala místo a pousmála se.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem ho a posadila se. Otočil se na mě, kývl hlavou a podíval se jinam. Povzdychla jsem si a otočila se na něj.

„Chci se to omluvit. Celý ten den byl náročný a ta rychlá jízda mě dorazila,“ zašeptala jsem, protože jsem si všimla profesorky, jak na mě rozzlobeně hledí.

„To je dobré, chápu to,“ odsekl a vyndal si sešit jako ostatní spolužáci. Překvapeně jsem pozorovala jeho nepřístupný obličej a trhavé pohyby, kterými si vyndal propisku a začal psát. Naprosto jsem nechápala, co se s ním stalo. Normálně byl milý, hodný a veselý, ale dnes se stal někým, koho by okamžitě odsoudil. Stal se tím, koho ze srdce nenáviděl. Otočil ke mně svoji tvář a střetl se s mým pohledem.

„Co je?“ zeptal se a já nepoznávala ten led, který mě bičoval do tváře.

„Nic,“ vydechla jsem a trochu se od něj odsunula. Zakroutila jsem hlavou a ucítila, jak mi po tváři stekla slza. Rychle jsem ji setřela a modlila se, aby si toho nevšiml.

Po zbytek hodiny jsme nepromluvili. Já jsem dále přemýšlela nad tím, co se děje a on trucoval. Nechápala jsem proč. Blesklo mi hlavou, že se možná dozvěděl o mě a o Calovi, ale myšlenku jsem ihned zapudila. Kdyby to věděl, poznala bych to. Stalo se něco jiného. Něco zvláštního. Když zazvonilo, Edward se zvedl a sbalil si věci. Já jsem si do tašky strčila svůj sešit, propisku a vydala se za ním. Následovala jsem jeho svalnatá záda a čekala, až se dostane někam, kde budeme sami. Pomalu se blížil k jídelně, před kterou stál malý výklenek. Sebrala jsem všechny síly, chytila ho za paži a vtáhla ho do volného prostoru. Byl upír, mohl mě odstrčit, ale neměl tušení o tom, že to vím, takže se nechal vtáhnout do výklenku a překvapeně mě pozoroval.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ho a dál svírala jeho paži. Obávala jsem se toho, že uteče.

„Co?“ zeptal se nechápavě a já zakroutila hlavou. Zasmála jsem se a více zmáčkla jeho ruku. Nemohlo ho to bolet, ale mně se ulevilo.

„Proč se tak chováš? Co jsem ti udělala?“ zeptala jsem se na rovinu a pozorovala jeho zlaté oči. Sklonil hlavu a povzdychl si.

„Nic,“ vydechl a já se rozzuřila.

„Řekni mi, co se stalo, jinak se neznám,“ upozornila jsem ho a přešla k němu blíž. Otřásl se a pozoroval mé tělo, které bylo nebezpečně blízko toho jeho. Dál jsem ho propalovala pohledem a čekala, co mi odpoví. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec zvedl hlavu, odhodlaně na mě pohlédl a přešel ke mně blíž. Pozorovala jsem jeho tělo a obávala se toho, co plánuje. Rychle, skoro neznatelně, se naklonil a během vteřiny spojil naše rty. Překvapení bylo veliké. Nemohla jsem se bránit, byla jsem překvapená. Jeho ledové rty se pohnuly a já ucítila, jak mě doopravdy políbil. Rukama chytil mé paže a lehkým tlakem mě donutil povolit můj stisk kolem jeho ruky. Líbal mě a dlaní sjel k mému boku. Druhou dlaní mě pohladil po tváři a já mu do ní vložila svou hlavu. Nevím, co se se mnou stalo, ale líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak se mě dotýkal, jak mě líbal. Když skončil, trochu se odtáhl a vydechl mi do tváře. Otřásla jsem se a otevřela oči. Když jsem pohlédla do jeho tváře, probudila jsem se. Co to sakra dělám? Zakroutila jsem hlavou a chtěla odejít, ale on mě pevně chytil za paži a donutil mě tak, abych se na něj podívala. Pohlédla jsem do jeho očí a vzedmula se ve mně vlna zlosti.

„Mám tě rád, moc rád,“ zašeptal a já ztuhla. V uších jsem slyšela ozvěnu těch svou slov, které vypustil z úst, a polilo mě horko. To ne, to nemůže myslet vážně. Jsem milenka jeho otce, proboha, nemůže mě mít rád. Zakroutila jsem hlavou, vymanila se z jeho sevření a utekla. Zbaběle jsem utíkala od místa, kde pořád stál muž, který mě měl rád.

Na poslední dvě hodiny jsem nešla. Potřebovala jsem se vyrovnat s tím, že se do mě zamiloval někdo, jehož lásku jsem nechtěla. Toužila jsem po muži, který si bral mé tělo. Po jeho lásce jsem prahla. Dala bych za ni všechno. Trpká ironie, která mě rozplakala a rozesmutnila.

Ležela jsem na posteli, po tvářích mi tekly slzy a já tiše trpěla. Bolelo mě všechno. Vnitřnosti se ve mně kroutily, chtěly se dostat ven z těla, které trpělo a svíjelo se bolestí. Přála jsem si na chvilku usnout a zapomenout na to, co se dnes stalo, ale nešlo to. Pořád jsem měla před očima jeho tvář, když mi říkal, že mě miluje. Myslel to vážně. Zavřela jsem oči, snažila se utřídit své myšlenky a zklidnit nitro, které praskalo a tříštilo se na milióny kousků. Naposledy jsem vzlykla a převalila se na bok. Otřela jsem si tváře, roztřesenýma rukama vyndala ze šuplíku prášky na spaní, které jsem vzala tátovi, a jeden vyndala. Na zem spadlo několik dalších, ale já měla oči jen pro ten jeden, který jsem si vložila do úst a ztěžka polkla. Lehla jsem si na záda, setřela čerstvé slzy a modlila se, aby prášek začal působit co nejdříve. Cítila jsem, jak se mi uvolňovaly nohy, ruce, trup. Když jsem přestala cítit bolavé srdce, usmála jsem se a nechala se vtáhnout do temnoty nevědomí. Zavřela jsem oči, otočila hlavu na stranu a pohltila mě tma, kterou jsem s radostí přijala.

Nevím, co se stalo, ale něco bylo spatně. Když jsem znovu otevřela oči, nebyla jsem si jistá, zda jsem se probudila. Hlava mě třeštila, tělo mě bolelo a v břiše nepříjemně škubalo. Chtěla jsem se převalit na bok, ale nešlo to. Jen jsem pomyslela na pohyb, udělalo se mi nevolno. Po několika marných pokusech jsem se převalila a trochu nadzvedla hlavu. Svět se se mnou zatočil. Cítila jsem takovou bolest, až se mi zvedl žaludek. Pevněji jsem v dlani sevřela cíp pokrývky a zhluboka se nadechla. Nohy jsem spustila na zem, pevněji se chytila postele a posadila se. Při tom pohybu se mi zhoupl žaludek, bolestně mě píchlo u srdce a já zasténala. Cítila jsem se špatně, moc špatně. Pokusila jsem se postavit, ale nepovedlo se mi to. Po několika okamžicích jsem to zkusila znovu a radovala se, když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Chtěla jsem se zachytit skříně, ale rukou jsem na ni nedosáhla a po lehkém klopýtnutí padala k zemi.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 11. kapitola :