Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínech osudu... 4. kapitola

05.10.2010 (17:30) • TessieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

4. kapitola... Bouře

Na krajinu se z podmračeného temného nebe řinuly proudy deště. Přes silné provazce vody nebylo vidět skoro nic. Nepřítomně jsem zírala z okna a snažila se ignorovat ten protivný zvuk dopadajícího deště na střechu, který mi jindy přišel tak uklidňující.

Nespěšně.

V mysli se mi okamžitě vynořila vzpomínka na včerejší večer. Hlava se mi zatočila, jak mi myšlenky vířily myslí. V uších mi hučelo, a na chvíli jsem měla pocit, že znovu omdlím.

„Panebože," zabručela Gabriela od okna a vytrhla mě z nepříjemných vzpomínek. „Zažila jsi někdy takovou průtrž mračen?"

Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Už několik hodin mi nebylo do řeči a déšť mou špatnou náladu ještě prohluboval. Otřásla jsem se zimou, a pak jsem si povzdychla. Koho by napadlo, že se mi za jeden den dokáže celý život tak zkomplikovat. Naštěstí mě hned ráno pustili z nemocnice domů a já tak mohla v klidu truchlit doma.

Později jsem si položila otázku: Co bych bývala udělala jinak, kdybych věděla, jak hrozně pro mě ten den skončí?
Hned mě napadlo, že bych běžela. Ne, utíkala bych. Skočila bych za volant auta a jednoduše bych jela a jela a jela. Na plný plyn, abych unikla osudu.
Ale pomohlo by to?

Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala špatné vzpomínky. Porozhlédla jsem se po celém obýváku. Sedací souprava byla obrácená ke krbu, ve kterém se v zimě topilo plynem. U zdi stál klavír a u něj stolička s nastavitelnou výškou. Klavír patřil mé mamince. Vlastně nevlastní mamince, pomyslela jsem si. Na to, že moji rodiče vlastně vůbec nebyli moji rodiče, si asi budu zvykat ještě hodně dlouho.

Vstala jsem z křesla a přistoupila blíž ke klavíru. Zvedla jsem víko klavíru a přejela prsty po klávesách. Když mi bylo šest, musela jsem chodit na hodiny. Každý den jsem musela hodinu cvičit. Nenáviděla jsem to!

Přesto jsem se posadila na stoličku. Začala jsem zlehka brnkat píseň, kterou maminka hrávala nejčastěji. Některé tóny jsem vynechala, takt od taktu zpomalovala.

Z hrudi se mi vydraly vzlyky. Nejdřív zněly jako výkřik, potom jako žalostný pláč. Brada mi klesla na prsa, slzy stékaly po tvářích.

Probíhá v mém zatraceném životě vůbec něco tak, jak by mělo? Je něco, co jsem si přála, a co taky opravdu dostala? Existuje něco, co jsem si předsevzala, a skutečně to dokázala?

„Holčičko, neplakej. Bude to v pořádku, uvidíš," zaslechla jsem vedle sebe Gabrielin hlas. Cítila jsem, jak se její paže obmotaly kolem mého těla.

Kolem byla hluboká večerní tma. Venku šelestil vítr a pohrával si s korunami stromů a ve vedlejším domě, který už byl dva roky prázdný, bouchala okenní tabulka.

Kéž bych se mohla svléknout z kůže jako had. Vyklouznout ze života, který jsem až dosud vedla a vlézt do nějakého docela jiného. Nebyla by to záchrana a vysvobození od bolesti, která mě zevnitř spaluje?

Malé hodiny na krbové římse odbily devátou. Gabriela se odtáhla a nesrozumitelným mumláním se vydala po schodech do svého pokoje. Ani jsem se nesnažila zjistit, kam jde.

Já jsem nechtěla spát. Vzala jsem si z ledničky jogurt a dva banány. Spořádala jsem je bez chuti. Šlo jen o to, naplnit si žaludek.

V předsíni zazvonil telefon. Bylo to elektronické vrčení, které často nešlo vůbec slyšet. Kdo by to mohl v tuhle hodinu být?

Cestou do svého pokoje jsem míjela nabíjecí stanici přenosného telefonu. Poznala jsem, že volá Jessica, a tak jsem zvedla sluchátko.

Musela jsem si odkašlat, abych vůbec promluvila. Jinak bych ze sebe nevydala ani hlásku.

„Haló." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně, ale nebylo to vůbec jednoduché.

„Bello?" Jessica zněla, jako by jí shořel dům.

„Ahoj, Jessico!"

„To je... je to... naprosto šílené. Chci říct, je mi to... strašně líto." Jessica, která jindy mluvila, jako když střílí z kulometu, jenom bezmocně koktala.

„Jessico, nemusela jsi mi volat," řekla jsem podrážděně. Poslední, co jsem teď potřebovala, bylo, aby mě někdo litoval.

„Jenom jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku. Máma mi před chvilkou řekla, co se stalo. Je mi to strašně líto," zopakovala Jessica.

„Jessico, já... zrovna jsem se probudila," zalhala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl ospale.

„Jejda, promiň. Nechtěla jsem tě probudit. Běž ještě spát. Já se za tebou zítra zastavím. Můžu?"

„Já myslím, že zítra už budu moct jít do školy. Nechci tady být zavřená jako pták v kleci," poznamenala jsem.

„Tak dobře. Měj se." rozloučila se Jessica, a hned na to zavěsila. Když jsem telefon položila na své obvyklé místo, vydala jsem se do svého pokoje. Náhle jsem se tam cítila cize. Jako v botách, které jsem ráda nosila, ale které mi najednou neseděly, protože si zkusila jiné a jí padly líp.

Vyčerpaně jsem padla na postel a nechala jsem slzy volně stékat po tvářích.

***

Ráno jsem se cítila jako skleněná figurka s mnoha jemnými prasklinkami. Myšlení se mi zpomalilo o jeden rychlostní stupeň a hrozně mě unavovalo. Až po pár minutách jsem si uvědomila, že jsem prožila bezesnou noc. Rychle jsem se posadila a hlava se mi začala okamžitě točit. Zavrávorala jsem a měla jsem co dělat, abych nespadla zpátky do peřin.

Dnes jsem chtěla za každou cenu do školy. Ležet celý den v posteli bych nevydržela. Nechtěla jsem během dne usnout a riskovat, že ty noční můry zase přivolám. Ne, děkuji, to půjdu radši do školy.

Ale neustále jsem měla pocit, že v pokoji nejsem sama. Ať už jsem šla do koupelny, na záchod nebo kamkoliv jinam, pořád jsem se musela ohlížet, zda za mnou nebo vedle mě někdo nestojí.
Ale nestál.

Moje vlasy se vůbec nedaly rozčesat. Prameny visely přes sebe a odstávaly mi od hlavy. Nepomohlo nic, a tak jsem si nakonec vlezla pod sprchu a nechala si teplou vodu dlouho stékat přes hlavu a obličej. Představovala jsem si při tom, že ze sebe smývám všechny hrůzy uplynulých dvou dní.

Gabriela zaklepala na dveře koupelny. „Bello, odvezu tě do školy. V tomhle stavu nemůžeš jet sama. Ale pospěš si, prosím. Mám v devět velmi důležitou schůzku a nesmím přijít pozdě."

„Za chvíli jsem hotová," křikla jsem ke dveřím a hned se začala chystat.

***

„Vážně už chceš jít do školy? Nechceš ještě pár dní zůstat doma?" zeptala se mě Gabriela, když zaparkovala na školním parkovišti.

„Ne, já chci jít do školy. Nechci být zavřená doma. Takhle aspoň přijdu na jiné myšlenky," ujistila jsem ji.

„To je pravda. Ale kdybys chtěla jet domů, tak mi zavolej a já přijedu co nejrychleji, dobře?" řekla a objala mě.

Jen jsem přikývla a vystoupila z auta. Na školním parkovišti už na mě čekala Angela a Jessica.

„Ahoj, jak je ti? Už jsi v pořádku?" zavolala na mě Angela.

Ne, pronásledují mě sny o démonech, pomyslela jsem si.

„Víš, jak tvůj otec zemřel?" vylétlo z Jessicy. Angela kopla Jessicu do nohy. Kdybych ji nezachytila, skončila by určitě na zemi.

„Nech toho!" zaprotestovala Jessica a vyčítavě se podívala na Angelu. Ta ji jenom zpražila pohledem a dál si ji nevšímala.

„Viděla jsi už ty nové spolužáky?" zeptala se Angela.

„Ne, před chvilkou jsem přijela. Ale v nemocnici mě ošetřoval jejich otec. Carlisle Cullen," řekla jsem. Překvapilo mě, když obě hlasitě zalapaly po dechu.

„A počkej, až uvidíš Edwarda Cullena. Je tak neuvěřitelně sexy!" vydechla Jessica. Pousmála jsem se nad její myšlenkou.

***

Celé dopoledne jsem na předešlé dva dny ani nepomyslela. Holky kolem mě poletovaly a neustále mě něčím rozesmívaly. Věděla jsem, že to dělají schválně, ale bylo mi to jedno. Vlastně jsem jim za to byla i docela vděčná.

Před obědem mě čekala ještě jedna hodina. Angličtina.

V téhle hodině jsem vždycky sedávala sama, takže jsem měla čas přemýšlet. Proč se mi tuhle noc nic nezdálo? Není to snad proto, že ještě nesplnil to, co sliboval. Říkal přece, že zabije všechny mé blízké. Znamená to, že teď je na řadě Gabriela?

Ne, na to nesmím myslet. To s tátou byla jen nešťastná nehoda. Neznamená to, že umře i Gabriela. Vždyť jsou to přece jenom hloupé sny! Prober se, Bello! Přece nevěříš, že on je skutečný!

„Ahoj!" Uslyšela jsem náhle vedle sebe. Trhla jsem sebou. Vedle mě seděla drobná dívka s krátkými, černými vlasy. Připomínala mi lesního elfa.

„Ahoj," řekla jsem potichu.

„Já jsem Alice Cullenová. Ty si Isabella Swanová, že?" pokračovala vesele dál.

„Jenom Bella," opravila jsem ji.

„Nechtěla by sis zajít na nákupy nebo do kina? Ještě to tady moc neznám a bylo by prima, kdybys mě provedla po okolí. Mohla bych vzít i sestru Rosalie. Bude sranda."

„Nevím, jestli budu mít čas," řekla jsem lhostejně. Vzala jsem si sešit a začala si kreslit.

„To nevadí. Já se přizpůsobím. Kdy se ti to hodí?"

„Tento měsíc budu s tetou zařizovat pohřeb, takže..." pokrčila jsem rameny a doufala, že už se na nic ptát nebude.

„Kdo umřel?" zeptala se smutně. Na můj vkus byla až příliš zvědavá.

„Můj otec. Zabil se při autonehodě," zašeptala jsem.

„To je mi líto." Otřásla jsem se, když řekla tu větu. Dnes jsem ji slyšela snad padesátkrát.

„Ale mě ne. Byl nevlastní a celý můj život mi to tajil. Zasloužil si to," řekla jsem a hned na to ztuhla. To jsem vůbec říct nechtěla!

Zakroutila jsem nad tím hlavou a dál kreslila. Už jsem se doopravdy zbláznila. Vůbec mě to nepřekvapilo. Jednou to muselo přijít.

„Ehm... co to kreslíš?" zeptala se Alice a naklonila se ke mně blíž. Já se poprvé na svou kresbu pořádně podívala.

To, co jsem viděla, mě šokovalo. Myslela jsem, že prostě kreslím jenom čmáranice, ale na papíře byla černá postava. Okamžitě jsem poznala záhadného muže z mých snů, který se vydával za démona. Ten, který zabil mého otce, a chce zabít i mě.

Naskočila mi husí kůže a otřásla jsem se. „Bezva! Nejen, že se mi o něm v noci zdá. Teď už mě bude pronásledovat i ve dne," zašeptala jsem si pro sebe.

„Co jsi říkala?" zeptala se.

„Já? Nic," zalhala jsem. Následovalo dlouhé zvonění a nudná hodina Angličtiny. Alice už si naštěstí hleděla svých věcí, takže jsem měla konečně klid na přemýšlení.

Autor: TessieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínech osudu... 4. kapitola: