Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 20. kapitola

27.03.2013 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4364×

20. kapitola

Když jsem se v tu noc vrátila domů, byla jsem si jistá jedinou věcí – Leon musí zemřít. Bylo jedno jak, nebo proč se to stane. Nejdůležitější bylo, aby se to stalo co nejdřív. A tak jsem zavolala Dianě. A vůbec mě netrápilo, že ji ve dvě v noci zřejmě vzbudím.

Když jsem ji vysvětlila, o co mi jde a co potřebuji, zaskočila jsem ji. Naštěstí mi to nijak nerozmlouvala. Jen se zeptala, jestli si tím jsem jistá. Po mém ujištění, že nikdy jsem si ničím nebyla jistější, se se mnou rozloučila s tím, že to zařídí. Pak mi poslala kontakt na chlápka, který mi sežene nové doklady spolu se zbraní. Všechno šlo hladce. Jediným zádrhelem byla dodací lhůta. Týden života navíc si ten zmetek nezasloužil. Jenže s tím jsem už nemohla nic dělat.

A tak jsem jen nachystala fotky, které jsem tomu muži měla druhý den předat na smluveném místě. Po dlouhé době jsem se tak přihlásila do svého mailu. Sto třicet nepřečtených zpráv jsem ignorovala a vyhledala maily z roku 2008. Máma mi do Forks stále posílala fotky sebe a Phila. Charlieho obrázek jsem měla schovaný v nočním stolku; vzala jsem si ho před tím, než jsem utekla.

Do rána jsem pak zírala z okna na pomalu se probouzející Vancouver. V uších mi stále zněl Rayin zoufalý křik a pláč. Ale před očima jsem měla prosklené mrakodrapy, kterých bylo toto město přeplněné. Musela jsem uznat, že ten výhled byl krásný. Čisté linie moderní doby dokreslovaly skalisté hory na jedné straně a chladný oceán na straně druhé. Bohužel pro mě – já Vancover nenáviděla a nemohla jsem se dočkat, až odsud s Nessie odjedeme.

Těsně před šestou ráno se probudila Rachel, tak jsem šla za ní do kuchyně. Byla jsem docela překvapená, když jsem v chodbě zahlédla sbalenou tašku. A když mi oznámila, že musí nutně odjet, překvapení se změnilo v šok.

„Bello, já vážně musím odjet,“ řekla, když jsem se ji snažila přesvědčit, aby jela až v pátek. „Volal mi táta, že mu volala Rebecca, že odpoledne přiletí i s dětmi do Seattlu. Prý byla hodně rozrušená...“ Vysvětlovala dál a přitom do sebe házela snídani.

„A kde mám teď podle tebe sehnat hlídání?“ zeptala jsem se docela naštvaně. Tohle byla naše domluva – já vydělávám a ona hlídá. A i když jsem to nerada vytahovala, protože mi to připadalo spíš jako vydírání ve stylu buď mi pohlídáš dítě, nebo skončíš na ulici, tak teď jsem byla rozhodnutá jí to klidně předhodit. Přece s sebou nemůžu vzít Nessie na schůzku s člověkem, který umí sehnat falešný papíry a pistoli!

Jenže Rachel se vědoucně uculila.

„Támhle máš kontakt na jednu hlídací agenturu,“ ukázala na lednici a malý lístek s červeným telefonním číslem. „Už jsem jim volala a domluvila to. Stačí, jim to potvrdit hodinu před samotným hlídáním.“

„Ale-“

„A než začneš o tom, že Nessie nemůže být s lidskou chůvou, tak si uvědom, že za ty tři dny se nijak moc nezmění. Takže si nikdo ničeho nevšimne.“ Vymyšlené to měla dobře. Ale mně se to stejně nelíbilo.

„Navíc,“ pokračovala a opět se uculila. „Bys ten čas mohla využít k tomu, abys Nessie seznámila s tvým panem tajemným...“ A zase se na mě dívala tak, jako by věděla něco co já ne.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zaraženě a odolávala nutkání si přičichnout k jejímu hrnku. Musela si to kafe něčím přiostřit, protože jsem fakt nevěděla, jak na takovou blbost přišla.

„Ale no tak,“ zněla trošku zklamaně. Zřejmě čekala, že jí takovou kravinu hned potvdím. „Páteční a sobotní veřery jsi většinou pryč,“ začala a opět roztahovala koutky. „Pak kolikrát se vrátíš domů v jiném oblečení, než v kterém jsi odešla. A nakonec tu máme ty tvé nepřítomné pohledy... Jestli tohle není zamilovanost, tak už fakt nevím.“ Kroutila pobaveně hlavou. Já naopak nestačila zírat. „Kdo je to?“ zeptala se, oči jí u toho svítily zvědavostí. „Někdo z práce?“ Eh?!

Vážně jsem netušila, co jí na to mám říct. Když jí to odsouhlasím, bude pak otravovat s tím, abych jí ho představila. A když to odmítnu, tak se bude ptát, proč mám pokaždé jiné oblečení. Byla jsem ve slepé uličce. A Rachel na mě stále zírala s tím zvídavým výrazem, který jí ale s mým mlčením víc a víc tvrdnul.

Naštěstí se mezi dveřmi objevila Nessie.

Když se pak za Rachel zabouchly dveře a když mi dal Leon vědět, že natáčení se minimálně na tři dny pozastavuje, zavolala jsem do té agentury a hlídání zrušila. Zkrátka se mi ta představa, že by Nessie hlídal nědo cizí, nelíbila. A proto jsem se také ozvala tomu muži, abych změnila místo naší schůzky. Městský park byl pro to ideální. Renesmé si bude hrát s ostatními dětmi a ten chlápek si jí vůbec nevšimne. Já ji přitom budu mít stále na očích. Líp jsem to ani vymyslet nemohla. 

„Mami?“ začala Renesmé, když jsme šly ruku v ruce po parku. Její hlas zněl docela nejistě.

„Ano?“ odpověděla jsem, zvědavá co ji donutilo cítit se takhle neklidně. Jemně se mračila a okousávala si spodní ret. Tenhle zlozvyk zdědila po mně.

„Na něco jsem přišla,“ pověděla a opět ztichla.

„Na co?“ Zastavily jsme se a já si dřepla, abych byla v úrovni jejích očí.

„Nejdřív mi slib, že se nebudeš zlobit,“ požádala mě. Odpřísáhla jsem jí to prakticky okamžitě; nevěděla jsem o ničem, co by ona nemohla neříct a já to nevzala v relativním klidu.

„Přečetla jsem všechny ty knížky...“ Ty knížky byly ty, které jsem jí před tím probrala, abych měla jistotu, že nečte o ničem, co není vhodné pro dítě jejího věku. „... A zjistila jsem, že lidé smrt léčit neumí.“ Shovívavě jsem se usmála nad jejím smutným hláskem. Byla jsem ráda, že na to konečně přišla a snad se s tím i smířila. A k tomu všemu ten její lítostivý výraz... Byla dokonalá. Jednoho dne bude úžasná doktorka, tím jsem si byla jistá.

„A proto bychom měly najít mého tátu...“ Odhodlaně ke mně zvedla pohled. I její hlas zněl neústupně a přesvědčeně. „On je přece upír, tak by měl vědět, jak to udělat, abys nikdy neumřela!“ Zírala jsem na ni, naprosto neschopná slova. Nikdy mě nenapadlo, že ji tohle napadne. Ne, že by to nebylo logické řešení, ale byly jí, proboha, necelá dva roky! Tuhle debatu jsme měly vést, až bude starší a vyspělejší.

Otvírala jsem a zavírala pusu jak ryba na suchu a doufala, že mě napadne něco, čím bych jí to rozmluvila. Ale nepřišla jsem vůbec na nic.

„Zlobíš se?“ zeptala se opět s malou dušičkou.

„Ne,“ odpověděla jsem rychle. „Jen je to...“ hledala jsem správný výraz, „... nečekané.“ Pomalu přikývla a pak se na mě opět podívala. Tentokrát vypadala provinile.

„Copak?“ zeptala jsem se. Tušila jsem něco, co se mi nebude líbit.

„Už jsem to řekla Jacobovi,“ pověděla. „Slíbil, že mi ho pomůže najít.“ Cože?!     

Zatracenej Jacob! Pes jeden prašivej! Idiot jeden psovitej! Jak si to, ksakru, představuje?! Slíbit jí něco takového?! A bez mého vědomí?!

Hned po příchodu do parku a po miliontém ujištění, že se vážně nezlobím, jsem sáhla po telefonu a vytočila toho čokla. Jenže to nikdo nebral, tak jsem telefon mrskla zpátky do kabelky.  

Měla jsem chuť zuřivě chodit sem a tam a do toho vztekle dupat nohama. Jenže místo toho jsem se jen posadila na lavičku a nervozně čekala na toho muže. Moje zloba ohledně Jacoba ještě stále trošku vybublávala na povrch, což se projevovalo rychlejším poklepáváním podpatku o asfaltový chodník, ale jinak by na mě nikdo nepoznal, že jsem ještě před pár chvílemi chtěla kupírovat uši vlčímu alfovi.

S každou vteřinou, která se čím dál tím víc blížila k času té schůzky, jsem byla neklidnější a neklidnější. Nervně jsem těkala očima sem a tam, u toho jsem si uvědomovala jak moc mi mrznou ruce. Plánovat vraždu jen tak v myšlenkách je jedna věc, ale udělat první krok, který mě dovede ke statusu vrah, je věc jiná. Byl tohle ten důvod, proč to Edward neudělal? Tady ten nepříjemný pocit, kdy víte, že uděláte něco, co není zákonné a o čem víte, že vás to změní?     

Renesmé si povídala s nějakou holčičkou, u toho trhala fialky, které začaly nedávno kvést. Když vycítala můj pohled, zamávala mi. Mávla jsem jí zpátky a pak se opět rozhlédla po přítomných lidech.

Na protějších lavičkách seděly dvě maminky s kočárky, kolem nich se na vratkých nožičkách pocházela dvě mrňata. O kousek dál si povídaly nějaké babičky a sem tam kolem nás procházeli další lidé.

Na to, že bylo teprve dopoledne tu bylo docela plno. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Mnoho lidí znamenalo mnoho svědků, ale ne nadarmo se říká, že v davu člověk ztrácí identitu. Jen jsem nad sebou zakroutila hlavou, začala jsem přemýšlet nad blbostma. Důležité bylo soustředit se na to hlavní – zbavit se Leona. Vystřelit mu mozek z hlavy, otázkou bylo zda to vzít přes spánek, nebo přes čelo. Možná by bylo jistější mířit na srdce...

„Promiňte?“ Přede mnou se objevil nějaký chlápek v kšiltovce, džínách a flanelové košili. Vypadal jako dělník, nebo řemeslník. „Ale nedámi to... Neznáme se odněkud? Přijdete mi povědomá...“ Prohlídla jsem si jeho obličej – zelenomodré oči, hnědé kudrnaté vlasy, které mu čouhaly z pod čepice, kulatou bradu a malý nos – a byla si jistá, že jsem ho nikdy neviděla.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Já vás neznám.“ Snažila jsem se o milý tón a přitom se porozhlédla po okolí. Tohle nebyl ten, na koho jsem čekala. Boris Smirnov měl být podle Diany menší korpulentní muž s pleškou, který vypadá spíš jako právník, než jako dělník.

„Ale to...“ Chlápek zakroutil hlavou. „Vážně,“ pohodil rukou, „vsadil bych celou výplatu na to, že jsem vás už někde viděl.“ Zatímco jeho oči stále skenovaly můj obličej, já už tušila, o co tu jde. A vůbec jsem z toho neměla radost.

„Ne, opravdu,“ snažila jsem se znít rázně, „nikdy jsem vás neviděla, takže-“

„Už to mám!“ přerušil mě vítězně. Usmíval se od ucha k uchu, jeho pohled tentokrát tančil na mém hrudníku než obličeji. „Vy jste ta, co hrála Audrey... Ksakru, jak jen... Marie! Marie Masonová!“

„Nevím, o čem to mluvíte,“ utnula jsem ho. „Nejsem žádná herečka a byla bych ráda, kdybyste-“

„Ale no tak!“ prohodil nešťastně. „Nebuďte taková netykavka. V těch filmech vám to nevadí.“ S tím si ke mně přisedl. Osobní prostor mu nic neříkal, nalepil se na mě jedním bokem. Odsedla jsem si tak daleko, jak to jen šlo.

„Nechtě mě být!“ zavrčela jsem. „Nebo zavolám policii.“ To zřejmě zabralo.

„Tak promiňte,“ zvedl ruce  omluvném gestu a pomalu vstal. Pak se podíval na jednu stranu a pak na druhou. Nakonec opět skončil u mě. „Jen,“ začal, „mohla byste se se mnou vyfotit? Chlapi v práci by mi jinak nevěřili.“

„Ale já nejsem ta Marie, jak říkáte,“ lhala jsem. Chlápek se usmál a mávl rukou.

„To nevadí. Ale jste jí strašně podobná.“ A už si opět sedal vedle mě.

„Necháte mě pak být?“ ujišťovala jsem se. O nic jiného mi ani nešlo; potřebovala jsem se ho zbavit ani ne tak kvůli Smirnonovi, ale kvůli Nessie. Moje „kariéra herečky“ měla být pro ni tajemstvím.

Chlápek mi to svatosvatě odpřísáhl. Tak jsem se s ním vyfotila. Pak mě donutil se mu ještě podpsat na nějakou účtenku, co našel v peněžence a teprve pak konečně vypadnul. Tohle se mi normálně nestávalo; za celou tu dobu, co se živím, tím, čím se už dlouho živit nebudu, jsem tohle zažila jen asi dvakrát. Teď to bylo potřetí.

Když jsem se pak podívala po hřišti, abych zkontrolovala Nessie, věděla jsem, že moje noční můra se stala skutečností.

Vyskočila jsem na nohy a běžela k té holčičce, s kterou si Nessie ještě před chvilkou povídala.

„Kde je Renesmé?!“ křikla jsem po ní. Malá brunetka se na mě nechápavě podívala. „Kde je Nessie?!“ zopakovala jsem.

„Odešla s tou paní,“ odpověděla nevinně. Rukou přitom ukázala směrem do centra parku.

„S jakou paní?“ zeptala jsem se bez dechu. Jediný, kdo mě v tu chvíli napadl, byla Elisa. Nessie by nikdy neodešla s někým cizím, ale s Elisou se už potkala. Sice dávno, ale to nemělo na její paměť žádný vliv.

„Říkala, že je to její teta.“ Na nic jsem nečekala a dala se tím směrem, kterým mi ukázala. Byla jsem si tím jistá – šlo o Elisu. A teď, když jsem běžela po asfaltovém chodníku pryč od dětského hřiště, jsem viděla celou tu situaci z jiného pohledu.

„...nebylo na škodu ti připomenout, že se ti může taky něco takového stát.“ Zděšeně jsem se na něj podívala.

„Máme dohodu,“ bránila jsem se. Leon souhlasně přikývnul.

„To máme,“ přitakal s povzdechem...

Byla to past! Všechno – Porod Ray, jeho slova, ten rádoby fanoušek, který měl odvést mou pozornost jiným směrem – to byla jen odporná hra, kterou jsem nemohla vyhrát.

A když jsem nad tím uvažovala ještě víc, dávalo to smysl. Leon se přijel podívat na včerejší natáčení. To, že šlo o tu lechtivou scénu, byla jen záminka! Musel si všimnout, že moje chování vůči Edwardovi není normální... A tak pátral. A bůhví, co zjistil. Třeba volal do školy do Forks a zjistil, že Bella Swanová chodila s nějakým Edwardem Cullenem. Třeba zjistil pravdu o upírech. Vždyť i já ji zjistila. A pak si uvědomil, že Nessie je napůl člověk a napůl upír...

Navíc, když mu Edward tu domněnku tak hezky a rázně potvrdil.

Všechno to dávalo smysl.

A Renesmé pro něj najednou byla cennější než nějaká Marie Masonová. 

S mrtvým srdcem jsem doběhla na druhou stranu parku.

Tam už ale nikdo nebyl.   

-oOo-

Pomalu jsem položil telefon a dál listoval seznamem telefonních čísel.

Je mi to líto, ale z důvodu oprav studia musíme natáčení pozdržet o minimálně tři dny. Ano, samozřejmě, že nepřijdete o žádné náhrady, které vám vyplývají ze smlouvy. A ano, podali jsme žalobu na tu stavební firmu.

Od rána jsem nedělal nic jiného, než že jsem pozastavoval tu hrůzu, kterou jsem si sám vymyslel.

Možná jsem se na to měl vykašlat. Možná jsem se neměl nechat rozhodit tím, jak se Bella chovala a jak se mnou mluvila. Možná jsem ji měl prostě sbalit a odvést někam hodně daleko, kde by se nic tak šíleně nepodělalo. A možná jsem měl Chestera zabít tak, jak to chtěla. Jenže, co když to byl nějaký test? Zabiju ho a ona mi řekne, že s vrahem nechce mít nic společného. Vím, že Alice říkala, že by Bella necouvla, ale budoucnost je prostě nejistá. Všechno závisí na malých rozhodnutích, které dokáží celou situaci změnit o sto osmdesát stupňů. A to je to, co Bella věděla. A možná toho taky využívala. To, že nás znala včetně našich darů, bylo její výhodou.

Navíc, jsem si musel přiznat, že já nechtěl, aby mě pak opustila. Ne teď, když jsem ji opět našel.

Myslel jsem si, že moje chování bylo nesobecké. Od začátku jsem pro ni chtěl jen to dobré, jenže jak se ukázalo, tak moje řešení nebylo nejšťastnější. Vlastně se štěstím nemělo nic společného. Zato se sobectvím ano. Nechat ji žít ve Forks s vědomím existence upírů bylo to nejhorší, co jsem pro ni mohl udělat. Tohle by poznamenalo každého. A když k tomu připočtu veškerou tu smůlu, která se jí věčně lepí na paty... Můžu být jen rád, že dopadla takhle a ne hůř.

Zakroutil jsem hlavou a vytočil další číslo. Co jsem si nadrobil, to si taky sním.

-oOo-

Rukou jsem rozrazila dveře Elisiny kanceláře. Seděla u stolu a s někým telefonovala.

„Kde je?!“ zařvala jsem na ni a mířila si to rovnou k Leonovi. Elisa zavěsila aparát a skočila mi do cesty.

„Tam nemůžeš! Má jednání,“ zasyčela a chytla mě za ramena. Dveře bránila vlastním tělem.

„To mě nezajímá! Kde je Renesmé?!“ byla jsem nepříčetná. Nečekala jsem na její odpověď a celou silou jsem ji odstrčila na stranu. Spadla na zem a dál mi nestála v cestě.

Rozzuřeně jsem vtrhla Leonovi do kanceláře. Nevšímala jsem si vyděšeného pohledu nějaké holky, kterou zrovna vyšetřoval doktor.

„Okamžitě mi ji vrať!“ zakřičela jsem na Leonarda. „Slyšíš?!“ řvala jsem dál, když nijak nereagoval. „Máme dohodu – ty mě šukáš a ji necháš na pokoji, tak mi ji, sakra, vrať zpátky!!!“ Nevšímala jsem si těch slz, co mi mlžily zrak, jen jsem sledovala jeho, jak pomalu přichází ke mně.

Když jsem nadechla k tomu, že opět začnu křičet, vrazil mi facku. Hlava mi odlítla prudce do prava a než jsem se stihla vzpamatovat, držel mě pevně v náručí. Něco syčel na doktora, ale nedokázala jsem rozlišit jednotlivá slova; levá strana tváře mě šíleně pálila a bolela. A když jsem ho chtěla odstrčit, nedokázala jsem pohnout ani jednou rukou. Tu pravou jsem měla zaklíněnou mezi našimi těly a tu levou mi držel v nepřirozeném úhlu. Pak jem ucítila ostré bodnutí.

„Co jste to...“ Hlavu jsem na silu otočila doleva. Jediné, co jsem dokázala ostře zahlédnout, byla injekční stříkačka, kterou mi doktor zrovna vytahoval z loketní jamky. Pak se mi celé vidění rozostřilo. Nejdříve zmizely tvary. A pak i barvy.

Když jsem se probudila, ležela jsem na boku. Chtěla jsem se pohnout, ale celé tělo mě nechtělo poslouchat. Ruce jsem měla natažené před sebou, obě zápěstí svázaná k sobě.

„Marie?“ Nějaký doktor se objevil v mém zorném úhlu. Měl na sobě brčálově zelený oblek, čepici a roušku. Chirurg, došlo mi vzápětí. Přišel ke mně blíž a sklonil se ke mně. Současně s tím si stahoval i roušku. Ihned jsem v něm poznala toho doktora, který mě vždycky kontroloval a který odrodil Ray v kontejneru. Nikdy před tím jsem si nevšimla, že má šedé oči.

„Nebojte se.“ To bylo to poslední, co mi řekl, než mi na obličej přitlačil dýchací masku. Chtěla jsem hlavu otočit a tím se té masky zbavit, jenže něčí ruce mě chytily zezadu a hlavu mi násilím držely v jedné pozici. Nemůžou mě uspat! To přece nemůžou!

Zadržela jsem dech a přitom sledovala šedé oči, které mě laskaly upřímnou lítostí. Jak dlouho vydrží člověk bez nadechnutí? Někde jsem četla, že profesionální potapěči dokážou na jeden nádech uplavat i více než dvě stě metrů. Jenomže já nikdy k žádnému sportu neinklinovala. A ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se udusím ve vlastním těle, jsem se nadechla. A pak znovu. A znovu. A-

Když jsem se probudila po druhé, něco smradlavého mě štípalo v nose. Otevřela jsem oči a hleděla do laskavého, ale v tu chvíli velmi naléhavého, obličeje doktora, kterého jsem poznala před svým prvním natáčením.

„Marie, musíte odsud okamžitě zmizet!“ nařídil mi a snažil se mi pomoct vstát. Ruce jsem už měla volné a tělo, které mě naposledy neposlouchalo, jsem teď pro změnu necítila vůbec.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Byla jsem jak odstřižená od reality, všechno kolem mě líně plynulo a vlnělo se.

„Jste po operaci. Před třemi dny jsem vám vyjmul levou ledvinu. Jste naprosto bez komplikací, ale teď musíte pryč dřív, než přijede policie,“ vyprávěl rychle a stále měl tendence mě posazovat.

„Policie?“ Doktor rázně přikývnul a opřel mě o vyvýšenou matraci. V tu chvíli jsem ucítila lehké tahání za břicho.

„Dám vám léky proti bolesti,“ slíbil a přes hlavu mi přetáhnul tričko. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem nahá. „Podle všeho policie odhalila Leonovu nelegální činnost. Ale ten těsně před tím, než si pro něj přišli, utekl do Thajska-“

„Nessie?!“ uvědomila jsem si vzápětí. Panebože, jak jsem na ni mohla zapomenout?! „Kde je moje dcera?!“ zeptala jsem se doktora, který mi zrovna pomáhal do rukávů.

„To nevím,“ pověděl. „Ale pokud by ji měl Leon, věděl bych o tom. Nechal by mě, abych ji prohlédnul.“ Díval se mi s nehranou vážností do očí.

„Opravdu ji nemá?“ ujišťovala jsem se.

„Jsem si tím téměř jistý, Marie,“ odvětil a natáhnul se pro kalhoty, které ležely na židli.

-oOo-

Nevím, čím to bylo, ale za poslední tři dny se událo víc věcí, než za poslední dva týdny. Na Chestera byl vydán mezinárodní zatykač a informace o jeho protizákonných činech zaplavily všechny zpravodajské relace na všech televizních kanálech. Alice se ho snažila najít, ale ten bastard měnil svá rozhodnutí tak rychle, že než dozněla vize jedna, přišla další. Jediné, co jsme věděli jistě, bylo to, že se nachází někde v Asii.

Jenže to nebylo to, co mě zajímalo. Bella zmizela také. Alice mě sice uklidňovala, že ji s Chesterem neviděla, ale co nebylo, může být. Zneklidňující byl i fakt, že si Alice nedokázala o Belle vyvolat žádnou vizi. Bál jsem se toho nejhoršího.

„Edwarde, i před tím se stávalo, že jsem Bellu prostě neviděla,“ přesvědčovala mě stále dokola. Ale to přece nebylo normální. Dřív, ještě ve Forks, si o Belle dokázala vyvolat jakékoliv vidiny. Co když ty výpadky měly něco společného s tím, že se blíží její konec?

A tak jsem celé tři dny procházel Vancouverem křížem krážem. Skákal jsem do myslí lidí, abych o dvě vteřiny přešel do jiné. Ale nic jsem nenašel. Tohle město bylo zkrátka moc velké a moc lidnaté. K Chesteově kanceláři jsem se nemohl ani přiblížit; v jejím okolí bylo moc rušno a už tak stačilo, že mě hned ten první den přišli vyzpovídat federálové. Nepotřeboval jsem další komplikace a už vůbec ne, aby se začali šťourat v naší minulosti.

A tak jsem, po třech dnech, opět seděl v kanceláři a obtelefonovával všchny ty lidi, kterým jsem už volal před třemi dny, že teď už je definitivní konec. Zrovna jsem mluvil s dalším kameramanem, když jsem zaslechl nepravidelné vrávoravé kroky a rozhozený srdeční rytmus. Než jsem stihnul přerušit chlápka na druhé straně telefonu v jeho lamentování, stála v mých dveřích.

„Kde je?!“ zakřičela na mě. Její pokožka měla popelavý nádech a zorničky nedokázaly reagovat na přítmí v mé kanceláři. Nejistým krokem se rozešla ke mně „Tak kde je?!“ Slzy jí stékaly po tvářích a čím blíže ke mně byla, tím víc jsem cítil pach její krve. Její dřívější lákavé aroma ředil kysele trpký nádech, který je cítit hlavně u drogově závislých.

„Bello,“ snažil jsem se znít klidně. Pomalu, tak abych ji nevyplašil, jsem telefon zavěsil. Chlápka co si stěžoval na aroganci stavebních firem jsem prostě típnul. „Nevím, o čem to mluvíš,“ pokračoval jsem, nejistý v tom co říct. „Ale pomůžu ti tu osobu najít, ano?“ Chvilku mě smutně sledovala a pak pomalu přikývla. Mně se mezitím v hlavě rozběhnul celý plán. Jestli drogy byly tím, co ji u Chestera drželo, tak jí z toho pomůžu. I za tu cenu, že mě pak už nebude nikdy chtít vidět. Podle všeho jsem se totiž mýlil – výpadky v Aliciných vizích nemusela způsobovat přímo smrt. Mohly za to drogy a ty stavy, do kterých se jejich uživatelé dostávají. Navíc, tohle nebylo poprvé, co bych z ní cítil chemii.

„Ale nejdřív tě dáme do pořádku,“ navrhnul jsem. „Carlisle z tebe to svinstvo dostane a-“

„Ne!“ zaječela. „Nepotřebuju žádnou pomoc, potřebuju jen najít Nessie, takže mi řekni, kde je!“ hystericky křičela a chytala se za břicho.

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Podle melodie to byla Esmé. Nechal jsem to zvonit a šel podepřít Bellu. Prakticky okamžitě se mi svalila do náruče. Byla křehčí než kdykoliv předtím. Hlasitě vzlykala a objímala mě okolo pasu.

„Prosím tě, vrať mi ji,“ mumlala mi do košile. „Prosím, jen mi ji vrať a já udělám všechno, co budeš chtít,“ slibovala.

Telefon utichl, ale hned vzápětí se opět rozzvonil. Tentokrát to byla Alice. I s Bellou jsem popošel ke stolu a mobil zvednul.

„Edwarde.“ Ve sluchátku se ozval Carlisle. „Okamžitě se seber a přijeď!“ přikázal mi a pak zavěsil. Do toho mi Bella stále plakala v náručí a mumlala nesmyslné sliby.

„Bello, to byl Carlisle,“ pověděl jsem a odsunul jí vlasy z tváře, když ke mně vzhlédla. „Odvezu tě k nám a on se na tebe-“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Nepojedu nikam. Musím...“ začala couvat a odstrkovat mě od sebe. „Musím ji najít. Musím- Jacob! Musím zavolat Jacobovi.“ S tím se ke mně otočila zády a chtěla vyběhnout ze dveří. Setinu vteřiny před tím, než jsem jí v tom chtěl zabránit, se opět rozdrnčel mobil. A opět to byla Alice.

„Edwarde, prosím, přijeď,“ zoufala si Esmé. „Stalo se něco strašného a my nevíme co s tím. Musíš okamžitě přijet. Jde tu o život a,“ vzlykla, „a prostě okamžitě přijeď!“ V ten okamžik už byla Bella na chodbě. Jako naschvál si tu stejnou chvíli vybrali majitelé vedlejší kanceláře k tomu, aby si skočili na oběd. Viděl jsem Bellu jejich očima. Viděli v ní feťačku, co se pomalu za nimi zakrádá, aby je oloupila. Ve skutečnosti však neviděli ten záblesk soustředění v jejích očích. Nešla s nimi kvůli jejich peněžence, ale kvůli tomu, abych ji nemohl sebrat a odvézt pryč.

Před budovou nasedla do čekajícího taxíku a odjela neznámo kam.

Když jsem dojel k našemu domu, myšlenky všech byly víceménně stejné. Všichni měli strach a všichni byli vyděšení. Dokonce i Carlisle. I když ten se snažil soustředit na to, co se všechno za posledních tři sta let v medicíně změnilo a co by mohlo třeba pomoct. Nečekal jsem, že by mi přišli něco vysvětlovat. Věděli, že jsem přijel a taky věděli, že já vím, kde se zrovna nacházejí.

Otevřel jsem dveře od Rosiny a Emmettovy ložnice, když jsem je všechny uviděl stát okolo mohutné postele. A na ní, pod bílou přikrývkou, leželo malé dítě. Děvčátko s bronzovými vlásky a čokoládovýma očima.

Omluvte chyby, ale v jednu v noci jsem na gramatiku už opravdu neměla náladu...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 20. kapitola: