Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život - 4. kapitola - Důležitá rozhodnutí

22.03.2010 (19:00) • NovotnaIrenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1286×

Kapitola 4. – Důležitá rozhodnutí

Edward

Rosaliiny myšlenky přehlušovaly nad myšlenkami ostatních. Jela s Alice a Jasperem v autě před námi. Držela Renesmé v náruči. Už, když přijeli k Charliemu, se mi nelíbil její výraz ve tváři při spatření našeho jediného dítěte. Jakoby ji vrátili dítě do péče po pobytu v blázinci.

Je tak majetnická. Možná jen žárlím, možná… Její myšlenky přímo křičely. Zarazil jsem se! Ona jí říká dítě moje? Je to možné? Svaly mi ztuhly. Bella to samozřejmě postřehla. Vždy byla bystrá, i v lidském životě.

„Miláčku, co se děje?“ zajímala se.

„Nic zajímavého,“ snažil jsem se o nicotný tón.

„Aha,“ řekla pochybovačně.

V tom Rosalie začala ovládat své myšlenky. Slyšela nás. Uvědomila si, že jsem měl tu čest ji vyslechnout.

Po příjezdu jsme se v garáži střetli očima. Hodila na mne nenávistný pohled. Opětoval jsem jí ho. Ješitnicky se urazila a se vztyčenou hlavou kráčela po schodech do haly. Ve mně se střídalo milion pocitů. Ani jsem je všechny nedokázal popsat.

Co to sakra mělo znamenat? Je to mé a Belliino dítě. Ano, je hezké, že ji má ráda, že se o ni stará s láskou a nesmírnou péčí, jakoby byla její vlastní. Ale vše má určité meze. A ona je mnohem dál za hranicí pochopení. Nessie se probudila.

„Mami?“ hledala Bellu očima. Renesmé měla radost z návratu ostatních, ale my jsme byli její rodiče. Jsme pro ni víc, mnohem víc. Zvlášť po krásném víkendu jen ve třech. S Charliem ve čtyřech. Rosalie ohrnula nos. Jakmile se Bella otočila k Nessie, Rosalie změnila výraz na přítelský. Na upírku se umí báječně přetvařovat. Měla by být herečkou.

„Jdu nakrmit Renesmé, omluvte mně,“ omlouvala se.

„Samozřejmě, Bello, hlad je hlad,“ zachichotali se. Bella vstala, omluvně se zadívala Alice a Esme do tváře a kráčela směrem do kuchyně.

Jen, co Bella zašla za roh, Rosalie zdrhla. Nenápadně jsem šel za ní. Byla daleko, ale její stopa byla dost silná, abych ji doběhl. Byl jsem přeci jen rychlejší. Ale to ona nikdy nepřipustí.

Zaslechl jsem Emmetta: „Rose, kam jsi zase zmizela?“ a začal, jako standardně, přemýšlet nad strategiemi, jak zneškodnit grizzlyho. Tudíž jsem měl volné pole působnosti.

Odchytil jsem Rose nedaleko hor a parovinu se jí zeptal: „Co to mělo znamenat?“

„Nevím, o čem mluvíš, Edwarde,“ odsekla mi.

„Ze mě hlupáka udělat nemůžeš, to snad víš,“ vzdala to.

„Prostě jsem jí celé tři dny neviděla. Mám ji ráda, jako všichni z rodiny.“

„Ne, ty si ji přivlastňuješ! To je rozdíl,“ konstatoval jsem.

Chvíli váhala. Nevěděla, co říct?

„Vím, že jsi neměla šanci být matkou, ale to tě neopravňuje, si ji, byť i jen v myšlenkách, přivlastňovat,“ snažil jsem se o klidný tón. Bylo mi jí líto, ale kdyby zaslechla v mém hlase, že jsem rozčilený, měla by další důvod mne provokovat. To měla v oblibě.

„Myslíš jen na sebe, Bellu a Nessie. Já jsem ti ukradená? Nikdy sis mě nevšímal jako ženy. Jsem tisíckrát krásnější, než Bella. Jsi jediný, kdo mou krásu neobdivuje. Každý muž se mi klaní u nohou. A ty? Sotva o mně zavadíš pohledem," vyčitala mi.

„Tak o to ti celou tu dobu jde? Závidíš Belle?“ docvaklo mi.

„Ano, chtěla jsem tě a ty to víš!“ zdůraznila.

„Rose, jsi krásná, ale ne pro mne. Bella je… je… báječná, krásná, milá, chytrá, zodpovědná, odvážná…“

„Tak už dost!“ přerušila mne. „Všichni ji tak obdivujete. Ale proč?"

„Není sobecká a zahleděná do sebe, jako ty.“

„No a co? Každý není dokonalý. To dítě jsme mohli mít spolu. Byla jsem ještě člověk, když jste se přistěhovali do mého rodného města. Věděl jsi o mně. Líbil ses mi už tenkrát, ale neměla jsem vás ráda. Byli jste tak jiní. Byla jsem krásná…“ hájila se.

„Arogantní, namyšlená blondýna se vztyčenou hlavou,“ doplnil jsem ji. „Rose, mám tě rád, jsi má rodina. Nikdy, ani v lidském životě, ani v upíří existenci jsi pro mne nebyla nijak zajímavá, to dobře víš. Bella je láska mého života a Renesmé je naše dítě! Byla by smutná, kdyby tě nemohla vídat. Má tě ráda. Ale kontroluj se,“ doporučil jsem jí výrazně.

„Nechci, aby rodina věděla o našem rozhovoru. Nechci se hádat, ani na tebe žalovat. Dělej jakoby nic, ale zároveň se drž mého doporučení.“

„Ranil jsi mne, Edwarde. Slibuji ti, že se pokusím nic nepokazit,“ řekla sklesle.

„Děkuji,“ řekl jsem stručně a běžel domů za rodinou. Jsem zvědav, zda svého slibu dostojí.

Před otevřením dveří jsem se ještě jednou pořádně nadechl. Bella seděla s Esme a Alice v kuchyni u jídelního stolu. Carlisle si povídal s Nessie nahoře v patře a Jasper s Emmettem byli dole v garáži.

Zasedl jsem ke klavíru a uklidňoval se hudbou.

Bella

„Bells, tvůj návrh Renesméina pokojíčku se nám velmi líbil,“ oznámila mi Esme.

„Děkuji,“ kdybych mohla, červenám se.

„Pamatuješ si na vaši svatbu? Byla tu Renné. Tenkrát nám doporučila, ať si založíme svatební agenturu. Tak nás napadlo, že bychom přibrali někoho třetího…“ odmlčela se Esme a mrkla na Alice.

„Jako mě?“ pochopila jsem.

„Měla bys zájem?“ opatrná otázka od Alice.

„Proč já, proč ne Rose? Má více zkušeností,“ přišlo mi to rozumné.

„Máme zájem o tebe. Rose má ráda modernu více na svém těle, nežli v okolí. Ty jsi ochotná pomáhat jiným lidem," odůvodňovala.

„Nemuseli bychom dělat jen svatby. Je spousta dalších věcí, kde se může projevit naše kreativita,“ dodala Esme.

„Já… já…,“ váhala jsem.

„Bello, tak co říkáš?“ vytrhla mě ze zamyšlení Alice.

„Víte, mám jisté… pochybnosti. Ne o vás, ale o sobě. Nevím, zda jsem schopná to zvládnout. Renesméin pokojíček byl jediný projekt, co jsem doposud navrhla,“ zaskočena jejich odpovědí. Alice se zasmála zvonivým hláskem. Esme ji po chvíli doprovázela.

„Tak tohle tě trápí?“ smáli se dál.

„Viděla jsi vůbec, co jsi dokázala vytvořit během jednoho jediného dne?“ divila se Esme.

„Vy si opravdu myslíte, že to bylo tak dobré, abych mohla být designerkou?“ stále jsem je nedokázala pochopit.

„Ano,“ zvolali jednohlasně.

„Nemohu tomu uvěřit. V životě jsem v ničem nevynikala s teď mi dáváte šanci, o níž jsem nikdy nepřemýšlela,“ odpověděla jsem popravdě.

„Bello, jsi výjimečná. Už v lidském životě jsem tě obdivovala,“ upřímně zvolala Esme.

„Dobře, souhlasím. Ale slibte mi, že mě vše naučíte,“ žadonila jsem.

„Nemáš se čeho bát. Po dnešku je znát, že jsi se za dva roky, co se známe, docela dost naučila. Ještě nás čeká plno papírování. Potřebujeme reklamu," chrlila ze sebe. Alice.

„Chtěli jsme se tě, Bello, zeptat, zda bys nám dovolila použít fotky z oslavy tvé maturity. A také svatby. Jde jen o výzdobu."

„Musím se zeptat Edwarda…,“ ucítila jsem jeho přítomnost.

„Samozřejmě, byla to nádherná svatba, která musí být zveřejněna,“ objal mne kolem krku a políbil na tvář. „Děkujeme, moc to pro nás znamená. Bylo to Alicino mistrovské dílo,“ zajásala Esme.

„Kdy se do toho pustíme?“ nemohla jsem se dočkat.

„Stačí ti to zítra ráno, Bello? Renesmé je unavená,“ přerušil nás Carlisle. Otočila jsem se směrem k němu a uviděla ji. Mžourala si očíčka. Edward ji převzal od Carlisla. Při pohledu na ně jsem pookřála. Je to nádherný pohled, vidět je spolu.

„Tak zítra,“ dodala jsem. Popřáli jsem si dobrou „upíří“ noc a odešli. Za řekou jsme se chytli za ruce.

,,Jsem rád, že budeš spolupracovat s Esme a Alice. Jsi talentovaná,“ chválil mne.

„Edwarde, nebudeme to rozebírat. Už tak jsem dost vystrašená z toho, že mi lidé svěří své příbytky nebo svatby. Ale je tu jedna věc, co bych chtěla probrat," naléhala jsem. Tradičně jsme uložili Nessie ke spánku.

„Lásko, chtěla bych zkusit vysokou školu. Přeci jen bude lépe vypadat titul před mým jménem, když budu mít práci. S hlídáním Nessie už si nebudu lámat hlavu. Je tu plno zodpovědných upírů a lidí, kteří ji milují. Postarají se o ni."

„Jsem rád, že jsi na to přistoupila. Zaběhnu pro přihlášky a veškerá potřebná lejstra a brožury do svého pokoje ve vile,“ sebral se a odešel. Netrvalo mu to ani pět minut a byl zpět.

„Tak se do toho pustíme,“ řekla jsem neochotně, když jsem viděla tu hromadu před sebou.

„Chtěla bych být co nejblíže Nessie,“ řekla jsem provinile. Usmál se a pohladil mne po vlasech.

„Ale v New Hampshiru už máme koupený dům. Je škoda ho nevyužít,“ pokračovala jsem.

„Není problém, lásko. Jak už jsem jednou říkal, reality jsou dobrá investice,“ opakoval se. Tuhle větu si opravdu pamatuju. Líbánky.

„Jsem si vědoma rodinného majetku, ale nemusíme jím tolik mrhat. Uvidíme, kde nás přijmou. Třeba o nás Darthmouth stát nebude po loňském roce…“

„Dobře, zkusíme, co se dá,“ zadíval se mi do očí. Ten pohled jsem milovala. Nemusel ani mluvit, abych poznala, co mi chce říct.

„Miluji tě, Bello.“

„Miluji tě, Edwarde, a nikdy nepřestanu.“

Přihlášky i s brožurami a lejstry přistály na zemi. Stůl se nám hodil. Při naší spalující vášni nebyl čas dojít ani do ložnice. Po čtyřech hodinách milování jsme zjistili, že byl na třísky.

„Myslím, že se obléknu a podívám se ve vile do sklepa, jestli tam není náhradní,“ musela jsem se smát. Než přinesl nový stůl, oblékla jsem se do pohodlnějších věcí a posbírala dřevo a zbytky našeho roztrhaného oblečení.

„Tímhle tempem se za pár měsíců budeme oblékat do pytlů do čistírny,“ podotkla jsem při úklidu. Edward už se vrátil a slyšel to.

„Zajímavý postřeh,“ usoudil.

„Dáme se do toho?“

„Jo,“ souhlasil. Vyplnili jsme celkem čtyřicet přihlášek. Týkalo se to jen spojených států, abychom byli co nejblíže našemu andílkovi.

„Zítra odpoledne je pošlu,“ nedočkavě prohlásil.

„Jak vypadá náš dům v New Hampshiru?“ napadlo mě.

„Je malý, útulný a přizpůsobený tvým požadavkům. Nic výstředního.“

„Hlavně, abychom splynuli s ostatními,“ dělalo mi největší starost. Posbírala jsem brožury a lejstra, složila je do komínku a přihlášky zařadila do obálek. Edward mezitím „komínek“ schoval do šatny mezi oblečení, které se nosí jen na slavnostní události. Tudíž to tam ani Alice nenajde a my se tam taky jen tak nepohrneme.

„Musíme to říct ostatním,“ prozradil mi.

„Nechceš počkat až na odpovědi? Nevíme, kde všude nás přijmou,“ chtěla jsem to pozdržet.

„Asi to bude lepší. Počkáme. Máme dost času,“ připustil.

„Odpoledne pojedu s tebou.“

„Chceš s sebou i Renesmé? Mohli bychom na výlet. Třeba do parku,“ napadlo ho.

„Výborný nápad. Musí se seznámit s dalšími dětmi,“ nadšením jsem málem vyskočila ze židle. Čas letěl. První paprsky slunce se dostavili až k našim oknům.

„Pokud nebude svítit slunce,“ zašklebila jsem se. Po chvíli začalo pršet a mne opustili výčitky, že by kvůli nám nemohla ven za dětmi. Nesiie přiběhla k nám.

„Nessie, ty už jsi vzhůru? Je brzy," divil se Edward.

„Chci vidět Jacoba. Včera se mnou moc nebyl. Bylo tam moc lidí,“ žadonila.

„Nemohla jsi dospat samou nedočkavostí, viď?“ přikývla.

„A já ti udělám radost hned. Jacob je za dveřmi,“ oznámil jí potěšeně. Vymanila se mu z náruče a běžela ke dveřím.

„Jaku, ahoj,“ řekla s úsměvem. Ten se jí ztratil z obličeje, když ho zahlédla.

Musela jsem se jít podívat, co se děje. Byl celý v černém a měl skleněné oči. On pláče?

„Ahoj, Nessie,“ zmohl se jen na to.

Edward popadl Nessie, položil Jakeovi ruku na rameno a odešel.

Jacob

„Pojď dál, nestůj ve dveřích, venku prší. Co se stalo?“ tahala mne za ruku.

„Bello,… táta…,“ nedokázal jsem to vyslovit.

„Ne, to není možné… kdy… jak…?“ koktala.

„Včera v noci… byl jsem na hlídce… ráno jsem se vrátil a… bylo pozdě… zavolal jsem Carlislovi… měl mozkovou mrtvici… teď je v nemocnici a zařizuje vše potřebné… kdybych byl s ním, Bello…,“ při tom se mi koulely slzy po tvářích.

„Já… nevím, co na to říct. Je mi to strašně líto, Jaku. Nemůžeš za to… Můžu ti nějak pomoci?“ řekla smutně.

„Nemáš tu alkohol?“ zaskočil jsem ji.

Dveře se otevřely. V nich se objevil Edward s lahví whisky.

„Bude ti to stačit?“ optal se mne. Jen jsem přikývl, otevřel láhev a klopil to do sebe, jako bych pil obyčejnou vodu.

Edward si přisedl.

„Pomůžeme ti, když budeš chtít. Jen nám řekni, s čím,“ ubezpečil mne.

„Díky, Edwarde. Vždy jsi byl nápomocen druhým. Jsi čestný muž,“ pochválil jsem ho. Edward nic neřekl, jen mi položil ruku na rameno a podíval se na Bellu.

„Chceš tu chvíli bydlet? Nemáš kam jít,“ nabídla mi. Podíval jsem se bolestnýma očima směrem k ní.

„Nechci vás obtěžovat. Máte tu své soukromí a nevím, zda bych vydržel váš pach. Je dost silný,“ mluvil ze mne alkohol.

„Promiňte,“ měl jsem výčitky.

„Ale Charlie má volný pokoj. Tam bys mohl být. Přijme tě,“ nabízela dál.

„Budu mu připomínat tátu a bude ho to bolet ještě víc,“ zamítl jsem. Ta bolest mi trhala hruď. Byl jsem tak prázdný. Už nikoho nemám. Lidi z rezervace, zbytek smečky, Charlie, upíři a Renesmé mi otce v žádném případě nemohli nahradit otce, kterého jsem tak moc miloval. Renesmé. Tak lehce jsem ji odbyl.

„Jak se vede Nessie? Včera… jsem neměl moc možností si ji… užít. Neustále se na ni lepila… Rosalie,“ škytal jsem.

„Je v pořádku, ale má o tebe strach. Vystrašil jsi ji. Nikdy nenosíš černou a tvůj pohled ji moc bolel. Nevěděla, co si o tom má myslet,“ opatrně mi odpověděl.

„Co jsi jí řekl?“ sotva jsem na něj viděl.

„Nemusíš se bát, přišla na to sama. Mám ti vyřídit, že jí to moc mrzí. A až ji budeš chtít vidět, máš přijít. Mám tě moc ráda,“ tlumočil.

„Je to chytré děvče,“ posteskl jsem si. Nahlas jsem škytl a pak už si nic nepamatuji.

Edward

„Usnul. Odnesu ho do pokoje pro hosty ve vile. Potřebuje klid. Zajdeme za Carlislem. On nám řekne víc,“ řekl jsem.

Bella mne následovala. Celou dobu nepromluvila. Vím, že kdyby byla člověkem, plakala by. A možná je jí i líto, že nemůže. Jacoba mi bylo šíleně líto, ale on o lítost nestál. Na to jsem ho znal dobře, abych to věděl. Jen jsem mu chtěl pomoci. On to také udělal, i když to bylo proti všem pravidlům. Bohužel jsem neměl tu moc, vrátit mu otce. Kdyby byla nějaká možnost, neváhal bych.

Došli jsme k vile. Carlisle nás už vyhlížel z okna. Otevřel dveře a pokynul mi hlavou, ať ho odnesu nahoru do pokoje.

„Je v pořádku?“ zeptal se Belly.

„Dá se to tak říct. Vypil láhev whisky,“ odpověděla.

„Je mi to tak líto, Bello. Vím, že jsi Billyho měla moc ráda. Jacob tě teď bude potřebovat,“ pobzbuzoval ji.

„Já vím… já vím…“ Byla na konci svých sil. Chtěla mu pomoci, ale nevěděla jak.

Uložil jsem Jacoba do postele a přikryl ho. Chvíli jsem ho pozoroval. Nezáviděl jsem mu to. Po tom všem, co se mezi námi stalo, ho potkala šílená rána. Tak rychle se z toho nedostane. Zavřel jsem dveře a sešel dolů.

Bella seděla na zemi s koleny u hrudi. Esme ji hladila po vlasech. Potřeboval bych tu Jaspera. Objevil se za mnou. Jakoby mne slyšel. Podíval se mi do očí a ihned pochopil, oč ho žádám. Soustředil se. Bella zvedla hlavu.

„Děkuji Jaspere, ale tohle si musím vytrpět. Je to rána, která se rychle nezahojí. Chvilkové ovládání pocitů mě nezachrání,“ položila si hlavu na kolena.

Jasper mne strkal do poschodí. Sedli jsme si u něj v ložnici.

„Proč to Alice neviděla?“ zeptal jsem se ho.

„Víš, že vidí jen rozhodnutí lidí, na které je vyladěná,“ zmateně odpověděl.

„Pravda, promiň," nedošlo mi. "Jsem zoufalý. Když už se zdálo, že je vše tak, jak má být...“

„Ozve se další rána, viď?“ doplnil mne. Jen jsem přikývl.

„Dostanou se z toho, Edwarde. Za pár měsíců už bude vše v pořádku,“ povzbuzoval mne.

„Asi máš pravdu. Jen to bude pěkně dlouhých pár měsíců,“ zdůraznil jsem. Chvíli jsme mlčky seděli na posteli.

„Kde je Renesmé?“ dole jsem ji neviděl.

„Rosalie ji vzala od toho všeho dění,“ pyšně odhalil.

„A kam s ní šla? Venku je zima. Měla na sobě jen šatičky,“ strachoval jsem se.

„Nešil, jo? Má přeci oblečení i ve vile. Odjela s ní do parku. Vzala ji mezi jiné děti. Zapomněl jsem ti to říct,“ ubezpečil mne.

„Ach tak,“ nevěděl jsem, co říct. Snad se bude držet svého slibu.

„Co se mezi vámi děje?“ podezíravě si mne prohlížel. „Cítím mezi vámi silnější napětí, než kdy jindy, už od včerejška.“ Sakra. Všiml si.

„Vždyť nás znáš. Jen bouřkové období,“ to bylo jediné, co mě napadlo.

„Pojď, jdeme dolu za ostatními,“ snažil jsem se odvést jeho pozornost.

Bella

Proč se to muselo stát? Teď, když jsme všichni konečně šťastní. Nerozumím tomu. Začínám si myslet, že přitahuji smůlu. Jacob se k Billymu sotva vrátil. Musí si vyčítat, že se mu více nevěnoval posledních pár měsíců. Musím se sebrat. Nesmí mě tu takhle vidět. Musím mu být oporou. Musím se starat o Renesmé. Renesmé. Kde je?

„Esme, kde je Nessie?“ zajímalo mne.

„Rosalie s ní a šla do parku mezi děti,“ uklidňovala mne.

„To je dobře. Aspoň někdo se o ni stará,“ špitla jsem. Měla stejný nápad jako my s Edwardem ráno.

„Bello, jsi skvělá matka. Proč se podceňuješ? To, co se stalo, je omluvou. Renesmé by stresovalo, kdyby tě viděla takto zničenou,“ hájila mne.

„Máš pravdu, Esme. Děkuji ti. Musím se sebrat. Musím být silná…,“ sbírala jsem síly, které mi zbývaly. „Dáme se do zařizování firmy? Aspoň se rozptýlím.“

„Jestli si to přeješ…,“ nevěděla, co na to říct.

„ANO,“ potvrdila jsem.

Alice přinesla notebook. Na internetu jsme si zjistili vše potřebné, abychom splnili veškeré požadavky pro založení firmy a vypsali formuláře k tomu určené.

„Zajedeme s tím vším za právníkem do Seattlu, abychom to měli ověřené od profesionála,“ Alice vše posbírala a s Esme se šli převléknout.

„Edwarde, kdyby se cokoliv stalo, zavolej mi. Budu tu hned. Dávej pozor na Jacoba,“ prosila jsem.

„Ano, lásko. Nemusíš mít strach. Dávejte na sebe pozor, ano?“ také prosil. Na to jsem jen dokázala přikývnout.

Zašla jsem do chaloupky pro vhodné oblečení, sepnula si vlasy do drdolu a mohla vyrazit. Sešli jsme se u garáže. Vzali jsme si černé Volvo a vyrazili kupředu.

Právník byl po dobu pobytu Cullenů jejich blízkým přítelem. Vyhověl nám ve všem. Sem tam jsme poupravili podmínky ve smlouvě, abychom byli lépe chráněni. Mne ještě neznal. Jen z vyprávění od Carlisla a Esme.

„Rád jsem Vás poznal, paní Cullenová,“ usmál se.

„Děkuji, taktéž, pane Bannere,“ odpověděla jsem s hlubokou upřímností. Byl mi sympatický už ode dveří.

„Moc Vám děkujem, Alexi. Pokud byste od nás kdykoliv, cokoliv potřeboval, stačí říct,“ galantně navrhla.

„Děkuji za nabídku. Je pravda, že dcera by se chtěla vdávat,“ uculil se.

„Není problém, stačí zavolat. Dohodneme se na termínu a zařídíme vše potřebné," pyšně konstatovala.

„Rád jsem vás viděl, dámy,“ loučil se.

„Nashledanou,“ řekly jsme jednohlasně.

Autor: NovotnaIrenka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život - 4. kapitola - Důležitá rozhodnutí: