Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 7. kapitola

30.12.2012 (12:15) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1103×

V noci jsem nespala. Poslouchala jsem Jacobovo chrápání a nějak si v hlavě urovnávala, jak to vlastně udělám. V podstatě tak jako vždycky. Jinak to snad ani nejde. Uteču daleko odtud, aby byli v bezpečí. Však oni na mě za chvíli zapomenou a maximálně se dozví o mé smrti. Utíkat nemůžu věčně.

Vzala jsem si batůžek, co mi dala Alice, a nechala si v něm nejdůležitější věci. Z lednice jsem si vzala nějaké jídlo a přitom myslela, jak Jacob bude naštvaný. No, určitě radost mu to neudělá, ale aspoň se mě zbaví.

„Utíkáš? Zase?" uslyšela jsem několik metrů ode mě, ale Jacob to nebyl. Nebyl to ani nikdo z Cullenových. Rychle jsem se otočila a stála tvář v tváři s upírem, kterému svítily rudé oči. Vyschlo mi v krku, nemohla jsem se ani hnout. Nahnul hlavu doleva a děsivě se pousmál.

„Nekřičel bych, v domě je nás dost na to, aby tvého kamaráda zabili dřív, než otevře oči." Zaposlouchala jsem se a zjistila, že neslyším to chrápání. Jacob je vzhůru? Ale oni si to nemyslí...

„Co po mně chceš?" zavrčela jsem a cítila známé brnění v konečkách prstů. Proměnit se. Zasmál se.

„Chci ti to usnadnit! Nemusíš nikoho ohrožovat na životě a můžeš ten svůj konečně skončit," usmíval se nadšeně a já začínala být naštvaná. Dost naštvaná. Tak dostatečně, že ho můžu ovlivnit myšlenkou.

Ani se nehni a opovaž se pípnout.

Upír přede mnou ztuhl a znechuceně zaprskal, protože na víc se nezmohl. Nadechla jsem se a jasně věděla, že je jich pět. Jeden je zlikvidován a teď ti ostatní. Musela jsem to zahrát, protože mi na tohle všechno stačila vteřinka.

„Dobře. Půjdu s vámi," pronesla jsem přesvědčeně. Někdo se zachechtal. Na chodbě. Neslyšeně i pro upíry jsem se tam přenesla, a než si mě stihl všimnout, chytila jsem jeho hlavu i tělo a neslyšně ho položila na zem. Koho tu máme dál? Jeden byl v mém pokoji a dva u Jacoba. Myslím, že už pro ně bylo moc dlouho moc ticho.

„Tak co bude? Slyšíš něco?" slyšela jsem je šeptat u Jacoba. Vběhla jsem do místnosti a zavrčela. Můj vztek se mi teď hodně špatně zvládal, takže jsem se přestala soustředit a přerušila ovlivnění u toho prvního. Přiběhla jsem k jednomu a ihned ho zlikvidovala. Jacob klidně ležel na posteli, ale já věděla, že je vzhůru.

Najednou mě někdo chytil zezadu za ruce a já zakřičela. Další mi zacpal ústa v půlce mého křiku a já se ocitla venku.

Ten první ke mně přišel se stříkačkou v ruce. Pohrdavě jsem se zasmála, protože moji kůži nemůže protrhnout. Jenže on mě přesvědčil o opaku. Projela mojí kůží jako máslo a ta látka se mi pomalu dostávala do těla.

„Cos to udělal?" řvala jsem a bránila se, což se mi samozřejmě povedlo a konečně jsem zabila dalšího. Jakmile jsem to udělala, zatočila se mi hlava, ale to bych nebyla já, kdybych nebojovala do konce. Vystartovala jsem po dalším, ale on mě jemně odstrčil a já spadla na zem. Byla jsem slabá a viděla jsem rozmazaně. Slyšela jsem, jak se Jacob konečně probral a už proměněný se vrhl po těch dvou. Doufám, že je zabil, protože víc si nepamatuji. Usnula jsem.

-

Když jsem se začala probírat, cítila jsem se hrozně.

„Zoe!" volal někdo jako by z dálky. Zamžourala jsem a viděla Jacobovu tvář, jak na mě starostlivě vzhlíží. Pohladil mě po vlasech a zvedl do sedu. Byla jsem jako zdrogovaná. Ale ne dost, abych si nevšimla kousance v jeho zápěstí. Kousl ho někdo?!

„Udělal ti někdo něco?" vykoktala jsem zděšeně. Jacobovi neublíží nikdo! Zavrtěl hlavou.

„Já nevěděl, co dělat, tak jsem ti dal napít. A ty ses probudila! Jsem rád, že jsi v pořádku," oddechl si a přitiskl si mě na sebe. Páni, ten ale hoří. Ale moje ledové konečky prstů to potřebovaly. Vdechovala jsem jeho vůni a začínala být zase čilá.

Po chvíli jsem si všimla, že... je nahý. Och bože! Tohle byl pohled, který byl dokonalý, když poněkolikáté vstanete z mrtvých.

„Jsi nahý," vydechla jsem omámeně. Cítila jsem, jak se zhluboka nadechl, a přesně jsem věděla, jak se tváří. Zamračeně.

„Jo. Promiň, málem jsi zase umřela, neměl jsem čas, abych se oblíkal," zavrčel nevrle a pustil mě. „Musím zavolat Edwardovi." Nečekaně mě vzal do náruče a nesl do domu. Procházel kolem mrtvých těl upírů a mně se udělala husí kůže. Zabořila jsem obličej do jeho krku. Nechtěla jsem to vidět.

Posadil mě na sedačku a hodil na sebe tepláky, co měl na křesle. Ještě chvíli se na mě zamračeně koukal.

„Tys chtěla utéct?" zeptal se. Připadalo mi to, jako kdyby byl můj táta a při něčem mě nachytal. Sklopila jsem oči a prohlížela si prsty na rukou.

„Jo. A pořád chci, Jacobe. Dnešek je dalším dnem, kdy jsi mohl být mrtvý, tak jako ostatní. Riskujete kvůli mně a já jsem hloupá, že jsem za Edwardem tenkrát přišla. Víš, když tě někdo má konečně rád a záleží mu na tobě, tak nechceš, aby mu bylo ublíženo. A vy jste jediní. Musím pryč, je to moje věc," zabručela jsem a podívala se na něj. Pořád se mračil a teď měl zatnutou i čelist. Po chvíli povolil postoj a přišel ke mně a chytl mi hlavu do dlaní. Bylo mi to nepříjemné. Byl naštvaný. Stačil pohyb a utrhl by mi hlavu.

„Ale my ti chceme pomoct! My to chceme, neovlivňuješ nás, Zoe. To my sami. Chápeš? Prostě buď vděčná a žij, bože. Jsi naivní, když si myslíš, že teď utečeš. Dvacet metrů a máš v sobě další stříkačku. Teď mají i zbraň proti tobě! Neblázni," zavrčel mi do tváře a já namáhavě polkla. Sundala jsem mu pomalu ruce a on asi pochopil, že mi to vadilo. Dal si je za záda a semkl rty do čárky.

„Já... Neříkej jim to, dobře?" zaprosila jsem. Odfrkl si.

„Buď to Edward přečte v hlavě tobě, nebo mně," pokrčil rameny a šel pro telefon, co byl na stolku. Nevím, asi jsem už hodně přecitlivělá, takže jsem začala plakat jako malé dítě a schoulila se do klubíčka. Ach jo! Jacob si povzdychl a vytočil číslo.

„Bylo jich pět a měli nějakou injekci, co ji skoro zabila. Myslím, že by měl přijet i Carlisle," řekl rovnou monotónním hlasem. Po chvíli zavěsil a telefon položil zpátky. Jako by mě bolelo srdíčko, jak mi to všechno bylo líto. Jacob ke mně přišel a sedl si kousek ode mě. Věděla jsem, že by mě rád utěšil, ale viděla jsem na něj, že by radši byl co nejdál ode mě. Vzal mě aspoň za ruku a já mu ji pevně chytla. Nakonec si mě pevně přitiskl k tělu...

-

Edward s Carlislem přijeli asi za deset minut. Carlisle nesl nějakou hnědou tašku. Bez pozdravu ji položil na stůl a pohledem poslal Jacoba za Edwardem, který se na mě mračil ode dveří. Jasně, že si všechno přečetl v hlavě.

„Kam ti to píchl?" zeptal se zničehonic Carlisle. Ukázala jsem na místo na ruce, kde teď nebyla ani tečka po nějaké injekci. Chvíli si prohlížel místo a potom vzal z tašky jehlu. I jako člověk jsem jehly neměla ráda. Takže se mi udělalo celkem špatně.

„Jenom to zkusím, nebude to bolet," uklidňoval mě. Co mi zbývalo než mu věřit? Asi mi chtěl taky pomoct. Vzal moji ruku a zkusil mi probodnout kůži. Samozřejmě to nešlo a jehla se pod náporem síly zlomila. Zamračil se.

„Nechápu, jak ti to mohlo probodnout ruku," pronesl překvapeně a naštvaně zároveň. Nemluvila jsem. Sama jsem netušila a neměla jsem náladu na nějaké hádanky. „Popiš mi, co se ti potom stalo," zabručel.

„Začala se mi motat hlava a já ztrácela sílu a kontrolu. Neviděla jsem a potom jsem upadla do bezvědomí. Bylo to hrozně rychlé," vysvětlila jsem. Chvíli přemýšlel.

„Co se stalo, že ses probudila?"

„Jacob mi dal napít svojí krve. Myslel, že mi to pomůže."

„Dobře... Cítíš se teď silnější?"

„Nevím. Spíš jsem přecitlivělá."

„Něco mě napadlo..." Do místnosti přilítl Edward a vyděšeně se díval na Carlislea.

„Myslíš, že by to tak mohlo fungovat?" ptal se rychle. Carlisle pokrčil rameny.

„Co se děje?" zamumlala jsem. Carlisle přišel ke mně a posvítil mi do očí.

„Myslím, že jsi teď zase o něco silnější. Ta injekce. Byl to upíří jed a ten ti narušil rovnováhu, ale Jacob ji zase dorovnal. Máš víc jedu, víc krve. Podle mě, až se proměníš, budeš větší a taky mnohem silnější. V podstatě jsi neporazitelná."

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 7. kapitola: