Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi prosím - 11.kapitola

23.09.2009 (20:00) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 986×

PORT ANGELES

Pohled Belly:

Celý následující den jsem měla sto chutí jít se Alice zeptat proč na mě celá její rodina tak kouká. Nejen, že sedím s Alicí na trigonometrii, ale i na dějepise jsem ve třídě s Emettem a

na občance s Jasperem. Celý den mě opět pozorovali. Alice se alespoň usmívala. Co je na mě tak zvláštního?? Proč na mě tak zamyšleně koukají? Brr… skoro mi z toho přebíhá mráz po zádech. Jediný Edward na mě dnes necivěl, ale namísto toho se tvářil, jako by se s něčím potichu pral. Několikrát jsem ho přistihla jak zatíná ruce v pěst až mu zbělaly kluby. Musím se o nich dozvědět něco více.

Jakmile skončila škola, rychle jsem jela domů, abych se nejen stihla připravit do kina, ale také abych stihla udělat všechny své domácí úkoly. Máma by mě totiž jinak nikam nepustila a já netušila, kdy se z kina vrátím.

Když jsem měla vše hotové, jela jsem vyzvednout Angelu s Jessikou. Naštěstí nebydlely daleko a tak jsme všichni během čtvrt hodiny jeli po dálnici směřující do Port Angeles.

„Tak jak se těšíte na upíry a vlkodlaky.“ Zavýskala Angela nadšeně. „Aůůůůůůůů“odpověděla jsem se smíchem a pak se ke mě holky přidaly. Kdyby nás teď někdo viděl, pomyslel by si, že jsme spíš utekly ze Zoo „Já tyhle filmy úplně žeru.“přiznala jsem se. „Já taky“ dodala Angela.

„Kdy to začíná?“ zeptala se Jessika.

„Za půl hodiny, takže si ještě stihneme dojít pro popcorn“

„A Colu“ zakřenila se Angela. Znova jsem se musela zasmát.

„A jsme tu.“Zavolala jsem, když jsme zaparkovaly. „Vystupovát!!“ křikla Angela.

V kině nebylo nějak obzvlášť narváno, a tak jsme nemusely stát zrovna dlouhou frontu na lístky. Zaplatily jsme vstupenky a šly si koupit popcorn- a colu. Nakonec jsme vklouzly do kinosálu a pohodlně se usadily na sedadlech……….

…………….po filmu

„Páni…to bylo…“    „hustý!“ dořekla za mě Angela.  „Vážně? Mě ani nepřipadalo“ prohlásila vyděšeně Jessika. „Jess? Ty se bojíš?“

„No já jen.. co když opravdu upíři existujou?? Nezapomeň, že mýty se staví na faktech.“ Rozklepala se a neustále se kolem sebe rozhlížela.

V tu chvíli jsme s Angelou na ráz vyprskly smíchy.

„Vždy´t je to jenom film Jessiko!“ zasmála se Angela.

„Jenom počkej až tě nějaký upír zažene do temné uličky a vysaje ti krev.“ Odsekla. To už se ale Angela válela smíchy po zemi.

„Víte co? Radši by jsme už měly jít do tý restaurace a ty Angelo vstávej z tý země. Nepotřebuju, aby nás odsud někdo vyváděl jen proto, že jsi chytla záchvat smíchu.“

„No jó, už se zvedám.“

Pomohla jsem jí vstát a pak jsme se vydaly do restaurace. Byla už tma a tak jsme se snažily chodit jen po osvětlených částech chodníku.

Angela s Jessikou šly vepředu a já šla tiše za nimi. Měla jsem strašně divný pocit, že nás někdo sleduje. Neustále jsem se rozhlížela, ale nikdo nikde. Pak jsem si vzpomněla, co říkala Jessika o upírech. Brrr… přeběhl mi mráz po zádech. Ale no ták!! Bello vzchop se! Okřikla jsem se. Je to jenom film.

Pak jsem za sebou uslyšela šustnutí a já se zprudka otočila. Ale nikdo nikde.

Neváhala jsem a okamžitě jsem se rozeběhla k holkám. Jakmile jsem je dohnala, obě na mě vyjeveně koukaly.

„Bello? Stalo se něco? Vypadáš, jako by jsi právě uviděla ducha.“zeptala se starostlivě Jessika.  „Já jen…. Dostala jsem pocit, že nás někdo sleduje, ale to se mi asi opravdu jen zdálo.“

„No ták. Ta restaurace je už za rohem.“ Prohlásila Angela.  A opravdu. Během pěti minut, jsme už seděly u stolu v restauraci.

„Teda holky. Chtěla bych nás vidět, až by jsme šly na nějaký film, který je vysloveně horor“ Oddychla jsem si.

„Třeba SAW 5 ? Bych tě chtěla vidět, jak se budeš tvářit Jess. “ zasmála se Angela.

„Ha ha ha. Mě to teda už stačilo.“ Zamručela Jessika.

„Ale no táák. Vždyť je to jenom sranda. Udělám ti radost. Příště vybereme nějakou komedii.“

„Děkuju, to by jste byly vážně hodné“ řekla Jessika sarkasticky.

Asi po půl hodině jsme se zvedly a vydaly se zpátky k autu. Tentokrát jsem se snažila ten pocit, že nás někdo sleduje, potlačit. Jakmile jsme byly u auta, oddychla jsem si. Pak jsme další hodinu jely zpátky do Forks, ale Jessika usnula už po pěti minutách. Toho využila Angela.

„Bello? Pamatuješ jak jsem se tě ptala odkud znáš Carlislea Cullena?“ němě jsem přikývla a ona pokračovala. „No tak mě napadlo, jestli by jsi mi řekla co se stalo, když jsi byla v nemocnici.“ Zhluboka jsem se nadechla „No prostě jsem se vracela z nákupu a tak mě napadlo, jestli bych se nemohla projít po lese. Jenomže, když jsem byla uprostřed cesty, tak se rozpoutala bouřka. Naneštěstí uhodil blesk do stromu přímo přede mnou a začalo hořet. A já se nemohla dostat pryč, protože jsem byla tím ohněm obklíčená. A pak jsme upadla do bezvědomí. Probudila jsem se až v nemocnici. Pak přišel doktor Cullen a řekl mi, že jsem měla obrovské štěstí, že mě našli v čas.“ Podívala jsem se na Angelu, která mezi tím ze mě nespustila oči. „Chceš mi říct, že jsem tě ani nemusela potkat? Že jsi klidně už mohla být mrtvá?“    „No jo.“ Přikývla jsem a sklopila oči. „Teda, já nevím co ti mám na to říct.“

„Nemusíš říkat nic, jenom mi slib, že to nikomu neřekneš. Ano?“  „Jsi moje nejlepší kamarádka, já bych to niky nikomu neřekla.“

„Nejlepší kamarádka?“zašeptala jsem.   „Jsi moje nejlepší kamarádka ne?“ zeptala se se strachem v hlase. „Já?? Víš, já jsem nikdy nejlepší kamarádku nikdy neměla. Prostě jsi mě jen zaskočila.“ „Objala bych tě, ale vzhledem k tomu, že řídíš to asi není nejlepší nápad“ zasmála se a já s ní.

„Měly bychom Jessiku vzbudit.“ Řekla jsem právě ve chvíli, když jsme projížděly kolem známe cedule s nápisem Forks. „Vstávej Jessiko.“ Snažila se jí Angela probudit, ale bez úspěchu. Místo toho se jen převalila. „Ach joo. Budeme na to muset jít trošku jinak.“ Povzdechla si. „Áááá upíííři!!! Jess Vstávej!! Jsou tu všude!!!“ zakřičela jí do ucha.

„Cože?!! Upíři? Kde?!!!“ Vyjekla Jessika, ale jakmile spatřila Angelu, jak se popadá za břicho, ovládla jí zlost. „Zatraceně Angelo!!! Proč mi tohle děláš!“ rozzlobila se

„ Jenomže kdybys ses viděla“ začala se zase smát. „Moc vtipné.“  Zbytek cesty si už hrála na uraženou. Zastavily jsme před Jessičiným domem.  „Holky tak dík, že jste mě vzaly s sebou, ale vážně jsi si ze mě Angelo nemusela dělat takovou legraci.“ Spražila Angelu pořádně nakvašeným pohledem. „Bude stačit, když se omluvím?“   „Hm, možná.“ Odsekla

„No tak já se teda omlouvám“ řekla Angela a udělala na ní psí oči.

„Omluva se přijímá. Hej holky tak ahoj zítra ve škole.“ „Měj se!“ řekly jsme s Angelou unioso a rozjely se k Angele domů. Když jsem se rozloučila i s Angelou zamířila jsem si to rovnou domů. Byla jsem už hodně unavená a tak jsem si doma dala jen sprchu a zapadla do postele.

Pohled EDWARDA:

Vůbec jsem nevěděl, jestli mám jet do Port Angeles s ní. Ne, že by o mně věděla. Já bych na ní dával jen pozor, aby se jí něco nestalo.

Chodil jsem jako v transu. Na jednu stranu jsem se bál, že by se jí tam něco mohlo stát a na druhou, že kdybych tam jel, mohl bych to být zrovna já, co jo jí ublíží.

Ale dokázal bych jí vůbec něco udělat? Co když měla Alice pravdu. Co když toho ani nejsem schopen.   …… ne nejsem. Jak bych vůbec mohl ublížit někomu, koho miluju?

Jen co skončila škola sledoval jsem Bellu až  k ní domů.

Asi o dvě hodiny později jela Bella pro Angelu a Jessiku. Pronásledoval jsem je až do Port Angeles. Ani jsem nepotřeboval auto. Prostě jsem běžel upíří rychlostí. Musel jsem si ale dávat pozor, aby mě někdo neviděl. Když přijely před kino a vešly dovnitř, počkal jsem venku. Trošku jsem si připadal jako šmírák, ale já jen chtěl, aby byla v bezpečí. A navíc, já bych doma nevydržel trčet a čekat, jestliže Bella vrátí v pořádku. Port Angeles není v noci zrovna dvakrát bezpečné.

Když  po dvou hodinách vyšly z kina, oddychl jsem si. Jenomže, když se najednou vydaly na druhou stranu, než nechaly auto, zarazil jsem se. Copak jim nedochází, že se jim něco může stát?? Dál už jsem nad tím neuvažoval. Tiše  jsem se za nimi plížil tak, aby mě neviděly. Neustále jsem sledoval Bellu. Šla jako poslední. Nemohl jsem z ní spustit oči. Na chvíli jsem nedával pozor a malinko zavadil o prázdnou plechovku. K mé smůle to Bella slyšela a prudce se otočila. Já se ale stihl schovat ve stínu jedné budovy.

Nejspíš jsem jí dost vyděsil, protože se jí Jessika ptala jestli je v pořádku. Během pár minut vlezly všechny tři do jedné vyhlášené restaurace. Znovu jsem na ně počkal venku než  se znovu objevily. Naštěstí si to tentokrát namířily už rovno k autu.

Sledoval jsem je až do Forks. Jen co se Bella rozloučila se svými kamarádkami, jsem si řekl, že je toho sledování víc než dost a tak jsem rozběhl zpátky domů.

Jen co jsem překročil práh domu, se přede mnou objevila Alice. Zase.

„Copak bráško? Že bys ses rozhodl taky strávit jednu noc doma?“ usmála se a pak se za ní objevil Emmet a objal mě.

„Bráška se nám zamiloval.“ A utřel si imaginární slzu. „Neblbni Emmete!“ okřikla Esme, i když já věděl,že je to především ona, kdo je z toho nejvíce šťastný.

„Mami prosím.“ Omluvně jsem se na ně usmál a rozeběhl se do svého pokoje. Přemýšlel jsem, jak s Bellou navázat znovu rozhovor. Chtěl bych se o ní něco dozvědět. Jaká je její oblíbená barva, zvíře nebo jídlo. Jakou hudbu poslouchá, nebo které jsou její oblíbené knížky a mnohem víc.

http://cullenovi.webgarden.cz/moje-fanfiction/

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi prosím - 11.kapitola :