Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je dar i prokletí 3

17.05.2010 (21:45) • William • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1393×

„Au,“ řekl jsem automaticky, přestože mě to nebolelo. Vzhlédl jsem a nade mnou spatřil malého andílka, jak sedí na větvi a houpe nohama. Tiše se pochechtávala, ale dělala, že si mě nevšimla.

„La la la…“ začala si ta dívenka nenápadně prozpěvovat.

„Hele, to tys po mně hodila ten kaštan?“ houkl jsem rozverně. Sklonila hlavu dolů a její modrá očka na mě rádoby překvapeně zamrkala.

„Kaštan? Já? Po tobě? Ne… Něco se ti muselo zdát… Navíc – tohle je javor, vidíš?“ ukázala na listí a zadržovala smích. Nemohlo jí být víc než osm. Připomínala mi mě, když jsem byl malý, přestože jsem si své dětství pamatoval velmi matně. Ohnul jsem se pro kaštan, který ležel na zemi.

„A kde se tu teda vzal, když tohle je javor?“ Rozhlédl jsem se kolem a pak pokračoval. „Jiný strom tady v blízkosti nevidím, ovšem je opravdu záhadné, jak mohl spadnout kaštan z javoru…“ Snažil jsem se tvářit zamyšleně a podle jejího smíchu jsem usoudil, že se mi to povedlo. Já byl vždycky směšný, když jsem se tvářil vážně. (Ne že bych to zkoušel nějak často…)

„No to je vážně záhada,“ přikývla. Za chvilku to nevydržela a rozesmála se na plné kolo.

„A další záhada je, co tady děláš tak sama… Neměla bys být spíš ve škole?“ Na to přestala houpat nohama a trochu se zamračila.

„Asi měla… Já… Já jsem včera utekla.“

„Utekla? A odkud, smím-li se zeptat?“ Jako člověka by mě už dávno bolelo za krkem…

„No,“ seskočila ze stromu a posadila se do trávy, hlavu si opřela o kmen. „Z děcáku…“

„Ty jsi z dětského domova?“

„Nebyla jsem… I když jsem o rodiče přišla před třemi lety, do děcáku jsem nemusela. Dostala jsem se tam až před dvěma týdny.“ To mi tak úplně nedávalo smysl. Došlo mi ale, že má nejspíš i jiné příbuzné.

„A kdo se o tebe staral?“ Ani nevím, proč mě ta holčička tolik zajímala.

„Moje sestra… Ale o tu už jsem taky přišla… Lexie mi chybí…“ Její odpověď mě udeřila do hlavy, jako titanová tyč. (Ta by se o mě pravděpodobně ohla, ale mohlo by to bolet…) Těch pět písmenek mi rezonovalo mozkem, až jsem měl pocit, že mě bolí hlava. Lexie… Lexie… Lexie… I když jsem si to už bezmála dva týdny zakazoval, má mysl vytáhla vzpomínky na ten večer a mně se v hlavě rozbřesklo, přestože nic nedávalo smysl.

„A proč jsi utekla, Lily?“ Vykulila na mě ta modrá kukadla a překvapením několikrát zamrkala.

„Ty… Jak… Odkud…“ koktala neurčitě.

„Co je? Spadla jsi z jahody na znak?“ zachechtal jsem se. Lily zatřepala hlavou a pak se jí konečně podařilo vyslovit otázku.

„Ty mě znáš?“ Co jí na to říct?

„Jen z doslechu…“ pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem jen tak odejít, ale ona po mně zase hodila kaštan – tentokrát se z toho nevykecá. Otočil jsem se a ten kaštan zvedl. Ona sklopila pohled a pak se rozesmála.

„Přece bys mě tu nenechal… Nemám si s kým povídat.“

„A s kým sis povídala, než jsem přišel?“

„S Lexie…“ Spadla mi čelist. „Teda… Ne přímo s ní, ale já mám pocit, že když mluvím jen tak do větru, že mě slyší. Jakoby tu byla se mnou,“ usmála se a v koutku oka se jí zaleskla slza. Bodlo mě z toho u srdce.

„Dobře. Nenechám tě samotnou, ale jenom když mi slíbíš, že se vrátíš do domova.“ Koukla na mě a při té představě nakrčila nosík.

„A přijdeš za mnou někdy, když se tam vrátím?“

„Jasně, že přijdu.“ V očích jí začaly pohrávat jiskřičky a já si začal uvědomovat tu neviditelnou sílu, která mě k ní přitahovala. Drobná blondýnka s andílkovským úsměvem a modrými kukadly na mě hleděla s takovou vděčností, že jsem to ani nechápal.

„Já nemám kamarády, víš…“ posmutněla. Sedl jsem si vedle ní a pohrával si s tím kaštanem.

„Pročpak?“

„Kamarádila jsem většinou se stašíma klukama a se svojí sestrou. Většinou to byli její kamarádi… Vyváděla jsem s nima vylomeniny, ale pak jsem je přestala vídat a zbyla mi jenom Lexie. A teď už nemám ani ji. A v děcáku jsou divný děcka. Nelíbí se mi, nemluvím s nima.“

„Já taky nemám moc kamarádů…“

„Ty? Nevěřím…“

„Mám sourozence, se kterými si rozumím, ale jiné kamarády ne.“

„Proč ne?“ Teď jsem se musel zamyslet. Proč vlastně neznám jiné lidi? Že by proto, že jsem upír a mohl bych jim ublížit? Vždyť se přece můžu bavit i s jinými lidmi, tak proč nemám kamarády?

„Jsem trochu jiný…“ Ha, výstižně řečeno, až na to trochu.

„Aha. A ty bys ale taky měl být ve škole, ne?“

Vzal jsem ji do města na zmrzlinu a pak jsme jen tak chodili po parku a povídali si. Každou chvíli jsem se ptal sám sebe, co to se mnou je, ale pokaždé jsem to hodil za hlavu, protože mi to bylo jedno. Takhle jsem se seznámil s Lily Rogersovou.  V ten moment mě vůbec nenapadlo, že mi toto neškodné seznámení otřese existencí, ale to se ukázalo o mnoho později…

„Takže, přijdeš? Slibuješ?“ upírala na mě svá očka.

„Stavím se, až přijdu ze školy. A ty už žádné takové výlety nepodnikej, jasný?“ Přikývla a z ničeho nic mě objala. Trošku mě to zarazilo. Na prahu se objevila drobná žena, s ustaraným a zároveň káravým pohledem.

„Lily!“ Přihnala se k nám a jmenovaná uprchlice se mi schovala za záda. Žena se ale netvářila, že by na ni chtěla nějak křičet. V jejích očích jsem viděl úlevu a starost.

„Nemám ji ráda… Ona mě kupodivu jo, ale mně je to fuk… Vypadá jako podvyživená žába,“ zabručela za mnou Lily a já měl co dělat, abych se nerozesmál.

„Co tě to napadlo?! Víš, co se ti mohlo stát?!“ Pak se obrátila na mě. „Mockrát děkuji, že jste ji přivedl. Od včerejška ji hledáme. Skutečně nevím, jak vám mám poděkovat…“

„No, stačí, když mi dovolíte ji brát občas ven. Stali se z nás kamarádi a já slíbil, že za ní přijdu…“ Lily už se mi neschovávala za zády, ale stála vedle mě a culila se na celé kolo.

„To snad nebude problém. Ještě jednou děkuji. Pojď, Lily.“

„Takže zítra?“ koukla na mě s nadějí v očích a já přikývl. „Slibuješ?“

„Slibuju, ale víš, na čem jsme se domluvili,“ mrknul jsem na ni.

„Jasně. Ahoj, Emmette!“ zamávala mi a společně s vychovatelkou zmizela za dveřmi. A já? Já… Já si uvědomil, že jsem zmizel beze slova. Ale kdyby mě sháněli, tak by mi snad někdo z nich zavolal, ne? Cestu domů jsem si zkrátil přes park, kde jsem se procházel s Lexie před jejím záhadným zmizením. Pak mi teprve došlo, jaká to byla náhoda, že jsem na Lily skutečně narazil. Nebo to nebyla náhoda? Co to vlastně bylo? Co mě k Lily přivedlo? Nebo spíš kdo? Lexie. Ta to byla. Ale Lily říkala, že je…

Ploužil jsem se parkem a nic mi nedávalo smysl. Opět. Snažil jsem se vyřešit tu záhadu… Žádné logické vysvětlení mě nenapadlo. Jistě, jako upír jsem si mohl zvyknout na mýtické postavy, ale na duchy jsem opravdu nevěřil. Tak co byla Lexie? Anděl? Z mého zamyšlení mě vtrhl obranný instinkt – měl jsem společnost. Po dvou vteřinách mi však došlo, že je to Edward.

„Nazdar.“

„Zbláznil ses?“

„Proč?“

„To poznáš doma…“ zazubil se a společně jsme mířili k domovu.

< Previous Next >

Autor: William, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je dar i prokletí 3: