Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 6. kapitola

27.12.2012 (11:45) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1116×

Celou noc jsem slyšela hlasité chrápání. Spíš pro mě to bylo hlasité. Slyšela jsem všechno a tohle se poslouchat nedalo. Už tři hodiny ležím a zírám do stropu. A on chrápe! Měla jsem chuť mu něco provést, ale řekla jsem si, že musím být stále v pozoru a ne se zase měnit. Měnit se v tu holku ze střední, kterou všichni milovali. Možná mě ani rádi neměli, třeba jsem jim vadila, ale nikdo si mi nedovolil říct něco jiného. Mohla jsem být už dávno mrtvá! Kdyby nebylo Jacoba, tak by se teď někde zbavovali těla. A já se začínám chovat jako malé dítě! Lucy! Zapomněla jsem na Lucy! Změnila jsem se… Něco mě změnilo. Nechci už taková být.

Bezmyšlenkovitě jsem se vrhla do temné noci a utíkala k jejímu domku. Musím jí říct, že jsem zpátky, že už na ni dám pozor. Neuvědomila jsem si, že mě právě někdo může sledovat. Pořád dokola jsem se chovala hloupě. Nedokázala jsem se ovládnout.

Vlítla jsem jí do okna a tiše přistála na špičkách. Lucy spala schoulená v klubíčku a tiše oddychovala. Přistoupila jsem k ní.

„Lucy,“ zašeptala jsem a jemně s ní zatřásla. Pomalu se otočila. Nemá moc hluboký spánek. Jakmile mě spatřila, skočila mi okolo krku.

„Bála jsem se, že už tě neuvidím,“ zamumlala mi do vlasů.

„Já vím, holčičko. Omlouvám se, měla jsem nějaké problémy,“ vysvětlila jsem krátce a posadila se na kraj postele. Lucy si lehla zpátky a koukala se na mě. „Víš, teď mě moc často vídat nebudeš. Děje se něco špatného a já za tebou nemůžu chodit, aby mi tě někdo sebral, víš,“ šeptala jsem a hladila ji po vlasech.

„Ale bude to dobré, že jo?“

„Samozřejmě. Ale teď spinkej, maličká. Zítra je taky den,“ usmála jsem se a pořádně ji přikryla peřinou.

„Přijdeš se na mě podívat?“ zeptala se a její štěněčí oči mi dávaly pořádně zabrat.

„Nevím.“ Uhnula jsem pohledem a vzdychla si. Pohladila mě po ruce.

„Bude to dobré.“ Nezbývalo mi nic jiného, než jí věřit. Přikývla jsem.

-

Byla jsem s Lucy, než zpátky usnula. Potom jsem se vydala zpátky. Přes temný les. Můj mozek si konečně uvědomil, co dělám, a já se celou cestu ohlížela. Měla jsem strach, že mě někdo chytí, že už teď se na mě někdo chystá. Zděsila jsem se každého ptáčka, který se probouzel do studeného rána.

Když jsem doběhla zpátky k Jacobovi, začalo pomalu svítat. Dobře jsem slyšela, že je vzhůru. Křičel moje jméno a prohlížel všechny pokoje. Že by měl o mě strach? Vběhla jsem dovnitř a akorát se s ním setkala u dveří. Akorát si sundával triko a chtěl vyběhnout ven. Asi mě hledat. Zastavil se. Ve tváři mu proběhlo několik emocí najednou. Nejdřív úleva, překvapení a nakonec jeho klasický výraz zamračeného tučňáka. Sklopila jsem zahanbeně oči. Natáhl ke mně ukazováček.

„Jsi fakt hloupá,“ zasyčel skrz zatnuté zuby, otočil se a zmizel v obýváku.  Asi jsem si to teď pěkně zavařila. Potichu jsem šla do kuchyně. Měla jsem hlad, ale uvědomila jsem si, že žádné jídlo si vzít nemůžu. Otráveně jsem si sedla na židli a popadla včerejší noviny.

-

Celý den jsme si sebe ani nevšimli. Nemluvili jsme na sebe, nedívali se na sebe. Ignorovali jsme se, jak jen je to možné. Byla jsem mu stále vděčná a vždycky po pár minutách jsem za ním chtěla jít a říct mu to. Ale co bych si tím získala? Další z jeho zamračených pohledů nebo urážky, že to nedělal pro mě. On je prostě takový typ člověka. Vypadá jako Bůh, ale přitom mi přijde jako zabiják, co nezná slitování. Z roztomilé ovečky grizzlym. Proto radši sedím na zadku a nikam se nechystám.

Z naší veselé atmosféry nás vyrušil příjezd žlutého auta. Sportovního auta. Alice je tady. Nadšeně jsem jí šla naproti. Jacob se neopozdil a dlouhými kroky jí šel otevřít. Samozřejmě se zamračeným pohledem.

„Alice!“ zasténal a zase odešel do obýváku. Vyplázla na něj jazyk, ale to on už neviděl. Usmála jsem se.

„Něco jsem ti koupila. Bylo mi jasné, že se tu musíš nudit. On Jake není moc dobrý společník,“ zasmála se a podávala mi nějakou krabici. Pro člověka těžší.

„Co to je?“ zajímala jsem se rychle a šla to rozbalit do kuchyně. Alice mlčela a tajemně se usmívala. Začala jsem to rozbalovat, Jacob už stál zvědavě ve dveřích. Otevřela jsem krabici a tam byl… počítač. Teda, notebook, ale přeci jenom… Zůstala jsem tam stát a zírat na to. Ostatní by skákali radostí, ale mně bylo do pláče. Protože ještě před týdnem jsem neměla nikoho. Už vůbec jsem neměla nikoho, aby mi daroval drahé dárky, ubytování…

Po tváři mi stekla slza štěstí i neštěstí. Nechtěla jsem, aby to někdo viděl. Rychle jsem se přemístila do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sedla jsem si na postel a rozplakala se. Proč se to stalo až teď? Proč jsem nemohla najít někoho takového dřív? Měsíce jsem žila jako bezdomovec! Nikdo mi se sebou neporadil, na všechno jsem musela přijít sama. Byla jsem tak zmatená a hladová! Nikoho to nezajímalo až doteď. Chrání mě, jejich životy jsou v nebezpečí… Proč to vlastně dělám? Našel se někdo, kdo mě snese, a já ho v podstatě využívám? Tak to potom jsem zrůda! Co když někdo z nich umře? Kvůli mně?! Nejsem ani nějak příbuzná… Jsem prostě Zoe, napůl upír a napůl vlkodlak, který nemá žít. Bojuju, ale stejně prohraju. Ale tyhle lidi do toho nezamotám. Ne. Neohrozím jejich budoucnost. Nesmím být zrůda, jak oni říkají.

Vlastně nevím, co ve mně vyvolalo takovou reakci. Drahý dárek? Úsměv? Milá slova? Záchrana života? Já vážně nevím. Možná jsou na mě až moc hodní. Neberou mě jako hrozbu a já se toho bojím. Dokážu si připustit jediné, že je stejně ovlivňuji, i když to vlastně nedělám.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. Čekala jsem Alice, ale byl to Jacob. Nemračil se. Takže to muselo být vážné.

„Alice odjela. Volal Edward, že s ní potřebuje mluvit,“ zamumlal nejistě. „Můžu dovnitř?“ Jen jsem přikývla a nechala ho vejít.

„Víš, ten dárek vlastně není špatnej…“ začal pomalu a posadil se vedle mě. Smutně jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

„Mně nejde o dárek… Vlastně taky jde. Je nádhernej! Ale jaký ty bys měl pocit, kdyby po několika měsících, kdy jsem byla bezdomovec a neslyšela jsem milé slovo, mi někdo dá drahý dárek, který jsem si sotva mohla dovolit, když jsem byla… normální,“ vysvětlila jsem mu s námahou, aby se mi nezlomil hlas. Chvíli mlčel a díval se do země.

„Objal bych tě, ale bylo by to divný,“ obrátil se nakonec a tím mě dokonale rozesmál. Pousmál se a pošimral se na zátylku.

„To máš pravdu. Jacobe… Proč jste všichni na mě tak milý?“ zeptala jsem se a smích mě přešel. Když už v podstatě plánuju útěk z místa, kde mi pomáhají, musím vědět proč!

„No… To se neptej mě. Já bych tě zabil, kdybych mohl. Ale tý upíří rodince se líbíš. A hlavně Belle se líbíš,“ pokrčil rameny.

„A teď, když už mě v podstatě znáš, zabil bys mě?“ Po téhle otázky nastalo hrobové ticho. Jacob se na mě podíval a přimhouřil oči. Díval se mi do očí, až jsem musela uhnout pohledem.

„Nevím. Spíš ne. Radši bych zabil toho, který ti chce ublížit.“ Rozhodnuto. Musím pryč.

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 6. kapitola: