Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vánoční modlitba 1/4

01.12.2013 (15:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3100×

První advent

Doba adventu přivedla do Forks mnoho zvědavých návštěvníků, kteří cestovali z daleka jen proto, aby si mohli vychutnat zdejší jedinečnou atmosféru. V celém Washingtonu nebylo v předvánočním období malebnějšího místa. Kromě bohaté sněhové nadílky se město mohlo chlubit jedinečnou výzdobou z dílny madame Swanové. Bylo neuvěřitelné, jak šťastně vdaná žena byla schopná svým nadšením pro ručně malované sklo a porcelán nakazit široké okolí.

První hrníček vymalovala pro svou novorozenou dceru Isabellu a jak holčička rostla, rostl i počet ručně malovaného nádobí v domě.

Hlava rodiny, nenápadný ředitel policie Swan, rád podporoval svou ženu v její zálibě. Proto mu nevadilo, když jeho dům začaly postupně navštěvovat dámy z celého města. Pravidelné úterní malování čajových servisů se během pár měsíců rozrostlo na pravidelná pracovní odpoledne. Kompletním ručně malovaným porcelánem se mohl chlubit jak starosta města Bing, tak i chudý učitel Varner.

Když bylo malé Isabelle pět let, tajně vzala několik barev z přeplněného salonu a schovala se s nimi pod stolem v kuchyni. Chtěla pomalovat sněhovou kouli, která jí připomínala její buclatý hrníček. Ale díky snaze malé malířky se začala koule rychle rozpouštět. Děvčátko se rozplakalo a tím prozradilo svůj úkryt.

„Co si s ní chtěla dělat, maličká?“

„Smrček na zahradě vypadal smutně. Je celý bílý. Chtěla jsem mu udělat barevnou ozdobu,“ fňukla Isabellka a utřela si nosík.

Nikdo se však na ni nezlobil. Naopak, tento malý incident vnukl madame Swanové skvělý nápad. Nebylo to jednoduché, protože bylo třeba zapojit i radnici, která musela povolit a vypomoci zřídit sklárnu. Trvalo to sotva pár let, kdy se začaly objevovat první skleněné ručně malované koule na stromek. Místního pana faráře pobuřovala marnivost, kterou se začalo zaobírat celé město, a byla to opět Renée Swanová, která přišla na báječné řešení:

„Jsou to přeci nevšední zimní koule. Měli bychom jimi tedy oslavit ten největší div, který se stal.“ Od té doby se vánoční koule začaly objevovat každý rok až v době adventu a zmizely po příchodu tří králů.

Zdobeny nebyly jen stromy v domech, nýbrž i pouliční osvětlení a štíty domů a postupně sklářští mistři (na radu manželky policejního ředitele) začali vyfukovat i jiné tvary. Nebylo tedy nic neobvyklého, když jste v nějakém okně zahlédli duhové rampouchy nebo mezi štíty domů byly zavěšené, bílou barvou lehce stínované, skleněné vločky.

Radní páni si jen nadšeně mnuli ruce, když se jim již druhou zimu díky návštěvníkům z celého světa vrátily všechny investice. Kdo se o výzdobě ve Forks jen doslechl, musel se na vlastní oči přesvědčit, že něco takového je vůbec možné. A jak léta plynula, i zástupy návštěvníků houstly. Nebylo tedy divu, že již první neděli adventní bylo všude mnoho lidí.

Drobná dívenka vyrostla v mladou skromnou ženu, jež s láskou vzhlížela ke svým rodičům. Ke spokojenosti jí stačili knihy a časté návštěvy, které neustále přitahovala její vždy společensky naladěná matka. Isabella měla jen jediné, zcela obyčejné přání. Toužila najít muže, který by se i ve stáří na ni díval se stejnou láskou jako její otec na svou ženu, a k tomu kupu dětí. Jen vhodný mladík dosud nebyl k nalezení, ale doba vánoční je přeci plná zázraků...

Poprvé ho zahlédla při nedělní mši svaté, když se po přijímání vracela na své místo. Nepatřila mezi příliš pobožné dívky, ale pravidelná návštěva kostela patřila k dobrému vychování každé mladé dámy. Studené dřevěné lavice byly přeplněné místními lidmi, kteří si vždy pospíšili, aby jim cizinci nezabrali místa. On stál namačkán v davu u dveří, ale jeho tvář nešla přehlédnout, byla neobyčejně bledá. Nejspíš mu musela být zima.

Nemohla si pomoci, ale několikrát se otočila, aby se na něj mohla znovu podívat. Když se jejich oči setkaly, vybarvily se jí tváře, až vypadala jako malovaná panenka. Honem se otočila zpět, ale po chvíli se opět neubránila pokušení a obrátila se dozadu.

On si pokaždé sliboval, že bude svou pozornost věnovat dění u oltáře, ale pokaždé znovu zabloudil pohledem k ní, a když mu její hnědé oči opět věnovaly krátký pohled, rychle sklopil zrak. Nechtěl, aby si všimla jeho zaujetí, jenže už bylo pozdě.

Sotva mše skončila, lidé se odebrali na promenádu okolo radnice. Byl to takový nepsaný zvyk, při kterém se mohli všichni pozdravit, sdělit si novinky ze svých životů, pozvat se vzájemně na čaj a mimo jiné pochválit výzdobu města. Ulice byly téměř zaplaveny ledovými květy, které ve skutečnosti byly z nejkřehčího skla. Většina z nich byla čirá, ale na některé lampě či okenní římse byl zavěšený červený rozvitý květ růže. Vše bylo lehce zasněžené. Některé vločky začaly pomalu tát a na květech tak vznikla rosa, která vytvářela lehké odlesky.

„Letos jste se naprosto překonala, madame Swanová,“ rozplýval se starosta Bing, který se přidal ke korzování rodiny ředitele Swana. Žádný opravdový názor na estetiku ve skutečnosti neměl, ale vždy je nutné pamatovat na spokojenost svých voličů. Ženy sice volební právo dosud neměly, ale všem bylo jasné, kdo je opravdovým duchem města a na koho všichni dají.

„Děkuji, ale měl byste vědět, že tentokrát to byl nápad Isabelly,“ smála se hrdá matka.

„Opravdu?“ podivil se starosta. „Není divu, že to tak dobře dopadlo. Rodinný talent se nezapře. Omluvte mě, prosím. Pane Webere!“ Starosta rychle změnil směr chůze. Další volič se nevyhne přátelskému hovoru.

„Maminko, nemusela jste to říkat,“ zašveholila stydlivě Isabella.

„A proč ne, ráda se pochlubím šikovností vlastní dcery.“

„Měla by sis zvykat, holčičko. Vzhledem k tomu, co se na tebe chystá, uslyšíš chvály na svou osobu ještě hodně,“ zabručel monsieur Swan.

„Co se na mě chystá, papá?“

„Víš přeci, že tě tvoji rodiče milují,“ začala jí vysvětlovat matka.

„Ano, vím, i já vás mám moc ráda,“ usmála se vděčně Isabella.

„Je na čase, abychom ti začali pomalu plnit tvé tajné přání,“ podívala se na ni madame Swanová významně.

„Jak to myslíte, matinko?“

„Zrovna přichází, major Whitlock,“ ozval se nezvykle halasně policejní ředitel.

„Madame Swanová, pane řediteli,“ pokýval hlavou směrem k osloveným mladý muž v uniformě a zasalutoval.

„Isabello, dovol, ať ti představím majora Jaspera Whitlocka. Je jistě jedním z nejlepších ochránců Spojených států. Pane Whitlocku, naše dcera Isabella je nejen autorkou letošní vánoční výzdoby, ale zároveň velice vášnivou čtenářkou, která je schopná veškeré své znalosti upotřebit pro blaho širokého okolí,“ seznamovala Renée svou dceru s potenciálním nápadníkem. Znala veškeré skryté touhy Isabelly, jen netušila zda její volba bude nejvhodnější.

„To jistě přeháníte,“ špitla mladá slečna.

„Vy jste opravdu vymyslela tu krásu okolo nás?“ podivil se major Whitlock.

„Jen trošku.“

„Nebuď skromná, moje milá. Kdyby nebylo Isabelly, naše ulice by jistě nezdobil jediný skleněný květ,“ rozplývala se madame Swanová.

Hlouček se vydal pomalou chůzí po promenádě.

„Promiňte, slečno, ale mohu se optat, jak vás vůbec napadlo vánoce spojit s květy?“

„Může za to jedna vánoční píseň,“ zašveholila ostýchavě.

„Vskutku zajímavé,“ pronesl mladý důstojník a rozpačitě si upravil klobouk.

„Jistě jste zažil mnohá dobrodružství při svém povolání. Nepoctil byste nás někdy svou návštěvou?“ navrhl monsieur Swan.

„Nejen Isabella poslouchá ráda poutavé příběhy,“ podpořila ho jeho žena.

„Velice rád.“

„Promiňte, pane řediteli,“ přerušil jejich rozhovor jeden z policistů a tím je i zastavil v chůzi.

„Co se děje, Camble?“

„Přál jste si, abych vás upozornil, až přijede nový doktor.“ Vedle Cambela se postavila dvojice mužů. Panu policejnímu řediteli, jeho velevážené ženě a dceři tak byl představen doktor Carlisle Cullena a jeho synovec Edward Masen.

O čem byl následující hovor, Isabella nevěděla, protože přes hlasité bušení svého srdce nic neslyšela. To byl on, ten mladík z kostela, od kterého nedokázala odtrhnout pohled. Považovala ho za jednoho z mnoha cizinců, kteří se do města přijeli podívat a kterého už nikdy neuvidí. Místo toho byl jen kousek od ní, ale pohledů, jakými ji obdarovával v kostele, se nedočkala. Tvářil se, jako by se viděli poprvé. Po vzoru svého strýce políbil ruku nejprve madame Swanové a pak i jí. Když se jejich ruce setkaly, na zlomek okamžiku oba zatoužili toho druhého nepustit, ale dřív než skutek mohl následovat myšlenku, se on sotva otřel svými rty o její ruku schovanou v rukavičce, rychle se odtáhl a schoval se za svého strýce.

„Celé město se nemohlo dočkat, až konečně přijede nový doktor,“ pronesl policejní ředitel.

„Když jsem se o volném místě dozvěděl, spěchal jsem, jak jen bylo v mých silách,“ odvětil doktor Cullen.

„Jsme neskonale vděční, že vás tu máme. Mnoho žen už zvažovalo povolání báby kořenářky, ale odborníka nic nenahradí,“ uvítala paní ředitelová nově příchozího. „Až po svátcích přijdete o společnost svého synovce, rádi vás přivítáme v našem domě.“

„Děkuji za milé pozvání, ale Edward je v mé péči již několik let. Přistěhovali jsme se společně.“

„Ach tak, omlouvám se. Mé pozvání pochopitelně patří pro vás oba.“

„Začíná sněžit. Měli bychom zamířit do tepla. Jistě se brzy uvidíme, pane Cullene,“ začal se loučit ředitel Swan.

„Jistě, bylo nám potěšením,“ doktor Cullen i jeho svěřenec se lehce uklonili a chystali se odejít, když vtom je zastavil hlas madame Swanové.

„Monsieur Cullene, naši dobří přátele Stanleyovi v úterý pořádají ples. Jistě mě nebudou považovat za příliš troufalou, jestliže si dovolím pozvat vás i vašeho synovce.“

„Nevím, jestli je to vhodné. Přeci jen jsme do města teprve přijeli,“ namítl doktor Cullen.

„To je právě ta nejvhodnější doba. Mladí lidé se potřebují mezi sebou seznámit co nejdříve,“ zasmála se ta srdečná žena.

Následovalo rozloučení s majorem Whitlockem, který ovšem nejprve musel přislíbit, že hned druhý den dopoledne přijde na čaj.

***

Major Whitlock byl dochvilný. Již u dveří složil přítomným dámám poklonu a pánu domu si dovolil přinést malou pozornost v podobě krabice doutníků. To vzbudilo velké rozčarování, protože dosud o nich ve Forks ještě neslyšeli.

„Taková vzácnost a vy řeknete malá pozornost,“ ošíval se monsieur Swan, když se seznámil s obsahem malé dřevěné krabičky.

„Náš plukovník zahořel velkou vášní pro tuto neřest, ale ne každému je jejich silná vůně po chuti,“ řekl mladý důstojník na vysvětlenou.

Ačkoliv se ulice města mohly již pár let chlubit pouličním osvětlením, domů s elektřinou bylo málo. Vše záleželo na movitých statcích rodiny. Ředitel Swan sice dostával od města slušnou apanáž, ale zaujetí jeho ženy pro výtvarné umění nebylo nejlevnější záležitostí. Navíc bylo třeba pomýšlet i na vhodné věno pro slečnu dceru. Domácnost Swanových sice skýtala několik petrolejových lamp, přesto zdejší obyvatelé dávali přednost světlu svíček a hořícímu krbu v malém salonu. Sice byla dopolední hodina, ale sněhová vánice nechávala venku jen bílou tmu.

„Náš dům je skromný, ale náš sváteční čaj z domácích plodů patří k vyhlášeným,“ usmála se na návštěvníka paní domu. Jeho překvapení nad skromností vybavení byla očividná, ale nijak urážející. Swanovi byli na podobné reakce zvyklí. Na první dojem patřili k honoraci města, všichni je znali a vážili si jich. Jenže inspirace madame Swanové pro městskou výzdobu a sklářské mistry byla dána jen přátelskou dohodou. Pracující žena byla v dobré společnosti stále považována za naprosto nežádoucí jev. Koho by ale napadlo, že rodina, které město vděčí za svou slávu i bohatství, žije v tak chudých poměrech?

„Sváteční čaj?“ podivil se major Whitlock.

„Maminka již od prvního adventu vaří vánoční čaj s pomeranči a brusinkami. Tvrdí, že Vánoce jsou příliš krátké na to, abychom si takovou dobrotu stihli dostatečně vychutnat,“ usmála se plaše Isabella. Major jí byl sympatický a jeho rozpaky při vstupu do salonu, kdy nevěděl, kam si stoupnou – prostoru bylo opravdu málo –, ji natolik pobavily, že na chvilku zapomněla i na svou plachost.

„A nemám snad pravdu, drahý?“ ptala se hostitelka svého muže.

„Když mi tam přidáš ještě lžičku medu, tak rozhodně,“ uzavřel policejní ředitel.

„Měl byste ale vědět, pane majore, že kdyby nebylo Isabelly, nebyl by ani žádný čaj.“

„Ale mamá,“ napomenula ji stydlivě dcera.

„Ty se nemáš za co stydět, dceruško. Je to spíš moje ostuda, že všední nákupy patří k tvým povinnostem.“

Po úvodních promluvách o počasí a hodnocení nedělního dění prosila společnost svého hosta o nějakou historku z válečného pole.

Mladý důstojník začal zprvu nesměle vyprávět o všednosti života ve vojenském pluku, ale postupně se rozhovořil i o vojenském cvičení, které málem dopadlo naprostou katastrofou.

„Na vině byla nedbalost jednoho desátníka. Střelné zbraně se musí vždy dobře vyčistit, bez ohledu na to, jestli jsou používány ke cvičení nebo jsou využity ke skutečnému boji.“

„A byl jste raněn?“ ptala se bez dechu Isabella. Vyprávění ji zcela vtáhlo do děje.

„Jen náhodou jsem šáhl po jiné zbrani, ale tou puškou bohužel střílel jeden z mých dobrých přátel. Sotva zmáčkl spoušť, zbraň se rozletěla na tisíce kousků. Já mám jen malé škrábnutí na paži, ale můj přítel přišel o zrak.“

„Promiňte, tenhle příběh jsem měl raději vynechat,“ přerušil major nastalé ticho. „Smutné příběhy se do předvánoční doby nehodí.“

„Naopak, příteli, kdy jindy se máme zamyslet nad všemi dobrými věcmi, které dostáváme. Jedině připomenutí méně šťastných lidí nás nutí vážit si toho, co máme,“ pronesla zadumaně madame Swanová.

Dříve než major Whitlock dopil svůj šálek čaje, musel ujistit svou hostitelku o tom, že obdržel pozvání na zítřejší ples u Stanleyových. Poté se se všemi zdvořile rozloučil a odešel.

„Můj drahý, nejsem si jistá, že bude tím pravým pro naši dceru,“ oznámila madame Swanová svému muži poté, co v salonu osaměli. „Vojenská služba je příliš nebezpečná. Co když pak zůstane Isabella sama s dětmi?“

„Myslím, že přeháníš,“ usmál se na ni manžel a zapálil si doutník.

***

Ples v domě Stanleyových byl velkolepou událostí. Konal se každý rok vždy v týdnu po první neděli adventní.

Tanec zrovna nepatřil k Isabelliným zálibám, ale slušné vychování jí nedovolovalo odmítat všechna vyzvání. Pochopitelně ji oslovil i jeden mladý důstojník.

„Velice vám to dnes sluší,“ složil jí poklonu, sotva ji odváděl od stolu.

„Děkuji,“ hlesla nesměle.

„Snad jsem vás včerejší historkou příliš nevyděsil?“

„To ne, četla jsem i o větších životních neštěstích, ale měla bych vás varovat.“

„Ano?“ ptal se pobaveně, když ji chytil za jednu ruku a druhou se jí zlehka dotýkal na zádech.

„Jsem velice špatná tanečnice.“

Rozesmál se a začal se s ní točit v rytmu hudby. Smích ho ovšem přešel již po pár taktech, kdy jeho nohy pocítily, jak ostrý může být dámský podpatek. Jako pravý gentleman se však snažil nenechat na sobě ničeho znát.

Pošlapány byly nejen boty majora Whitlocka, ale i kupce Newtona a řady dalších mladíků. Byla z toho zoufalá a přála si, aby pro ni již nikdo nepřišel, když vtom ji oslovil hlas, který slyšela poprvé v životě.

„Snad mi dovolíte přesvědčit vás o tom, že jste dosud měla špatné tanečníky.“ Pokřivený úsměv na tváři, kterou již od neděle vídala ve svých snech, jí nedovolil odmítnout.

Vedl ji tak jistě a s takovou samozřejmostí, až měla dojem, že se vznáší. K žádnému hovoru nedošlo. Bylo jí to líto, chtěla by o něm vědět tolik věcí, ale neměla odvahu sama začít. Kromě studu to bylo i nedostatkem vzduchu, který jako by se jí v jeho přítomnosti nedostával.

Hudba dohrála a ona se lehce zapotácela.

„Není vám dobře?“ zeptal se jí starostlivě.

„Jen potřebuji na vzduch.“

„Smím vás doprovodit na terasu?“ Jen lehce kývla hlavou k souhlasu.

***

Čerstvý sníh zářil nejen na terase, ale všude kolem. Když pod jejich nohama zakřupal, z oblohy spadla poslední vločka.

Zhluboka se nadechla. Konečně měla pocit klidu, i když ji jeho společnost stále rozrušovala.

„Díky vám je celé město plné květů. Slyšel jsem, že múzou vám byla jakási vánoční píseň. Prozradíte mi, prosím, která?“

„Mnoho lidí ji nezná,“ špitla nesměle.

„Já znám mnoho písní.“

Popošla k římse, aby se mohla podívat do zasněžené zahrady. Téměř neslyšitelné kroky ji následovaly. Větve stromů se prohýbaly pod sněhovou přikrývkou a kromě cesty vyježděné kočáry nebylo vidět nic jiného než sněhové pláně.

„Tak? Prozradíte mi to nebo je to tajemství?“

„Ne, tajemství to rozhodně není,“ zasmála se a prudce se otočila. Netušila, že stojí těsně za ní. „Aj, růže rozvila se,“ vydechla mu do tváře celá rozechvělá. Obešel ji a rukama se opřel do římsu.

„Je to má oblíbená,“ prozradila ještě.

Tichý zpěv z ničeho nic začal rušit venkovní klid. S údivem se na něj dívala a skoro nedýchala, až když skončil vypravila ze sebe s údivem: „Vy ji znáte?“

Otočil se na ni s úsměvem, který při pohledu na její zmrzlé ruce zmizel. „Je zima. Měli bychom se vrátit.“

Jako by si až nyní uvědomila chlad, který se jí začal zmocňovat, a začala si třít paže.

„Omlouvám se, měli jsme jít dovnitř dříve,“ řekl a vedl ji zpět do sálu. Dovedl ji k její matce a s poklonou se chtěl rozloučit. Tolik si ho přála zadržet, proto vyhrkla:

„Vy už nebudete tančit?“

Překvapeně se k ní otočil. „Domníval jsem se, že nemáte tanec ráda.“

Tváře jí zahořely i navzdory chladu, který pořád cítila.

„Snad byste mé dceři mohl věnovat ještě jeden waltz. Nestává se často, že její tanečník nepotřebuje vyčistit obuv,“ zasmála se madame Swanová.

„Bude mi ctí,“ uklonil se a odvedl mademoiselle Swanovou na parket.

„Máte rád hudbu?“ osmělila se po úvodní melodii.

„A vy?“

„Ano, jen v našem městě se bohužel moc nepěstuje.“

„Všiml jsem si, že kromě chrámového sboru zde není jiná možnost muzicírování.“

„Vždycky jsem si přála hrát na klavír, ale nejbližší je snad až Seattlu.“

„To vás možná potěší, že tomu tak již není.“ Překvapeně zvedla oči, poprvé při tanci zapomněla hlídat kroky. „Jeden průměrný nástroj by se našel i v našem domě.“

„Vy hrajete?“ ptala se užasle. Vypadalo to, že monsieur Masen je snad ztělesněním všech jejích snů.

„Trochu,“ usmál se a uklonil se. Překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že hudba dohrála.

O další tanec ji požádat nemohl. Kdyby tak učinil, dal by společnosti najevo hlubší zájem o svou tanečnici, a to neměl v plánu. Proto ji zdvořile dovedl k matce a rozloučil se.

Ačkoliv měla Isabella pocit, že z něj nespouští zrak, najednou jí zmizel. Nenápadně se ho snažila najít, ale nepodařilo se.

***

Od plesu ho neviděla. Přesto o něm slyšela skoro denně. Pomáhal svému strýci s pacienty. Jakási stará paní uklouzla na zamrzlé louži, když přecházela ulici. Byl to Edward Masen, který ji údajně donesl k doktorovi na ošetření. Druhý den nezkrotná dětská sněhová potyčka skončila rozbitým oknem, kde se jeden chlapec zle pořezal. Nikdo o tom neměl tušení, protože se vše odehrálo u jednoho opuštěného domu na kraji lesa. Kdyby nebylo včasného zásahu doktorova synovce, jistě by se malému nezbedovi vedlo zle. Páteční večer nebyl šťastný pro mnohé návštěvníky hostince. Do služby byl povolán celý policejní sbor, ale podnapilí hosté odmítli jakýkoli respekt k mužům zákona. Nikdo nechápal, jak se mohlo podařit doktoru Cullenovi a jeho svěřenci upokojit téměř neodvolatelnou šarvátku. A v sobotu? Inu, dobrá, to byl jediný den, kdy o něm neměla žádné zprávy. Přesto měla pocit, že ho vidí na každém kroku.

Jen jedna tvář na chvíli zastínila její iluzi. Byl to major Whitlock, který přišel požádat manžele Swanovy, zda by mohl jejich dceru na druhý den doprovodit do kostela. Madame Swanová s nadšením projevila souhlas. Monsieur Swan měl sice nějaké pochybnosti, přesto, jak měl ve zvyku, svou ženu podpořil.

Isabella zrovna přišla s čerstvým čajem, když se tu novinu dozvěděla. Na druhou neděli adventní se těšila, ale měla k tomu zcela jiný důvod...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční modlitba 1/4: