Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život - Kapitola 7. - Smutek, bolest, láska

06.11.2010 (20:30) • NovotnaIrenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1434×

Kapitola 7. – Smutek, bolest, láska

„Bello, uvědomuješ si, že včera večer promluvila naše malá Nessie před Charliem?“ upozornil mne.

„Vážně? Jo, už si vzpomínám. Ale řekla mi to v momentě, kdy se Charlie vítal s Jacobem. A pak už Charlie šel za Alice do pokoje pro hosty,“ vzpomínala jsem.

„No, možná už je na čase, aby začala mluvit, kdy se jí zlíbí,“ uvědomil si.

„A jak mu to vysvětlíme?“ zajímalo mne.

„Hmmm… bude to jedno z dalších nevyřešených tajemství pro Charlieho,“ navrhnul.

„Dobře, ale počkala bych po pohřbu,“ sdělila jsem mu můj návrh.

„Čím dřív, tím lépe, Bello. Není důvod čekat,“ nadnesl.

„Hmmm… já ti nevím,“ ale rezignovala jsem.

„Už je dost velká na to, aby začala mluvit i na veřejnosti. Možná někoho zaskočí, jak inteligentně na svůj věk mluví, ale každý se s tím za chvíli smíří. Uvidíš,“ uklidňoval mne.

„Přemýšlela jsem nad hlídáním Renesmé u Charlieho,“ přiznala jsem se. „Bude brzy víkend.“

„Aspoň bude mít jiné myšlenky. S tím souhlasím,“ kývl. „Teď z jiného soudku. Proč jedeš s Alice do Seattlu?“

„Chci si vybrat šaty na pohřeb. Alice také potřebuje nějaké černé šaty. Víš, že černou nemá zrovna v lásce. Včera jsem brala ohled na Jacoba. Nechtěla jsem ho tím otravovat. A Renesmé také nemá žádné černé šaty. Plus, Alice chce něco dokoupit. Jen uvažuji nad tím, zda má cenu uspořádat hostinu na jeho počest. Vím, že někteří z Forks ví, že nejíme. Ale připadá mi hloupé, když polovina hostů nebude jíst,“ konstatovala jsem.

„Polovina ne, jen nás osm,“ spočítal to. „Takže bych řekl, že to má cenu. Bude tam skoro celé město. Nedělal bych nic velkého. Raut by stačil. Může být na pláži nebo u nás doma,“ nabídl mi.

„Každý se ti nepotáhne až do vily. Je to skoro v horách. Možná ani všichni nemají auta a nevešli by se tam. A nevíš, jaké bude ve čtvrtek počasí. Vykašleme se na to. Uděláme jen obřad a nejbližší rodina se sejde u Charlieho. Jacob se tam cítí skoro jako doma. Zítra tam s Alice zajedeme a uklidíme. Ráno mu to navrhnu v autě,“ rozhodla jsem.

Asi hodinu jsme leželi v posteli. Edward si nahlas povzdechl.

„Lásko, víš, nač jsme zapomněli? Ty zlaté a stříbrné šperky, co jsme nakoupili v Seattlu…“ Dál nemusel pokračovat.

„Zapomněli jsme jim to dát. Bylo to v autě a u Charlieho jsme dlouho nepobyli,“ uvědomila jsem si. „Kdy jim to dáme? Koupili jsme i něco pro Jacoba?“

„Ano, Jake tam má také dva kousky,“ uklidnil mne.

„Teď se nehodí, abychom jim to dávali. Alice to neviděla?“ zajímalo mne.

„Nic jsem jí o tom v myšlenkách nepřečetl,“ vzpomínal. „Buď na to zapomněla, nebo byla příliš něčím zaneprázdněná.“

„To mi k Alice nesedí,“ zasmála jsem se. Edward se také neudržel.

„Až ji budeme obdarovávat, nesmíme zapomenout si ji dobírat,“ smál se dál.

„Edwarde, prosím tě, kolik je hodin?“

„Je půl sedmé, proč se ptáš?“ divně se tvářil.

„Musím odvézt Charlieho. V sedm má být v práci,“ odpovídala jsem při vstávání z postele.

Hodila jsem na sebe dlouhé světlé kalhoty, halenku v modré barvě a světlé sáčko. Snad to bude dost vhodné do podniku se společenským oblečením. Vlasy jsem neřešila. Hlavně, už nebyl čas. Přiběhla jsem k Edwardovi a dlouze ho políbila.

„Miluji tě, Edwarde Cullene. Pohlídej naši dcerušku. Vrátím se co nejdříve. Až budeme u Charlieho uklízet, můžeš za námi přijet i s Renesmé,“ dopověděla jsem. „Pa, lásko.“

„Dávej na sebe pozor,“ slyšela jsem za zády. Utíkala jsem co nejrychleji. Akorát. Potěšila jsem sama sebe. Zrovna vycházeli ze dveří a hnali se do garáže.

„Dobré ráno,“ přišla jsem jakoby nic.

„Ahoj Bello, čím dnes pojedeme?“ otevřela vrata do garáže. Charliemu vždy padla ústa skoro k zemi, když viděl Cullenovic sbírku aut.

„Tati, zavři pusu. Něco ti do ní vlítne,“ dobírala jsem si ho. Nasedla jsem do černého Volva. Zavrtěl hlavou a díval se na mne se zamračenýma očima.

„Dobré ráno, Bello!“ prohodil káravě, když dosedl na zadní sedadlo.

„Ale no tak, tati, přeci se na mne nebudeš zlobit,“ prosila jsem ho očima. Koukal se raději jinam. Ví, že by odolal a naštvanost by mu dlouho nevydržela.

„Jak ses vyspal, tati?“ tázala jsem se při výjezdu z garáže.

„Spal jsem, jako když mě do vody hodí,“ uculoval se.

„A co Jacob?“ otočila jsem se k Alice.

„Ještě spí. Přesněji řečeno – chrápe!“ vyčítavě se na mne podívala. „Včera říkal, že musí za kluky ze smečky. A večer přijde.“

Dvě poslední věty zašeptala, abych je slyšela jen já.

„To jsem ráda, snad se nestaví doma. Nechci, aby byl v prostředí, kde mu to připomíná Billyho,“ odpověděla jsem stejně tiše. Charlie si ničeho nevšiml.

„Tati,“ otočila jsem se zpět k němu. „Chtěla jsem se tě zeptat, zda by bylo možné u tebe doma uspořádat setkání jen v rodinném kruhu po rozloučení s Billym v La Push.“

„To není problém, ale proč myslíš, že je to ideální místo? Není to tam připravené na tolik hostů a hlavně není uklizeno,“ řekl vystrašeně.

„O to se postarám já s Alice, od tebe potřebuji jen schválení. Jacob se u tebe v domě cítil nejlépe po domově v rezervaci. Proto to chci uspořádat tam,“ vysvětlila jsem mu.

„Máš mé požehnání,“ souhlasil.

„Dnes budeš spát opět u nás. Chci tě mít na očích. S Alice už to u tebe doma vyzdobíme,“ upozornila jsem ho.

„Tak tuhle nabídku neodmítnu. Spal jsem nejlépe za posledních pár let,“ tvářil se spokojeně.

„Z práce tě vyzvedneme. Jedeme do Seattlu. Nechceš tam něco koupit, když už tam jedeme?“ ptala jsem se.

„No, víš, včera jsem koukal na ten černý oblek…“ zastyděl se.

„Takže oblek. Alice, pamatuj si to. Boty, košili a kravatu máš?“ ptala jsem se dál.

„No, to bych také potřeboval,“ červenal se.

„Nemusíš se stydět. Jsi můj otec. Víš, že pro tebe udělám vše na světě,“ pohladila jsem ho na ruce.

„Ale nemám rád, když za mě utrácíš,“ odporoval. „Máš Nessie, musíš se o ni starat.“

„Charlie, víte, že o peníze nejde,“ vložila se do toho Alice.

Chvíli poté zastavila před domem. Charlie pouze přestoupil a zamával, než vyjel ze svého parkovacího místa.

„Pojď, omrkneme, v jakém stavu se dům nachází,“ mrkla na mne Alice.

Prach se snášel k zemi na každém kroku.

„To bude hodně dlouhý úklid,“ povzdechla jsem si. „Sue zřejmě není dostačující důvod pro přílišné uklízení.“

Začali jsme v patře. Alice vynesla všechny koberce a venku je pořádně vyklepala. Roztáhla jsem žaluzie v každém pokoji. Zašla jsem do koupelny, abych zjistila aktuální stav čisticích prostředků. Nebyl to žádný zázrak, ale na umytí koupelny to stačilo. Netrvalo mi to dlouho. Zašla jsem do Nessiina pokojíčku a posadila se na postel. Vychutnávala jsem si jediné světlé barvy v domě. Musíme mu pomoci dům oživit.

„Bello, nebudu uklízet sama, že ne?“ rýpla si do mne.

„Alice, napadlo mne, že bychom mohli oživit Charlieho dům. Jsou tu samé tmavé barvy.“

„No, to máš pravdu, ale teď musíme poklidit, abychom toho neměli moc, až přijedeme ze Seattlu,“ strkala do mne.

Čekala mne Charlieho ložnice. Ucítila jsem ohromnou vůni dubové kůry, jasmínu a vanilky. Suein parfém. Nechtěla jsem si domýšlet, co tu asi dělala. Poklidila jsem i u Charlieho a seběhla dolů.

„Alice?“ hledala jsem ji. „Musíme jet.“

„Jsem tady,“ ozvalo se z kuchyně. Seděla na židli a před sebou papír s tužkou. Sepisovala seznam věcí, které zde Charlie nemá a my je budeme potřebovat.

„Alice, nechceš vykoupit celou drogerii, že ne?“ zděsila jsem se. Mrkla na mne a pomalu se zvedala ze židle. Beze slova odcházela směrem ke vchodovým dveřím. Pochopila jsem, že odjíždíme. Zamkla jsem dům. Alice už seděla za volantem a startovala.

Cestou jsme vedly typické ženské řeči. S ní jsem se cítila opravdu uvolněně. Neměli jsme před sebou žádná tajemství a to posílilo náš hluboký vztah.

„Bello, tou rekonstrukcí u Charlieho jsi to myslela vážně?“ vzpomněla si.

„No, víš, napadlo mě, že by to byl hezký dárek k narozeninám,“ navrhla jsem.

„A kdy že nastane ten šťastný Charlieho den?“ zvedla obočí.

„Koncem června. Tudíž za tři měsíce,“ počítala jsem. „Mám určitou představu o barvách v domě, ale to je vše. Myslela jsem, že bychom tu renovaci později použili do reklamy na naši firmu.“

„To, abychom sebou pohnuli. To uteče jako voda. Musíme se tomu začít věnovat co nejdříve. A s tou reklamou máš pravdu,“ pochválila mne.

„No, o tom jsem s tebou chtěla mluvit,“ odkašlala jsem si. „Chtěla jsem s tím u Charlieho začít až příští měsíc. Teď je ještě brzy. Nevím, jak bude Charliemu po pohřbu.“

„O víkendu začneme s návrhy a pak máš zhruba čtrnáct dní na zpracování Charlieho. Během přestavby by mohl zůstat u nás. Moc se mu tam líbí,“ uculila se.

Rezignovala jsem. Mám na to dva týdny. To by mohlo stačit. To už snad budou všichni v klidu.

„Bello, měla bych na tebe jednu otázku,“ soustředila se na silnici. „Měla jsem vizi. Ty… a spousta velkých obálek.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ dělala jsem hloupou. Ale nikdy jsem neuměla lhát a Alice mě znala perfektně.

„Ale no tak, Bello…“ odmlčela se. Musím jí to říct, jinak do mě bude hučet. A pak se pustí do Edwarda před zraky ostatních a vše bude v háji.

„Tak jo, Alice. Včera jsem odeslala obálky s…,“ nadechla jsem se. „S přihláškami na vysokou.“

„Ty jo, takže jste se do toho pustili? A co Renesmé? Vy ji tu chcete nechat?“ divila se, protože moc dobře věděla, že ji nerada nechávám jen na pár hodin bez mého dozoru.

„To už jsme probírali. Je tu Charlie, ty a ostatní. Bude se mít dobře. Charlie s tím začal, nás by to ani nenapadlo. Ale úplně rozhodnutí budeme, až nám přijdou odpovědi,“ ujišťovala jsem ji. „Tudíž tě chci poprosit, abys o tom nikomu neříkala. Chceme to oznámit rodině sami.“

„Neřeknu to nikomu, ale musíš mi slíbit, že se to dovím jako první, až se rozhodnete,“ prosila mne a dělala při tom na mne psí oči.

„Alice, prosím tě, koukej na cestu,“ ale neuhnula ani o píď. „Dobře, dobře. A před Edwardem na to zkus nemyslet.“

Úsměv se jí roztáhl doširoka a tancovala radostí. Dojely jsme do Seattlu a já jí musela povědět, kde jsem včera s Jacobem nakupovala. Zaparkovala a podívala se na hodinky. Máme ještě pět minut. Obě jsme se uvelebily v sedadlech a opřely se. Viděla jsem toho prodavače ze včerejška, jak za výlohou zírá na naše auto. Zřejmě si ho pamatoval. Otočil cedulku ze zavřeno na otevřeno a otevřel dveře. Vyšel a ukázal směrem dovnitř.

„Alice, ten prodavač nás obslouží. Pojď, než se sem nahrnou lidi,“ dodala jsem.

„Dobrý den, dámy,“ oslovil nás, když jsme k němu přišli blíž. „Byl nějaký problém se včerejším oblekem?“

„Dobrý den. Žádný problém nebyl. Byli jsme velice spokojeni a chtěli jsme si u vás koupit další,“ oznámila jsem mu.

„Pojďte dál, uvidíme, co se dá dělat,“ usmál se doširoka.

„Tak oč se jedná?“ ochotně se zeptal.

„Potřebovali bychom oblek a dvoje šaty pro nás dvě,“ ukázala jsem na sebe a Alice. Alice se usmála.

„Chtěli bychom oblek na pohřeb ve velikosti…“ Alice se pustila do zkoumání obleků s jeho pomocí. Měla Charlieho míry v merku, jelikož mu šila oblek na svatbu. A o Charliem je známo, že mu nekolísá váha.

Zašla jsem ke společenským šatům a vyhledala ty v černé barvě. Čtyři kousky mne zaujaly a tak jsem je pověsila na jeden poloprázdný stojan. Alice ke mně přiběhla.

„Máte vybráno?“ dál jsem si prohlížela své úlovky.

„Ano, má k tomu i boty, košili a kravatu,“ zírala na stojan.

„Tyhle by se mi líbily, ale nevím které,“ uznala jsem.

„Máš výborný vkus. Postupně si je běž vyzkoušet. Jedny si vyber a zbytek si vyzkouším já,“ culila se. Vyzkoušela jsem si všechny, ale nejvíce pohodlně jsem se cítila v šatech bez ramínek podebraných pod prsy a spuštěnou sukní podél těla. Opodál jsem zahlédla bolerko s kratšími rukávy. Hodilo se k nim a tak jsem si ho nechala přibalit. Alice si vybrala ty s vázáním za krkem a bílým zdobením na sukni.

„Pane…,“ četla jsem cedulku na jeho prsou. „Bruno, měla bych dotaz. Neměl byste tu kolekci i pro malé dívky?“

„Něco bychom tu mohli najít, ale zboží má dorazit až zítra,“ pokrčil rameny.

„To nevadí. Stačí mi, když budou převážně černé,“ mávla jsem rukou a usmála se.

„Jak stará je ta dívka?“

„Jsou jí tři roky,“ odpověděla jsem.

Chvíli hledal. Nakonec našel jedny, které byly úplně přesné. Nebyly celé černé. Měly zvýrazněný pas bílým páskem.

„Chcete k nim i boty?“ nabídl mi.

„Ano, prosím,“ zadívala jsem se do jednoho z regálů. Černé botičky s páskem přes nárt se k nim budou hodit. Došli jsme ke kase. Já posbírala pytle a tašky a odcházela z obchodu.

„Nashledanou, Bruno,“ zapištěla jsem ode dveří.

„Nashledanou,“ zavolal Alice přes rameno.

Nechtěla jsem slyšet tu sumu. Včera mi to stačilo. I když měli Cullenovi dost peněz, nedokázala jsem si zvyknout na takové sumy. Vše jsem uložila do auta, sedla si za volant a pustila CD. Alice po chvilce přicupitala. Bruno nám zamával a mohli jsme vyrazit do centra.

„Alice, myslíš, že bychom měli uspořádat u Charlieho v domě raut? Nebudou tam samí upíři, takže by to bylo na místě. Zřejmě tam půjdou všichni vlkodlaci a jejich rodiny. Takže počítám tak padesát lidí. A také budou chtít pít,“ spoléhala jsem na její názor.

„To víš, že jo. Dnes to zařídíme. Zítra ráno pro to Emmett s Jasperem zajedou. Necháme to udělat ve Forks a nápoje se koupí tady v obchodě,“ ukázala přes silnici.

Zajela jsem na parkoviště k němu patřícím.

Nakupování bylo velice rychlé. Ale nákupní koš překypoval. Už jsme toho měli plné zuby. Odjížděli jsme domů, když mi volal Jacob.

„Jaku, co se děje?“ vyděsila jsem se.

„Nic, jen jsem se tě chtěl zeptat, kdy dorazíš domů,“ oznámil mi. „Jsem se Samem a zbytkem smečky. Jen jsem ti chtěl zavolat, že jsem v pořádku.“

„Jaku, jedeme do Forks. Stavíme se u Charlieho. Budu doma tak za tři až čtyři hodiny,“ ujišťovala jsem ho. „Odpoledne se uvidíme, ano?“

„Dobře,“ zavěsil. Slyšela jsem smutný tón.

„Alice, Jake na tom začíná být hodně špatně. Doléhá to na něj,“ smutně jsem se koukala na palubku Volva.

„Zítra bude po všem. Pak už všechno bude dobré, uvidíš,“ hladila mne po rameni.

U Charlieho domu jsem ucítila vlkodlačí pach. Jake. Byl se podívat, zda jsme tady. Začali jsme uklízet a připravovat místnosti na zítřek. Už, aby to bylo za námi.

Alice zdobila obývák a kuchyň. Napadlo mne zavolat do lahůdkářství ve Forks kousek od náměstí. Zvedla jsem telefon, zavolala na informace, aby mi řekli telefonní číslo. V hlavě se mi sumíroval počet lidí, kteří sem zítra po pohřbu dorazí. Konečně to někdo zvedl.

„Haló,“ ozval se milý hlas.

„Dobrý den, dovolala jsem se do lahůdkářství, Forkyho lahůdkářství?“ vyzvídala jsem.

„Ano, dobrý den. Měla byste nějaké zvláštní přání?“ odpověděla zdvořile.

„Ano, tady Isabella Cullenová. Na zítra bych potřebovala pohoštění pro zhruba padesát lidí.“

„Dobře, na zítra. Co byste si představovala? A v kolik byste se pro to stavila, paní Cullenová?“ zjišťovala.

„Záleží na vás. Jedná se o pohřební hostinu,“ smutně jsem poznamenala.

„Ach tak. Billy Black, že? Mluví o tom celé město. Nikdo to nedokáže pochopit, že tak najednou,“ došlo jí.

„Ano,“ posmutněla jsem. „Nechám to na vás. Zítra kolem desáté se pro to staví moji švagři.“

„Dobře, paní Cullenová. Zítra to bude hotové. Pěkný den, přeji,“ zavěsila.

Tak, to mám za sebou. Ještě přežít zítřek. Pak už to snad bude dobré. Musím to vydržet kvůli Jakeovi. A mé rodině. Nesmí mě vidět na dně. Snad se s tím poperu. Snad se Jake nezhorší, až odjedeme na vysokou. Za pár měsíců už by si měl zvyknout na Billyho nepřítomnost. Prolétlo mi hlavou.

„Bello, už je čas,“ volala na mne z haly. Během setiny sekundy jsem byla u ní.

Začaly jsme uklízet. Bylo to rychlejší, než jsem čekala. Rychlost je jedna z výhod upírů. S Alice jsme si pustily hudbu na odreagování. Zrovna hráli veselejší písně, takže Alice sem tam prohodila nějakou tu piruetu a kroucení pozadím. Úklid byl dokončen během chvíle. Bylo tu opravdu čisto. Alice přitáhla výzdobu, kterou včera večer musela uklidit z pokoje pro hosty, jelikož jsem pozvala Charlieho a Jacoba k přenocování. Přesunuly jsme pár kousků nábytku, abychom udělaly prostor pro zítřejší nápor hostů.

Po dokončení jsme se postavily do vchodu mezi kuchyní a obývacím pokojem a spokojeně se na sebe zadívaly.

„Odvedly jsme dobrou práci, Bello,“ pochválila nás Alice.

„Jo. Snad se to bude líbit i ostatním,“ posteskla jsem si.

Byl čas jet domů. Alice si tím také byla jistá. Vzala pár věcí Charliemu na převléknutí a vyrazily jsme k autu.

V autě jsem přemýšlela, zda se Jacob už objevil ve vile Cullenů. Od Charlieho domu to byl kousek, ale přesto jsem měla dost času o všem přemýšlet. Další výhodou upírů je, že během jedné vteřiny je možné, aby nám hlavou prolétlo milion myšlenek.

Už jsem si zvykla na „upíří svět“. Ale mám se pořád co učit. Alespoň dle Alice. Pořád mi vyčítá můj vkus.

Přitulila jsem se k Renesmé. Potřebovala jsem objetí. I když nemohu plakat, cítím se oslabená. Už zítra je „den D“, kdy ode mne Jacob bude očekávat podporu. Kdybych byla člověkem, nevím, zda bych to zvládla. Ale dlužím mu to. On mne také nenechal ve štychu, když mne tenkrát Edward opustil. Při této myšlence se mi zkroutil žaludek.

„Bello, je ti něco?“ zeptal se mě zkoumavě Jasper. Ani jsem si ho nevšimla. Středem mé pozornosti bylo objetí od mé dcery.

„Jazzi, mohl bys mi pomoct… s mou náladou?“ prosila jsem ho nejen slovy.

Pochopil. Samozřejmě, že se mi ulevilo… alespoň na pár okamžiků. Slyšela jsem Edwardovy kroky. Věděla jsem, že mu Jazz vše řekl prostřednictvím myšlenek, aniž by chtěl. Edwardovy oči byly vyděšené, když vstoupil do místnosti. Sdílel mé trápení. Ještě, že mi nemůže číst myšlenky, jako ostatním. Oddychla jsem si. Vzala jsem Renesmé do náruče a vynesla ji po schodech do Edwardova pokoje, kde býval, než jsme dostali naši úžasnou chaloupku.

Renesmé mi pověděla, přiložením ruky na mou tvář, jak moc se jí nelíbí můj ustaraný obličej. Bolelo mě to za ni, ale v tuto chvíli jsem nemohla vyhnat z hlavy, co nás všechny zítra čeká. Jak Jacob bude trpět. Vykroutila se mi z náruče a odběhla k pohovce. Leželo na ní asi patnáct papírů. Donesla mi je. Měla talent, který zřejmě zdědila po svém otci. Edwardovi. Nakreslila členy rodiny, krásné chvíle, které s námi prožila a portrét nás tří.

Uvědomila jsem si, že je pro ni rodina stejně tak důležitá, jako pro nás všechny a že ji všichni vedeme správnou cestou. Nemusela ani nic říkat a věděla jsem, že jí je vše líto a také jí to nesmírně zasáhlo. Objala jsem ji a nechtěla ji pustit. Asi tak po čtyřiceti sekundách mě zvuk Jacobovy chůze donutil. Musela jsem jít za ním a zůstat s ním, jak dlouho si jen bude přát. Nessie pochopila, oč mi jde a vedla mě po schodišti dolů.

Otevřela jsem dveře a objala ho. Cítila jsem sílu, kterou vynaložil k tomu, aby mě objal. Beze slova jsme tam stáli jako přikovaní. Ucítila jsem jeho slzy na svém rameni. Po chvíli jsem ho odvedla do „Edwardova pokoje“ a mlčky ho hladila po vlasech, až usnul.

Autor: NovotnaIrenka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život - Kapitola 7. - Smutek, bolest, láska: