Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 32. Zpráva

15.01.2010 (10:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1764×

Edward:

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet a už vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Se svěšenou hlavou a chmurnými myšlenkami jsem stál nad kopcem hlíny v rohu zahrady. Zde jsem umístil Dominikovo tělo k poslednímu odpočinku. Vím, není to zrovna dvakrát důstojné místo, ale nějak jsem nemohl na nic lepšího přijít. Až bude po všem, bude dost času připravit mu pohřeb, jaký si zaslouží.

Hrobeček jsem opouštěl se stejně chmurnými myšlenkami s jakými jsem k němu přišel. Už jsem alespoň věděl, co musím udělat.

Musím ho zastavit.

Nevěděl jsem, co má za lubem ani kam šel. Věděl jsem jen, že ho musím stůj co stůj zarazit. Ať už chtěl udělat cokoli, určitě to nebude nic dobrého. Jeho poslední slova, před tím než mi zmizel z očí, ve mně zanechávala nepříjemné tušení, že udělá něco, co mě bude hodně bolet. Okamžitě mi na mysli vyvstala Bellina tvář. Byl jsem hloupý, když jsem mu neuváženě poskytl veškeré možné informace, aby ji mohl vyhledat. Vlastně to byl můj původní plán, ale teď bych si za to nejradši nakopal.

Opět jsem Bellu díky své hlouposti vystavil nebezpečí. Od začátku ji jen ničím život, nikdy jsem ji do něj nevnesl ani kousek dobra. Nemám vůbec žádné právo na život s ní, bez ohledu na to, jak moc bych si to přál.

Jenže výčitky svědomí mi jsou teď právě k ničemu. Měl bych raději něco udělat. Měl bych udělat něco dobrého, ochránit ji, ihned se za ní rozjet. Přiznávám, že mě pomyšlení na naše shledání vzrušovalo a naplňovalo štěstím. Přesto jsem věděl, že to nedokážu. Něco ve mně mi v tom bránilo. Nedokázal bych se ji podívat do obličeje, aniž bych si pokaždé neuvědomil, jak moc jsem ji ublížil.

To pomyšlení mi vytrhovalo všechny vnitřnosti z těla a způsobovalo taková muka, jaké nedokáže ani ten nejúčinnější mučící nástroj.

Seber se, chlape, řvalo na mě svědomí. Jenže to se lehko řekne, hůř provede, odpověděl mu druhý hlásek v mé hlavě.

Promnul jsem si oči. Cítil jsem se tak nějak unavený, což bylo pro mě něco naprosto neobvyklého, a pociťoval jsem takový strach, jaký jsem za svých sto let života ještě necítil. Připadal jsem si, jako by ze mě Bellina láska vysála veškerou upíří podstatu a vrátila mě zpět k lidskosti. Za normálních okolností by to bylo velmi příjemné, ale ne teď. Ne, když jsem se díky tomu cítil zranitelný a slabý. Zrovna teď se mi to moc nehodilo.

Rozhlédl jsem se po domě, do kterého jsem mezi tím došel, a hledal něco, co by mě mohlo rozptýlit. Z těch úvah mi bylo doslova špatně a navíc byly k ničemu. Nenacházel jsem žádné odpovědi na své otázky a ani uklidnění svého svědomí.

Nakonec jsem začal uklízet kuchyň, která stále ještě vypadala, jako by v ní vybuchla bomba.

Nejdříve jsem musel odstranit Dominikovu krev ze stolu, která ve mně vyvolávala nepříjemnou žízeň. Připomněla mi, že vůbec nejsem člověk a, světe div se, dodala mi trochu odvahy. Jaká ironie! To, čemu jsem se celý život snažil vyhnout mi nakonec ještě pomůže vyrovnat se sám se sebou.

Ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem se ubránit těm vlezlým, nepříjemným myšlenkám.. Neustále jsem bloudil v začarovaném kruhu otázek a odpovědí a netušil, jak z něho ven.

Věděl jsem jen jedno. Musím ochránit Bellu. Nesmím dopustit, aby se ji něco stalo, aby se jí ten zasraný bastard třeba jen dotknul. Malé uklidnění mi poskytovalo vědomí, že je s ní má rodina, a že mě určitě upozorní objeví-li se tam Damon a začne ji nějak ohrožovat. Uklidňoval jsem se tím, jelikož jsem nechtěl znovu vést ten nerovný boj mezi touhou rozjet se za ní a strachem z toho shledání. Tyhle úvahy jen dokazují mír mého zoufalství a zbabělosti.

Jak mám ochránit Bellu, když nejsem schopný postavit se ani sám sobě?

Zaplašil jsem tyhle chmury, ze kterých se mi zvedal žaludek, nechal jsem práce a odešel z kuchyně. Nemohl jsem už dál nic dělat. Nedokázal jsem na to vůbec soustředit. Nevnímal jsem nic z toho, co mi prošlo rukama, dokonce jsem ani nevěděl, co jsem už udělal a co ne. Jelikož však místnost vypadala stejně jako předtím usoudil jsem, že jsem při všech těch obavách zapomněl pracovat.

S hlavou mezi rameny jsem opouštěl kuchyň v nezměněné podobě. Připadal jsem si jako oživlá mrtvola, kterou jsem ve skutečnosti i byl, ale poprvé jsem se tak i cítil. Ovšem stačilo jedno malé zapípnuti telefonu aby mě vrátilo zpět k životu. Ten nepatrný zvuk, který mi rval uši a mé srdce drtil na kousky ve mně vyvolával ty nejhorší obavy.

Rychlým pohybem jsem vytáhl telefon z kapsy. Předpokládal jsem, že mi píše některý člen mé rodiny, ale v tom jsem se šeredně mýlil.

Byl to Damon.

Jeho jméno se mi na displeji vysmívalo a hrozilo čímsi neblahým. Otevřel jsem jeho zprávu a přečetl si ta slova, jež tam stála.

„Milodary nerozdávám.“

Nemusel jsem přemýšlet dlouho, abych si vybavil, kde jsem tahle slova už slyšel. Vyřkla je tatáž osoba, která mi je teď poslala jako ortel mého zatracení.

Stejná slova, která už byla řečena, stejná osoba, která je řekla a přece měla tentokrát úplně jiný smysl. Poprvé jsem ji nevěnoval nějakou zvláštní pozornost, zato teď mě dusily svou ničivou silou. Zvláštní, jak dokáží okolnosti převrátit smysl toho, co již jednou bylo řečeno.

Vždycky jsem si byl plně vědom toho, že budu muset Damonovi poskytnout jistou oběť za jeho službu, ale až teprve teď mi došlo, jak velkou oběť budu muset zaplatit za nic. Byl jsem bláhový, když jsem žádal Damona o laskavost a spoléhal při tom na to, že mě to nebude stát žádnou velkou bolest. Zmýlil jsem se a teď se budu muset svému omylu postavit čelem.

Popadl jsem klíčky od auta a rozjel se rovnou za svou životní láskou. Teprve za volantem a pár kilometrů za naším domem jsem byl schopný se trochu uvolnit. Znovu jsem vytáhl telefon a vytočil první číslo, na které jsem narazil.

„Alice?“ dotázal jsem se hned, jakmile to zvedla.

„Edwarde,“ povzdechla si. Její tón hlasu jasně prozrazoval, že se něco děje.

„Alice, co je?“ vypálil jsem na ni nedbaje, jak moc jsem nezdvořilý.

„Edwarde, promiň.“

„Co promiň? Co se, sakra, děje?“ můj hlas nabíral na hlasitosti. Byl jsem netrpělivý a vystrašený. Bál jsem se o Bellu a Alicino kuňkání mě moc neuklidňovalo.

„Nevěděla jsem to. Rozhodl se tak náhle. Byl už u ní. Promiň, neviděla jsem… nemohla jsem nic dělat,“ skoro až vzlykala.

Přes veškerou zlost, která mi proudila v žilách jsem ji upřímně litoval. Vyčítala si, že mu nedokázala zabránit, aby se k ní dostal, i když mi nedocházelo, jak se to mohlo stát. Nechtěl jsem ji v tom přesvědčení utvrzovat, proto jsem raději zavěsil, jelikož slova útěchy mi teď momentálně nic neříkala. Byl jsem naštvaný na celý svět a ze všech nejvíc na sebe samého.

Teď už jsem definitivně věděl, co se děje. Zabiji ho. Já toho bastarda zabiji. Přísahám, že ho vlastníma rukama roztrhnu jako hada. Světu se uleví, až budou části jeho těla pohlcovat plameny. A nejvíce se uleví mi.

Vztek mi spaloval vnitřnosti a nutil mě mít plynový pedál na doraz sešlápnutý a za žádnou cenu nepolevovat. Dokonce jsem zapomněl i na svou bolest, ale na strach ne. Ten mě ničil stejně silně jako vztek. Nebyl jsem schopný myslet, jen jednat.

Vzdálenost mezi Forks a Seattlem jsem překonal v rekordním čase.

Prudkým smykem jsem zastavil před hlavním vchodem do nemocnice. Jakmile jsem opustil auto, dále jsem se o něj nezajímal. Stejně tak jsem nedbal udivených pohledů lidí kolem sebe ani vyplašených výkřiků, když mi uhýbali z cesty, a už vůbec mě nezajímaly proudy jejich myšlenek, které ke mně doléhaly ze všech stran.

Jen jediná mysl mě zajímala, jen jedinou jsem sledoval. Mysl toho bastarda. Byl to můj kompas k Belle, ale zároveň i očistec. Jeho myšlenky zářili štěstím nad svým vítězstvím a mě tím drtil na prach.

Vpadl jsem do Bellina pokoje připravený zabít Damona co možná nejpomaleji a nejbolestivěji. Jednou pro vždy se ho zbavit. Jenže na to, co mě čekalo za dveřmi pokoje jsem připravený nebyl.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 32. Zpráva: