Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je dar i prokletí 1

První kapitola k mé první povídce. Snad se alespoň někomu zalíbí. Příběh vypráví Emmett - moje oblíbená postava.
Za inspiraci bych rád poděkoval slečně, která se napořád stala mou milovanou múzou. Díky, N.

Začalo to, když jsme se v roce 1998 nastěhovali do Portlandu. Velkoměstům jsme se většinou vyhýbali, ale tohle byla právě jedna z výjimek.

Všechno bylo jako jindy. Přijeli jsme k velkému světlému domu, který navrhovala Esmé – jak jinak. Popsala nám, kde máme své pokoje a nechala nás, abychom se zabydleli. Rose a Alice se rozhodly okamžitě vybavit šatník, Carlisle odjel do nemocnice a Esmé vyřizovala nějaké telefonáty. A já? Nudil jsem se. Bydleli jsme sice v okrajové části města, ale přece jen to nebyl samotný okraj. Na lov do okolních lesů budeme muset auty. Rozhodl jsem se vytáhnout Jaspera s Edwardem na menší průzkum. Vyběhl jsem do patra a vtrhl Edwardovi do pokoje.

„Na to zapomeň, Emmette! Nikam s tebou nejdu.“

„Ale no ták... Přece mě nenecháš jít samotného...“ Pokusil jsem se o psí oči.

„Vem si s sebou Jaspera,“ odbyl mě.

„Ty víš, že bez tebe se mnou nepůjde!“ Jmenovaný se objevil ve dveřích.

„Přesně tak. S tebou o samotě – ani za zlaté prase,“ smál se.

„To si říkáte bratři?“

„Nechápu, jak jsem se mohl nechat přemluvit,“ kroutil hlavou Edward sedící na místě spolujezdce.

„Já jo,“ ozval se Jasper. „Udělám cokoliv, aby mi dal pokoj – to byl nejspíš ten faktor, Edwarde.“

„Poděkujete mi. Někdo vás přece musí vzít ven... Vy byste zalezli jako šneci a nevytáhli paty! Bude to sranda, uvidíte!“

Uháněl jsem silnicí opačným směrem, než jsme přijeli. Po cestě jsem zahlédl nějaký klub a padl mi do oka. Bylo něco po šesté, když jsem parkoval před tím barem. Nebyl to žádnej pajzl... Klukům se moc nechtělo, ale jednou už to slíbili, takže jsem měl vyhráno. Vešli jsme dovnitř a posadili se co nejdál od dveří – byl to zvyk, který jsem nikdy moc nechápal...

„Fajn. A co tady chceš dělat?“ zeptal se mě Edward a rozhlížel se kolem.

„Bavit se. Neznáš? Neuškodilo by ti občas to vyzkoušet...“ Rýpnul jsem do něj a očima prohledával dav. Byla tu spousta holek. Spousta krásných holek, přestože se nemohly rovnat Rose... Najednou moje smysly zbystřely a já okamžitě věděl proč.

„Cítíte to?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že mi nepřeskočilo. Oba kývli a očima pročesávali místnost. Spatřil jsem ji první. Půvabná zrzka s očima jako uhel...

„To snad není možné,“ žasnul Jasper, když ji uviděl.

„Je to ona, Jazzi,“ usmál se Edward. Když viděla, že ji oba poznali, usmála se a přišla k nám. Neměl jsem tušení, kdo to je. Nikdy předtím jsem tu ženu neviděl.

„Mellany!“ zvolal Edward nadšeně, když dorazila k našemu stolu.

„Edwarde, Jazzi... Tak ráda vás vidím!“ usmála se na ně. Pak se její pohled obrátil ke mně.

„Ty budeš Emmett. Jsem Mellany.“ Natáhla ke mně ruku. Její krása se mohla rovnat kráse mojí milované Rose... Nikdy jsem tak půvabnou upírku neviděl. (Ne jinou než Rosalii, abych byl přesný.)

„Rád tě poznávám, Mellany.“ Stislk jsem její ruku.

„Kde se tady bereš?“ ptal se Edward.

„To víš...“

Mellany byla kdysi dávno ve volterrské gardě. Co jsem pochopil z konverzace, neměla žádný mimořádný talent, ale byla obávaná a nebezpečná... A to dost. Alespoň v minulosti. Celý náš svět ji znal pod jiným jménem. Vendetta. Dlouhá léta patřila k řadám Volturiových a sám Aro ji miloval jako vlastní dceru. Kolovaly různé zvěsti, že pokud skončí vláda prastarého tria, Vendetta bude jejich nástupkyní... Do rozhovoru jsem se moc nezapojoval a po chvilce jsem si vyhlédl společnici pro dnešní večer. Jmenovala se Lexie. Byla to vysoká, modrooká blondýnka a od pohledu kus. Nevoněla jako ostatní lidé... Možná to mě k ní tak táhlo. Nebyla upír, nejspíš ani člověk... Ale byla milá a sympatická.

Šli jsme se projít, přestože to já nikdy nedělám. Povídali jsme si o všem možném a v každé druhé větě jsem narazil na jakýsi dvojsmysl... Jakoby věděla, kdo jsem...

„A mám mladší sestru... Líbila by se ti,“ zasmála se.

„Vážně?“ usmál jsem se a sám sebe nepoznával.

„Určitě. Je pořád veselá a naprosto nezvladatelná. Takové malé tornádo. Jmenuje se Lily. Nedávno jí bylo osm. Musím ale říct, že se tak moc nechová,“ znovu se zasmála. V jejích očích jsem zpozoroval slzy, když mluvila o své sestřičce. Procházeli jsme potemnělým parkem a mlčeli. Pak se zastavila a stoupla si přede mě.

„Emmette...“ řekla tichým, vážným hlasem a podívala se mi do očí. Netušil jsem, co se bude dít...

„Jsi úžasná bytost, mysli si co chceš...“ Další dvojsmyslná věta... Propalovala mě modrýma očima a já nebyl schopen se od nich odtrhnout.

„Zavři oči,“ zašeptala a já, bůh ví proč, poslechl. V ten moment mě políbila. Její ruce mě hřály na krku a její rty... Neumím to popsat. Ani jsem to nechápal. Odtáhla se a já měl pořád oči zavřené.

„Slib mi, že na ni dáš pozor...“ zašeptala hlasem jako samet. Nedokázal jsem donutit svůj mozek normálně fungovat. Aniž bych v tu chvíli věděl, o čem vlastně mluví...

„Slibuju,“ zašeptal jsem. Ona mě znovu krátce políbila... Spustila ruce a já otevřel oči. Ještě pěknou chvíli jsem mrkal, abych se vzpamatoval... Zmizela. Zůstala tu jen slabá stopa její vůně... Neslyšel jsem ji odcházet. Všude kolem bylo jenom ticho. V kapse se mi rozvibroval mobil. Okamžitě jsem ho zvedl.

„Emmette! Jsi v pořádku?“ ozvala se z telefonu Rose. Nadechl jsem se, abych jí odpověděl, ale nedostal jsem šanci.

„A kde sakra jsi? Edward s Jasperem se vrátili před čtyřmi hodinami a nebyli mi schopní říct, kam ses vypařil...“ Čtyři hodiny?

„Měla jsem o tebe strach! Ani Alice mi nebyla schopná říct, co s tebou je!“

„Rose! Pustíš mě prosím ke slovu?“ smál jsem se do telefonu.

„No tak povídej!“ okřikla mě.

„Byl jsem se projít.“

„Cože?“ slyšel jsem z mobilu nejen Rose, ale i všechny ostatní.

„Ty ses šel projít?“ ptala se nevěřícně Rose.

„Jo. Klídek, už jdu domů.“ Zavěsil jsem.

Next >

Autor: William, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je dar i prokletí 1:

Přidat komentář:

Nick:

Text: