Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 6. Cesta domů

01.09.2009 (15:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2620×

Edward:

Doprovázel jsem ji do šaten a nepřestával ji bedlivě sledovat. Pořád vypadala, že sebou každou chvíli praští o zem. Šli jsme mlčky. Byl jsem jí příliš zaujatý na to, abych něco řekl. Pořád jsem nedokázal pochopit, jak to, že ji nedokážu číst myšlenky. Nenapadalo mě nic, co ji mohlo chránit před mým darem.

„Počkám venku.“ Řekl jsem, když jsme dorazili k dívčí šatně. Moc se mi nelíbila představa, že ji nechám samotnou. Co když se ji udělá špatně? Jen přikývla a vešla dovnitř.

Doba po kterou jsem na ni čekal mi připadala neuvěřitelně dlouhá, přestože tam byla jen pár minut. Musel jsem se neustále uklidňovat. Netušil jsem proč mi to tak vadí. Snad jsem měl jen o ní strach, nebo to bylo něco víc? Ne, to je nesmysl. Vždyť ji vůbec neznám. Neměl bych to přehánět, je to směšné.

Zhluboka jsem se nadechl, abych si pročistil hlavu. V tom se otevřely dveře a ona vyšla s batohem hozeným na jednom rameni. Pořád měla v obličeji ten bolestný výraz. Přemítal jsem, jak moc ji ta hlava asi bolí. Jako odpověď na mojí nevyřčenou otázku si promnula čelo.

„Ukaž, pomůžu ti s tím.“ Chytil jsem volné ucho jejího batohu.

„Ne, to je dobré.“ Přitáhla si batoh víc na záda.

„Ne, není.“ Odporoval jsem ji a nepouštěl to volné ucho.

„Jsem v pohodě.“ Zlobně se na mě podívala, vtom se jí čelo zkrabatilo, nejspíš ji hlava rozbolela ještě víc.

„Tak vidíš.“ Vítězně jsem se usmál, když pustila batoh, aby si mohla podepřít hlavu. „Neměla by ses roštilovat.“ Vyčetl jsem ji.

„Hmm.“ Zamručela s hlavou stále skloněnou. „Nemusíš to dělat.“ Vzhlédla konečně. Nechápavě jsem se na ni podíval. O čem to mluví? „Uteče ti škola. Můžu…“ na chvíli zaváhala. „Můžu se někde posadit a počkat na Mika až skončí.“

„Nesmysl.“ Zavrtěl jsem hlavou. To ticho její mysli mi bylo čím dál tím víc nepříjemné. Nechápal jsem její myšlenkové pochody. Vypadalo to, že je ji nepříjemné, když kvůli ni zanedbám své povinnosti. Přišlo mi to nelogické. Byl jsem si skoro jistý, že většina lidí na jejím místě by zářila nadšením. Nemohl jsem si nevšimnout, jak lidé, především dívky, reagovaly, když jsem se objevil v jejich přítomnosti. „Rád pomůžu.“ Řekl jsem.

„Hmm.“ Opět zamručela. Pomalu, ale jistě mě to dohánělo k šílenství. Proč se chová tak…jinak? Proč se v ní nevyznám?

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se, když jsme nastoupili do auta. Celou cestu sem jsme šli mlčky a já měl co dělat, abych nezačal křičet.

„Přemítala jsem, proč to děláš.“ Konečně se na mě podívala. Snažil jsem se udržet pohromadě své emoce. Její oči mě spalovaly. Budily ve mně žár, větší a silnější než ten, který jsem cítil v hrdle. Ale tenhle žár byl zároveň příjemný i nepříjemný. U žáru v hrdle jsem si byl stoprocentně jistý, co ho způsobuje – moje žízeň. Jenže neměl jsem ani potuchy co mohlo vzbudit ten nový žár, který jsem cítil tak blízko svého mrtvého srdce.

„Vadí ti to?“ zeptal jsem se. Netušil jsem, jestli postřehla to znepokojení v mém hlase.

„Ne.“ Vyhrkla. Na chvíli se zarazila. Opět jsem proklínal tu neznámou sílu, která mi nedovolila nahlédnout ji do mysli. Jak rád bych věděl nad čím právě přemýšlí. „Já jen…vůbec mě neznáš.“ Objasnila.

„Aha.“ Teď jsem se odmlčel já. Nevěděl jsem co ji mám na to říct. V podstatě měla pravdu. Neznal jsem ji. Viděl jsem ji dohromady dvakrát a v obou případech dokázala nebezpečně zakymácet celým mým světem. „Asi rád pomáhám druhým.“ Řekl jsem první věc, která mě napadla. Sám jsem nevěděl, jestli je to pravda nebo lež. Pravda byla, že jí jsem pomáhal strašně rád. Nic neříkala, jen se mi upřeně dívala do očí. Měl jsem co dělat, abych se udržel v realitě a nezačal se propadat pod sílou jejích nádherných očí.

„Kam…to bude?“ vykoktal jsem se po chvíli. Škubla sebou, jako by si teprve teď uvědomila co se děje. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Musel jsem se pousmát, tahle reakce mě pobavila. Nahlásila mi svojí adresu a já bez dalších průtahů nastartoval a vyjel ze školního parkoviště.

Celou dobu jsem ji pozoroval. Zamyšleně se dívala z okna, vlasy jí skrývaly tvář. Vadilo mi, že ji nevidím do obličeje. Chtěl jsem něco udělat, abych ji přinutil podívat se na mě, ale nic mě nenapadalo. Nevěděl jsem, jak navázat konverzaci, což se mi stalo snad poprvé za mou existenci. Nezbývalo mi nic, než doufat, že se nakonec otočí a začne sama mluvit.

„Vždycky jezdíš tak pomalu?“ zeptala se mě po nějaké době. Pohled ji sklouznul na tachometr, udělal jsem totéž. Tachometr ukazoval 60 km/h. Ani jsem si nevšiml, že jedu pomalu.

„Ne.“ Přiznal jsem. „Některé lidi rychlá jízda děsí, nevěděl jsem, jak jsi na tom ty.“

„Já rychlou jízdou žiji, takže…“ nedokončila větu. Překvapeně jsem se na ni podíval. Automaticky jsem sešlápl plynový pedál. Jeli jsme teď 160km/h.

„Lepší?“ zeptal jsem se pobaveně. Němě přikývla a opět se zahleděla z okna. Potichu jsem zaklel - byl jsem si jistý, že to nemohla slyšet. Rychle jsem přemýšlel na co bych se ji zeptal. „Takže…ty máš ráda auta?“opět první věc, která mě napadla.

„Jo.“ Odpověděla aniž by se otočila.

Rychle jsem zahnal své zklamání a přemýšlel, čím bych upoutal její pozornost. Nebylo to lehké. Nevěděl jsem, co ji zajímá. Rozhodl jsem se držet aut.

„Jaké máš auto?“ zájem v mém hlase nebyl předstíraný, opravdu mě to zajímalo.

„Ford Mustang.“ Řekla. Pomalu jsem propadal panice, že ji to pořád nezaujalo, když v tom se otočila. Doufal jsem, že moje radost není moc viditelná. Nejspíš by si pomyslela, že jsem blázen. „Mám to auto ráda, jenom nevím, kolik v něm ještě zůstalo původních součástek. Nevím…prostě mám potřebu auta vylepšovat. Samozřejmě to ani jinak nejde, pokud chci závodit. No, tohle auto by taky potřebovalo vylepšit. Myslím, že by to chtělo odlehčené tlumiče, možná nové brzdy, nejlépe kotoučové. Kdybys s tím chtěl někdy pomoct stačí říct.“

Kdyby mi to nepřišlo hloupé, zůstal bych na ni zírat s otevřenou pusou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě jsem neviděl holku, která by toho tolik věděla o autech. Do těchto počtů jsem nezahrnoval Rose. Měl jsem totiž na mysli lidskou holku. Čím dál víc jsem ji nechápal. Vůbec se nechovala, jako většina holek v jejím věku. Měla jiné vystupování, jiné zájmy i jiný styl oblíkání. Přemítal jsem, jestli mě na ní ještě dokáže něco překvapit.

„Díky za nabídku.“ Řekl jsem, když jsem se konečně vzpamatoval. Mile se na mě usmála a já nemohl jinak než jí úsměv vrátit. „Ty závodíš?“ ta část v její řeči mě upoutala.

„Jo.“

„To bych rád viděl.“ Nedokázal jsem si to představit. Podle toho co jsem viděl dnes v tělocviku mě to i trochu překvapilo.

„Tak se přijď zítra podívat.“ Nadhodila. Doufal jsem, že si tu naději v jejím hlase jenom nepředstavuji. „Sraz máme v devět, jenom ti neřeknu, kde to je. Mike slíbil, že mě tam dovede.“

„Já vím kde to je.“ Ujistil jsem ji. Zmínka o Mikovi se mi nelíbila.

„Ty tam budeš taky?“ nedokázala skrýt překvapení v hlase. Jen jsem přikývl. „Tak to se těším. Jenom mi neříkej, že tam chceš jet s tímhle.“ Ukázala rukou na palubní desku. „Ne, že by mi nějak vadila Volva. Podle mě mají celkem slušné jízdní vlastnosti tak proč ne, ale je tak…obyčejné.“ Nedokázal jsem se nesmát. Podívala se na mě se zdviženým obočím. Nedokázal jsem říct, jestli zmatením nebo překvapením.

„Neboj.“ Řekl jsem, když jsem se trochu uklidnil. „To by mi nejspíš neprošlo.“ Zase jsem se začal smát.

„Proč?“ byla značně překvapená. Snažil jsem se uklidnit.

„Někdy ti to vysvětlím.“ Právě jsem zastavil u příjezdové cesty k nim domů.

Vypnul jsem motor a podíval se na ní. Pohledem se vpíjela do mých očí. Nechtěl jsem ji opustit, bylo mi s ní příliš dobře, ale neměl jsem na výběr. Snažil jsem se zaplašit plané naděje, že ani ona nechce odejít. Chtěl jsem z jejích očí něco vyčíst. Na co myslí, co cítí, ale bylo to marné. Vždycky jsem příliš spoléhal na svůj dar, takže jsem nedokázal nic vyčíst z jejího obličeje. Jedno mi ale neušlo. Její oči byly zmatené. Mohl jsem se však jen dohadovat čím to je.

„Takže…zítra.“ Vykoktala po nějaké době. Pousmál jsem se tomu s jakou nadějí to řekla. Jí snad vážně dělala moje přítomnost dobře, místo toho, aby se mě bála. S bolestným bodnutím u srdce jsem si uvědomil, že moje přítomnost pro ní není nic dobrého. Došlo mi, že jsem ji vystavil velkému nebezpečí, když jsem se nechal unést svou zvědavostí a dovolil si s ní strávit takovou dobu. Došlo mi jak to bylo nezodpovědné.

„Jasně.“ Souhlasil jsem a odvrátil od ní pohled. Musel jsem co nejrychleji zmizet. Nemohl jsem dovolit, aby to zašlo ještě dál.

Slyšel jsem, jak otevřela dveře. Donutil jsem se na ni nepodívat a díval se někam do dálky. „Tak…ahoj.“ Slyšel jsem jak byla zmatená. Na chvíli mě ovládla touha podívat se na ní a příjemně se s ní rozloučit. Rychle jsem to zavrhl.

„Ahoj.“ Odpověděl jsem a dál zatvrzele zíral předním oknem ven. Přibouchla dveře – trochu silněji – a já neprodleně nastartoval a vyjel pryč. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl její zmatený obličej. V jejím obličej však bylo ještě něco. Že by smutek? Hlouposti. Zachvátila mě touha otočit to a vrátit ji do tváří úsměv. Musel jsem se hodně přemáhat, abych to neudělal.

Celou cestu jsem zvažoval všechna pro a proti svého počínání. Uvědomil jsem si, že stačil jen kousíček a už nemusela dál existovat. Celé auto bylo plné její vůně. Byla to neuvěřitelně neodolatelná vůně, která jen znásobovala žár v mém hrdle. Divil jsem se sám sobě, že mi to dřív nedošlo. Snad jsem byl příliš zaujatý jí samotnou, abych si všiml jak nádherně voní. Proklínal jsem se za to, že mi právě teď došlo, jak lehce bych ji mohl zabít, když mě to celou dobu ani nenapadlo. Možná, že pro ni nejsem tak moc nebezpečný. Možná bychom mohli být přátelé. Možná bych to zvládl. To je přesně ono, jenom možná. Nevěděl jsem, jestli bych to zvládl, ale jednu věc jsem věděl určitě. Chtěl jsem ji znovu vidět, mluvit s ní. Chtěl jsem vidět její čokoládové oči, plné rty, půvabnou tvář. Chtěl jsem slyšet její milý hlas.

Zaparkoval jsem v garáži. Už jsem se chystal vystoupit, když v tom něco upoutalo mou pozornost.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 6. Cesta domů: