Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi, prosím - 13.kapitola

26.09.2009 (16:45) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 860×

Naděje – Ve všem je lépe doufat, než zoufat, neboť kdo určil nemožné?

– Johann Wolfgang von Goethe

Pohled Belly:

Ráno jsem se probudila celkem brzo, teda na to že je víkend. Bylo teprve půl osmé. I rodiče ještě spali, ale Edward má přijet až v jedenáct. Rozhodla jsem se teda, že bych mohla zatím pouklidit. Jenomže potom, co jsem  uklidila svůj pokoj, koupelnu, kuchyň a obývák, jsem zase neměla co na práci. Podívala jsem se na hodiny a bylo teprve devět hodin. Vzdala jsem to a tak jsem sebou plácla na gauč a zapnula si televizi. Zrovna dávali naštěstí můj oblíbený seriál, takže jsem se alespoň zakoukala a na chvíli přestala vnímat čas.  Když seriál skončil, bylo už deset. A pak, že televize je žrout času. Kdo říká, že se to občas nehodí.

Usoudila jsem, že bych se už mohla jít zatím připravit. Převlíkla jsem se do předem připraveného oblečení z večera a vlezla si do koupelny, kde jsem se jemně nalíčila. Pak už jsem nemusela čekat dlouho, než někdo zazvonil. Rozeběhla jsem se ke dveřím otevřít.

Ale když jsem otevřela dveře, vyrazilo mi to dech. Stál tam v celé své kráse. Nikdy jsem si nevšimla, že je až tak krásný. Zrychlil se mi dech a moje srdce se rozeběhlo šílenou rychlostí. Zatřepala jsem hlavou. Proč najednou takhle reaguju? Tohle se mi ještě nestalo.

„Ahoj“ pozdravila jsem ho a on se usmál pokřiveným úsměvem, že se mi málem podlomila kolena. „Ahoj. Půjdeme?“ Jenom jsem přikývla a následovala ho k autu. Galantně mi přidržel dveře na straně spolujezdce a pak se posadil na místo řidiče.

„Kde začneme?“

„No tak mě napadlo, že bych ti obchody, poštu atd. mohl ukázat jenom takhle z auta. Pak by jsme mohli zajít do restaurace a nakonec bychom zašli do zdejšího parku. Co ty na to?

„To zní skvěle.“Usmála jsem se

„Kdybys chtěla cokoli vědět, kde je, tak se jenom ptej. Ano?“

„Dobře, tak například, kde najdu nějaké knihkupectví?“

„Ale copáák? Nejen, že ráda kreslíš, tak i ráda čteš?“ zasmál se

„To víš. Snažím se být všestranná.“

Edward proplouval ulicemi a šlo na něm znát, že přesně ví, kam má jet. Zato já se začínala trošku ztrácet. Asi po pěti minutách zpomalil.

„Tak tady to je. Knihkupectví Leryho Hewernsna. Hewernson je přece jen už trošku starší člověk a tak všechen svůj volný čas tráví rybařením. Tak ti dám malou radu. Když ti nabídne pár mražených ryb, tak neodmítej, protože ho jinak urazíš. A já vím svoje. Jednou jsem ho odmítl a on mě pak ještě další měsíc propaloval nakvašeným pohledem. Bylo to k nevydržení.“postěžoval si a pak jsme oba vyprskli smíchy. „Moc dík za radu.“ Řekla jsem upřímně. „Nemáš zač.“ zakřenil se. „Tak a kam to bude teď?“

Zamyslela jsem se. „Je tu někde nějaký obchodní dům?“ Jen co jsem to dořekla, stočil volant a rozjel se na druhou stranu města.

„No spíše by se tomu dalo říct obchodní domek. Najdeš tam vše potřebné, ale jestli chceš dělat větší nákupy, tak ti spíš doporučuju si zajet až do Port Angeles.“

„To je celkem blbý, když je Port Angeles celkem daleko.“

„To jo, ale nakonec si zvykneš.“ Přikývl.

„ A jsme tu. Támhle to je.“ Ukázal rukou na celkem zchátralý starý dům, který byl doslova ověšen cedulemi nejrůznějších značek.Myslím, že bych se i bála tam vůbec vejít. Hlasitě jsem polkla. „No myslím, že se asi radši  projedu do Port Angeles.“ Tomuhle se Edward hlasitě zasmál. „Taky si myslím. Nemáš už hlad? Že bych ti i ukázal, kde tu najdeš celkem slušnou restauraci.“

„To je celkem dobrý nápad“ souhlasila jsem a tak jsme už během dalších deseti minut stáli před restaurací.Jakmile jsme vešli dovnitř, hned u nás stála číšnice, která nás zavedla k volnému stolu.

„Co si dáte?“ Zeptala se servírka a podala nám jídelní lístky. Chvíli jsem přemýšlela.

„Já si dám asi grilovaného pstruha s hranolkama a ty?“ Edward se podíval do jídelníčku.

„Já si dám čínu“   „A k pití?“ „Já si dám kolu.“ Prohlásila jsem „Dvě koly“ opravil mě a usmál se. Servírka si objednávku zapsala, ale překvapilo mě, že se vůbec nesnažila skrýt, jak se jí Edward líbí. Když se mě například ptala, co si dám k jídlu, z Edwarda za celou dobu nespustila oči. Ale on se jakoby tvářil, že si ničeho nevšimnul. Naopak on zase nespustil oči ze mě. Servírka tam ještě chvilku čekala, jestli si jí Edward nevšimne, ale nakonec to vzdala a odešla. Po chvíli jsem ale začala být z Edwardova pohledu celkem nervózní.

„Edwarde? Proč se na mě stále takhle  koukáš?“ „Netuším, ale něčím mě hrozně fascinuješ.“ Trochu jsem zrudla a odkašlala si.

„Stýská se ti po Phoenexu?“

„Celkem ano, ale tady si taky rychle zvykám.“ Odpověděla jsem a byla mu vděčná, že navázal alespoň nějakou konverzaci.

„Nechybí ti slunce a teplo?“

„Hmm teplo asi celkem ano, ale slunce jsem nikdy neměla zrovna v oblibě.“ Jen co jsem to dořekla, zatvářil se udiveně.

„Nemáš ráda slunce? To je celkem zvláštní. Tady jsou naopak všichni strašně šťastný, když slunce vykoukne alespoň na chvilku.“ Zasmál se. „a měla jsi ve Phoenexu nějaké přátele?“

„Jenom jednu kamarádku a i s ní jsem si občas moc nerozuměla.“

„Počkat? To jako vážně? Ty jsi nikdy neměla žádné opravdové přátele?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nikdy.“

„To mu se dá jenom těžko uvěřit.“

„Proto jsem tady radši, než ve Phoenexu. Mám tu kamarády, Angelu, Tebe.“To poslední jsem už jenom tak zašeptala.

„Jsem rád, že jste se přistěhovali právě sem.“ Řekl a zahleděl se mi do očí, jako by to co řekl, mělo ještě nějaké skryté významy. „Já taky.“ Špitla jsem.

„Ehmm …“odkašlala si servírka a položila nám talíře s jídlem na stůl „… tady to máte. Přeji dobrou chuť.“  Ještě věnovala jeden sladký pohled Edwardovi a odešla. Ale jako předtím jí Edward nevěnoval žádnou pozornost. Nechápala jsem to. Ta servírka byla vážně hezká. Tisíckrát hezčí než já, tak proč si jí vůbec nevšímá a kouká na mě. Já přece nejsem pro tu holku vůbec žádná soupeřka. Neměla bych šanci. Zavrtěla jsem hlavou a raději začala jíst. Edward se nakonec taky pustil do jídla, ale zezačátku se vůbec netvářil, že by mu to chutnalo.

Jakmile jsme dojedli, mávla jsem na servírku, že zaplatíme. Začala jsem si vyndávat peněženku, jenomže mě Edward předběhl. „Edwarde to nejde. Nechci,abys za mě něco platil.“ „Bells, ale já tě pozval.“ Namítl a já už neprotestovala. Stejně bych mu to nerozmluvila.

Když jsme vycházeli z restaurace, Edward mi znovu galantně otevřel dveře. „Děkuju, ale víš že to nemusíš dělat.“ „Bells, byl jsem takhle vychovaný.“  Pokrčil rameny.

„Takže teď autem pojedeme do toho parku?“ zeptala jsem se.

„No vlastně bychom tam mohli jít i pěšky. Je to jenom kousek. Souhlasíš?“

„Mě to nevadí.“

„Tak dobře. Půjdeme?“ Jenom jsem přikývla a následovala ho.

Asi po  deseti minutách jsme dorazili k parku. Byl nádherný. Sice byl upravovaný, ale jakmile jsme do něj vešli připadala jsem si jako v pohádkovém lese. Bylo tu nádherně a byli jsme tu sami. Přišlo mi to divné, že tu nikdo není.

Za celou cestu jsme ani jednou nepromluvili. Bylo to zvláštní ticho, ale zároveň i příjemné. Vychutnávala jsem si každou minutu, kterou tu můžu strávit s ním. Nechápala jsem proč je tu právě se mnou, když si mohl vybrat kteroukoli jinou a hezčí holku ze školy.

„Bells nad čím přemýšlíš?“ „No já….“ Nevěděla jsem jestli mu to mám říct „….. já jen přemýšlela….Proč jsi tu právě se mnou? Všechny holky ze školy tě pořád někam zvou, ale ty je vždycky odmítáš.  A jen co jsem se přistěhovala, je to všechno jinak. Najednou jsi se semnou začal bavit a dokonce jsi mě pozval, že mi ukážeš město. Nikdy jsi nic z toho nedělal, nikdy jsi se s nikým nebavil, kromě tvé rodiny. Já jen…Proč právě já?“ Jakmile jsem to ze sebe vyklopila, sklopila jsem zrak. Styděla jsem se. Měla jsem být ráda, že tu vůbec jsem

„Nechceš tu být?“ zeptal se smutně a já se na něj podívala. Viděla jsem všechnu tu bolest v jeho očích, kterou jsem způsobila

„Ne, ne, ne. Tak to není!“ Vyhrkla jsem ze sebe. „Já jen, že tomu nerozumím. Co je na mě tak zajímavého?“

Edward mě chytl za ruku a odvedl mě k lavičce, na kterou jsme se posadili. Rukou mi projel elektrický proud a já jí už nechtěla pustit. Bála jsem se, že se na mě rozzlobil, že mi uteče.

Ale nestalo se tak. Místo toho mi vzal ruku i do své té druhé a něžně se na mě podíval.

„Bells, ty jsi mě okouzlila už od našeho prvního setkání. Fascinovala jsi mě. Byla jsi jiná, než všechny ostatní holky. Neběhala jsi za mnou, jestli nechci jít třeba do kina. Ani jsi se nechlubila všem, když jsem na tebe poprvé promluvil. Brala jsi mě a celou naší rodinu stejně, jako každého jiného. Víš, my jsme sem nikdy zrovna nezapadli. Jsme prostě rozdílní, ale tobě to bylo úplně jedno. Vezmi si to takhle. O Alice si každý ve škole myslí, že je divná, ale ty jsi s ní už při prvním setkání neměla nejmenší problém se spřátelit. Nezajímalo tě, co si myslí ostatní.

Ale tohle všechno není ten důvod, proč jsi tu. Nosíš v sobě kouzlo. Kouzlo tak silné, že jsi si mě nevědomě celého podmanila. Zezačátku jsem se tomu snažil odporovat, ale postupem času jsem ztratil vůli. Vůli se od tebe raději držet dál.“ Jen co to dořekl, zalapala jsem po dechu.Nevěděla jsem co na to říct. Možná mám naději.

„Jsem ráda.“ Podívala jsem se na naše ruce. „Jsem ráda, že jsi ztratil vůli pro ti tomu bojovat.“

„Já taky.“ Zašeptal. Pak zvedl ruku a jemně mi přejel prstem od lícní kosti k uchu, „Já taky.“ Zašeptal. Pak zvedl ruku a jemně mi přejel prstem od lícní kosti k uchu a ohrnul mi tím vlasy z obličeje. „Já taky.“ Zašeptal. Pak zvedl ruku a jemně mi přejel prstem od lícní kosti k uchu a ohrnul mi tím vlasy z obličeje. . Mírně jsem se pod jeho dotykem zachvěla. Byl to tak zvláštní pocit, ale nic netrvá věčně. V tu chvíli mi začal vyzvánět mobil. Proč jsem ho jenom nevypla? To musel zkazit tak nádhernou chvíli?

„Promiň.“ Usmála jsem na Edwarda omluvně. „To nevadí, raději to zvedni.“

Koukla jsem se na displej a nebyl to nikdo jiný, než můj starostlivý otec.

„Ahoj tati. Copak se děje?“

„Jen jsem se tě chtěl zeptat v kolik příjdeš.“ „Ty mě kontroluješ. Že je to tak?“

„To se nemůžu bát o mojí malou dcerušku?“ „Tati je mi sedmnáct! Za chvíli budu dospělá.“ Namítla jsem. „No tak dobře. Ale nechoď domů moc pozdě ano?“ zvedla jsem oči v sloup.

„Dobře. Měj se.“ „Papa zlato.“ Jakmile jsem zaklapla telefon, hlasitě jsem si oddychla.

„Ach jo. Rodiče.“ Edward se jenom zasmál, ale jinak nic neříkal.

„Půjdeme dál, nebo tu ještě posedíme?“ zeptala jsem se.

„Hmm. Rád bych ti tu ještě ukázal takové malé krásné jezírko. Ale je to na tobě.“

„Tak jdeme! Zakřenila jsem se a táhla ho za ruku, aby vstal. Edward se usmál a zvedl se, ale mojí ruku nepustil. A tak jsme se rukou v ruce procházeli dál parkem. Když jsme došli k jezírku, musela jsem zamrkat. Edward měl pravdu. Opravdu bylo nádherné. Ale s Edwardovou krásou se to nedalo srovnávat. V tu chvíli mi bylo jezírko naprosto ukradené.

Jediné co jsem teď dokázala vnímat byl on.

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi, prosím - 13.kapitola :