Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 33. Nenávist

27.01.2010 (18:45) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2076×

Bella:

„Co Edward říkal? Co vzkazuje?“ ptala jsem se Damona pořád dokola celou cestu do pokoje.

Jakmile jsem se zbavila úžasu z tohohle překvapení vyvstaly mi v hlavě samé otázky. Vůbec nic jsem nechápala. Neušila jsem, proč tu Damon je nebo proč by ho Edward vůbec posílal. Jestli mi chtěl něco říct mohl to udělat osobně.

Proč posílal někoho jiného? Copak mě už nechce vidět?

Ne, tomuhle jsem nevěřila. Jak mě to vůbec mohlo napadnout?

Neměla bych dělat žádné ukvapené závěry, dokud mi to Damon neobjasní.

„Tak mluv, sakra!“ vypálila jsem na něj, jakmile za námi zapadly dveře pokoje. Už jsem měla toho jeho mlčení plné zuby.

„Co?“ zeptal se překvapeně, jako kdyby mě vůbec neposlouchal.

„Jak co?“ vyvalila jsem na něj oči. „Copak jsi mě vůbec neposlouchal?“

„Promiň, zamyslel jsem se,“ řekl jen a zadíval se mi zpříma do očí. „Uklidni se,“ Pronesl ještě tiše.

Z ničeho nic se mi zatočila hlava. Vztek způsoben Damonovou nepozorností mě opustil. Cítila jsem se teď tak nějak divně. Jako by za dvě slova „uklidni se“ měla nějakou větší moc. Jako by to bylo něco víc než jen pouhé slova. Nebo to bylo tím příjemným hlasem, kterým byly proneseny? A nebo za to mohly ty dvě oči, které se mi dívaly rovnou do duše?

Ať to bylo jakkoli vztek byl rentám a já byla najednou v pohodě. Už mě nijak netrápila netrpělivost nebo nedostatek Damonovy pozornosti.

Damonovi se na tváři objevil spokojený úsměv, jako by ho něco nadmíru potěšilo. Díval se na mě očima plnýma uspokojením.

„Co je?“ zeptala jsem se, jelikož mi to bylo celkem nepříjemné. „Na co tak civíš?“

„Obdivuju Edwardův vkus a jeho neskonalé štěstí, že může mít někoho takového jako jsi ty.“

„Když myslíš,“ pronesla jsem tlumeným hlasem. Líbilo se mi, co právě řekl, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, že je to ještě pravda. V poslední době jsme se navzájem natolik odcizili, až jsem měla z našeho setkání strach. Pořád jsem ho milovala, ale najednou jsem měla pocit, že to nestačí. Nechtěla jsem takhle uvažovat, ale nedokázala jsem se tomu ubránit.

„Pročpak ten smutek? Vždyť ty jsi dítě štěstěny.“

„Tak o tom pochybuju.“

„Proč?“ podivil se. „Ty jsi neuvěřitelná bojovnice. Život ti klade do cesty jen samé překážky, ale ty se nevzdáváš a vždy se přes to dostaneš. A pořád máš ještě sílu bojovat dál. Obdivuju tě a nevidím jediný důvod, proč bys neměla dosáhnout všeho, co si zamaneš.“

„Díky,“ usmála jsem se. Jeho slova mě docela potěšila, ale odvahu mi stejnak nedodala.

Damon mi úsměv opětoval. Při každém jeho úsměvu mu v očích zaplály malé, šibalské ohníčky a dodaly jistou jiskru jeho kouzlu. Byly jako plápolající ohýnek v krbu. Zvláštní, jeho oči byly ve všem stejné jako Edwardovy a přece byly tolik odlišné. Jiskry v Damonových očích byly hravé, trochu zlověstné až nebezpečné což jim dodávalo na přitažlivosti. Zatímco Edwardovy oči byly vždy tak nějak smutné, tajemné, působily skoro mrtvé, bez života. To však neměnilo nic na tom, co k němu cítím. To se nezmění nikdy.

„Řekneš mi teda, proč tě Edward poslal?“ zeptala jsem se znovu.

„Ráno,“ odpověděl. „Teď si jdi lehnout, potřebuješ se vyspat.“

„Ne,“ v žilách se mi opět začala vařit krev. „Můžeš mi to říct hned. Spát se mi nechce a i kdyby chtělo, stejně bych nedokázala usnout.“

„Věř mi,“ pronesl klidně, „ráno moudřejší večera.“

„Na to ti kašlu!“

„Bello,“ zabodl své oči do mých, „jdi si lehnout.“

Opět se mě zmocnila krátká závrať a mou zlobu tentokrát vystřídala únava. Najednou jsem po ničem netoužila víc než po měkké posteli. Už mi ani mé otázky nepřipadaly natolik naléhavé, aby nemohly počkat do rána.

„Tak dobře,“ podrobila jsem se.

„Fajn,“ přikývl a na tváři už mu zase hrál ten spokojený úsměv.

Byla jsem příliš unavená na to, abych zjišťovala čemu se zase culí. Nechala jsem ho, aby mě uložil do postele a jakmile zhasla světla moje mysl se vydala na dlouhou pouť do říše snů.

Druhý den ráno po probuzení jsem přemýšlela, jestli se včerejšek vážně stal nebo to byl jen sen. Jediným důkazem mi byl svět kolem, který jsem viděla ve všech barvách, což dokazovalo, že včerejšek není jen výplodem mé fantazie. Ale opravdu tu byl i ten záhadný posel od Edwarda?

Odpověď jsem dostala o pár minut později, když se otevřely dveře do mého pokoje a v nich stál Damon v celé své kráse a s podnosem plným jídla navíc.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem na rtech.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu úsměv a nechala si na klín položit skvěle vypadající snídani. „Vypadá to dobře,“ pochválila jsem ho a zakousla se do voňavé bábovky, „a chutná to ještě lépe,“ dodal jsem s plnými ústy.

Damon mě pozoroval s úsměvem na rtech. Trochu mi to bylo nepříjemné, ale ne natolik, abych s tím něco dělala. Vychutnávala jsem si bábovku a kochala se přitom pohledem na svět kolem sebe, kterého jsem se nemohla nabažit.

Napadlo mě, že bych se s ním mohla podělit o svou snídani, ale pochybovala jsem, že by si to někdo jako on vychutnal. Nemusela jsem se ho ptát, abych věděla, že je upír.

Když mi Edward prozradil své tajemství, byla jsem v šoku. Připadalo mi to nereálné a nesmyslné, ale po krátké úvaze mi to začalo dávat smysl. Ta zvláštní podoba Cullenových, jejich nízký apetit, studená kůže, to vše mi zapadlo do sebe. A když jsem potkala Damona a viděla ty stejné rysy, došlo mi, co je zač.

Připadalo mi to zvláštní. Damona jsem znala sotva pár hodin, věděla jsem o něm jen to, že ho posílá Edward a přesto jsem mu věřila. I když jsem věděla, že je upír, že možná není jako Cullenovi a že možná zabíjí lidi, přece jsem mu nedokázala nedůvěřovat.

Navíc mi jeho přítomnost dělala dobře. Necítila jsem se tak sama, když tu byl. Já vím, nikdy jsem tu nebyla sama, vždycky tu se mnou někdo byl, ale tohle bylo jinačí. Jako bych u sebe měla kousek něčeho, co jsem postrádala. Něčeho, co mi nemohl nikdo jiný poskytnou snad až na Edwarda. Nevím, co to bylo. Snad něco v jeho očích nebo na jeho rtech, když mluvil, když se usmál. Nějaká mužská smyslnost, kterou jsem tolik postrádala.

„Nad čím přemýšlíš,“ zeptal se najednou.

„Kdo vlastně jsi,“ přiznala jsem, „a proč tě si Edward poslal.“

„Kdo jsem není vůbec důležité.“

„Pro mě ano,“ zamumlala jsem, spolkla poslední sousto a protáhla se v posteli.

„A co bys chtěla vědět?“ zeptal se.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Prostě mi o sobě něco řekni.“

„Fajn,“ přikývl a sedl si na kraj mé postele s očima zabodnutýma do mých. „Takže,“ důležitě si odkašlal, „mé jméno je Damon Salvator, pocházím z Italské Florencie a upírem jsem od roku 1864…“

„Tím, nejhorším upírem, jakého jsem kdy potkala,“ přerušil ho Alicin tichý hlásek.

Úplně jsem zapomněla vnímat okolní svět, takže mě Alicin vpád značně vyvedl z míry. Byla jsem překvapená, že ji tady vidím na rozdíl od Damona. Seděl pořád ve stejné pozici, ani se neobtěžoval otočit, aby zjistil, kdo přišel.

„Vítám tě, Alice,“ pronesl chladně s očima neustále upřenýma na mě.

Alice mu neodpověděla. Tiše přešla k mojí posteli a postavila se vedle mé hlavy přičemž propalovala Damona nenávistným pohledem.

„Vy dva se asi znáte, že?“ konstatovala jsem suše a těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Bohužel,“ odpověděla Alice. „Proč tu jsi?“ zeptala se Damona jedovatě.

„Bratříček se nesvěřil?“ dobíral si ji stejně jedovatě Damon.

„Proč tu jsi?“ opakovala naštvaně.

„Kvůli tobě ne, neboj,“ vypěnil Damon a vyskočil na nohy. V očích mu jiskřil nenávistný plamen až jsem se polekala jak děsivě při tom vypadá. „Tvoje vize mají zase trhliny, že? Neviděla mě. Spoléhal jsem na to, proto jsem to risknul a když ses celou dobu neukázala, věděl jsem, že to vyšlo,“ hlas se mu při těch slovech třásl hněvem, ale zároveň z něj šlo slyšet jisté zadostiučinění.

Celou dobu jsem sledovala Alicin obličej, který se pod vlivem jeho slov začal měnit ze sochy na masku čiré beznaděje. I když jsem vůbec ničemu nerozuměla, byla jsem si jistá, že udeřil na citlivou strunu. Šlo to jasně rozeznat i z jeho vítězného výrazu. Viditelně si užíval Alicinu slabost.

„Pokud máš špatný příjem, možná by sis měla pořídit novou anténu,“ utahoval si z ní už klidnějším hlasem.

„O co tu jde?“ zeptala jsem se jich, jelikož jsem se v tom úplně ztrácela. Měla jsem toho tak akorát dost. Nechápala jsem, o čem to tu mluví nebo proč se na sebe dívají jako dva úhlavní nepřátele a docela mě to štvalo.

„To je dlouhá historie,“ odtušil Damon.

„A navíc, on právě odchází,“ doplnila ho Alice.

„To si nemyslím,“ odporoval.

„Nám je ale úplně jedno co si ty myslíš.“

„Vám možná jo, ale Belle ne.“

„Proč myslíš?“

„Jo, proč myslíš?“ přerušila jsem je naštvaně. Lezlo mi to na nervy. Vůbec jsem netušila oč tu běží a ani jeden se zjevně nechystal mi to v nejbližší době objasnit.

„Protože chceš vědět, co tu dělám,“ řekl jistým hlasem a konečně se na mě podíval.

„To ji můžu říct i bez tebe,“ přerušila ho Alice bezohledně. „Jsi tu, abys každému, kdo se ti postaví do cesty zničil život. Jenže tentokrát se ti to nepovede. Já ti nedovolím, abys ji ublížil.“

„A jak asi, když máš špatný příjem?“ opět zaútočil na Alicino citlivé místo. „Já ti nechci ublížit,“ obrátil se zpátky ke mně, „chci ti jen předat vzkaz a odpovědět na tvé otázky.“

Už už se Alice nadechovala, aby něco řekla, ale já ji v tom zabránila.

„Chci vědět, proč tu jsi,“ řekla jsem rozhodným hlasem. Vpíjela jsem se do Damona pohledem, zatímco jsem Alice žádala, aby nás nechala o samotě.

„Ale, Bello…“ protestovala.

„Alice, prosím.“

„Bello, on je nebezpečný. Ty ho neznáš tak jako já. Nemůžeš mu věřit,“ naléhala na mě.

„Alice,“ otočila jsem se na ni s prosebným výrazem v očích „nech mě s ním promluvit.“

Bála jsem se, že bude dál protestovat a já netušila, jak dlouho mi ještě vydrží moje rozhodnost. Bála jsem se toho, co bych se mohla od Damona dozvědět, ale musela jsem to vědět. Musela jsem se to dozvědět a chtěla jsem to slyšet od něj. Chtěla jsem, aby mi to řekl přímo do očí a beze svědků.

Alice k mé velké úlevě jen nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale dál neprotestovala. S posledním vražedným pohledem věnovaným Damonovi opustila pokoj.

Prvních pár minut jsme zůstali v nepříjemné tichosti. Oba jsme se navzájem pozorovali. Snažila jsem se z jeho tváře vyčíst, co si asi myslí nebo co to mělo všechno znamenat, ale všechno marně. Jeho výraz neprozrazoval vůbec nic.

„Už mi konečně řekneš, co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se, když začínalo být mlčení víc než nepříjemné.

„Je pro tebe opravdu tak důležité vědět to?“ zeptal se mě.

„Ano, to je.“

„Fajn,“ vyprskl skoro naštvaně, „tak poslouchej,“ zhluboka se nadechl. Vypadalo to, že je mu nepříjemné mluvit o své minulosti což mě na chvíli zarazilo, ale nehodlala jsem couvnout. Po krátké chvilce konečně pokračoval. „Carlislea jsem poznal rok potom, co se ze mě stal upír. Nějakou dobu jsem s ním strávil, učil se od něj, dokonce zkoušel i tu jeho dietu, ale nebylo to nic pro mě. Vybudoval jsem si k němu jistý vztah, ale nevydržel jsem s ním moc dlouho. Upírem jsem se stal, jako každý, nedobrovolně. Jenže já se s tím nedokázal tak lehce smířit. Toužil jsem po pomstě stejně hladově jako po krvi. Chtěl jsem zabít všechny, kteří zavinili mou „smrt“. Proto jsem taky od Carlislea odešel. Deset let mi trvalo než jsem dokázal zabít svého bratra, který nesl největší vinu na mé přeměně. Nenáviděl jsem ho, ale nebylo lehké poslat ho expresem do pekel. Začal jsem si s ním tedy hrát, znepříjemňoval jsem mu život jak jen to šlo, abych mu aspoň částečně vrátil to, co dělal on mě. Nakonec už to nemohl dál snášet a sám se mi vydal na milost nemilost. Zabil jsem ho s chutí a znovu tak získal klid. Tedy dokud jsem se nezačal nudit. Sto let je přece jenom dost dlouhá doba,“ zasmál se a pomalu přešel k oknu. Očima hleděl někam do dálky. Dál, než jsem já mohla kdy dohlédnout. Daleko do své minulosti. „V roce 1960 jsem se rozjel na návštěvu svého starého přítele Carlislea,“ pokračoval. „V té době už měl kolem sebe celou svou „rodinu“ což jsem já nemohl vědět. Bylo to překvapení, ale nijak mi to nevadilo. Všichni se zdáli být příjemní a přijali mě jako starého známého. Všichni až na Edwarda. Pokaždé, když se na mě podíval, hmatatelně z něj vyzařovalo pohrdání a odpor, který ke mně choval.“

„Co jsi mu udělal?“ přerušila jsem ho, protože mi to na Edwarda vůbec nesedělo. Edward, kterého jsem znala byl vždy milý a přívětivý.

„Taky jsem to nechápal, dokud jsem se nedozvěděl o jeho schopnosti, pak už mi bylo všechno jasné.“

„Jak?“

„Tenkrát jsem dost často vzpomínal na svůj domov v Itálii, na svého bratra i na to, jak jsem ho zabil. Přestože jsem ho nenáviděl a byl přesvědčený, že smrt byla to jediné, co si zasloužil nedokázal jsem se zbavit pocitu viny. Jenž Edward usoudil, že jsem nebezpečný a je potřeba dávat si na mě pozor. Postupně tím nabulíkoval většinu Cullenovic rodiny. A jako by mu to nebylo málo obviňoval mě z každého prohřešku, kterého se dopustil. Za každého člověka, kterého ve chvílích slabosti zabil jsem mohl já jen proto, že nejsem vegetarián a že jsem v minulosti zabil svého bratra.“

„Lžeš,“ zavrtěla jsem hlavou neschopna tomu uvěřit. Ten člověk, kterého tu popisoval nemohl být Edward. Ten Edward, kterého já znám by ničeho takového nikdy nebyl schopen.

„Myslíš?“ v mžiku oka byl u mě a tlačil mě zpátky do postele. Klesala jsem pod tíhou jeho pohledu stejně jako pod tíhou jeho těla. Srdce mi začalo bít na poplach nikoli však strachem, ale něčím, co mě překvapilo, děsilo, ale navzdory všemu to bylo i příjemné. Jeho tělo tak blízko mému ve mně probouzelo hladovou touhu. Do tváří se mi nahrnula červeň. Těkala jsem očima po celé místnosti ve snaze vyhnout se jeho pohledu, abych nebyla nucena čelit té nesmyslné touze tváři v tvář.

„Podívej se mi do očí a zopakuj to.“

Donutil mě pohlédnout mu do očí. Jakmile jsem se do nich jednou podívala nebyla jsem schopna se od nich odtrhnout. Uvízla jsem v pasti ze které nebylo úniku. Plameny v jeho očích spalovaly mé vnitřnosti, drtily mě, přebíraly nade mnou kontrolu. Podlehla jsem jim, neměla jsem sílu vzdorovat. Točil se se mnou celý svět. Vše bylo rozmazané. Jediným pevným bodem byly ty dvě oči.

„Díky Edwardovi mě všichni nenávidí. Za všechno může Edward,“ tahle slova mi proudila myslí stále dokola. Drtila mě na kousky, ale zároveň ve mně probouzela hněv. Šlapala po veškeré mé lásce k Edwardovi a nahrazovala ji nenávistí. Bolelo to, ale nedokázala jsem se tomu ubránit.

Najednou se všechno vrátilo do normálu. Svět se ustálil a vše vypadalo stejně jako před tím až na tu spalující touhu. Ta mě dál drtila a Damonova blízkost tomu nijak nepomáhala. Cítit jeho dech na své tváři mě ničilo ještě víc než vztek, který mi proudil v žilách.

„Ještě pořád si myslíš, že lžu?“ zeptal se Damon.

„Já…“ zaváhala jsem. Byla jsem zmatená. Ještě před minutou jsem byla jednoznačně přesvědčena, že je Edward nevinný, že by toho nikdy nebyl schopen, ale teď jsem si myslela něco jiného. Nevzpomínala jsem si, kdy přesně nebo proč jsem změnila názor, ale čirá nenávist, která mi pulzovala ve spáncích mi znemožňovala nad tím přemýšlet. Vlastně se mi zdálo zbytečné nad tím hloubat. Důležité přece není jak jsem na to přišla, ale že jsem na to vůbec přišla. „Ne,“ řekla jsem pevným hlasem.

„Výborně,“ zvedl jeden koutek do pokřiveného úsměvu.

„Bello,“ zasténal známý hlas ode dveří.

Oba dva jsme se podívali po nezvaném návštěvníkovi, kterého ani jeden nechtěl vidět.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 33. Nenávist: