Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 31. Slunce

08.01.2010 (16:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1368×

Bella:

„Můžeme?“ ozval se příjemný Carlisleův hlas.

Jestli můžeme? Jistěže můžeme. Celou dobu nečekám na nic jiného, než že zase uvidím denní světlo, myslela jsem si. Na hlas jsem však nic neřekla.

Po pravdě řečeno jsem z toho měla strach. Bála jsem se, že se ta operace nepovedla a já budu akorát zklamaná.

Vzpomínám si, jak jsem byla před týdnem vyděšená, když jsem se probudila z narkózy a neviděla nic jiného než tmu. Bylo mi mizerně z toho, jak velké jsem do toho vkládala naděje a nakonec to nevyšlo. Naštěstí to tak nebylo.

„Máš jenom náplasti na očích. Budeme muset počkat, než ti je budou moci sundat.“ Utěšovala mě tenkrát Alice.

Budeme muset počkat. Fajn. Čekání mi nevadí, už jsem si na něj zvykla. Čekala jsem už dlouho, takže to ještě chvilku vydržím.

A dočkala jsem se. Konečně nadešla chvíle pravdy. Chvíle, kdy poznáme, jestli byli doktoři úspěšní či nikoli. Už za okamžik se rozhodne o mé budoucnosti.

Ale ještě ne, ještě chvíli. S velkým překvapením jsem zjistila, že na to nejsem připravená. Celou dobu jsem si myslela, že to stoprocentně chci, že na nic jiného nečekám. Jenže teď jsem si tím nebyla tak docela jistá.

Strávila jsem po tmě dost dlouhou dobu. Za těch několik měsíců jsem si na tmu natolik zvykla, že jsem se v ní cítila bezpečně. Měla jsem pocit, že mě chrání před všemi nástrahami okolního světa.

Pak jsem si ale vzpomněla na Edwarda. Po několika týdnech jsem si dovolila na něho myslet. Znovu jsem viděla jeho dokonalou tvář a uvědomila si, že tma mi brání vidět slunce. Vidět jeho. Ve tmě jsem se cítila bezpečně, ale bránila mi být s ním.

„Můžeme.“ Souhlasila jsem.

Na své tváři jsem ucítila jemný dotyk studených prstů. Zatajil se mi dech, srdce mi začalo zběsile tlouct. Další studená ruka stiskla mou ruku, kterou jsem křečovitě svírala v dlaň. Na chvíli jsem ji uvolnila a pevně sevřela nabízenou ruku.

„Teď to trochu škubne.“ Varoval mě Carlisle.

Ztuhle jsem přikývla. Carlisleovy prsty jsem cítila někde v oblasti mého obočí. Musel náplasti strhnout rychlým pohybem, aby mě to méně bolelo. Byla jsem připravená, že to bude bolet tak i tak, akorát jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravená na světlo. I Carlisle chvíli váhal.

Slyšela jsem jeho hluboký nádech a výdech a pak už jen bolest. V tu samou chvíli, kdy mi Carlisle jediným pohybem strhl náplasti z očí mě naprosto oslepilo množství bílého světla v místnosti. Zavřela jsem oči a volnou rukou si je instinktivně zakryla.

Asi minutu jsem jen seděla a zrychleně oddechovala. Chvíli mi trvalo než jsem byla schopná dát ruku dolů a pomalu otevřít oči. Ze začátku jsem neviděla nic víc, než bílé světlo. Po pár vteřinách si mé citlivé oči začínaly zvykat na oslnivé světlo zářivek a já pomalu rozeznávala jednotlivé věci v místnosti.

Poprvé jsem si mohla prohlédnout pokoj, ve kterém jsem strávila poslední týdny svého života. Viděla jsem přístroje kolem lůžka, na kterém jsem seděla, vybledlé stěny, malý noční stolek v roku místnosti a křeslo v druhém.

Bylo to nádherné. Nebylo to tím pokojem. Já jsem viděla. Skoro po půl roce jsem mohla vidět slunce. Slunce…

Vyskočila jsem z postele tak prudce, až se mi zatočila hlava, ale vůbec jsem si toho nevšímala. Přiskočila jsem k oknu, rozhrnula závěsy a otevřela ho dokořán. Pohledem jsem pátrala mezi tmavými mraky a hledala slunce. Neměla jsem sebemenší šanci ho teď vidět, ale mé nadšení to nedokázalo nijak pokazit. Užívala jsem si pohled na park rozlehající se přes celou šířku nemocnice.

„Bello?“ za zády se mi ozval Carlisleův hlas.

Otočila jsem se a stanula tváří v tvář přímo jeho dokonalému obličeji. Vzedmula se ve mně neuvěřitelná radost, že si konečně můžu prohlédnout jeho rysy, stejně jako obličeje všem v místnosti.

Byli tu všichni. Máma s tátou stáli u postele a pozorovali mě rozšířenýma očima, které prozrazovaly údiv a nesmírnou radost zároveň. Místo Carlislea tu byli všichni Cullenovi. Pohlédla jsem postupně do tváře každého z nich. Konečně jsem si je mohla prohlédnout. Všechny. Tedy… až na jednoho.

Jen jeden jediný, ten nejdůležitější tu chyběl. Projelo mnou zklamání, ale byla jsem příliš šťastná z tohohle zázraku na to, abych se teď trápila Edwardem. Věděla jsem, že to přijde později.

„Ach,“ vydechla jsem a padla Carlisleovi kolem krku.

Atmosféra v místnosti se najednou úplně uvolnila. Doteď byli všichni jako v šoku ze kterého se právě probudili a plně si uvědomili to štěstí, které mě potkalo. Na chvíli mi to připomnělo Jasperovu schopnosti ovládání emocí. Jako bych ji tentokrát použila já.

Místnosti se nesl radostný smích a moje doslovné ječení štěstím. Odtáhla jsem se od Carlislea a přiskočila k drobounké postavě Alice. Popadla jsem ji do náruče a, přísahám, kdyby nebyla upírka, nejspíš bych ji rozmačkala. Byla jsem štěstím bez sebe. Chodila jsem od jednoho k druhému a všechny rozjařeně objala. Dokonce ani Jasper si nedokázal udržet obvyklý odstup, když ve vzduchu viselo tolik radosti.

Naposledy jsem se dostala ke svým rodičům.

„Holčičko,“ vzlykala mi máma na rameni.

Hladila jsem ji po zádech neschopna ze sebe nic dostat.

„Ani nevíš, jak jsme rádi, že tě můžeme vidět znovu šťastnou,“ pronesl táta nakřáplým hlasem. Bylo to snad poprvé v mém životě, co jsem ho viděla brečet.

Pomalu jsem se začínala uklidňovat. Rozjařená nálada se zmenšila v přetrvávající radost. Nemohla jsem se přestat smát, až jsem se divila, že mě ještě nebolí pusa.

Bylo to dokonalé štěstí. Všichni v místnosti byli upřímně rádi, že já jsem ráda. A já byla ráda, protože tu se mnou byli a já je mohla konečně vidět. Byli tu všichni, které jsem milovala a já se nemohla nabažit pohledu na ně. Do každé tváře jsem se dívala znovu a znovu a žasla nad tím, jak jsou krásní a jak mi jejich obličeje chyběly. Bylo to dokonalé.

Ve skutečnosti to zas tak dokonalé nebylo. Chyběla k tomu jen jedna věc.

Edward.

Když jsem se probrala z šoku, začala na mě doléhat tíseň a stesk po Edwardovi. Nejvíce mě mrzelo, že se za ním nemůžu hned teď rozběhnout a pokochat se pohledem do jeho úžasné tváře. Vybavila jsem si jeho zlaté oči a hřejiví pohled, kterým mě obdařil pokaždé, když se na mě podíval. Bylo mi líto, že s ním nemůžu sdílet svou radost, ale už mě to nedokázalo zlomit. Jako by mě slepota obrnila a dodala mi odvahu pro vše o co se pokusím.

Po nějaké době nás Cullenovi opustili pod záminkou, že si „potřebují něco zařídit“. Nezazlívala jsem jim to. Všichni vypadali značně hladově a taky jsem byla ráda, že strávím nějaký čas se svými rodiči. Neuvědomila jsem si jak mi chybí přítomnost obyčejných lidí.

Povídali jsme si o všem, co nás napadlo. Táta mi pověděl, co je nového v práci, máma zase přidala pár drbů ze sousedství, nad kterými jsem jen kroutila hlavou a já byla celkově ráda ze všeho, co mě dnes potkalo.

K večeru jeli naši domů si odpočinout, ale já nezůstala sama. Mezi tím se vrátili Carlisle a Alice z lovu, ostatní zůstali doma. Carlisle neustále pobíhal po nemocnici a něco zařizoval, zatímco já s Alice jsme zůstali na pokoji a povídali si. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsme si tak v klidu sedly a poklábosily.

„Budu si muset sehnat nové auto,“ prohodila jsem, jakmile jsem přežila Alicino fantazírování ohledně mého nového vzhledu. Nevím jak ji napadlo, že bych k něčemu takovému byla svolná, ale prozatím jsem ji nic nerozmlouvala.

„To bys měla,“ souhlasila Alice, „už mi velmi chybí ta stará Bella.“

„Ani mi nemluv,“ zasmála jsem se, „nemůžu se dočkat až zase sednu za volant.“

„Docela se divím, že z té nehody nemáš trauma.“

„Žertuješ? Děláš, jako bys mě vůbec neznala. Nic nedokáže zabránit tomu, abych si užívala lahodnou symfonii pořádně vytuňeného motoru.“

„Jak jinak.“

Obě jsme se zasmály. Udivilo mě, že mi auto tak hodně chybělo a ještě víc jsem se podivila, že jsem to bez řízení dokázala tak dlouho přežít.

„A co Edward?“ zeptala jsem se váhavě. „Máte o něm nějaké zprávy?“

„Ne.“ Odpověděla Alice tónem, který prozrazoval, že nemluví tak docela pravdu. Chvíli mi připadalo, že se na svého bratra dokonce zlobí, ale to se mi muselo jen zdát. Ani já jsem k němu nedokázala chovat žádnou zášť a ona k tomu taky neměla důvod.

V noci jsem ji poslala domů. Protestovala, ale já si stála na svém. Její přítomnost mi nevadila, ale chtěla jsem být sama. Od chvíle, kdy mi sundali klapky z očí, jsem ještě neměla možnost si to všechno pořádně promyslet a uspořádat v hlavě. Potřebovala jsem být sama.

Konečně jsem byla sama. Ležela jsem v posteli a tupě zírala do stropu. Před očima mi vířily obrazy všech událostí od doby, kdy jsem poznala Edwarda. Divila jsem se, že už to není nikterak bolestivé, ale stále mi to bylo značně nepříjemné. Každopádně mě hřálo pomyšlení, že již jsem schopná si pro něj dojít. Vrátí se ke mně ať si říká co chce, a kdyby mě nechtěl, alespoň bude mít příležitost říct mi to do očí.

V žilách mi pulzoval adrenalin i jen z pouhého pomyšlení na naše shledání. Nebyla jsem schopna jen tak ležet a nic nedělat. Tím už jsem promarnila dost času. Samozřejmě jsem se nemohla uprostřed noci vypařit z nemocnice, jelikož jsem tu musela zůstat ještě pár dní na pozorování a taky bych tím všem jen přitížila. Každopádně jsem se musela něčím rozptýlit.

Protáhla jsem se a vyskočila na nohy. Rozhodla jsem se dojít si pro kafe nebo horkou čokoládu, to mi bylo jedno. Hlavně, že na chvíli opustím tento pokoj. Natáhla jsem na sebe župan, vklouzla do pantoflí a odešla.

Na chodbě bylo pusto prázdno. Nebylo divu, vždyť byla jedna hodina ráno. Automat na kávu jsem spatřila téměř okamžitě, stál sotva pár metrů ode mě. Vydala jsem se tím směrem.

Rychle jsem očima přelétla nabídku zdejší kávy a hledala něco, co by mi mohlo chutnat. Okamžitě se mi zalíbila „krémová čokoláda“. Má to slibný název, třeba to bude mít i dobrou chuť. Proč to nezkusit? Automaticky jsem sáhla do kapsy županu pro nějaké drobné, které tam samozřejmě nebyly. Při vší své zmatenosti jsem si zapomněla nějaké vzít. Vydala jsem otrávený povzdech a otočila se k návratu do pokoje.

Jenže nemohla jsem udělat ani krok. Přímo přede mnou stál nějaký muž s černými vlasy, které mu spadaly do obličeje, zelnýma očima, kterýma si mě šibalsky prohlížel, a zvláštním výrazem ve tváři. Lekla jsem se ho tak moc, až jsem vypískla.

„Nepotřebuješ peníze?“ zeptal se mě, zatímco já jsem se ještě vzpamatovávala ze šoku.

„Ne. Já…“ zhluboka jsem se nadechla a konečně ze sebe vydala souvislou větu. „Zapomněla jsem si je na pokoji.“

„Právě proto se ptám, jestli je nepotřebuješ,“ řekl sametovým hlasem.

„To je dobré. Zajdu si pro ně,“ chtěla jsem ho obejít, ale zastoupil mi cestu. Zkusila jsem to tedy znova a znova, ale pokaždé se mi postavil do cesty a nechtěl mě pustit. Místo toho si mě prohlížel zkoumavým pohledem.

„Co chceš? Co na mě tak civíš?“ chrlila jsem ze sebe nakvašeně.

„Ty jsi Bella, že?“ zeptal se nečekaně.

„Já… Jo… Jak?“ koktala jsem v údivu.

„Já jsem Damon.“ Představil se mi.

„Těší mě,“ odpověděla jsem mu na to. „Co chceš? A odkud víš, jak se jmenuji?“

„Poslal mě Edward.“

Teď jsem na něj zůstala civět já a v hlavě mi znělo jen jedno slovo. Edward…

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 31. Slunce: