Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu duše 1

29.12.2012 (17:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1652×

Něžně milována a milovat něžně,

rosa na větvi platanu u skřípajících vrat,

kam mé srdce poté spěchá stezkou v obilí,

podél vřesu k tomu kameni,

pod kterým ležím.

Na západ od Ponajského údolí na samém okraji prudkého útesu Drakon poblíž Šedých skal leží pustá krajina jménem Sharon. O této zemi není ani památky v lidských knihách, jediné zmínky v kronikách, jediného označení v mapách. Je to kraj pro svět mrtvý. Nikdy si nikdo nepřál do něj vstoupit… Nikdy z něj nikdo cizí nevyšel.

Mechy a vřesy v těchto nížinách rostou se zvláštní zelenou barvou a již od samého rozpuku zimy se mění v popelavě šedou změť, která nedá života, nedá plodu. Roklina v samotném srdci je naopak pokryta lesy tak hustými a černými, že nelze dohlédnout od jednoho dubu k druhému.

Nikdy zde nesvítí slunce. Nikdy není vidět obloha. Věčný příkrov mraků se jako stín usoužených duší zemřelých drží nad místem, kde leží nespočet těl, která o propasti nevěděla, která sem přišla. Možná to ani není zem, možná zdejší půdy tvoří jenom rozložená těla a možná také ne…

Lidé se této zemi začali vyhýbat již před stovkami let. Prý se v té době dokonce psaly báje o konci světa, jehož hranice leží v těchto pustinách. Ale jak postupně léta plynula, mluvilo se o této zemi víc a víc, až jednoho osudného dne zmizely veškeré zmínky, zmizely knihy a náčrty map.

Nikdy jsem se nedozvěděla, co bylo příčinou. Má matka ale říká, že se zde muselo stát něco tak strašného, co donutilo lidstvo na tuto krajinu zapomenout a nikdy nikomu nepřipomenout její existenci. Bylo to jako jedno kázání z Bible, které slušný křesťanský lid musel dodržet.

A přestože jedna generace o naší zemi věděla… těm dalším byla existence utajena. Avšak bylo by tolik lehkomyslné domnívat se, že se naše společné tajemství nedozví i nepovolaní.

Avšak kdo by chtěl navštívit zemi, kde se s poslední chvilinkou večera ztrácí lidskost a místo hladu po jídle prahnou hladová hrdla po krvi? Kdo by chtěl navštívit zemi, kde jsou lesy plné obětí vlků… Skutečných i těch, co přes den pracují tam na tom poli, kde suché trávy se kosí…

Kdo by chtěl navštívit zemi, o které nikdy nikdo nemluví, a přesto každý slyšel o strašných věcech, které náš denní život doprovází?

Kdo by chtěl navštívit zemi, kde pod temným příkrovem bolesti, hladu a strachu ze smrti žiji?

Znovuobjevení

Den se probudil ve špatné náladě, jak vždy říká máma. Od samého rána nám do okenic tloukl silný vítr a kapky deště si prorážely cestu skrz naši děravou střechu. Zima třásla našimi těly, která jsme se marně pokoušeli zahřát pod kožešinou.

Jediným odvážlivcem byl otec, který zabalený do medvědí kůže seděl celý večer u krbu a přihazoval z posledních zásob. V máslovém světle se jeho vlasy zdály černé jako uhel… To prý i mé, jak tvrdila máma. Viděla jsem na jeho tváři, s jakou nechutí házel do krbu každé polínko, věděl, že do konce zimy se dřevem nevyjdeme. A věděl, že si jen stěží dokážeme poradit…

Ohlédla jsem se za sebe, na společném lůžku vystlaném kůžemi ležela máma společně s Katt, jejíž drobné tělíčko se k matce tisklo ve snaze sebrat trochu jejího tepla. Rezavé vlasy měla poházené do všech stran stejně jako moje matka. Vždy jsem si říkala, že je naše rodina rozdělena přesně na dvě poloviny. Já a můj táta… hnědovlasí, hnědoocí a samotářští, a pak sestra a máma. Obě dvě veselé a rusovlasé.

Přišly ale i dny, kdy se ani jedna z nich neměla nejmenší chuť zasmát. A ty dny se blížily stále častěji a častěji, jako by jich nebylo dost za posledních pár let.

Když se táta obracel ke stolu pro měch s vodou, poznal, že už nespím.

„Bello,“ zašeptal tak, aby mámu ani sestru nevzbudil. Tiše jsem přikývla a k mé velké nevoli vstala zpod vyhřátých kožešin. Zima mnou okamžitě roztřásla a já jenom slepě sáhla do míst, kde jsem tušila svoje šaty. Tiše jsem se oblékla do teplého a slezla po dřevěném žebříku, který rozděloval vrchní patro naší chaloupky od skromné kuchyně s krbem v dolní části.

Táta ukázal na košík plný posledních bylin, pro které Katt s matkou chodily v období oblev až k Slzavému údolí. Moje matka tak dokázala vydělat nějaké peníze, i když ne dost, pořád to stačilo na to, abychom přežili.

„Dnes je odnes ty, necháme matku odpočívat.“ Ačkoliv jsem byla svolná a ochotná pomoci se vším, při pohledu na jasně fialové byliny jsem zaváhala.

„Ty jsou pro doktora?“

„Pro koho jiného, Belly? Doktor je teď potřebuje ze všeho nejvíc.“ Neochotně jsem přikývla a ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že otec viděl moje znechucení. A viděli jej všichni v našem domě. Nebylo tajemstvím, že se doktora od narození bojím…

„Možná potkáš Jaspera,“ pokoušel se skrýt posměch, ale marně. Moc dobře věděl, že Jasper je to jediné, co mě donutí zaklepat na těžké dveře a bez zbytečného strachu pozdravit vždy usměvavou Esme.

Ačkoliv jsem tu podivnou rodinu znala odjakživa, nikdy jsem ji nedokázala plně akceptovat, snad lépe řečeno… nebát se jí.

Vždyť v našem kraji žilo tolik jiných lidí i nelidí, kterých bych se měla bát. A tolik jsem jich sama znala a s tolika se zdravila. Ale doktor Carlisle nikdy nepatřil mezi ně…

Byl člověk, stejně jako jeho žena Esme, stejně jako jeho nejmladší syn Jasper a nejstarší syn Edward. Byl jistě velmi vzdělaný, dokázal vyléčit zlomeniny, dokázal sešít i vyčistit hluboké rány, říkalo se, že pracuje i na léku, který by měl naše tělo ochránit před upířím jedem. Vše to jsou dobré činnosti, ale pokaždé, když se v našem kraji objeví mrtvola, je převezena k němu do domu. To on ji ohledá, to on se podívá dovnitř těla… Otec jej chválí, prý si do konce věků nemůžeme myslet, že je naše tělo záležitostí boží. Prý jsou takové kroky třeba… Já tomu ale nevěřím. Doktor, který řeže mrtvoly. Nikdy jej nebudu a snad ani nemohu mít v oblibě.

Naproti tomu jeho syn Jasper… Je snad pro mě jako stvořený. Když jsem jej poprvé spatřila, byla mi jenom chvíle, máma mě prý přivedla na svět v domě doktora. A Jasperovi v té době byly pouhé dva roky. Nikdy jsem neměla panenku a nikdy jsem netoužila po hraní na rodinu ani princeznu. Bůhvíproč jsem od mala měla v mysli předurčený osud a věděla jsem, že takové věci se stávají, ale na jiných místech, než bylo to, ve kterém žiji.

S Jasperem jsem měla společnou řeč, dokázal mě rozveselit, dokázal mě pobavit, dokázali jsme si hrát a běhat po lesích celé dny a někdy i večery. Vždy dokázal najít způsob, jak mě zbavit smutku, jak mě zbavit trápení. Protože nikomu z nás se v místě, kde lidí denně umírají, dobře nežilo.

Otec mě políbil na čelo, jak to se zvyklostí od mala dělával. Na staré komodě u dveří už čekal můj modrý plášť a já mohla vyjít do tmy protkaným dnem.

Ulice byly plné, nikdo v tomto nečase nechtěl být venku, ale každý to potřeboval. Jakmile jsem vyšla z naší oblasti, přede mnou se objevily honosné městské stavby, byly dvakrát tak velké jak náš dům. A žili v nich výhradně upíři.

Vrstva, která byla v našem městě nedocenitelně vysoko. Říkalo se jim Mánové neboli Strážci. Každý den mohlo jakékoliv stvoření vyjít z lesa a jejich neohroženost a síla nás bránily. Snad by to ani nikdo nechápal… Upíři živící se krví žijí v soužití s člověkem, jehož srdce bije každý den a každou chvíli…

Každý rok se několik upírů nedokázalo ovládnout a zabilo našeho člověka, ačkoliv dohoda jasně říká, že se smí krmit pouze v lesích. A to jsem kupodivu chápala a několik vražd z bizarních chyb nás lidí jsem i viděla… I přesto jsme byli odkázáni na jejich pomoc, bez ní by nepřežil nikdo.

I přesto jsem se ale cítila zvláštně, vyděšeně, když jsem jejich částí městečka procházela. V této oblasti bylo pusto, nepotřebovali jíst, nepotřebovali se starat… A tak mohli spokojeně přebývat ve svých domech. U domu Walshatů jsem se zastavila. Nebyla to dlouhá doba, co se do jejich domu přivdala Angela. Každý den jsem marně doufala, že ji spatřím za okny, ale jakoby se po ní slehla země. Nikdo si ale nemyslel, že by přišla k úhoně. Walter, její muž a upír, ji miloval celé roky a ani já jsem nedokázala věřit, že by byl schopný jí ublížit. Ona byla upírem od svých šestnácti let, kdy otec zapomněl zavřít dveře od domu tak pevně, aby s prvním slabým vánkem z domu nevyšla vůně její krve, když si prst propíchla jehlou… V tu chvíli kolem jejího domu procházel Marcus. Jeden z nejmladších Mánů.

Když jsem vyšla na náměstí, začalo hustě chumelit, během chvíle jsem se brodila v čerstvé nanášce sněhu, která štípala do nohou a pouštěla zimu do celého těla.

Stará Beth se snažila smést sníh ze svého zápraží, ale marně. Zamávala mi a já jí pozdrav oplatila. Jedna z nejstarších a nejpodivnějších osob tohohle města. Lidé k ní chodili, aby znali svoji budoucnost. Tu moji jsem ale nikdy nechtěla znát.

Naproti tomu jiní seděli celé dny v kostelíku. Klečeli na kolenou a modlili se k Bohu, aby snad byli nebi ještě blíž…

Brodila jsem se cestou kolem železné brány. I dnes v tomto počasí postávaly kolem desítky Mánů a střežily bránu s hradbami. Věděla jsem, že jim nikdy nemůže být zima, přesto mě pohled na ně rozechvěl. Boty i kabát jsem měla téměř promáčené, když jsem spatřila v hloučku pěti domů ten s jasně černou střechou. Tam jsem měla namířeno.

V čerstvě napadeném sněhu se jasně rýsovaly ostré čáry saní, možná to znamenalo další mrtvolu za tak krátkou dobu… A těsně před tím, než jsem k jejich domu přišla. Okna byla zatáhnutá černými závěsy a z komína se linul sytý kouř. Železným kolem jsem udeřila do dveří. Jednou a podruhé. Čekala jsem jenom chvíli, Jasper za chvíli stál ve dveřích a namísto jeho obvyklého úsměvu se mu v tváři zračilo něco, na co jsem nebyla zvyklá. Nikdy.

„Bello, tak rád tě vidím, co tu děláš?“ A přece se trochu usmál.

Zdvihla jsem košík a usmála se. „Moje matka mě posílá.“

Jasper se znechucením pohlédl na bylinky. „Nevím, co s tím a moje matka…“

„Jaspere! Kdo je to?“ přerušil jej rozrušený hlas Esme. Jindy melodický a jemný jako med.

„Bella,“ zavolal do útrob domu, načež Esme ihned odpověděla. „Ať jde dál.“ Jasper sebou cukl, jako by se mu nelíbilo, že mě má pustit na své území, jako bych snad neměla něco vidět. Když zpozoroval můj obezřetný pohled, pokusil se o úsměv.
„Tak pojď.“ Ustoupil mi z dveří a já vešla do domu, který voněl po dřevě a jehličí. Byl krásně vyhřátý, jasný důkaz toho, jak moc byl doktor bohatý, mohl si dovolit topit ve dne i v noci.

„Jsi úplně promočená, ukaž, svlékni si plášť, dám ti jej k ohni.“ Velmi ochotně mi pomohl jej svléknout, až příliš ochotně, ty malé krůčky, které potají dělal, jsem přeci jenom poznala… A nelíbily se mi. Měla jsem Jaspera ze srdce ráda, ale nemohla jsem dovolit nic víc.

Když Jasper zmizel v místnosti nalevo ode mne, zůstala jsem bezradně koukat na masivní dřevěnou podlahu, která se přímo leskla čistotou, sledovala jsem jednoduché a přeci krásné skříně a poličky. Na jedné z nich byli čtyři slamění andělé. Představila jsem si Esme, jak sedí u krbu a v doktorově společnosti šťastná v rukou vytváří tuhle nádheru.

„Bello?“ ozval se její hlas, už klidnější, ale stále roztřesený, a já jej následovala. Prošla jsem místností s velkým psacím stolem a desítkami svazky knih, které byly rozloženy i po zemi. V tu chvíli jsem ucítila intenzivní vůni jedné z bylin, kterou matka také sbírala. Znala jsem tu vůni, jen jsem si nemohl vybavit, o jakou bylinu se jedná.

Vstoupila jsem do temné místnosti. Okno bylo zataženo závěsy a dokonce i přebyto dřevěnými prkny. Vzduch naplňovala horká pára a v malém krbu silně plápolal oheň. Ta místnost byla příjemně malá, jednoduchá, pouze jeden malý stůl a židle. A postel, u níž klečela na kolenou Esme a v rukou svírala mísu s horkou polévkou a lžíci. Bílý kouř líně vstoupal vzhůru… A pak jsem jej spatřila.

Ačkoliv jsem jejího druhého syna neviděla roky, byla jsem skálopevně přesvědčená, že se změnil, hodně změnil. Místo silného muže, kterým býval, ležel v posteli jenom jeho stín. I v tom šeru byly jeho kdysi zelené oči jasně černé, kruhy pod očima klesaly až k tvářím a dodávaly jeho tváři hrozivě vyzáblý dojem... Měl otevřená ústa a hlasitě dýchal. Ruce bezčinně položené podél těla, vlasy dříve silné, jasně bronzové, rozjařené do všech stran, byly teď prořídlé a stejně unavené jako on.

Živě jsem si vybavila zimu, kdy on společně s Jasperem káceli v lese dříví pro starého Johna. Jasper vedle něj působil jako malé dítě. Edward býval vysoký, svalnatý a velice pohledný. Každá z vesnice po něm toužila, každá si na něj myslela… Ale obdiv dívek… O to Edward nestál. Byl odjakživa jiný, tak tichý, tak skromný…

A teď přede mnou ležel a já pocítila výčitky. Proč jsem se o něj nezajímala dřív? Prostě zmizel a já to přijala, najednou jsem měla nutkavou potřebu odpočítávat mu chviličky.

„Bylinky?“ optala se Esme s drobným úsměvem a skutečně se snažila znít živě, bylo ale vidět, jak ji trápí obraz před jejíma očima…

„Ano…“ V tu chvíli se domem rozezněl zoufalý doktorův hlas, který volal jméno své ženy. Sáně, člověk… Možná právě někomu zachraňoval život. Esme se zoufale podívala nejdříve na koš s bylinkami, poté směrem, odkud se ozval ten hlas, a nakonec na Edwarda, který těžce sípal…

„Pomůžu vám,“ nabídla jsem se a položila košík na zem. Esme okamžitě vstala a s vděkem mi vložila horkou mísu s polévkou do dlaní.

„Bello, pomalu, nechce vůbec jíst,“ poučila mě a nešťastně se ohlédla po Edwardovi.

„Já vím.“ Pak se její těžké kroky rozutekly k jejímu manželovi. Edward snad ani nepoznal, že jeho matka zmizela, upřeně hleděl na strop a snažil se zhluboka dýchat, ale jakoby to jeho plíce odmítaly.

Klekla jsem si na Esmeino místo a pořádně si prohlédla jeho tvář. Teplo, které z něj sálalo, mě přímo rozechvělo, musel mít vysokou horečku. Tváře měl skutečně hluboko propadlé a ty krásné oči usoužené bolestí.

Nabrala jsem polévku a otřela lžíci o kraj mísy, když jsem se nakláněla nad jeho ústy, jeho tvář se pohnula mým směrem. Díval se na mě a já byla v tu chvíli úplně vyděšená.

„Mami?“ nejistě se optal hlasem silným jako nitka.

„Musela odejít, pomohu jí, nevadí ti to?“ Chvíli na mě jenom nečinně zíral a pak sotva znatelně přikývl. Opatrně jsem přenesla polévku k jeho ústům, která ochotně přiotevřel a polkl. Zíral na mě, jako bych byla zjev odněkud z lesa, vůbec mě nepoznával…

„Dost,“ zachraptěl a odklonil ode mne tvář. Rozkašlal se.

„Musíš jíst.“ Nechtěla jsem mu ustoupit, za žádnou cenu. Ačkoliv bych to ještě před několika lety nebyla schopná udělat, byl snad dvakrát vyšší než já a čelit jeho zlobě bylo to poslední, co jsem skutečně chtěla.

„Musím? Co musím? Musím už jedině umřít…“

„Edwarde,“ zašeptala jsem tiše a naklonila se nad jeho lůžko. Měl zavřené oči a rysy uvolněné, usínal. „Esme nebude ráda, když nebudeš jíst. Musíš to sousto dojíst…“

Neochotně ke mně znovu otočil tvář a já na něm viděla, jak moc jej to vysiluje…

„Kdo jsi?“ zašeptal, když jsem nabírala nové sousto. Stále na mě zíral, až mi připadalo, že mě jeho pohled očaroval. Stále byl krásný, stále v sobě měl to neoblomné silné kouzlo, stále to byl Edward.

„Nepamatuješ si mě, už je to dlouhou dobu, co jsi mě viděl naposledy.“ Zamrzelo mě, že si mě nepamatuje, a udivilo mě, jak moc intenzivní ten pocit je… Ale jak by si mne z té doby mohl pamatovat?

„Tak mi to připomeň.“ A najednou mluvil a stálo jej to všechny síly. Chtěl vědět, kdo jsem.

„Dobře, povím ti ten příběh, ale až to dokončíme, ano?“ Přiložila jsem mu k ústům další lžíci a s potěšením zjistila, že skutečně jí a že do dna mísy zbývají skoro dvě lžíce.

U posledního sousta se znovu rozkašlal a polévka mu ulpěla na rtech. Zpod opasku na jasně modrých šatech jsem vytáhla svůj bílý kapesník. Když jsem se nad něj nakláněla, doširoka rozevřel oči a znovu si mě prohlížel. Otřela jsem mu ústa a povzbudivě se na něj usmála. A jeho rty se lehce roztáhly do kratičkého úsměvu, než jej znovu přepadl kašel. Tentokrát na mém kapesníku neutkvěla pouze polévka, ale i jeho krev.

„Panebože,“ polekaně jsem vyskočila na nohy a nadzvedla mu hlavu, aby se neudávil. „Zavolám doktora.“

„Ne!“ odpověděl prudce silným hlasem. Po chvíli začal znovu pravidelně dýchat. Opatrně jsem mu pustila hlavu a nejistě přešlápla vedle jeho postele.

„Určitě nemám nikoho zavolat, vypadalo to dost…“

„Strašně, neboj se to říct. Jsem odporný…“

„Ne, to nejsi, jenom ta krev a…“

„Carlisle o tom ví, ale nedokáže to vyléčit.“ Mluvil o tom tak trpce a s takovou nenávistí k sobě samému, že jsem ani na vteřinu nezapochybovala o tom, jak moc sám sebe nenávidí. A bylo mi jej ze srdce líto.

„To je mi líto.“ V domě bylo stále hrobové ticho, které rušilo jenom hlasité Edwardovo sípání. Esme se nikde neukázala, a tak jsem znovu poklekla k jeho lůžku.

„Není ti to líto, jenom nevíš, co na to říct,“ odfrkl si otráveně a znovu ode mě odvrátil pohled.

„To se pleteš, Edwarde.“ Byl tak tvrdohlavý… Jako kdysi.

„Ten příběh, cizinko.“ Cizinko, z jeho úst to znělo tak zvláštně, jako by znal moje jméno, ale tím jménem byla Cizinka. Udivilo mě, že na to nezapomněl, snad mu na tom doopravdy záleželo.

„Poprvé jsem tě uviděla tu zimu před šesti lety, kdy jsem otcovi do lesa nesla teplou polévku. Všichni říkali, že ta zima bude dlouhá a krutá, a tak se s prvním popraškem vydali muži do lesa a do městečka vozili další a další zásoby dřeva. Tys tam pracoval taky, i Jasper. I když byla taková zima, že zalézala až do kostí, tys odhodil kabát i košili a sekals kmeny celý den a celý večer. Pamatuju si, že ti táta říkal, ať to necháš a jdeš raději domů. Ale ty jsi byl tak tvrdohlavý, neposlechl jsi a pracoval jsi celou noc. A já tam čekala na otce. Dlouho jsem seděla na kmeni povaleného stromu a sledovala tě, jak zápasíš se sekyrou a širokým kmenem… A potom jsem v lese uviděla zvláštní bílý stín, jako by za dubem stál snad duch nebo nějaký přízrak, když jsem za ním vešla do hlubiny lesa, temnota se kolem mě jako by uzavřela a já najednou nevěděla, co se děje, kde jsem a jak se dostat zpět za otcem. Dodnes vlastně nevím, co to bylo, možná jenom pára nějakého potoka, možná to byl něco jiného… Ale byls to ty, kdo mě tam našel skrčenou u dubu. Pamatuješ si to, Edwarde?“

Vypadal zamyšleně, mezi obočím se mu objevila hluboká krátká vráska. Vzpomínal, ale stále si nemohl vybavit obraz drobné dívky, kterou našel v lese. Ačkoliv byl na smrt nemocný, najednou se do jeho očí vlil kus života, který mu rozpálil tváře.

„Isabello!“ zvolal zděšeně Jasper, když mě uviděl klečet u Edwarda. Věděl, jak nesnáším své celé jméno, a já zase věděla, že jej používá výhradně, když se na mě zlobí. „Co tu děláš? Tady bys neměla být, pojď, matka za ním za chvíli přijde.“ Byl oblečený v hnědém kabátci a vysokých černých botách, chystal se ven, v podpaží držel můj suchý modrý plášť.

„Jenom jsem Edwardovi povídala, jak…“

„Kdo tě k němu pustil?“ Snažil se neznít tolik rozhněvaně, ale vůbec mu to nešlo.

„Tvoje matka, krmila jsem jej…“

„To jsi nemusela,“ odfrkl si a pomohl mi obléct si plášť.

„Ale já chtěla.“

Pak se ozval z lůžka medový hlas, najednou tolik podobný tomu, který jsem slyšela před lety. „Rád jsem tě poznal, cizinko.“ Měl již zavřené oči, nedíval se na mě, tiše a pravidelně oddechoval.

„Ráda jsem tě znovu viděla, Edwarde.“

Pak mě Jasper velmi nespolečensky odvedl z místnosti, objal mě kolem ramen a provedl mě domem až ke dveřím. „Matka vám vyřizuje dík.“ Podal mi kožený váček převázaný lýkovým provázkem. Peníze.

„Děkuju.“

Když jsme vyšli do burácejícího větru, Jasper mě znovu objal kolem ramen. Tak to dělal už spoustu let, pro mě to bylo gesto hodné bratra, vždy se o mě uměl postarat.

„Bello, slib mi, že se k němu už nepřiblížíš.“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu duše 1: