Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vem si mou duši, bez tebe stejně žádná není! 2. kapitola

20.07.2010 (19:00) • misacek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1452×

Kapitola druhá. Rozkoukání.

Bella:

Do Volterry jsme dorazili něco po sedmé hodině večer. Na hradě se mi dostalo vřelého uvítání, především od Ara. Aro je jedním ze tří hlavních členů (zakladatelů) Volterry. Cestou do mého přiděleného pokoje, jsem si všimla malého salónku s knihovnou a s klavírem. Jane si zřejmě všimla mého zájmu, vysvětlila mi, že když budu chtít, mohu si zahrát a nebo si cokoli půjčit. Po mé aklimatizaci se mám prý dostavit do trůního sálu.

Edward: V tom samém okamžiku.

Pořád tomu nemůžu uvěřit, asi vidím, slyším, cítím špatně. Muselo se mi něco porouchat v mysli nebo co. Potřebuju se pořádně rozkoukat. Bella by přeci nic takového neudělala, to prostě není možné. Radši půjdu na lov, nebo se už asi zblázním a vyskočil jsem z mého francouzského okna.

Bella:

V trůním sále, se to jen hemžilo různými upíry, za chvíli mě zpozoroval Aro a už byl u mne. Na to si budu muset zvyknout. Je až neobvyklé, jak ladně se pohybuje, jak jsou jeho oči zamlžené leč stále karmínové a jakou má papírovou pleť, jen se jí dotknout... Z těchto úvah mě probudil jeho hlas a já se mu konečně začala věnovat. Mluvil o neuvěřitelném štěstí, že se jeho garda nacházela zrovna v tom lese kde já, jako kdybych nevěděla, že se o mě dozvěděli díky Victorii.

Když jsem se rozkoukala, uviděla jsem Victorii, která stála uprostřed sálu.

„Co ta tady dělá? “ zeptala jsem se mírně zvýšeným hlasem.

„No, to je tak,“ řekl Aro, „to není tak jednoduché, ona prostě už k nám patří.“

„Cože!“ vykřikla jsem a všichni se na mě otočili. Heleme se naše Viki byla ve vzduchu.

„Ups... pardon.“ To se mi povedlo. „Já nerada...“

„Ale to nic, drahá Isabella je tu nová, milý přátelé, nenechte se rušit!“ řekl Aro po tom mém incidentu.

„Omluvte mě, ale radši půjdu do své komnaty.“ Chtěla jsem se vymluvit z dalších trapných věcí, způsobených mou vinou.

„Jistě, již máš žízeň, po tak dlouhé cestě, postarám se, aby ti někdo donesl pití přímo do tvé komnaty,“ prohlásil a naznačil rukou ke dveřím Aro. Na nic jsem nečekala a šla směrem, kterým ukazoval. Už vůbec nevím, na čem mi záleží, ale jedno vím určitě, už se nemám čeho bát s takovouto mocí. (Následoval krutý smích.) Do mé komnaty vstoupil sluha s pitím, které postavil na stůl.

Ještě, než stačil odejít, zeptala jsem se: „Co je v tom?“ načež odpověděl „Krev z pumy, má paní.“ A odešel.

,Hurá už vypadl,' pomyslela jsem si a vypila obsah sklenice na jeden nádech. Ááách taková úleva po tak dlouhém uvítání.

Edward:

Lov mě nijak neuspokojil. Co to se mnou je? Teď musím domů za svou rodinou, která mne jisto, jistě nenávidí. Bello, prosím, vratíš se mi někdy?

Alice:

Edwarde, Edwarde, proč jsi mě neposlechl. Já mám svou vinu na tom všem též, neměla jsem pořádat tu oslavu.

„Edwarde, vrať se domů!“ zakřičela jsem směrem k lesu, protože přicházela další vize tentokrát ne jen o Belle, ale o celé mé rodině, mé upíří rodině.

Váš Misacek.