Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi prosím - 6.kapitola

16.09.2009 (11:45) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 707×

Nehoda, nebo divná náhoda???

Pohled Belly:

Angela mi pak ještě dlouho vyprávěla na koho si dát pozor a kdo je naopak v pohodě. Když skončila, rozhlédla jsem se po jídelně, která se už za tu dobu skoro celá vyprázdnila. „ Asi bychom měli jít na hodinu.“ Prohlásila Angela „Jo asi máš pravdu“

Popadla jsem tác a odnesla ho ke koši. Když jsem  vysypala jeho obsah do koše, prudce jsem se otočila. Neuvědomila jsem si ale že někdo za mnou stojí a já do něj prudce narazila. K tomu se  stihla ještě projevit má nemotornost a mě se podvrknul kotník. Čekala jsem, že dopadnu na zem, ale v tom mě něco chladného opět uchopilo .

Podívala jsem se kdo mě chytil, ale musela jsem zalapat po dechu. To není možné!!  Ty oči! Ale ještě víc mě zarazilo, že patřily Edwardovi Cullenovi. Možná proto mi připadal tak povědomí.

Úplně jako bych zamrzla a stále se mu koukala do očí. Počkat. Byly tmavší, ale není možné aby se někomu měnila barva očí, ale přesto jsem si byla jistá, že to byli ty samé, které jsem viděla v lese.

Nevím jak dlouho jsme si tam hleděli od očí, ale pak prolomil ticho on. „Dávej na sebe pozor.“ Zašeptal. Než jsem ale stihla odpovědět, přerušil oční kontakt a odcházel z jídelny.

Ještě dlouho jsem tam stála a zírala na místo, kde zašel za roh a zmizel mi z očí. Páni. To bylo dost divný.

„Bello?? Co to bylo? Jsi v pořádku?“ zeptala se Angela, která stála skoro vedle mě. „Jo jsem.Já …já jen“nenapadalo mě nic , co bych na to mohla říct.“

„Ty ho znáš?“  „Ne to ne, ale…“ zajíkala jsem se. „ Bello nezlámej si jazyk. Jenom to vypadalo dost zvláštně. Jako by jste se už znali. Popravdě Bello, tohle se ještě žádný holce nepovedlo, aby zírala pět minut Edwardovi Cullenovi do očí. Jseš první .“ Uchichtla se

„To to vypadalo tak blbě?“ „ No popravdě řečeno spíš jako dva šutry, co na sebe civí. Jo a víš co jsem ti říkala o těch žárlivých holkách? No tak sis je teď proti sobě poštvala skoro všechny. “ Uchichtla se znovu. „Jo jenom se směj. Vážně jsi mě potěšila.To abych začala chodit na nějaká bojová umění“Pak už jsme ale vyprskly smíchy obě.

„Teda Bello, na to, že jsi tu první den, tak dokážeš udělat celkem slušný poprask. To se ještě máme na co těšit co?“ „Hééj nedělej si ze mě furt srandu!“ a uličnicky jsem ji šťouchla do žeber. „Radši pojď na další hodinu, nebo příjdeme pozdě.“ „Jo máš pravdu, tak jdeme“

Do třídy jsme přišli pět minut pře zvoněním, takže jsme si mohli ještě chvíli povídat.

„No jak jsem říkala. Otoč se.“ Otočila jsem se a za mnou seděli nějaký tři holky a provrtávaly mě pohledem. „No skvělí“zamručela jsem „Ale no tak Bell. Nevšímej si jich. Nestojí ti za to. Víš co mě napadlo?“ „Co?“ „Nechceš jít se mnou ve středu do kina?“ zeptala se

„Jo to zní celkem dobře a na co bychom šly?“ chvíli přemýšlela „Hmm máš ráda horory?“

„Mám“ v očích se jí zablýsklo „Tak co třeba na Underworld 3?“ „Jo to zní dobře, platí“ Usmála jsem se.

Pak vešel do třídy učitel a my si sedly na své místa.

„Tak dneska začneme kreslením zátiší. Doufám, že jste si všichni přinesli kreslící potřeby. Já vás teď všechny obejdu a dám vám papíry.“ No super. Výtvarka. Alespoň jediný předmět, který mi celkem jde. Podívala jsem se na Angelu a ta po mě hodila zmučený pohled. Hmm tak to vypadá, že tu asi někdo nemá takové štěstí, jako mám já.

Po škole se za mnou rozeběhla Angela. „Teda Bello. Já vůbec nechápu, k čemu nám jednou výtvarka bude.“„No já nevim, ale mě to celkem baví.“ „Ukaž!“ a vytrhla mi papír z ruky a podívala se na obrázek, který jsme měli o hodině nakreslit.“

„Baví?? Vždyť je to nádherný!“ Celá jsem zrudla a vzala jí papír z ruky.

„Není, je to hrozný. Ale stejně mě to baví.“ „No jak myslíš, ale mě se líbí. Hele já musim. Tak čau zítra.“ A vyběhla ven z budovy do deště. „Ahoj“ Křikla jsem ještě za ní a pak jsem se pomalu loudala směrem k parkovišti.

Pohled Edwarda:

Odcházel jsem rychlým krokem pryč z jídelny. Měl bych si… ne.. já musím si to promyslet.

Když do mě narazila při mém odchodu z jídelny… když začala padat a já jí chytil… Byly jako čokoláda. A ten její výraz. Nebála se mě, jako ostatní, ale ona, jakoby přemýšlela. Jakoby byla zmatená. Její srdce bilo neuvěřitelnou rychlostí. Je možné, že by mě v tom lese viděla?Byla přece v bezvědomí, nebo ne? Kolik si toho ale v tom případě pamatuje z toho večera. Nesmí nás odhalit. Jestli by to pak někomu řekla…

Nevydržel jsem to a rozběhl se ke svému Volvu. Jen abych byl už pryč. Rozjel jsem se plnou rychlostí a vydal se k lesu, kde jsem auto choval. Pak jsem se rozeběhl upíří rychlostí do hustého lesa. Zastavil jsem se až na nějakém paloučku. Sedl jsem si na spadlý kmen stromu a znovu přemýšlel. Asi po tři čtvrtě hodiny jsem si vzpomněl, že mí sourozenci se nemají jak dostat domů. Né ,že by jim vadilo se proběhnout, ale musíme si hrát na lidi přesvědčivě.

Zvedl jsem se a rozeběhl se zpět k autu. Netrvalo mi dlouho a už jsem zase stál před školou. Vystoupil jsem a opřel se o svoje autíčko. Čekal jsem na své sourozence, když se ve dveřích hlavní budovy objevila zase ona. A znovu jsem z ní nemohl spustit oči. Byla už na parkovišti, když si mě všimla. Strašně mě dralo, že ona netuší, co k ní cítím. Ani jsem si nevšiml, že mezitím vyšli i z budovy moji sourozenci. Následovali můj pohled a v jejich očích se objevila lítost. Lítost, že mi nemohou pomoci. Bella mezitím došla ke svému autíčku a nastoupila. Naposled se ohlédla a pak vyjela z parkoviště.

Moji sourozenci bezeslova nastoupili do mého Volva a jeli jsme domů. Celá cesta proběhla v tichosti.

Jakmile jsme byli doma zastavil mě ve dveřích Jasper.

„Edwarde já vím co jsi tam pociťoval, ale to,že jí budeš z dálky jen sledovat, si nějak nepomůžeš.“  „Já vím, ale já nejsem člověk, já jsem upír! Můžu jí ublížit, jsem pro ní nebezpečný. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. A navíc, kdo by vůbec dokázal milovat takovou zrůdu, jako jsem já!“

„Ty sis to nevybral, ty za to nemůžeš.“

„Ale…“

„Celých osmdesát let jsi nevěděl co je to skutečně někoho milovat. Milovat více než jako svojí rodinu a když někoho potkáš. Odhodíš tu šanci s tím, že jsi zrůda.

Já tě znám Edwarde a jsem si jistý, že si to pak budeš do konce věčnosti vyčítat.“

„Já.. musím si to promyslet.“

„Edwarde! Sakra co si chceš zase rozmýšlet. Stále nad tím uvažuješ a ještě stále jsi nedošel k závěru. Vzpamatuj se! Nezáleží na tom, co jsi, ale na tom, kdo jsi uvnitř.“ A odešel rozčíleně pryč. Já tam ještě chvíli stál, jako opařený. Měl pravdu. A já se musím vzchopit.

<<<předchozí další>>>

Další díly - www.cullenovi.webgarden.cz

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi prosím - 6.kapitola :