Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi prosím - 5.kapitola

15.09.2009 (18:45) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 766×

další díly najdete tady- cullenovi.webgarden.cz

Bello, nezírej na ně.

Pohled Belly:

Oběd. Konečně . To znamená, že už mám většinu za sebou. Už  jenom zbývá jenom výtvarka a můžu jít domů. Vešla jsem do jídelny a koupila si pizzu s limonádou. S tácem jsem se pak rozhlížela a přemýšlela, kam si sednout. Naštěstí to za mě vyřešila Angela, která na mě mávala od jednoho stolu.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem všechny. „Ahoj. Bello tohle je Ben, Tylor, Mike a Jessika. Lidi tohle je Bella. „ představila nás Angela. „Ahoj Bello“ pozdravili mě všichni a Mike mi věnoval zářivý úsměv.

Po chvíli se všichni zapojili zpátky do hovoru, jako než jsem přišla. Akorát já se neustále rozhlížela po jídelně.

Když v tom jsem si všimla pěti lidí, kteří seděli u jednoho stolu úplně vzadu v rohu. Nevím proč, ale mě jsem z nich zvláštní pocit. Dvě dívky a tři kluci. Z těch dívek byla jedna nádherná blondýnka a ta druhá drobná černovláska. Musela jsem se pousmát, protože mi hrozně připomínala elfa. Ti dva kluci mi ale naháněli skoro až strach, protože vůbec nevypadali, že by jim mělo být kolem osmnácti. Spíše dvacet a víš. Navíc byli hrozně svalnatí a obzvlášť ten jeden s krátkými černými vlasy.

Ten poslední kluk byl z nich asi nejmladší a nejkrásnější. Své bronzové vlasy měl rozcuchané do všech stran a strašně mu to slušelo. Ale nejvíc mě zarazilo,že jsem měla pocit jako bych ho někde už viděla.

Všichni byli neuvěřitelně krásní .

„Bello, nezírej na ně.“ Drkla do mě Angela. „Co?“

V tu chvíli se na mě podíval ten kluk s bronzovými vlasy. Naštěstí jsem dřív stihla uhnout pohledem, než jsme se stačili střetnout očima.

„Bell! Říkám ať na ně nezíráš!“ drkla do mě Angela znova a zasmála se.

„Jo , promiň já jen….to je jedno.“a zakousla jsem se do kousku pizzy „ Jsou krásní co?“ „Kdo?“ „Cullenovi přece.“ Znovu se usmála.

V tom mi zaskočila pizza v krku a já se začala dusit. Angela mi  pomohla jí zase dostat ven. „Jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě. „ Jo jsem. Děti doktora Carlislea Cullena??“ „Ty ho znáš? Já myslela, že jsi tu teprv týden.“ Sakra,sakra,sakra já se prokecla. „No jo víš. Stala se mi jenom taková malá nehoda a tak jsem musela do nemocnice.“a málem jsem při ní přišla o život. Řekla jsem si pro sebe. „Ty mi asi neřekneš jaká co?“ Zakroutila jsem hlavou „Hmm možná jindy. Jak se jmenují?“ „No takže ta blondýna je Rosalie. Chodí s Emettem. Ten černovlasý svalovec. Alice je ta černovláska a chodí s Jasperem, s tím blonďákem. No a na konec je tam Edward. Všichni jsou adoptovaný, takže nejsou ani příbuzní, ale bejt tebou se o Edwarda ani nepokouším, protože si akorát poštveš všechny holky proti sobě. Jako já proti tomu nic nemám, ale nechci abys byla zklamaná, protože jsou tu už dva roky a všechny holky zatím úspěšně odehnal.“ „Aha hmm no dík, ale já nejsem tip holky, která běhá za klukem i když jí už odmítl.“

„Tvoje plus.“ Mrkla na mě. Dále se už ale o Cullenovích nezmiňovala.

Pohled Edwarda:

Nadešla nejhorší část dne. Oběd. Třicet minut hraní si na lidi požíváním lidského jídla. Děs! Pokaždé si představuju, že je to třeba krásná mladá laň a nebo dravá puma. Ale popravdě to má k tomu hodně daleko. Alespoň netrpím sám. Nejhůře to asi trpí Emmet.Vždycky přemýšlí, za jak dlouho se dostane do lesa, aby si mohl ulovit pořádného grizzlyho.  Naštěstí nemusíme jíst pokaždé. Ale zase ne tak málo, aby nás někdo nepodezíral.

„Alice?“ zašeptal jsem tak, aby nás nikdo, kromě rodiny neslyšel.

„Ano?“ podívala se na mě a skousla si ret.

„Co jsi myslela tím překvapením?“ zarazila se a pak se na mě usmála. Její pohled padl někam za mě. Povzdechl jsem si a následoval její pohled..

Seděla tam. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Vážně to je ona? No… špatná otázka, ale co tu dělá? Já už myslel, že jí nikdy neuvidím a ona tu teď sedí a nejspíš se mnou bude chodit další dva roky. Moje srdce poskočilo radostí. Není náhodou mrtvé?? Usmál jsem se pro sebe. Bylo nádherné jí teď pozorovat jak se baví se svými novými přáteli. Už neležela na lůžku v nemocnici. Byl jsem hrozně šťastný. Pak jsem si ale něco uvědomil a to mě silně bodlo u srdce.

Ona ale vůbec netuší , co se v tom lese odehrálo.Ani to, že jsem za ní lezl do okna a sledoval jí ve spánku. Ona ani netuší, že já existuju. Nemůžu za ní přijít a říct „Ahoj, zamiloval jsem se do tebe, a i přes to,že jsi mě v životě neviděla, doufám, že mé city opětuješ.“ To bych jí rovnou mohl říct, že jsem i upír. Ou… další rána do srdce. Ona je přece člověk a já upír. To je proti přírodě. Ona má být má potrava a né moje přítelkyně. To nejde. Tak to být nesmí.

Znovu jsem se na ní podíval a zatnul ruce v pěst. Jenomže já pochybuju, že bych to bez ní vydržel. Nedokážu se od ní držet dál. Zhluboka jsem se nadechl. Musím to zkusit.

„Edwarde. Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mě Alice a podívala se na mé ruce, zaťaté v pěsti.

„Já?PPromiň. Už nic.“ V tom ve mně začala vřít zlost.

„Alice! Proč jsi mi to neřekla!“zavrčel jsem na ní.

„Jjá ti nechtěla kazit překvapení. Byla jsem zvědavá, jak se budeš tvářit.“ Posmutněla.

„Alice. Tohle jsi mi měla říct.“ Zavrčel jsem znovu. Ale tentokrát jsem nebyl sám. Z druhé strany stolu na mě vrčel Jasper. „Nech jí být!“

„Nechte toho! Všichni! Neuvědomujete si snad, že nejsme doma? Tady jsme ve škole. Někdo by vás mohl slyšet!“ sykla rozhněvaně Rosalie. Povzdechl jsem si a v tom jsem uslyšel něčí rozhovor.

„Bello, nezírej na ně.“  Bella???okamžitě jsem se za ni ohlédl, ale ona už stihla sklopit oči.

Ach jo. Tak strašně rád bych chtěl umět číst její  myšlenky.

<< Další >>>

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi prosím - 5.kapitola :