Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 3. kapitola

27.10.2012 (17:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5804×

3. SETKÁNÍ

Druhá, třetí i čtvrtá hodina proběhla v klidu; bylo to pořád to samé, stokrát opakovaná látka, kterou jsem uměla skoro nazpaměť. Žádný učitel mě nedonutil si stoupnout před třídu a říct něco o sobě. Za celou dobu jsem nepotkala ani jednoho člena mé rodiny. Byla jsem z toho značně nervózní, ale cítila jsem jejich pach a navíc Esmé říkala, že tu jsou, takže tím jsem se uklidňovala.

Před pátou hodinou, poslední hodinou před obědem, jsem bedlivě poslouchala, co říkají lidi kolem mě, ovšem koukala jsem jinam. Hodiny předtím jsem si uvědomovala, že na mě všichni koukají a sledují každý můj pohyb, ale nebrala jsem to tolik na vědomí.

„Je to ona?“ zeptal se nějaký kluk s blonďatými vlasy a modrýma očima, jak se nakláněl k nějaké dívce s lehce nazrzlými vlasy, jejíž sousedka byla blonďatá a stejně tak zabraná do konverzace.

Zrzka pokrčila rameny. „Nikdy jsem jí tu neviděla a nikoho jiného jsem si nevšimla.“

„Myslíte, že má něco s…Edwardem Cullenem?“ zeptala se blondýna.

Ten kluk zavrtěl hlavou. „Je to její bratr, Lauren.“

Blonďatá holka jménem Lauren odfrkla. „Ty ostatní jsou taky sourozenci a zjevně spolu chodí.“

Jejich konverzaci přerušil příchod učitele, pana Varnera. Jako jediný mě donutil, abych se představila.

„Jmenuji se Bella Cullenová a právě jsem dodělala první dva ročníky střední školy v New Yorku. Sem jsem se vrátila za rodinou, protože New York nebyl to, co jsem čekala.“

Všichni na mě koukali – nevím, jestli proto, jak můj hlas zněl, nebo proto, jak jsem vypadala. Pochybovala jsem, že vůbec vnímají, co říkám.

  „Takže jste dcera doktora Cullena? Máte tu tedy na škole sourozence?“ zeptal se učitel, očividně nervózní. Byla jsem zmatená, ačkoliv jsem to nedávala najevo – bylo jasné, že Carlisle je můj otec, když mě jeho žena Esmé přihlašovala na zdejší škole.

  Přikývla jsem. „Ano, jsem vlastní dcera doktora Cullena a Esmé Cullenové. A sourozenci Cullenovi jsou moji nevlastní sourozenci.“

  Přestože se už učitel věnoval výuce, stejně mě všichni pozorovali. Připadala jsem si jako nějaká atrakce, na kterou čekali a nemůžou se vynadívat. V lavici jsem seděla sama a byla jsem za to vděčná. Asi bych nepřežila, kdybych vedle sebe měla nějakou zvědavou drbnu, nebo tak.

  Jakmile zazvonilo, vyletělo jsem ze židle a začala házet učebnice do tašky. Nemohla jsem se dočkat, až je spatřím. Ta zrzka, která si o mně předtím povídala, se ke mně zvědavě přichomýtla a evidentně byla dost hrdá na to, že se odvážila začít se mnou mluvit.

  „Spěcháš?“ zeptala se, hlas jí přeskakoval nervozitou.

  „Hm, jojo,“ zamumlala jsem. „Ještě jsem ostatní neviděla. Přijela jsem brzy ráno, ale až poté, co odjeli do školy, víš.“

  „Aha.“ Periferním zrakem jsem si všimla, že se ohlédla ke dveřím, ale nepodívala jsem se, jestli tam stojí její přátelé. „No, jen jsem se chtěla představit. Jsem Jessica Stanleyová.“ Napřáhla ke mně ruku. Hodila jsem si batoh na záda a postavila se proti ní.

  „Bella Cullenová,“ odvětila jsem a stiskla jí ruku. Jako by s mým dotykem její nervozita částečně opadla, zjevně dosáhla toho, čeho chtěla.

  „Tak já tě nebudu zdržovat, snad se ještě uvidíme.“ Odtáhla svou ruku od mojí a otočila se k odchodu. Viděla jsem, jak váhá, jestli se nemá ještě na něco zeptat, a v duchu jsem si pomyslela, že se možná jedná o pozvání na oběd, ale… jaký mělo smysl se ptát, když tu mám rodinu, s kterou určitě budu sedět?

  Usmála jsem se na ní a vydala se k jídelně. Ne že bych věděla, kde se nachází, takže jakmile jsem vyšla na chodbu, začala jsem se rozhlížet, jestli nespatřím svou rodinu. Jediné, co jsem měla možnost spatřit, bylo milion očí, které se na mě zvědavě dívaly.

  Uvědomila jsem si, že přede mnou jde ta Jessica, a tak jsem přiskočila blíž k ní a oslovila ji.

  „Omlouvám se, že vás ruším, ale nemůžete mi říct, kudy se dostanu do jídelny?“ zeptala jsem se, načež jsem se kousla do rtu. Nemluvím příliš… jako člověk, který se narodil v roce 1921?

  Jessica s jejími kamarády se na mě překvapeně otočila a všem třem trvalo notnou chvíli, než se vzpamatovali.

  „Ji-jistě,“ zablekotala. „Můžeš jít s námi, my tam právě jdeme.“

  „Dobře.“ Vděčně jsem se na ní usmála.

  Blonďatá dívka, která se předtím ptala svých kamarádů, jestli náhodou nechodím s Edwardem Cullenem, se napřímila a trochu se ke mně naklonila, jako by se dožadovala mé pozornosti. „Já jsem Lauren Malloryová.“

  „Bella Cullenová,“ vydechla jsem. Kolikrát to ještě dnes budu muset opakovat?

  „Mike Newton,“ představil se ten blonďák a hodil po mně úsměv. Zjevně měl být sexy a frajerský, ale mně to tak rozhodně nepřipadalo.

  Jessica se na mě otočila. „Jak dlouho jsi svou rodinu neviděla?“

  „Dvace– tři roky.“ Ještěže jsem se opravila včas. Kdybych řekla, že jsem se s nimi neviděla dvacet let, buď by na mě koukali jako na blázna, nebo by se mi vysmáli. Znovu jsem si v hlavě přehrála „hru na lidi a pro lidi“, kterou mi mamka vyprávěla, abych si byla jistá, že nic znovu nespletu. „A věřte mi, že se nemůžu dočkat, až je znovu uvidím. Opravdu mi chyběli.“

  „A Edward?“ zeptala se náhle Lauren a já v jejím hlase uslyšela ten nepřátelský podtón. Bylo jasné, že se o něj určitě pokoušela.

  „Lauren,“ okřikla ji Jess šeptem.

  Uchechtla jsem se. „Vlastně jsem ještě s Edwardem neměla tu čest – rodiče ho adoptovali krátce poté, co jsem odjela do New Yorku.“

  „Takže jsi ho nikdy neviděla? A to ti nevadí, že máš tolik nevlastních sourozenců? Nepřijdeš si… odstrčeně, že jsi rodičům nestačila jen ty?“ Mikovy otázky mě neskutečně překvapily a zároveň pobavily. Bylo vidět, že o rodině Cullenových nemají moc informací, a já jim rozhodně nechtěla poskytnout víc, než je nutné, ale něco jsem přece říct musela.

  „Tak postupně, jo?“ ujasnila jsem a zasmála se. „Ne, Edwarda Cullena jsem nikdy neviděla. Nevadí mi, že mám tolik sourozenců, a rozhodně to neberu tak, že bych mým rodičům nestačila. Přijde mi spíš od nich hodně velkorysé, že se postarali o dospívající teenagery bez rodičů.“ Kdybych tak věděli, jaká je pravda…

  Jessica se pousmála. „Jo, to máš pravdu. To od nich asi hezký je. No… už jsme tady.“ Kývla hlavou před sebe a já se podívala tím směrem. Před námi byly velké dvojité dveře. Kolem nás téměř nikdo nebyl, všichni už byli dávno na obědě.

  Otevřela jsem dveře jídelny a vstoupila dovnitř. Rozloučila jsem se s Jessikou, Lauren i Mikem a poděkovala jim, že mě doprovodili. Nešla jsem si stoupnout do fronty, abych si koupila oběd, jak se ode mě pravděpodobně očekávalo, věděla jsem, že Emmett bude nadšený, až ho zbavím toho „hnusu“ před ním, a ostatní také.

  Rozhlédla jsem se po místnosti, hledajíc svou rodinu. Byla jsem si dobře vědoma toho, že mě pozoruje mnoho očí, ale byla jsem příliš natěšená je vidět, abych si s tím lámala hlavu nebo se případně červenala.

  Když jsem spatřila čtyři nádherné bytosti sedící v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko od ostatních, zeširoka jsem se usmála. Na setinu vteřiny jsem se zarazila, protože jim jeden chyběl. Edward byl poslední člen rodiny, se kterým jsem se opravdu neviděla, protože se údajně dva dny po mém narození rozhodl žít jinde, avšak se vrátil krátce poté, co já jsem se unáhlila a jako omámená se hnala do New Yorku s tím, že je to nádherné město, kde se člověk nikdy nenudí.

  Rozešla jsem se k mé rodině přes celou jídelnu a stále se usmívala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je znovu po více než dvaceti letech vidím. Někteří upíři prý počítají roky jako dny, ale já měla hned pocit, že jsem u nich nechala celou svou duši. Přestože moje biologická rodina byli pouze Esmé s Carlislem, vždy jsem měla pocit, že oni jsou v ní také. A nikdy jsem o tom nepochybovala.

  Už jsem se k nim blížila – doufajíc, že nepozorovaně, určitě jsou znudění životem středoškoláků a myšlenkami jsou jinde, pomyslela jsem si pobaveně… a naivně -, když se do mého obličeje upřely čtyři páry zlatavých očí.

  „To není fér!“ postěžovala jsem si se smíchem, jak jsem udělala poslední dva kroky k jejich stolu. „Vás nikdy nepřekvapím.“

  Alice vyskočila ze židle – viděla jsem, jak se přemáhá k lidské rychlosti – a zuřivě mě objala. „Bello!“ vypískla nadšeně, snažíc se nevykřiknout, aby nepřilákala příliš pozornosti – jako by to snad v tomhle malém městečku bylo možné. „Já tě tak ráda vidím. Vůbec jsem netušila, že tu budeš tak brzy.“ Ach ano, Aliciny výpadky vidění, co se týče poloupírů.

  Přešla jsem z jednoho objetí do druhého a pokaždé, když mě někdo z nich objal, jsem se zhluboka nadechla, abych ucítila tu nejkrásnější vůni na světě. Vůni, co žádný parfém nenahradí.

  „Teda Bells, z tebe je kočka.“ Emmett zahýbal obočím a přejel mě od paty, až k hlavě.

  Byla jsem si jistá, že vypadám úplně stejně jako před dvaceti lety, a možnost, že by mi New York prospěl, se dala také lehce vyloučit.

  Rosalie mě k sobě přimáčkla a políbila mě do vlasů. „Jsem ráda, že jsi tady. Moc jsi nám chyběla.“

  „Rád tě vidím, Bello,“ pozdravil mě Jasper a zlehka mě objal paží.

  „Ty brečíš,“ obvinil mě Emmett se smíchem.

  Překvapeně jsem se dotkla tváře. Byla mokrá, samozřejmě. „Jo, už asi jo.“ Utřela jsem si hřbetem ruky oči a posadila se na jednu z dvou volných židlí u stolu – ostatní mě napodobili. „Když já vás tak ráda všechny vidím!“

  „To my tebe taky,“ přitakala Alice. Pak se naklonila a zatahala mě za temně modrou halenku Burberry. „Vidím, že ti moje škola opravdu prospěla. Sluší ti to.“

  „Dík.“ Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Aliciny rady ohledně módy a oblékání. Už od malička si ze mě dělala převlékací barbínu, ale mně to ani v nejmenším nevadilo. Líbilo se mi, jak se Alice obléká, a ona byla přímo nadšená, když zjistila, že alespoň někdo v rodině ji dokáže podpořit.

  Emmett vedle mě mi podstrčil tác s jídlem – jako bych to neříkala – a já se hladově pustila do sendviče.

  „No tak povídej,“ popoháněl mě netrpělivě. „Jak se ti v New Yorku líbilo?“

  Pokrčila jsem rameny. „Ale jo… fajn. Upřímně, čekala jsem od toho víc. Myslela jsem si: Páni, New York, město snů, tam to bude opravdu pohádkové. Ovšem, byla to jedna velká nuda. Kdybych nebyla tak umanutá a vrátila se domů, udělala bych dobře.“

  Všichni čtyři po mně hodili obličej typu „my jsme ti to říkali“, ale já se věnovala sendviči.

  „A dál?“ vyzvídala Rosalie. „Seznámila ses s někým?“

  Zrudla jsem a sklopila oči. „Ne.“ V duchu jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na dokonalý obličej neznámého z baru. Byl to ten nejhezčí večer a nejúžasnější noc, co jsem kdy zažila. Přečetl si už zprávu? přemítala jsem.

  „Ty jsi někoho potkala!“ vyhrkla Alice s rozzářenýma očima.

  Rezignovaně jsem vzdychla a napřímila se. „Jo, v sobotu.“

  „No tak, nenechávej nás prosit,“ řekla Rose.

  Obrátila jsem oči v sloup. Ne že bych jim chtěla povídat podrobnosti ze svého soukromého a sexuálního života, ale proč bych vlastně nemohla? Třeba se ten upír už nikdy neozve, kdo ví – při té myšlence mě pohltila vlna smutku.

  Rozžvýkala jsem sousto, které jsem měla v puse, odložila sendvič a pustila se do vyprávění. Začala jsem u nákupů s Candice a u srážky s tím úžasným bohem, pokračujíc do baru, loučení s Can a k náhodnému setkání s panem neznámým. Říkala jsem, jak jsme si krásně povídali – ne že bych si z obsahu našeho rozhovoru něco pamatovala -, z čehož jsem přešla do chvíle, kdy jsme šli ke mně domů, a zčervenala jsem, když jsem se přiznala, že to já jsem měla tento nápad. Moje poprvé jsem samozřejmě vynechala, ale nezapomněla jsem dodat, že mi ráno zanechal své telefonní číslo a první písmeno svého jména – zřejmě.

  „Počkat, počkat,“ zastavil mě Emmett najednou se smíchem. „Chceš mi říct, že sis sobotní večer povídala s upírem – vegetariánem -, s kterým ses srazila, když vycházel z dámského butiku, v rukou tašky s plesovými šaty, v New Yorku, kam ho poslala jeho upíří sestra, která je mimochodem módní maniak, pak si s ním strávila noc a on ti ráno nechal na stole své číslo a podepsal se jako E?“

  Nazvedla jsem nechápavě obočí. „No… jo.“

  Emmett pobaveně vyprskl. „Teda Bell, to je moc náhod najednou.“

  „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně.

  „Vždyť to byl –„

  „Hele, Bello, chceme ti představit Edwarda. Zjevně jste ještě neměli možnost představit se celými jmény,“ skočila Alice Emmettovi do řeči a mávla rukou za mě.

  Co to má krucinál znamenat? Kdybych neměla možnost představit se celým jménem, potom bych ho musela alespoň jednou spatřit, ale já ho v životě neviděla.

  Alici, Jasperovi a Rosalii cukaly koutky a Emmett se otřásal smíchy.

  „No, takže…,“ začala Al. „Bella, Edward – Edward, Bella.“

  Jak stále máchala rukou někam za mě, začala jsem mít pocit, že bych se měla otočit. Ignorujíc jejich podivné chování jsem nasadila široký, přátelský úsměv a odhodlaně se otočila. Ztuhla jsem, když jsem zůstala zírat do zlatých duhovek, které mi byly příliš povědomé. Možná proto, že jsem s nimi strávila tu nejkrásnější noc mé existence.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 3. kapitola: