Táák a konečně jste se dočkaly :) Poslední kapitola, která navazuje na Rozbřesk... Máte to vysvětlený pod kapitolou...
11.02.2009 (14:57) • Luczyi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3358×
11.kapitola (druhá verze)
Jemný větřík si pohrával se stébly trávy, kterou byla malinká loučka porostlá a vnášel do celého okolí nechtěnou harmonii. Seděli jsme, já a Edward, na kraji lesa a v naprostém tichu jsme pozorovali malou mohylku, která byla vystavěná na druhém konci mýtinky. Přestože ani jeden z nás nevěděl, kdo se skrýval pod tím zlatavým vlkodlačím kožichem, oba jsme tomu neznámému vzdávali mlčky hold, protože bez něj by nejspíš všechno dopadlo úplně jinak. Někdo jiný by padl, ať už by to byl Jacob nebo Edward nebo třeba já. Tahle ztráta pro mě byla snesitelná, přesto mi bylo líto, že jsem tu osobu nemohla poznat blíž. Pokud měl stejnou povahu jako chování, pak to musel být úžasný člověk. Bylo mi líto, že neznám ani jméno. Edward ho kvůli něčemu prostě nedokázal z hlavy zvířete vyčíst. Ale tuhle skutečnost jsem spíš přisuzovala Edwardově nervozitě a roztěkanosti než čemukoli jinému. Jacob odešel brzo ráno, aby dal zprávu ostatním ve Forks. Moje protesty mu byly k smíchu a rozloučil se se mnou s očima v sloup. Jenom jsem doufala, že dorazí v pořádku.
„Hej, už se uklidni, buď té lásky, jo?“ zavrčel si Edward sám pro sebe, „ani jedna se nevrátí. Irina je zbabělec a Maria si zaleze někam do kouta, aby vyspravila svoje srdíčko. Ale je zvláštní, že ho nechtěla pomstít,“ vedl tichou samomluvu dál, „je to tak zvláštní...“
Zavrtěla jsem se a najednou jsem pocítila silné křeče v žaludku. Setřásla jsem ze sebe Edwardovu paži. Co to sakra je? Ranní nevolnost? Na chvíli jsem uvolnila stažené svaly a pronikavá bolest se ozvala znovu, tentokrát silněji. Abych jí aspoň trochu utekla, schoulila jsem se do pevného klubíčka na suché jehličí. Na ramena mi okamžitě dopadly chladné ruce.
„Bello? Bello, lásko, co se děje?“ zašeptal vystrašeně Edward a přišoupnul se blíž ke mě, „řekni mi, co tě bolí. Prosím, netrap mě!“ Statečně jsem narovnala záda, ale jakmile jsem to udělala, znovu mi celým tělem od břicha až po konečky prstů proběhl prudký záchvěv a já si s tichým nářkem znovu obranně objala kolena. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale nenašla jsem v sobě sílu. Jako kdyby ji ze mě něco vysávalo, nějaký malý příživník nebo tak něco.
Pak Edward sotva slyšitelně ohromeně vydechnul a nasadil zamyšlený výraz. Chvíli jsem ho tiše pozorovala, ale pak mě znovu uchvátila ta bolest a já přestala vnímat.
„Oh. To není možné,“ najednou vykřikl Edward a vyskočil, „je to přece jenom legenda, ne? Ale i legendy o vlkodlacích byly pravdivé. Oh můj bože, co teď budeme dělat. Pane bože!“ Nechápala jsem jeho počínání. I přes křeče v břiše jsem k němu ztrhaně vzhlédla. Něžně mi přitisknul ledové dlaně na rozpálené tváře.
„Bello, já-já... Já se bojím, že bys... Že bys mohla být těhotná,“ řekl tiše a pak znovu začal propadat hysterickému záchvatu, „ dojdu pro auto, ano? Ty zůstaň tady. Musím něco dělat. Musím ji dostat domů, aby nezemřela. Musím ji toho zbavit. Musím...“ Jeho slova začala odeznívat do dálky, když se rozběhl upírskou rychlostí zpět k domku uprostřed vinic.
Konečně jsem byla sama a mohla si vše promyslet. Vlastně by to jeho šílené tvrzení mohlo být pravdou. Pokud si pamatuji, ochranu jsme nepoužili, a ty prudké křeče opravdu byly jako kopance miniaturních nožiček. Nevěřícně jsem si přitiskla ruce na vypouklé břicho. To není možné! Vždyť jsou to teprve ani ne dva dny, proboha! Ale pak jsem to ucítila. Malinké nožičky kopající mě do břicha zevnitř. Najednou jsem pocítila něco, co ještě nikdy. Byl to nějaký hodně zvláštní cit, jistě láska, ale jiného druhu, než byla ta, kterou jsem chovala k Edwardovi. Rodičovská láska, uvědomila jsem si šťastně. Ale neřekl on... Hrůzou jsem vykulila oči. Neřekl on, že mě toho musí zbavit? Och ne! Ne, ne, ne! Napadalo mě jediné řešení. Nevěřila jsem, že někdo jiný by mi v tuhle chvíli mohl pomoci, ačkoli mi to bylo trochu proti srsti. Sundala jsem si strnulé ruce z kolen a prohledala si kapsy. Nakonec jsem našla, co jsem hledala: malý, stříbrný telefon, podobný tomu, který měla Alice, když mě pronásledoval James. Rychle jsem ho otevřela a vyhledala v telefonním seznamu správné číslo.
Zazvonilo to jenom jednou, pak se ozval melodický hlas: „Prosím?“
„Ehm, ahoj Rose, tady Bella,“ vydechla jsem tiše, „potřebuji tvoji pomoc.“
Tady na povídku navazuje druhá kniha Rozbřesku vyprávěná z Jacobova pohledu. Samozřejmě, v knize nebudou žádné zmínky o této bitvě, nebo o zlatém vlku, který v ní padl. Ale musím tuhle povídku skončit, protože nestíhám a vydávat jednu kapitolu do týdne je podle mě na nic. Pokud ale máte moji povídku rádi, můžete si přečíst další kapitoly (až budou napsané) na mém blogu s povídkami (luczyi-storyes.blog.cz) nebo na webu s povídkami (twifan.mysteria.cz). Verze této kapitoly jsou totiž dvě: tahle a pak druhá, která nenavazuje na Rozbřesk, ale má další díly, které už mám promyšlené. Děkuji vám za přízeň mé povídky. Doufám, že se aspoň malinko líbila...
Bye, 4ever with You, Luczyi
Autor: Luczyi, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Věčnost - XI.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!