Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život kapitola 5. - Bolest

24.03.2010 (10:00) • NovotnaIrenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

Kapitola 5. – Bolest

Jacob

Probudil jsem se. Štípalo mně v nose. Kde to jsem? Nemohl jsem si vzpomenout. Bolest v hrudi mi připomněla můj obrovský smutek. Už si vzpomínám. Šel jsem za Bellou. Edward. Whisky. Podíval jsem se z okna. Došlo mi, že ležím v upíří posteli. Zvedl jsem se, ale pohyb byl moc rychlý. Ztratil jsem rovnováhu a dosedl zpět na postel. Sakra. Cítil jsem upíří pach. Edwardův pach.

„Jaku, jsi v pořádku?“ optal se mne. Vyšel zpoza dveří.

„Nejsem si tak docela jistý," odpověděl jsem s tříštivou bolestí hlavy. Přisedl si.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zajímalo mně.

„Jen pár hodin. Přišel jsi k nám časně ráno a teď je pět odpoledne.“

„Neříkal… neříkal jsem nic špatného, že ne?“

„Ne, jen ti vadil náš pach. Mluvila z tebe whisky,“ usmál se.

„Nic si nepamatuješ, viď?“ odmlčel se. „Jaku, chci, abys věděl, že ti s čímkoliv pomůžeme. Nemusíš se stydět požádat nás o pomoc. Jsi naše rodina.“

„Díky, Edwarde. Je to od vás šlechetné. Musím zařizovat pohřeb. Promiň,“ s těmito slovy jsem se pomalu zvedal. Chytil mě za paži.

„Mám jít s tebou? Pomůžu ti,“ nabídl se.

„Děkuji, ale ty máš svou rodinu. Musíš se o ni postarat a já zase o tu svoji,“ oči se mi naplnily slzami, ale před ním jsem nechtěl být slabochem. „Carlisle je dole?“

„Ano, čeká na tebe. Musí s tebou vyřídit pár papírů.“ Chvíli jsem se na něj koukal. Byl zdrcen. Bolelo ho to.

Vyšel jsem ze dveří. Při scházení schodů mi byla nápomocná madla podél schodiště. Měl jsem ji jak z praku. Carlisle na mne čekal pod schody.

„Jacobe,…bohužel, musíme vyřídit pár nutných formulářů, abychom zařídili převoz tvého otce do márnice a mohl sis převzít jeho věci.“

„Dobře,“ byl jsem slabý. Ale nesměl jsem to dát najevo. Podepsal jsem několik papírů a rozloučil se s Carlislem.

„Děkuji, Carlisle. Teď mně, prosím, omluv. Musím zařídit plno věcí. Ještě jednou děkuji.“ Podali jsme si ruce.

„Nemáš zač, a kdybys něco potřeboval…“

„Já vím, já vím… pomůžete mi… Promiň,“ cítil jsem se provinile.

„V pořádku, nemusíš se omlouvat…“ chápal mne.

Venku za prvními stromy jsem se přeměnil. Běžel jsem, seč mi síly stačily. Po pár kilometrech jsem se zastavil a nabíral dech. Bylo mi trochu lépe. Proč? Proč? Proč? Strčil jsem do nejbližšího stromu. Klepal se ještě dobrých deset vteřin. Měl jsem být s ním. Lehl jsem si a díval se do dáli. Po chvíli mne přepadla ospalost. Uvelebil jsem se a usnul.

Edward

„Kde jste byli, zlatíčko?“ ptal jsem se Renesmé, když konečně dorazili domů.

„Rosalie mne vzala za dětmi do parku. Škoda jen, že jste tam nebyli se mnou. Kde je Jake?“ vyzvídala.

„Víš, broučku, Jacob je teď smutný. Rád by tě viděl, ale nechce, abys ho tak viděla. Má tě rád. Nechce, aby ses trápila. Musí zařizovat pohřeb, takže ho teď pár dnů neuvidíš,“ zklamal jsem ji.

„To mě mrzí,“ položila mi ruku na tvář a přehrála mi tak moment, kdy Jacobovi otevřela dveře. Byl to hrozný pohled. Nikdy jsem ho neviděl tak zničeného.

„A maminka? Kde je? Je s ním?“ pálila jednu otázku za druhou.

„Ne. Jela s Alice a Esme do Seattle zařídit pár věcí. Nemáš hlad?“

„Ano, to mám,“ řekla vesele.

„Tak pojď. Uvidíme, co se dá dělat,“ krčil jsem rameny a usmíval se. Šel jsem směrem do kuchyně, ale ona mne táhla ke dveřím.

„Chceš jít lovit?“

„Ano, potřebuji to,“ zastyděla se. Vysadil jsem ji na svá ramena a už jsme pelášili podél řeky. Také jsem dostal chuť. Potřeboval jsem se odreagovat. Nessie skolila malou srnku. Já měl tu čest s medvídětem. Snad mi bude stačit. Posadil jsem se na kámen a relaxoval. Nessie už byla sytá. Přiběhla ke mně a schoulila se mi v náručí.

„Tati, neopustíte mně, že ne?“ obávala se.

„Proč se ptáš? Víš, že bychom to neudělali.“

„Ale Billy opustil Jacoba,“ řekla smutně.

„To ano, ale náš druh je jiný. Není tak snadné nás ohrozit na životě, jako lidi.“

„Takže, nestane se to, pokud nebudete chtít nebo se nedostaví Volturiovi?“ zaskočila mne.

„Asi tak nějak,“ byl jsem v koncích. Na tohle jsem odpověď neměl.

„Mám tě ráda. A maminku taky,“ objala mne.

„My tě taky máme rádi. Víc, než cokoliv na světě,“ ubezpečil jsem ji. Chvíli jsme tam jentak seděli. Potřebovali jsme oba vypnout. Zapomněli jsme na přihlášky. Uvědomil jsme si. Teď to ale nebudu řešit. Jsou jiné a důležitější věci.

„Tati, půjdeme za maminkou?“ mrkla na mne prosebnýma očima.

„Samozřejmě, možná už bude s Alice a Esme doma,“ nemohl jsem ji odmítnout.

Musela jí být zima. Já bohužel nevnímám výkyvy teplot tak citlivě jako ona. A zahřát jsem ji taky nemohl. Zavětřil jsem je. Jeli zrovna po příjezdové cestě k vile. Vzal jsem Renesmé do náruče a běžel za nimi. Musím Belle vysvětlit, že chtěl být Jacob sám. Snad nebude vyvádět.

„Zlatíčka moje, kdepak jste byli?“ udiveně se na mne podívala. Renesmé se dotkla Belliina obličeje.

„Aha, ty jsi měla hlad. A kde je Jacob?“ Renesmé ji znovu ukázala, co se stalo. Káravě se na mne podívala.

„Ale Bello,“ ani jsem to nestačil doříct.

„Esme, mohla bys vzít Renesmé nahoru. Děkuji,“ požádala ji.

Esme mlčky poslechla a pomocí myšlenek mne prosila, aby se vše odehrálo v klidu. Jen jsem přikývl. Mezitím se Bella sebrala a šla směrem k naší chaloupce. U ní se zastavila a otočila se ke mně.

„Edwarde, můžeš mi to vysvětlit?“ rozzlobeně se tázala.

„Miláčku, nemohl jsem ho tu držet. Chtěl být sám. Zapřít mu tuto možnost nemůžeš. Zřejmě se proměnil do podoby vlka a je mu lépe,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„Edwarde, právě mu umřel otec. Co když si něco udělá?“ byla úplně hysterická.

„Bello, je to vlkodlak. A navíc, umím mu číst myšlenky. Ujistil mne, že by nic takového neudělal. Už jen kvůli nám a… Renesmé,“ nevěděl jsem, jak dál.

„Měl jsi ho hlídat! Jdu ho hledat!“ otočila se a utíkala, co nejrychleji mohla.

„Bello,“ křičel jsem na ni a běžel za ní. „Bello, Bello!“

Nezastavovala se. Nemá to cenu. Nechám ji s ním o samotě. Stejně si udělá, co bude chtít. Aspoň si promluví mezi čtyřma očima. Možná se jim trochu uleví. Musím za Renesmé. Bude se ptát po Belle a jediný, kdo ji to může sdělit, jsem já.

„Kde je Bella?“ ptala se udiveně Alice.

„Šla za Jacobem. Nechce ho nechat o samotě. myslí si, že by si něco udělal,“ kroutil jsem hlavou nad vlastními slovy.

„Ale… to je prakticky nemožné,“ divili se všichni.

„Ano, ale Belle to nevysvětlíte,“ zklamaně jsem kroutil hlavou.

„Edwarde, jen se potřebuje přesvědčit. Byla hodně naštvaná?“ ochranitelsky mne Esme objala.

„Ano, byla dost nazlobená,“ přitakal jsem zklamaně. „Až bude chtít, vrátí se.“

Došel jsem si pro Renesmé do patra. Spokojeně ležela v náručí Rosalie.

„Děkuji ti, Rosalie. Nessie mi ukázala, jak jste se měli v parku. Moc se jí to líbilo. Víš, že jsme s Bellou měli ráno stejný nápad?“ spokojeně jsem vzal Nessie do náruče.

„Ano, vím. Slyšela jsem vás,“ zastyděla se. „A taky vím, že chcete…“

„Rose…“ kroutil jsem hlavou s prsty u úst.

„Dobře, nikomu nic neřeknu,“ slíbila mi prostřednictvím myšlenek.

„Díky,“ nezmohl jsem se na víc. Scházel jsem ze schodů, když se ke mně přiřítil Jasper.

„Jsi nesvůj, co se ti děje?“ přečetl jsem mu myšlenky. Z mého pohledu zřejmě usoudil, že nemám chuť se o ničem bavit. Ustoupil mi z cesty a sedl si k Alice na pohovku.

„Synu, kdybys cokoliv potřeboval, jsme tu pro tebe,“ zachytil mne u dveří Carlisle.

„Já vím. Moc vám děkuji. Jdu uložit Renesmé a počkám na Bellu. Snad se vrátí co nejdříve,“ smutně jsem odpověděl. Cestou domů jsem zavětřil vlkodlačí pach. Nebyl to Jacob. Seth? Co tu dělá? Zrychlil jsem krok, ale kvůli malé jsem nemohl na své maximum.

„Sethe?“ viděl jsem ho vycházet ze tmy.

„Co tu děláš tak pozdě?“

„Edwarde, také tě rád vidím,“ hodil po mně vyčítavým pohledem.

„Promiň. Jsem rád, že ses zastavil. Uložím Nessie a pak se ti budu věnovat,“ zavedl jsem ho do chaloupky a opatrně uložil našeho andílka. Vrátil jsem se za Sethem.

„Co tě k nám přivádí?“ snažil jsem se být milý.

„Mám starost o Jacoba… a teď už i o Bellu…,“ podíval se na mne s výčitkami v očích. „Jsou spolu u Jacoba. Nechtějí se s nikým bavit. Všichni, kdo za nimi přišli, vzdali to.“

„Chce mu pomoci, Sethe. Vyčítá si, že kvůli našim problémům se Jacob nemohl věnovat Billymu,“ připustil jsem.

„Ale vy jste za to přeci nemohli. Jacob chtěl být s vámi už kvůli Renesmé,“ prstem ukázal k jejímu pokoji.

„Ano, ale Renesmé bude žít minimálně stopadesát let…, ale Billy byl jen obyčejný smrtelník. Neměl žádné z výhod, co máme my,“ konstatoval jsem.

„Chtěl vám pomoci.“

„Já vím, Sethe. Ale přesto se měl více věnovat svému otci. Nebyl starý, to ne. Jen v jeho věku už je větší pravděpodobnost infarktu nebo mozkové mrtvice,“ snažil jsem se to ze sebe dostat. „Tuhle situaci mu nezávidím. Je sám. Má sice plno přátel, ale táta je táta.“

„Víš, o čem mluvíš, viď?“ pochopil mne.

„Ano, byla to ukrutná bolest, když jsem se dozvěděl, že mi rodiče umřeli na španělskou chřipku. Měl jsem umřít i já, ale Carlisle mně… nenechal umřít,“ vzpomínal jsem. „Vzal si mne k sobě. S Esme se snažili mi být otcem a matkou, jak nejlépe dokázali. Jsem jim vděčný za vše, co mám. Včetně Belly a Renesmé. Bez jejich podpory bych neměl nic.“

„Jsem rád, že tě znám, Edwarde. Jacob ale takové štěstí mít nebude,“ posmutněl.

„Za pár let bude Renesmé dospělá žena. Po celou tu dobu ho rozptylovala a bude tomu tak i nadále a pokud si vybere život s Jacobem, budou šťastni,“ při této myšlence mne zamrazilo.

„Jo, chce to jen čas. Vše jednou přebolí. Ale je důležité, aby sis vzpomněl, což on bude pořád vzpomínat. Měl ho moc rád,“ ujistil mne.

Bella

„Bello, Bello!“ slyšela jsem Edwarda.

Ale nohy jsem nedokázala zastavit. Táhly mne k Jacobovi. Musela jsem ho vidět. Snad bude doma. Snad si nic neudělal. Edward už za mnou neběžel. Pochopil, že chci být s Jacobem sama. Musím si s ním promluvit. Omluvit se mu za všechny nepříjemnosti, co jsem mu způsobila. U domu jsem byla za pár minut. Zaklepala jsem.

„Jaku, jsi tu?“ otevřela jsem dveře. Seděl u stolu a před ním stála prázdná láhev whisky.

„Jaku?“ ujistila jsem se, že žije.

„Bells? Ty jsi přišla za mnou? Jsi hodná,“ mluvil na mne s rudýma očima.

„Měl by sis odpočinout. Alkohol ti moc nepomůže. Měl bys spát,“ opatrovnicky jsem mu vzala láhev a dala ji na kuchyňskou linku.

„Bells, proč se to muselo stát? Byli jsme všichni tak šťastní. Mám ho rád. Proč musel odejít? Potřebuji ho,“ plakal mi na rameni. Jeho slzy mne hřály na kůži. Sálalo z něj horko.

„Jacobe, víš, že ti s čímkoliv pomůžu. Nemusíš se bát, že bych tě odmítla. Potřebuješ kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi a ty bys je měl vyhledávat a také přijmout,“ ujišťovala jsem ho. Zítra spolu můžeme zajít vše zařídit, ať už má Billy klid a ty to máš za sebou.“

„Máš pravdu, Bells. Ale nejsem si jistý, zda to zvládnu. Musíš mi pomoct. Žádám tě o to. Jsi s Charliem má jediná rodina. Mám vás rád,“ domluvil a pomalu usínal. Snad si zítra bude něco pamatovat. Zmínil se o Charliem. Jak mu asi je? Hloupá otázka. Zavolám mu. A pak Edwardovi, že dnes nedorazím. A hlavně se mu musím omluvit. Byla jsem moc impulzivní. Zvedla jsem telefon a vytočila Charlieho číslo.

„Prosím?“ ozvalo se na druhém konci. Byla to Sue.

„Ahoj Sue, tady Bella. Prosím tě, je tam někde táta?“ odpověděla jsem.

„Ano, samozřejmě, hned ti ho zavolám. Měj se, Bello,“ rozloučila se stručně.

„Bello? Jsi to ty?“ rozrušeně zareagoval.

„Ano, tati. Omlouvám se, ale dřív jsem nestačila zavolat. Snad se nebudeš zlobit. Teď jsem u Jacoba. Je na dně. Zůstanu u něj přes noc a pohlídám ho,“ oznámila jsem mu.

„Bells, to je taková tragédie. Byl to můj nejlepší přítel. Bylo to tak náhlé. Chybí mi. Jinak je Jake v pořádku? A co vy? Renesmé?“ spustil.

„Tati, všichni jsme v pořádku, až na tu psychiku. Všechny nás to moc ranilo. Jake je moc unavený. Chodí v černé barvě a teď se dvakrát za sebou opil. Ale jinak mu nic není. Zítra, pokud se na to bude cítit, zařídíme vše potřebné na pohřeb, aby měl Billy klid,“ byla jsem neklidná.

„Pomohu vám. Stačí říct. Byl to můj přítel po dlouhá léta,“ rozplakal se.

„Tati, neplač. Vím, že tě to bolí, ale kvůli Jakeovi musíme být silní. Ozvu se ti co nejdřív, ano? A prosím tě, neatakuj telefonáty Jacoba. Chce být většinou sám. Jen mně přijal. Ostatní doslova odpálkoval,“ žádala jsem ho.

„Sa - samozřejmě, Bello, ale kdybyste potřebovali po…“ nestihl doříct.

„Jasně, tati, zavoláme ti, kdybychom potřebovali pomoci. Pozdravuj Sue. A drž se, ano? Mám tě ráda,“ loučila jsem se.

„Dávej na sebe pozor, i na Jacoba. Potřebuje teď dozor. Pozdravuj zbytek rodiny. Ahoj, dítě moje,“ zavěsil.

Vytočila jsem Edwardovo číslo.

„Miláčku?" ozval se horlivě.

„Ahoj, chtěla jsem ti říct, že se dnes v noci domů nedostanu. Chci zůstat s Jacobem. Teď spí. Zase pil whisky. A taky se ti chci omluvit. Byla jsem příliš impulsivní," hovořila jsem rozmrzele.

„To je v pořádku, miláčku. Vím, že jsi byla vystrašená. Hlavně, ať se vám trochu uleví. Ráno si tě vyzvednu, ano?"

„Dobře, stejně budu potřebovat auto. Musím pomoct Jakeovi zařídit vše potřebné na pohřeb," řekla jsem zkroušeně.

„Miluji tě. Ráno v devět jsem tam jako na koni," ujistil mne.

„Počítám s tebou. Edwarde,... miluji tě," zavěsila jsem.

Vrátila jsem se k Jacobovi, vzala ho pod paží a odtáhla do postele, aby se trochu vyspal. Zítřek bude těžký. Pro nás všechny.

Chvíli jsem se na něj dívala a představovala si, jaký s ním bude mít Renesmé život. Už je z něj pořádný chlap. Je hodný, obětavý, čestný a milý. Lepšího zetě si snad nemohu přát. Snad se bude Renesmé také tolik líbit a bude s ním chtít zůstat po zbytek života. Jde jen o to, zda bude Jacob rychleji stárnout, nebo zůstane mladý a hezký jako doposud.

Při vyprávění příběhů u ohně minulý rok nám bylo prozrazeno, že pokud se kolem našich vlkodlaků budou pohybovat upíři, zůstane Jake mladý. A ostatní také. Pokud upíři odejdou, nebudou mít možnost se přeměňovat do podoby vlkodlaka a tím pádem budou stárnout. Takže to Jacobovi nehrozí. Bude nám pořád nablízku kvůli Renesmé.

Je to paradox. V lidském životě jsem chtěla mít oba, Edwarda i Jacoba, po zbytek života a nevěděla jsem, jak to dokážu. A teď je mám oba „na krku“. Jsem šťastná. Renesmé nás všechny spojila. Obrazně řečeno, svým narozením zakopala válečnou sekyru mezi upíry a vlkodlaky. Jacob ji bude chránit zuby nehty. Nedá na ni dopustit. Renesmé ho zbožňuje. Ale nechci ji nijak nakazovat, s kým má trávit zbytek života. Já měla svobodnou volbu, i přes ty všechny problémy, tak ona bude mít také. V tu chvíli, kdy se ona rozhodne pro někoho jiného, ji nemohu omezovat a ani nic zakazovat. Má svůj vlastní rozum.

Zhruba za šest let se dovíme verdikt, který nám možná všem zpříjemní život nebo ho obrátí naruby. Život bude mít o krapet lehčí něž my, upíři. Může studovat na jakékoliv škole ve státech, chodit na sluníčko, bavit se s přáteli, jíst lidské jídlo, kdy se jí zachce. Nemusí se bát, že by ji vůně krve dohnala k tomu, aby zabila člověka. Ale s Jacobem by to měla lehčí. On ví, že někdy potřebuje pít krev, takže mu to může říct na rovinu. To je jedna nevýhoda pro vztah s obyčejným lidským klukem. Ta druhá je, že jsme upíři. Nemůžeme se odstěhovat do jakéhokoliv města nebo státu na světě. Sluníčko by nás prozradilo a přítomného budoucího zetě i vystrašilo. I když, já se nelekla, tak proč by to nemohl vydržet kluk?

Jacob mluvil ze spaní. Hledal svého otce.

„Tati, kde jsi? Chci ti ukázat mou nevěstu. Není krásná?“ drmolil.

Zdálo se mu o Renesmé? Mrzí ho, že otec nebude na svatbě. Je to jen sen. Ať se mu zdá o kom chce, je to jen sen. Hlavně, že je v něm Billy. Nechám ho spát.

Zvedla jsem se, odešla do kuchyně, ale nechala pootevřené dveře do Jacobova pokoje. Na stole byl prázdný papír a propiska.

Začala jsem sepisovat, co je potřebné zařídit urgentně zítra a o zbytek se postarám bez Jakeovi pomoci. Ušetřím ho detailů. Alice mi pomůže. I když, tohle asi nebude její parketa. Má ráda smích a šťastné obličeje. Jake se musí rozhodnout, zda by chtěl velký nebo malý obřad. O zbytek se postaráme. Pokud vše půjde hladce, příští týden by mohl být pohřeb.

Chtěla jsem zahnat starosti. Do oka mi padla malá knihovnička blízko kuchyňské linky. Zaujal mě název jedné z knih. Začala jsem číst.

Autor: NovotnaIrenka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život kapitola 5. - Bolest: