Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je dar i prokletí 2

05.04.2010 (20:00) • William • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1472×

Doma mě čekalo ne příliš příjemné přivítání. Rose, téměř doslova, prskala nadávky a z jejich kombinace jsem pochopil, že jsem nezodpovědný idiot. To jsem slyšel tolikrát, že mě to nemá šanci urazit. Pravdou je, že jsem se vždycky snažil si soptící Rosalii nějak udobřit, ale dnes ne. Dneska jsem ji prostě obešel a mířil do našeho pokoje. Ani jsem nevnímal, co přesně mi vyčítá tentokrát. Svalil jsem se na postel a tupě zíral do stropu. Rosalii jsem periferně viděl, ale její slova se do mého mozku nedostala. Když zjistila, že ji absolutně nevnímám, naštvaně odkráčela z pokoje.

„Edwarde?“ volal jsem v myšlenkách svého bratra. Přišel. Zarazil se ve dveřích, ale pak je za sebou zavřel a sedl si do křesla vedle postele. Nechtěl jsem, aby se o tom někdo dozvěděl, ale potřeboval jsem pomoc.

„Potřebuju pomoc. Něco ti ukážu…“ Edward přikývl a já zavzpomínal na procházku v parku. Na Lexie… Promítl jsem mu celý rozhovor a pak i její záhadné zmizení. Překvapeně na mě hleděl.

„Já to nechápu.“ Pořád jsem zíral do stropu a snažil se uspořádat myšlenky tak, aby dávaly smysl, ale marně.

„Pochybuju, že byla člověk… Co tedy byla? Kam zmizela? Co to po mně vlastně chtěla? Podvedl jsem Rose?“ Edward se na chvíli zamyslel.

„Nemám tušení…  Neznám odpověď na žádnou z tvých otázek krom té poslední.“ Otočil jsem se k němu a čekal na jeho verdikt. Pousmál se a zakroutil hlavou.

„Edwarde, já se v tom nevyznám. Co to se mnou je? Vždyť tohle skoro nejsem já!“ skoro jsem hysterčil.

„To se srovná, Emmette, věř mi.“ S těmito slovy vstal a nechal mě tam jen tak ležet a zírat do stropu. Věděl jsem, že ho ostatní slyšeli, ale k čemu jim to bylo? Ta hlavní, klíčová složka naší konverzace byla pečlivě uschována v mojí hlavě a jediný, kdo k ní měl (mimo mě) přístup byl Edward.

Rosalii jsem se vyhýbal jako čert kříži, dokud jsem si všechno nesrovnal v hlavě natolik, abych s ní dokázal mluvit. I po tom, co jsem se jí omluvil, byla chvíli naštvaná, ale potom se uklidnila. Nechal jsem ten divný večer plavat a zapadl do svých starých kolejí.

„Co tě žere, Edwarde?“

„Zrovna teď? Ty!“ Jasper se tomu smál a Mellany s ním. Ona teď totiž bydlela s námi.

Už je to skoro týden, co jsme ji potkali v tom baru. Týden od toho dne, kdy jsem potkal… Ne! Nebudu na to myslet. Je to minulost. Mellany se po svém odchodu z Volterry rozhodla vzdát lidské krve, ale byla na to sama a tak Carlisle rozhodl, že zůstane s námi. Mellany se tudíž stala třetí adoptovanou dcerou doktora Cullena a jeho ženy – verze pro lidi. Vlastně jsme si tu pohádku domysleli úplně jinak. Tak jako považovali za dvojčata Rose a Jaspera, Mellany měla být Edwardovo dvojče. Byli si dost podobní, (Cullenovic zrzci), takže to nebyl problém.

„Tak mi to řekni a já ti dám pokoj,“ dotíral jsem. Edward totiž seděl u klavíru a hrál. Po dlouhé době zase hrál, ale tuhle skladbu jsem nikdy neslyšel. Skládal novou skladbu a já bych se vsadil – ne, vlastně jsem se s Jasperem vsadil, že je pro nějakou holku. A Edward mi samozřejmě nechtěl říct, která to je.

„No tak já už nevím, brácha… Ty snad budeš gay!“ vypadlo ze mě najednou, ani jsem si neuvědomil, kdy jsem to vymyslel. A Edward zřejmě taky ne, protože by po mě vystartoval dřív.

„Ty…“ zavrčel a chystal se po mě skočit.

„Dejte si pohov!“ zavelela Mellany a Edward se uklidnil – nejspíš díky Jasperovi. A já už taky neměl myšlenky na další provokace… Mellany se vytratila z pokoje a Jasper na nás nevěřícně kulil oči.

„Tos nebyl ty?“ ptal se Edward se zvednutým obočím. Jazz jen zavrtěl hlavou a já byl nervózní, že nevím, o čem mluví.

„Nevím o tom…“ zavrtěl Jasper hlavou.

„Hej, vy dva! O co jde?!“

Mellany vzbudila neuvěřitelný rozruch. Protože největší kráska na škole – Rose – byla zadaná, Mellany se stala druhou v pořadí a nevyhnula se tak pozváním na rande od některých odvážlivců. Co ale nikdo z rodiny nechápal, bylo, že ona je většinou neodmítala! Randila s lidskými kluky a nečinilo jí to žádné potíže. Její sebekontrola byla neuvěřitelná a tak chodila do školy – s kontaktními čočkami, za což jsem se jí posmíval. Nezáviděl jsem jí to. Nosit čočky bylo pro upíry odporně nepohodlné…

„Tak se uvidíme po škole. Pa, Ricku,“ zacukrovala na nějakého třeťáka a poslala mu vzduchem polibek.

„Nemyslíš, že to přeháníš?“ ptal se Jasper, když ten omámený kluk zmizel za rohem a Jasper se oprostil od jeho pocitů.

„Co jako?“ nechápala.

„Děláš si legraci?!“ vystartoval Jazz.

„Jazzi, ona vážně neví, co ti vadí…“ obhajoval ji Edward.

„Jo. Nevím co ti - Ahoj Time…“ zamrkala na dalšího kluka a já neodolal – musel jsem se smát. Střelila po mě pohledem a mě smích automaticky přešel. „Nevím, co ti vadí, Jaspere.“

„Nic mi nevadí, je to tvoje věc, ale nezapomeň, že jsi zodpovědná za veškeré riziko, které tvoje chování vytváří…“

„Víš, co si myslím Jazzi?“ otočila se na něj Mellany a Edward se začal chechtat. „Trávíš moc času s Carlislem.“ Vyplázla na něj jazyk a odkráčela do učebny. Chechtající se Edward pokrčil rameny – nejspíš v odpovědi na Jasperovu nevyřčenou otázku – a šel za ní.

„Co tím myslela?“ nechápal Jasper.

„Asi už mluvíš jako on a jeho knihy,“ chechtal jsem se. „Strojeně a nudně,“ dodal jsem na vysvětlenou a znovu se dal do smíchu. Jasperovi to nepřišlo až tak vtipné. Měl jsem dokonce pocit, že na Mellany žárlí nebo jí snad závidí její sebekontrolu… Co já vím?

Seděl jsem s Jazzem na dějinách, když mě do nosu udeřila vůně… Známá a tolik jiná než ty, které jsem potkával denně… Rozhlížel jsem se kolem a snažil se ji najít.

„Emmette,“ sykl Jasper.

„Co?“

„To mi řekni ty! Co je s tebou?“ syčel na mě, aby nás nikdo neslyšel.

„Co by?“ odbyl jsem ho a pořád se snažil rozeznat, odkud ta vůně přichází…

„Máš emoce jako na houpačce! Co se děje?“

„Nic…“ zamumlal jsem a vstal. Došel jsem k profesorce a omluvil se, že se necítím dobře a jestli bych mohl na chvíli na vzduch. Usmála se a přikývla. Vyšel jsem ze třídy a rozhlédl se po prázdné chodbě. Nikde nikdo, ale ta vůně byla silnější…

„Emmette…“ zaslechl jsem tiché volání. Znělo naléhavě a prosebně a byl jsem si stoprocentně jistý, že je to její hlas. Lexie… Šel jsem za tím hlasem i za její vůní. Před školou jsem ji na okamžik zahlédl. Pomalu vcházela mezi stromy v parku naproti školy. Ohlédla se přes rameno, a přestože pro lidský zrak to bylo nemožné, neomylně se mi zahleděla do očí a pak se rozeběhla dál do parku. Pár vteřin jsem z toho byl pořádně mimo, ale pak jsem se rychle rozběhl za ní. V parku zbyl po její vůni jen slabý náznak – to bylo vše. V písčité cestičce nebyly žádné čerstvé stopy, které by naznačovaly, že tady byla… Pak mě něco ťuklo do hlavy…

Pohled nikoho:

„Je dospělý, prosím… Může si dělat, co chce. Už kolik let je mu dvacet a zodpovídá sám za sebe. Je to jeho věc, připouštím, ale copak mu nedochází, že mám o něj strach?!“ rozčilovala se blondýnka, která krásou připomínala anděla. Přecházela po pokoji sem a tam a strachovala se o svého manžela.

„Rose, uklidni se. Určitě je v pořádku…“

„Já jsem naprosto v klidu, Alice!“ okřikla svou sestru. Černovláska se ušklíbla a mrkla na blonďatého kluka, který seděl vedle ní.

„To snad nebylo nutné, Jaspere,“ zamračila se Rose, ale v klidu se posadila na pohovku vedle Alice.

„Říkáš, že odešel z hodiny? Jen tak?“ ptal se muž, který, ač mladý a krásný, jako všichni přítomní, přec hlavou rodiny.

„Jo. Z ničeho nic se mu začaly míchat emoce a pak se zvedl a odešel. Šel jsem za ním, ale nemohl jsem ho najít,“ odpověděl Jasper.

„Já jsem ho taky neviděla… Celý den jsem se snažila najít cokoliv o tom, kam šel, nebo kam půjde ale nic…“ povzdechla si Alice a Jasper ji láskyplně objal kolem ramen. Ona se k němu schoulila a už kvůli němu se snažila potlačit bezmoc, kterou cítila ze své slepoty.

„Určitě se vrátí. Vždyť je pryč teprve šest hodin…“ ozval se zrzek z rohu místnosti, který jako jediný tušil, co se stalo, ale nemohl nic dělat. Po jeho bratrovi nebyly žádné stopy, podle kterých by ho mohli najít. I když… On možná jednu stopu měl… Na mysl mu vytanuly vzpomínky, které mu Emmett před několika dny ukazoval a poznával to místo… Třeba ho tam najde…

< Previous Next >

Autor: William, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je dar i prokletí 2: