Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost - IX.kapitola - Útěk

05.02.2009 (17:00) • Luczyi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3296×

9.kapitola

Edward si mě pořád tisknul k tělu, utíkal lesem na (aspoň si myslím) sever a evidentně mi nehodlal říct, kdo nebo co je ta hrozba, před kterou prcháme. Nesnášela jsem, když byl takhle tajnůstkářský kvůli tomu, že si myslel, že je to pro mě lepší.
„Edwarde? Prosím, řekni mi, co se děje,“ zaškemrala jsem. Nevěřícně se na mě podíval, jako by to vůbec nebylo důležité. Zatajila jsem dech a žaludek se mi zkroutil do malého ranečku. Z jeho výrazu šel strach. Ale nebála jsem se o sebe. Tady šlo o něj. V očích se mu usadil uštvaný výraz a na strhané tváři nebyl ani náznak škádlení z minulého večera. Obrovská starost o mně až hraničící se šílenstvím z něj sálala a stravovala mě. Byl jako slunce a já byla příliš blízko se nacházející uschlá květina. Kdybych měla ještě chvíli čekat, žár té touhy odnést mě do bezpečí by mě uškvařil. Všechno okolo se rozmazalo ještě o trochu víc. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec ještě možné, ale smysly nelhaly: zrychlil.
Roztřeseně jsem ho pohladila po tváři a nevnímala stromy obrovskou rychlostí řítící se kolem nás: „Uklidni se. Jsem v pořádku. Tady. S tebou. Mohl bys mi konečně říct, o co jde?“ Jeho pravidelný dech byl ten tam.
Přerývavě se pološíleně zasmál: „Já se mám uklidnit? Jsem v klidu. Že jsi v pořádku? To těžko!“ Byl na tom ještě hůř než já.
„Prosím, přemýšlej chvíli. Chováš se jako blázen! Když mi řekneš, v čem je problém, možná tě líp pochopím,“ dožadovala jsem se odpovědi. Věděla jsem, že to bude děsivé a že se pravděpodobně složím. Ale já to potřebovala vědět. Podezřívavě se na mě podíval. V očích měl otázky, které jsem znala a ani jsem nepotřebovala umět číst myšlenky.
Myslí to vážně?
Opravdu si myslí, že ji zvládnu ochránit?
A dokážu ji vůbec ochránit?
Bude lepší, když jí to řeknu?
Nakonec se mu dýchání zklidnilo a vystresovaná vráska na jeho čele skoro zmizela. Ale ani na okamžik nezpomalil. Vážně bychom jemu nebo jí nebo dokonce jim dokázali utéct? Nebo vnímá běh jako uklidňovací kúru?
Poraženecky přikývl, ale čelist se mu zase napjala: „Jsou to...“ A, výborně! Konečně jsme se dostali někam dál. Takže, správné slovo je jsou. Pomalu jsem přikývla, aby pokračoval a snažila se zachovat vyrovnaný výraz.
„No víš, stojí za tím vlastně,“ rozpačitě si odkašlal, jako by se za něco styděl, „je to Irina.“ Ale vždyť říkal jsou!
Vyděšenost opadla a já jsem se neubránila úšklebku: „Irina? My utíkáme před jedním jediným upírem? A to je všechno?“
Rozzuřeně se na mě podíval: „Necháš mě domluvit?“ Pak jakoby spadl zámek z jeho úst a on začal chrlit všechno co věděl; všechno, co ho tak trápilo: „Není to jenom sama Irina. Naverbovala si k sobě všechny, kteří měli důvod jakýmkoli způsobem nás nenávidět. A tím ‚nás‘ myslím celou Cullenovic rodinu, ne jen nás dva. Je s ní Maria, Jasperova stvořitelka a její druh, kterého si našla při dalších válkách na jihu. A pak je s nimi ještě jeden novorozený nomád, jehož pohnutkám moc dobře nerozumím. Prostě teď jsou to čtyři upíři živící se lidskou krví proti jednomu vegetariánovi a člověku. Zpátky do Ameriky, kde bychom mohli počítat s pomocí zbytku rodiny, to už pravděpodobně nestihneme. Musíme se dostat do Belgie. Carlisle tam touhle dobou odjel s Esmé na sedmé líbánky. Tím by se počty trochu srovnaly. Už jsi spokojená?“ vyštěkl nakonec.
Začaly se o mě pokoušet mrákoty. To jsem vážně mohla jít kamkoliv a problémy by mě dostihly? Jela bych do Afriky a zajali by mě divoši? Na Severním pólu by mě rozsápal mluvící medvěd? Nebo bych možná prostě spadla dírou v ledu do vody s mínus devadesáti stupni. Začala jsem se propadat do hrozivé temnoty, která už na mě čekala; čekala, až polevím soustředění, aby mě mohla kousek po kousku postrkovat blíž a blíž do její tiché náruče. Zkoušela jsem na ni nemyslet a radši jsem se soustředila na Edwarda. Proč se na mě žertovně nekoukne, nezasměje se a nezakřičí ‚Apríl!‘? Proč se nezastaví, nepostaví mě na zem a nevrátí se se mnou ruku v ruce zpět do našeho malého hnízdečka lásky? Zachvěla jsem při pomyšlení na ten pokoj, na dnešní noc. Ale ne strachem. Ta vzpomínka mi byla příjemná, držela mě nad tou hlubokou černou propastí, která se rozprostírala pode mnou, stejnou, jako toho dne, kdy zemřela Victoria; byla posledním pojítkem s realitou. Nad prohlubní zoufalství jsem se držela už jen jedním prstem, druhá ruka mi bloncala nevyužívaná vedle těla. Už to nebude dlouho trvat. Jakýkoliv náhlý zvuk nebo pohyb by mě teď rozptýlil do té míry, abych pustila i to poslední záchranné lanko.
Musela jsem mít tvář zmraženou v němém údivu, protože se na mě Edward starostlivě podíval a pak mi přitiskl prsty ke krku, aby se ujistil, že mi krev pořád pulzuje v žilách. Teď mě držel jenom jednou rukou. Normálně bych protestovala, ale teď jsem ze sebe nemohla vypravit ani hlásku, natož začít nadávat svému zachránci. Irina. Uh. Novorozený. Uh. Maria. Můj bože. Nebo spíš ‚Panenko Mario svatá‘? Snažila jsem se sebrat. Kvůli sobě. Kvůli Edwardovi. Vypadal, že za chvíli vybuchne.
„Ehm... Ano, pokud to tak chceš nazývat, myslím, že jsem spokojená.“ Vytřeštil na mě oči a málem narazil do stromu, když tak nenadále strhl svou pozornost na mě. Nikdy se ani vzdáleně nepřiblížil kúře stromů, když běžel. Takovou reakci na svá slova nečekal. Nejspíš si myslel, že se mu zhroutím přímo před očima nebo tak něco. A já k tomu neměla daleko.
Čelist se mu napjala, jak přemýšlel nad mými myšlenkovými pochody: „Uvědomuješ si vůbec, v jak hrozném jsi nebezpečí? Jdou po nás nevegetariáni! Teda vlastně spíš po tobě, protože ty jsi hlavní hnací silou Irininy vzpoury.“ Pak se zamračil a zamumlal tak, že jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec řekl: „Nikdy mě tvoje hlava nepřestane udivovat...“ Ale zdálo se, že moje reakce ho trochu uklidnila a hrozbu začal brát trochu optimističtěji.
„Takže,“ odmlčela jsem se a promýšlela další slova, abych nešlápla vedle, „teď se musíme dostat do Belgie? Ale to je přece strašně daleko!“
Shovívavě se na mě pousmál: „Zase tak daleko ne. Kde si myslíš, že teď jsme?“
Pokrčila jsem rameny: „Mám pár teorií. Třeba... Řecko? Tam jsou vinice.“
„Vedle,“ cvrnknul mě do nosu a zasmál se, „ten domek je pár mil severně od Paříže. Za hranicemi budeme za pár hodin.“ Evidentně se mu pořád zlepšovala náladu. Úsměv jsem na jeho tváři dnes viděla poprvé.
„Pár hodin?“ zasténala jsem, „ale to...“ Vedle nás se ozvalo dvojité křupnutí zbloudilé větvičky. Slova mi zmrzla na rtech a já prohledávala bojácně pohledem okolní krajinu. Nezdálo se, že by to Edward zaznamenal, ale ještě víc prodloužil krok. Pár minut jsme se v nervózním tichu pohybovali rychle kupředu. Náhle zastavil na nějaké malé mýtince tak prudce, až rozvířil suché listí na zemi. Málem jsem mu vypadla z křečovitě napjatých paží, ale on si mě přitáhnul blíž a pak mě postavil na zem.
„Vylez, pse,“ zavrčel podrážděně a já šokovaně vzhlédla. Oslovení ‚pse‘ používal jenom pro vlkodlaky. Ale tady žádní být nemohli. Nebo... Proč by vlastně nemohli být? Začala jsem se třást a Edwardova ledová ruka mi moc nepomáhala.
Mezi stromy se ozvalo pohrdavé odfrknutí. Žádný hlas nebylo slyšet, ale Edward nakrčil nos a podrážděně zvednul obočí. Vnitřně jsem byla najednou rozpůlená. Jedna strana si přála,aby to byl on, abych ho mohla obejmout a aby bylo všechno jako dřív. Ta druhá byla ublížená a navíc rozumná, křičela na mě, ať nedoufám, ať ho nechám být. Netušila jsem, která půlka vyhraje, protože obě měly na své straně trochu mých emocí a rozhodnutí. A stále jsem neměla jistotu, že to vážně je on.
Edward zasyčel: „Nehraj si na schovávanou, štěně. Vylez,“ přikázal znova. Najednou bylo ticho. Vítr jakoby utekl z té napjaté atmosféry někam jinam. Nešustily listy ani zvířata se nepohybovala. Všechno zamrzlo. Pak se rozkomíhal jeden z keřů a větve se rozhrnuly. Ven majestátně vypochodoval obrovský vlk. Jeho srst se v ranních paprscích, které se prodraly hustými korunami stromů, červeně leskla. Tiše našlapoval na měkké zemi a stříhal ušima, aby mu nic neuniklo. Slyšitelně jsem skomíravě vydechla. Jemný sluch vlka ten zvuk zachytil a on ke mě pootočil hlavu. V jeho hlubokých očích se vystřídalo dost emocí. Nevěřícnost, vztek, nervozita. Pak jeho napjatý výraz povolil a jeho obličej zněžněl. Pootevřela jsem pusu jako malé překvapené dítě. Toho vlka jsem znala. Byl to on. Jacob.

Autor: Luczyi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost - IX.kapitola - Útěk: