Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost - VII.kapitola - Paní Cullenová

01.02.2009 (17:00) • Luczyi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3869×

7.kapitola

„Bello? Sakra, proč potřebuje spát? Já to nechápu, jak někdo může promarnit tolik času, který by mohl strávit nakupováním,“ zašeptal kdosi zpěvavě. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli je to pořád sen nebo ne. Jak jsem vůbec mohla usnout?
„Alice, uklidni se. Vidíš přece, jak je vyčerpaná,“ odpověděl další také potichu.
Třetí hlas byl hlasitý a nijak se nesnažil zakrýt pobouření: „Ale Alice má pravdu! Nevidíš to? Kdyby Edward nebyl srab a zabil ji hned, jak ji poprvé uviděl, bylo by po problémech.“
Ozvalo se dvojité popuzené zasyčení: „Rosalie!“
„No co,“ bránila se dotyčná a z donucení přešla na sotva slyšitelný šepot, „je to pravda. Nemůžete to popřít.“
„Dobře, dobře,“ zamumlal zpěvavý hlásek, „probudí se za deset, devět, osm ,sedm,...“
Ty hlasy byly tak blízko a zároveň tak daleko. Cítila jsem je nad sebou, jako by byly nad hladinou, ale nemohla jsem natáhnout ruku a hladinu prorazit prsty. Po chvíli už mě to unavilo a nechala jsem snažení. A najednou mě samotné proudy vynesly pokojně na hladinu vědomí, jako bych byla jenom naplavené dřívko. Zamrkala jsem. Už mě unavovalo, jak mě všichni museli křísit.
„Och, Bello, jsi vzhůru,“ vykřikla nedočkavě Esmé, „díky bohu. Myslely jsme si, že jsi snědla nějaké uspávadlo nebo tak.“
Pokrčila jsem provinile rameny. To by mi bylo podobné.
„No, tak už pojď,“ vytáhla mě Alice netrpělivě na nohy, „všichni čekají.“ Co prosím? Já se zrovna probudila a rovnou mám jít k oltáři? Sama? Zapřela jsem se nohama o zem a ze dveří se ozval hrubý lidský smích a ubrečené pousmání.
„Celá Bells,“ poškleboval se Charlie a opatrně mě se slzami v očích objal, „nevzpouzej se a pojď. Všichni na tebe čekají.“
Pootevřela jsem v šoku pusu a pak jsem mu vlepila pusu na tvář. Nakonec přijel.
Podívala jsem se po zdroji toho druhého smíchu a koutky se mi roztáhly do širokého úsměvu. Reneé. Teď to bude dokonalé. No, i když... Ale to už bych zřejmě chtěla moc.
„Jak,“ zadrhla jsem se, „kdo tě přesvědčil, tati? Proč o tom nevím?“ Jakmile mě pustil Charlie, vrhla se ke mně máma.
Charlie se zasmál a pohodil rukou k Alici, která netrpělivě přešlapovala před otevřenými dveřmi. Bez špetky lítosti pokrčila rameny: „Omlouvám se. Přišlo mi to tak lepší. Ale teď nemáme čas na nějaké výlevy. Slyšíš, Bello? Musíš se vdát!“
Zvedla jsem pobaveně obočí: „Musím?“ Alice zavrčela a sevřela mou ruku silněji. Za chvíli asi vybuchne. Ušklíbla jsem se a pak jsem povolila, aby mě mohla dotáhnout na chodbu. Bylo lepší jí nevzdorovat, když byla takhle našponovaná.
„No vidíš jak to jde, když se chce,“ usmála se trošku hystericky. Vyplázla jsem na ni jazyk. Povzdychla si. Jako malé děcko.
Charlie mi dojatě nabídnul rámě a pak se mnou šel pomalu ke dveřím do zahrady tohohle neznámého domu: „Vážně ti to strašně sluší. Jsem rád, že jsem přijel.“ Divila jsem se, že vůbec dokáže nebrečet, když měl tak nakřáplý hlas. Skoro jsem pod těžkými šaty nemohla zvedat nohy, takže nebylo divu, že jsem zakopla o práh: „Sakra! No, já jsem taky moc vděčná, že jsi přijel. Teď je moje rodina úplná. Skoro.“ Táta se na mě smutně podíval, ale nic neřekl. Věděla jsem, že teď tu mám všechno, po čem jsem celou dobu toužila: Edwarda, Alici, tátu, ostatní Cullenovy, mámu, dokonce jsem někde zahlédla Phila. Ale... on chyběl. Ale musela jsem si zvykat. Na 99 procent bude chybět i ve zbytku mé, jak jinak to říct, existence.
Renée nezůstala pozadu a chytla mě za ruku z druhé strany: „Holčičko! Tak mladá a už se vdáváš. Pamatuješ, co jsem ti říkala? Nevdávej se před třicítkou!“ Poslední větu jsem odříkala s ní a Alice se rozesmála svým zvonivým smíchem.
„Já vím, mami,“ přikývla jsem a setřela jí palcem z obličeje slzu. Nebyla tak statečná jako Charlie a city jí nevadily.
„Ale já ho miluju! A ty to víš,“ usmála jsem se s pláčem na krajíčku, „víš, že on je pro mě všechno. Tak proč čekat?“ Renée vydechla a zdálo se, že pochopila naléhavost v mém hlase. Pochopila možná víc, i tu nevyslovenou obavu, že už moc času nezbývá. Že nám dvěma moc času nezbývá, jako matce a dceři. A možná to nepochopila. Snad ne. Nechtěla jsem ji děsit.
„Miluju tě, Bello. Vždycky budeš moje malá holčička, i když odteď budeš Cullenová,“ smáčela mi máma krk. Políbila jsem ji na obě tváře: „Taky tě miluju mami. Vždycky budu. Ať – ať se stane cokoli.“
„Půjdeme?“ ozval se netrpělivě Charlie. Otočila jsem se k němu a dala mu pusu na tvář. S ním nebylo potřeba slov. Usmál se a kývnul. Pak mi stiskl ruku a otevřel dveře. Najednou se rozezněla famfára, dav zašuměl údivem a do místnosti se nahrnul ledový vzduch. Ale necítila jsem ho. S vytřeštěnýma očima jsem přejížděla pohledem přes dlouhé řady zaplněných laviček. Oh. Můj bože. Byli tu všichni. Moje upíří rodina vyčnívala kvůli své bělostné kůži a nadpřirozené kráse z davu lidí, které jsem znala a někteří byli moji přátelé v mém prchavém životě. Jessica, Mike, Angela, Ben, dokonce Lauren! Kdo té poslal pozvánku? Tanya a její rodina z Aljašky. Billy, Sue a Seth. On byl jediný z vlkodlaků, který přišel, nejspíš kvůli přátelství, které si vytvořil s Edwardem při společném boji. Jakmile mou myslí prolétlo to jméno, už jsem nedokázala dál svým očím odpírat pohled na něj, přestože tam bylo ještě tolik jiných tváří, kterým jsem nevěnovala moc pozornosti. Stál až na konci přesně té samé uličky z mého snu a usmíval se na mě pyšným úsměvem. Slunce bylo naštěstí za mraky, takže mu na tváři netančilo milion diamantů, ale přesto vypadal ve smokingu úchvatně.
Najednou se mi ulička zdála příliš dlouhá na to, abych po ní došla k Edwardovi za méně než hodinu a já u něj chtěla být hned! Snažila jsem se jít pomalým krokem nevěsty, a usmívala jsem se na všechny okolo netrpělivým úsměvem. Alice, která šla přede mnou jako družička, a ve svých stříbrných šatech vypadala perfektně, rozhazovala bílé okvětní plátky růží plnými hrstmi. Když jsem konečně došla vedle Edwarda, líbla jsem Charlieho na tvář a pak jsem se nedočkavě otočila k mému budoucími manželovi. Díval se na mě ohromeným, až krajně neslušným pohledem a probral se, až když ho Emmett coby svědek s potutelným smíchem šťouchl do zad: „Až si ji vezmeš, budeš na ni moct zírat pořád.“ Pak otočil hlavu ke knězi a ten začal konečně odříkat. Nerozuměla jsem mu ani slovo. První věc, kterou jsem slyšela, byla: „Isabello Marie Swanová, berete si ze svobodné vůle zde přítomného Edwarda Anthonyho Cullena a slibujete, že mu budete věrná na věky věků?“ Zvedla jsem obočí: ta malá změna ve slibu jistě nebyla náhoda. Pak jsem se probrala a přikývla: „Ano.“
„A vy, Edwarde Anthony Cullene, berete si ze svobodné vůle zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou a slibujete, že jí budete věrný na věky věků?“ odříkával krajně znuděně kněz. „Z celého srdce, ano,“ usmál se na mě šťastně Edward a já uslyšela oslněné vzdechy a pocítila zadostiučinění. Teď už mi ho žádná nevezme.
„Pak Vás tedy prohlašuji za muže a ženu. Vyměňte si prstýnky,“ mumlal apaticky oddávající a nevnímal ten náboj emocí a lásky, který mezi námi dvěma jiskřil. Edward vzal opatrně moji ruku do své a na prsteníček mi navlékl jemně tepaný zlatý kroužek. Jak se naše dlaně dotkly, úplně jsem cítila to napětí, stejné jako tehdy na hodině biologie při promítání. Rozpačitě jsem se usmála a prstýnkem jsem zpečetila svá slova. Edward na mě omámeně hleděl, jako by mě viděl poprvé.
Najednou se do knězova hlasu vkradl kousek nadšení, zřejmě z nadcházejícího konce: „Nyní jste svoji. Představuji Vám pana a paní Cullenovy! Můžete políbit nevěstu. A já si konečně můžu jít zdřímnout...“ zabručel poslední větu tiše. Ale to už jsem pořádně nevnímala, protože se Edwardovy rty hladově přitiskly na moje a vysály mi z hlavy všechny rozumné myšlenky. Jediná touha, který mi v mysli zbyla, byla někam ho odtáhnout a naše manželství dovršit činem o dost silnějším než jen líbání. Jenže až příliš brzo se odtáhl a podíval se mi do očí. Byla jsem si jistá, že mi tam jiskří naprosto stejná touha a radost, kterou jsem viděla v těch jeho jantarových. Evidentně ho potěšilo co viděl, protože mě ještě jednou nadšeně políbil.
„Ale no tak, nech mi taky kousek,“ zahulákal Emmett a odstrčil mého manžela z cesty. Zaškaredila jsem se na něj.
„Klídek, klídek,“ zvedl můj bratr ruce na znamení míru, a pak, když mě Edward pustil, mě opatrně objal a na oko vážně si odkašlal: „Milá sestřičko, přeju ti krásné časy v naší rodině. Doufám, že budeš pořád stejně nešikovná a neohrabaná, aby s tebou byla pořádná sranda. Myslím, že s námi zůstaneš po velkou část tvého života.“ Ušklíbla jsem se. Sám moc dobře věděl, že můj život je v podstatě zpečetěný. To, co s nimi prožiji, bude spíše věčnost, než cokoli jiného.
Ale Emmett pořád nezavřel pusu a když jsem znovu začala dávat pozor, právě zakončoval svůj proslov: „Ovšem nejsem si jistý, jestli jsi si vybrala toho správného Cullena.“ Okamžitě mu ze dvou stran přiletěly pohlavky. Ani jsem si nevšimla, kdy Rose začala poslouchat náš rozhovor. Bylo to však dost dlouho na to, aby pochopila význam věty a teď už táhla ohromného Emmetta davem pryč. „Přemýšlej o tom,“ křikl na mě přes blonďatou hlavu své manželky a mrkl. Edward si mě přitiskl víc k boku a vypadal, že už mě nehodlá pustit. Konejšivě jsem mu přejela konečky prstů přes tvář a když se na mě podíval, vpíjela jsem se mu do očí. Věděla jsem, jak je vynervovaný z mé pokažené mysli a také jsem tušila, že většinu mých myšlenek přečte z mého pohledu. Proto jsem se do svého pohledu snažila dát co nejvíc pocitů. Zdálo se, že to pomohlo a on se znovu uvolněněji usmál.
„Miluju tě, Bello Cullenová,“ zašeptal a vyslovil mé nové příjmení tak, jako by to bylo to nejkrásnější co kdy slyšel.
Vymanila jsem se z jeho hypnotického pohledu a rozhlédla se kolem. Najednou jakoby někdo otočil kolečko ‚volume‘ doprava. Všude se rozezněl šum hlasů. Až teď jsem si všimla, že pořád stojíme na vyvýšenině pod svatebním obloukem a před námi se tvoří dlouhá fronta gratulantů. Roztřeseně jsem se nadechla a zavěsila se do Edwarda. Objal mě – zřejmě přesně věděl, jak se cítím – a pak vznešeně pokynul prvnímu v řadě. Tím pohybem ve mě vyvolal ještě silnější pocit odlišení. Proboha, vždyť je pomalu o století starší! Ze zvyku jsem se k němu ještě víc přitiskla, abych se přesvědčila, že pořád stojí vedle mě. Přestože před námi už stál Carlisle s Esmé po boku, Edward se ke mně sklonil a hladově mě políbil.
Carlisle si zdvořile odkašlal a, když se ode mě Edward zdráhavě odlepil, Esmé se spokojeně usmála: „Milá Bello, chtěli bychom ti popřát co nejvíc štěstí. Vím, že to s mým synem nebude vždycky nejlehčí, ale omluv ho: nikdy předtím nebyl ženatý.“ Vytřeštila jsem na ni oči a Jasper s Alicí a Rosalií stojící jako druzí propukli v nevázaný řehot a já s Edwardem s nimi. Carlisle se snažil udržet vážnou tvář, ale jeho koutky každou chvíli hrozily roztáhnout se do úsměvu.
Esmé se zmateně rozhlédla po našich rozjásaných tvářích: „Co je? Co jsem řekla?“
Rozesmátá jsem ji políbila na obě tváře: „Neboj se, nic důležitého. Děkujeme moc, mami.“ Esméina ramena se začala otřásat bezslznými vzlyky a rozběhla se pryč, abychom neviděli míru její dojatosti. Carlisle se povzbudivě usmál a odběhl za svou ženou.
„Myslím, že podobných výlev už moc nezažijeme,“ pošeptal mi do ucha Edward, „Esmé je velice citlivá.“ Jen jsem přikývla.
Pak už šlo všechno stejně – že nám přejí dobré zdraví a spoustu štěstí, že doufají v děti, že nám to sluší -. Začínala mě z těch stále se opakujících se řečí bolet hlava. Nejzajímavějšími hosty, kteří k nám přišli, byli bezpochyby Denaliové.
„Oh, Edwarde!“ vypískla nadšeně Tanya, když se k nám konečně dostala se svými sestrami Kate a Irinou a s Eleazarem a Carmen, a vrhla se k Edwardovi, „tolik jsi mi chyběl!“ Všichni byli hnědovlasí, až na Tanyu a Irinu. Ty byly blond.
„Tanyo,“ přikývnul Edward odměřeně a, pokud to bylo ještě vůbec možné, přitiskl si mě blíž k boku. Tanya konečně odpoutala pohled od něj, přísně se na mě otočila a já si ji konečně mohla pořádně prohlédnout. Měla štíhlou postavu s obvykle upírsky bílou kůží, hustými blonďatými vlasy po ramena s červenými odlesky v nich a hluboké jantarové oči tolik podobné těm Edwardovým olemované dlouhými řasami. Ona i její doprovod měli na sobě formální šaty, ženy dlouhé elegantní šaty až na zem a vlasy spletené v neuvěřitelných účesech, Eleazar objímající Carmen v klasickém černém smokingu. Samovolně se mi otevřelo pusa. No jistě, co jsem vlastně čekala? Ošklivou upírku? Divila jsem se, jako už tolikrát předtím, jak vůbec Edward dokázal odolat tolika - a jiným slovem to říct nejde - svůdným ženám. Těžko jsem zpracovávala fakt, že když jsme se poznali a Edward mě chtěl... eh... připravit o život, jel právě k Denaliům na Aljašku.
Carmen ke mně mile natáhla ruku s nechtěnými manýry modelky: „Moc ráda tě poznávám, Isabello, nemám pravdu?“ A neznají moje jméno. Uch, ještě lepší. Zase jsem si připadala jako první den na Forkské střední. Chtěla jsem se ohradit, ale Edward mě předešel: „Jen Bella.“ Kate se pousmála: „Bello, moc dlouho jsme se dívali, jak je Edward sám. Teď, když má tebe, jsme šťastni s ním. Že?“ šťouchla jemně do Tanyi. „Och, jistě,“ zavrčela ona nevraživě. Irina nemluvila a jen se na mě rozzuřeně dívala. Zřejmě mi pořád přičítala vinu za Laurentovu smrt.
Rozpačitě jsem přenesla váhu z jedné nohy na druhou – z toho dlouhého stání mi začínali dřevěnět nohy. Mraky teď již nebylo vidět. Všechno kolem přikryla jednolitá rouška tmy přerušovaná pouze zářivými lampiony.
Edward se na mě soucitně podíval a pak se znovu obrátil k upírům: „Myslím, že audience skončila.“ Eleazar, jediný, který dosud nepromluvil, teď řekl tichým hlubokým hlasem: „Máš pravdu. Půjdeme. Přece jen, na jeden den bylo pokušení už moc.“ Všech pět se v nevysvětlitelné shodě otočilo a odkráčelo jako z přehlídkového mola. Oddechla jsem si
„Copak, nebaví tě vést zdvořilý rozhovor?“ otočil se na mě rozverně Edward a na mě to v tu chvíli plně dolehlo. Celá tahle bláznivá maškaráda skončila. Teď už mi ho nikdo nevezme. Že je můj, jsem věděla pořád, ale teď to bylo tak nějak oficiální.
„Ne,“ řekla jsem vesele a on se ušklíbl změně mého výrazu, „mnohem radši bych se s tebou na věky líbala.“ Povytáhl pobaveně obočí, ale potom si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Bylo to... jiné. Tohle byl první pořádný polibek pana Cullena a nové paní Cullenové. V duchu jsem se zasmála té formulaci, i když moje soustředění značně stěžoval fakt, že mě líbal ten nejúžasnější kluk mého života. Můj manžel. Jak zvláštně to znělo. Tak... patřičně, jako pro to byla zrozená, být manželkou. Když se odtáhl a podíval se mi oddaně do očí, už snad po sté jsem si slíbila, že už mu nikdy neublížím. Až vynaleznou létající auto, bude mi to jedno. Až člověk poprvé stane na
Venuši, bude mi to fuk. On bude na prvním místě. Už navždy.

Další kapitolka bude až mě zase chytne múza(nebo si tomu říkejte třeba zubní víla)... Nerada bych si celou tuhle povídku cucala z prstu, takže může chvíli trvat, než napíšu osmou kapitolu. Děkuju všem za podporu téhle povídky

Autor: Luczyi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost - VII.kapitola - Paní Cullenová: