Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 12. kapitola

30.10.2012 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4456×

12. kapitola

V balancování na hraně bych měla být profík. Ale nebyla jsem. S udržením rovnováhy jsem vždycky měla problémy a, i když jsem se někdy dokázala udržet na nohách, neznamenalo to, že jsem si třeba nezvrtla kotník.

A Forks byl jen začátek. Tenkrát s Edwardem, jsme balancovali oba. Já tím, že jsem se s ním rozhodla na tu louku jet, aniž bych někomu řekla, kam jedu. On tím, že si nebyl jistý, jestli mě nezabije. Až teď, s odstupem času, si uvědomuji, jak nezodpovědná jsem byla. Co kdybychom sklouzli na tu druhou stranu? Co kdybych se z toho lesa už nikdy nevrátila? Co by dělal Charlie? Bydlela jsem u něj jen pár týdnů a najednou bych byla mrtvá...

Nakonec jsem s ním žila něco málo přes půl roku. Jakmile jsem zjistila, že čekám Nessie, sbalila jsem si jen to nejnutnější a utekla jsem. Zvláštní bylo, že jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, co mám udělat. Chevyho jsem automaticky odvezla do Portlandu, abych Charlieho zmátla. Do Forks jsem se vrátila autobusem. Do domu Cullenových pěšky.

Pak přišla Victorie a s tím i další balancování. S Edwardem to byla otázka života a smrti. S Victorií šlo o to, jestli zemřu hned, nebo až za chvíli. A nakonec jsem to byla já, kdo z nás dvou přežil.

Pokud jde o Leona – to je ten případ se zvrtnutou nohou. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to zlo si dělám jen já sama. Byl to boj versus vzdání se. A jak je všeobecně známo – násilí plodí zase jen násilí. A tak  jsem to vzdala a naučila se s tím žít. Metodou pokus – omyl jsem zjišťovala, kam až můžu zajít. A teď si troufám říct, že už vím, co jsou Leonovy hranice.

Jenže teď se tu objevil Edward. A z mého balancování se stal kaskadérský kousek. Připadala jsem si jako Kathleen Turner v Honbě za diamantem. Tedy jen s tím rozdílem, že jsem se tomu nedokázala smát.  Stála jsem na starém, polorozpadlém mostě, vedoucím nad hlubokou propastí, kterou protéká divoká řeka. Bylo jen otázkou času, kdy šlápnu na ztrouchnivělé prkno a spadnu dolů. Nepomáhal tomu ani Edward, který mě naháněl a tlačil k tomu, abych postupovala dál, i když nevidím na druhou stranu. A můj Micheal Dougles nikde.

Zatřepala jsem hlavou a promnula si oči, abych si z nich vytřela vodu. Ani horká sprcha mi nedokázala pomoct se na moment uvolnit. Včerejší večer byl strašný. Edward tu bitvu vyhrál.

„Cos to, ksakru, udělal?!“ Odstrčila jsem ho od sebe a obešla ho. Potřebovala jsem získat zpět svůj osobní prostor.

„Dokázal ti, že to myslím smrtelně vážně?“ zeptal se s povytaženým obočím. Frustrovaně jsem zařvala, tohle bylo horší než mluvit do zdi.

„Já ale nepotřebuju zachránit,“ křikla jsem. „Proč nechceš pochopit, že jsem si tohle vybrala sama!“ ječela jsem dál.

„Protože nevěřím, že sis to vybrala dobrovolně!“ zasyčel. Vyjeveně jsem na něj zírala. Netušil, jak blízko pravdy byl. Jenže mě nic jiného nezbylo a kdybych měla možnost vrátit čas, rozhodla bych se stejně. Radši tohle, než žít bez ní...

„Trefil jsem se, že?“ zeptal se o poznání klidněji. Neodpověděla jsem. Mlčky jsem zakroutila hlavou a rozhodila rukama ve smyslu – co chceš slyšet?

„Co je to, Bello? Co na tebe má?“ optal se měkkce. Zlatým pohledem mi opět rozhazoval tep. Plnou silou na mě působil upíří aurou. Snažil se mě omámit.

Zhluboka jsem se nadechla a mocí vůle zavřela oči. Tohle jsem mu nesměla dovolit. Nebylo to o tom, že by mě tenhle život nějak zvášť bavil. Ale proč to dělat ještě horší, než to je? Teoreticky, kdybych Edwardovi řekla o Renesmé, co by se stalo? Pokud pominu veškeré otázky, hádky, křik, obviňování, dokonce i možnost, že by mi ji sebrali, co by následovalo?

Jak dlouho by trvalo, než by se o ní dozvěděli jejich přátelé? Jak dlouho by trvalo, než by se o ní dozvěděli jejich nepřátelé? Za jak dlouho by se do toho zapletli královští upíři? A co by bylo pak? Vzali by si ji s sebou? Zabili ji? A co Jacob? A smečka? Cullenovi by Jakeovi nedovolili se s Renesmé stýkat. Bůhví, jestli by vůbec pochopili otisk. A pak Volturiovi, jak by zareagovali na existenci vlků, kteří zabíjí jejich druh?

„Pověz mi to, Bello,“ zašeptal medovým hlasem, rukou se dotkl mé tváře. Bojovala jsem s touhou se o ní opřít. Kdybych mu podlehla, všechno by se jen zhoršilo. Čím míň lidí o Nessie ví, tím líp. Tím víc je v bezpečí.

„No tak, prozraď mi to,“ žadonil. „Dostanu tě z toho.“ Zakroutila jsem hlavou. Ne, Edwarde, z tohoto mě nedostaneš, jen bys to zhoršil.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Otevřela jsem oči a o krok ustoupila, aby se mě nedotýkal.

„Lžeš.“ Měl pravdu. To jsem ale neměla v plánu mu přiznat.

„Mysli si, co chceš.“ Pohodila jsem rameny a otočila se k odchodu. Potřebovala jsem najít Leona a nějak ho přesvědčit, aby s Edwardem žádný obchod neuzavíral. A taky jsem mu musela nějak vysvětlit tu scénu, co Edward tak nepěkně zinscenoval.

„Já na to přijdu, Bello,“ upozornil mě dotyčný a náhle se mi postavil do cesty. Mlčela jsem a opět ho obešla.

„A dostanu tě odtud.“ Další slib. Další obejití.

„A pak na tebe budu dávat pozor.“

„Cože?!“ zastavila jsem se uprostřed kroku, když jsem ho opět obcházela. Nezopakoval to, jen rázně přikývnul.

„To mi chceš dělat chůvu, nebo co?!“

„Nerad ti to říkám, Bello, ale ty ji zřejmě potřebuješ.“ Rozesmál mě. Opravdu jo.

„Asi si to neuvědomuješ, ale z nás dvou jsem já tady ta dospělá,“ prohlásila jsem. Ušklíbnul se.

„Věk není podstatný. A i kdyby, mně je sto devět.“

„To je dost na to, abys pochopil, že když ti někdo říká ne, tak to tak i myslí.“

„Hlavně je to dost na to, abych poznal-“

„Sakra, proč nechceš pochopit, že žádného prince na bílém koni nepotřebuji?!“ vyjela jsem. „Jsem šťastná tak, jak jsem, tak mě nech být a zmiz odtud!“

„Tohle je přesně ten důvod, proč tě být nenechám,“ odvětil. „Vidím to na tobě teď. Dokonce to je vidět i na tom plakátu, co visí na podiu. Ty nejsi šťastná,“ odseknul.

„Jsem!“ hádala jsem se.

„Nejsi!“

„Jsem!“ stála jsem si za svým.

„Opravdu?!“ zeptal se zostra, skoro bolestivě mě popadl za ramena. „Opravdu jsi šťastná, když s tebou zachází jak s kusem hadru?! Líbí se ti, když ti nařizuje, co máš dělat?! S kým se vyspat?!“ třásl se mnou. Srdce mi opět naplno bubnovalo, adrenalin a vztek se mi proháněli v žilách.

„Jo,“ řekla jsem. Ať mě má za děvku. Třeba ho to přestane bavit a konečně si uvědomí, že o žádnou záchranu nestojím.

„Jo?!“ zopakoval posměšně. Tmavé oči mu plály hněvem, čelisti měl pěvně přimknuté k sobě.

„Jo,“ potvrdila jsem rázným přikývnutím. Chvíli mi hleděl do očí, hledal zrnko pochybností a slabosti v mé odpovědi. Ale ty najít nemohl. I přesto, že jsem lhala, věřila jsem, že můj svět je pro Nessie mnohem bezpečnější než ten jeho. A Leon včetně těch nocí k tomu prostě patří.

Náhle mě pustil jako bych ho snad popálila. O krok ode mě odstoupil, ve tváři přezíravý výraz.

„V tom případě mu vyřiď, že se mu na začátku týdne ozvu,“ pyšně se ušklíbl. „Určitě se dohodneme.“ Pohledem měl sjel od shora dolů. Díval se na mě tak, jak se páni dívají na špínu. „O tvých kvalitách jsem se přesvědčil už před víc jak rokem. Doufám, že ses od té doby zlepšila.“ Vůbec jsem si to neuvědomila, ale najednou moje ruka letěla vzduchem. Chtěla jsem mu ublížit. A chtěla jsem ho umlčet. Za to všechno, co řekl, za to že měl pravdu a vůbec v ničem se nemýlil. Chtěla jsem udělat prostě něco, co by ho zastavilo. Místo toho on zastavil mou ruku těsně před tím, než se stihla dotknout jeho tváře.

„Přesně tohle dokazuje, jak moc nešťastná jsi,“ pověděl chladně. Pak mě políbil do dlaně, kterou jsem mu chtěla uštědřit políček.

Potom byl prostě pryč.

Zoufale jsem zakroutila hlavou a vypnula vodu. Ani horká voda mě nedokázala ukolíbat k únavě. A to jsem tento rozhovor měla v hlavě už několik desítek hodin. Měla jsem strach z toho, co bude následovat. Bála jsem se toho, co se stane, až se Leon opět střetne s Edwardem. Co když se bude Edward vyptávat? Co když bude Leon mluvit?

Vylezla jsem ze sprchy a osušila se. Bylo už po půlnoci, za pár hodin jsem se měla sejít s Leonem. Převlékla jsem se do pyžama a ještě před tím, než jsem opustila koupelnu, jsem se zadívala na zrcadlovou skříňku. Byla to lékárnička. Měla jsem v ní takové ty základní věci jako teploměr, náplast, něco proti bolesti a kašli. Ale úplně vzadu za košíkem s obvazy byla malá krabička s léky na spaní. Tenkrát, když jsem začínala, mi ji dal Leon pro případ, že bych nedokázala po všech těch zážitcích usnout. A je fakt, že po včerejší prezentaci jsem spát zkrátka nemohla. Navíc, doma nikdo není. Rachel jela do La Push a Nessie vzala s sebou. Vrátí se až v úterý dopoledne...

Víc jsem nad tím nepřemýšlela. Tabletku jsem zapila ještě v koupelně. Pak jsem si to naštrádovala přímo do postele.

Diazepam mě vždycky dokázal odrovnat na dobrých osm hodin. Když jsem se ráno, nebo spíš dopoledne, probrala, byla jsem ráda, že alespoň ta únava, je pryč. Prostě jsem byla vyspaná a tím pádem jsem nevypadala jak strašidlo. Což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Chtěla jsem se vyhnout Leonovu pátravému pohledu a i přednášce o tom, že spánek jde navodit několika způsoby.

Do jeho kanceláře jsem přišla v době oběda. Zpozorovala jsem, že Elisa chodí na oběd kolem jedné, a tak jsem se toho snažila vždy využít. Na její nenávistné pohledy a zhnusená odfrknutí jsem už začínala být alergická.

„Pojď dál.“ Leon mě slyšel přijít. Když jsem vešla, něco si ťukal do počítače.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a zastavila se na naučeném místě vedle věšáku na kabáty. Tohle všechno jsem už měla zautomatizované. Počkala jsem až mě rukou vyzve, abych si sedla. Bundu jsem si nevyslékla. To dělal rád sám.

„Za hodinu jsi objednaná k doktorovi,“ podal mi lístek s adresou, tvářil se u toho velmi spokojeně.

„K doktorovi?“ zeptala jsem se zmateně. „Vždyť jsem-“ Přečetla jsem si první řádek. „Doktor Cullen?!“ Víc v šoku jsem snad ani být nemohla. Jak daleko je ochotný zajít?

„Dnes ráno mi přišel e-mail. Normálně bych to ignoroval a s dotyčným už nikdy nejednal,“ vysvětlil mi. „Ale,“ zdůraznil, „o tuhle spolupráci mám obrovský zájem, tak to přejdu.“ Tvářil se blahoskonně, jako bych snad vůbec nevěděla, jak to vlastně je. Snažil se přede mnou hrát na toho, kdo dělá Edwardovi obrovskou službu. Já ale od víkendu věděla své – Leon nemohl Edwarda vystát... Ale pro jeho peníze udělá cokoliv. 

Nahlas jsem ovšem neřekla ani slovo. Poslušně jsem přikývla a schovala si papírek do kabelky.

„Tak běž, pak mi jen zavolej, jak to šlo.“ Na nic jiného jsem nečekala. Zmizela jsem, co nejrychleji to šlo. Někdo, a já zřejmě tušila kdo, zvedl Leonovi náladu tak, že mě nechal jít bez toho, aby se mě dneska dotýkal. Ač nerada, byla jsem tomu dotyčnému vděčná. Nevím, jak bych se dokázala podívat Carlisleovi do očí, když by ze mě cítil cizího chlapa.

Ordinace doktora Cullena sídlila v jedné z těch příjemných částí Vancouveru. Nízké domy, okolo spousta zeleně, městský ruch prakticky žádný. Na kliniku jsem přišla deset minut před domluvenou schůzkou. Snažila jsem se moc nepřemýšlet nad tím, že za chvíli pohlédnu do očí osobě, která mě nejednou ošetřovala a která mě chtěla přijmout za dceru.

S hlubokým nádechem jsem zaklepala. Byla jsem rozhodnutá se před ním nerozklepat. Nemůže mi udělat vůbec nic.

„Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří. Nejistě jsem šáhla na kliku a otevřela.

„To je snad vtip,“ zasomrovala jsem si pod nos, když jsem kromě Carlislea, na kterého jsem byla připravená, uviděla stát v rohu i jeho syna.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě doktor s přátelským úsměvem. Měla jsem v plánu se chovat slušně a se vší úctou, ale po té sobotě a těch slovech, co mi Edward řekl, jsem to okamžitě zavrhla.

„Marie.“ Carlisle se zamračil. „Jmenuju se Marie Masenová.“

„Masenová?“ ozvalo se z rohu. Směšně jsem si odfrkla.

„Moc si nefandi. To jméno vybíral Leon,“ zchladila jsem ho hned na začátku. Doufala jsem, že se do této prohlídky moc plést nebude. A kupodivu to taky v plánu neměl, protože jen přikývnul a naznačil gestem Carlisleovi, aby pokračoval.

„Dobrá... Marie.“ Carlisleovi to jméno nešlo přes pusu. „Než tě vyšetřím, položím ti pár otázek,“ vysvětlil mi a nabídl mi židli. Jakmile jsem se posadila, oba se současně zamračili.

„Takže, první otázka.“ Doktor byl očividně nervozní. „Prodělala jsi někdy nějakou z následujících chorob? Kapavka?“

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No, ano.“ Zasmála jsem se sama pro sebe. Mohlo jim být dohromady přes čtyři sta, ale o tomhle nevěděli ani ťuk.

„Dovol, abych ti něco vysvětlila.“ Pohledem jsem střelila k Edwardovi. Soustředěně mě sledoval. „Vlastně vám oběma,“ dodala jsem. „Tyhle dotazníkový otázky ani nevytahuj. Lidi, co dělaj v týhle branži, se vždycky chráněj. A ti, kteří ne, ti stejně budou lhát. Jediný, co potřebuješ vědět, je, jak často se nechávají kontrolovat a testovat. Nemluvě o tom, že když natáčíš soft nebo erotiku, tak k souloži většinou ani nedojde. A pokud ano, tak jedině s kondomem. V těhle filmech se detailní záběry nedělají. Věř jen tomu, co se dozvíš z krve, moči, nebo jiných tělních tekutin.“ Na důkaz svých slov jsem si svlékla bundu a vyhrnula rukáv. Carlisle mi vážně přikývnul a s otázkou v očích se podíval na Edwarda. Ten z role nevypadl.

„Bereš drogy?“ vypálil.

„Cože?“ Byla jsem docela zmatená.

„Máš vpichy na pažích a tvoje krev není čistá, cítím to. Takže, co bereš?“ Myslel to smrtelně vážně. A mě vůbec nedošlo, jak moc riskuji. Vpichy po transfúzních setech a po odebrání vzorků doktorem byly už těžko spatřitelné, ale jim to problém nedělalo. Podcenila jsem je. Nebo spíš jejich schopnosti.

„Do toho ti nic není,“ odsekla jsem a shrnula si rukávy dolů. Byla jsem rozhodnutá, co nejrychleji odejít. Tohle jim vysvětlovat nebudu.

„Je mi do toho dost!“ odpověděl a přešel ke mně. Oči mu postupně tmavly.

„Není!“ hádala jsem se dál. Rychle jsem vklouzla do bundy, kabelku jsem si přidržela mezi koleny.

„Tohle je to, co tě u něj drží?!“ Doslova zuřil. A já ho kupodivu chtěla vyprovokovat a vrátit mu to za tu sobotu.

„Jako producentovi by ti to mělo být srdečně jedno. Jediný zájem bys měl mít o to, aby se ten film natočil co nejlevněji a pak se prodal za co nejvíc peněz,“ pověděla jsem zuřivým hlasem. A pak mě napadla spásná myšlenka. Uškrnula jsem se.

„Ovšem, pokud ti vadí vpichy v mých rukách, tak bys měl zvážit mou náhradu.“ Pomsta bývá sladká. A chuť vítězství není jiná. Vím, že to bylo dětinské – tyhle dotahovačky o to, co kdo řekne. Ale pro mě to znamenalo něco mnohem víc. Ta slova, co řekl, nebyla nijak zvlášť hrozná. Už jsem zažila mnohem horší a potupnější věci. Já mu jen nemohla odpustit to, že takhle pošpinil tu noc, kdy jsme počali Renesmé. Protože ta noc a ty okamžiky byly tak strašně nevinné, že si nezasloužily takový dovětek. Nemluvě o tom, že pomluvil akt čisté lásky. Můj jediný akt čisté lásky.

Edward na to neodpověděl. Zamyšleně mě pozoroval, zřejmě uvažoval nad tím, co říct. Bylo to až nepatřičné, že takový rozhovor vedeme před jeho otcem. Ovšem mě to bylo jedno. Mívám sex s chlapama, jejichž skutečná jména ani kolikrát neznám; tohle nebyl ani slabý odvar toho, co dělám v práci normálně. A já jsem momentálně byla v práci.

„Vím, o co ti jde, Bello,“ řekl tím tichým, melodickým hlasem, jantarové oči se intenzivně opíraly do těch mých. „Ale nevyjde ti to,“ mírně zakroutil hlavou s lehkým úsměvem na rtech. Věděl, co dělá. Setsakramentsky, dobře to věděl. Úsměv se mu rozšiřoval tím více, čím více moje srdce na něj reagovalo. „Uvidíme se příští týden na place.“ 

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 12. kapitola: