Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 30. Podraz

28.11.2009 (15:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1714×

Edward:

Déle než hodinu jsem mu vyprávěl celý svůj příběh. Od prvního setkání s Bellou, přes její autonehodu až po můj poslední prohřešek. Celou dobu mě tiše poslouchal a ani jednou mě nepřerušil, aby pronesl jednu ze svých nejapných poznámek. Tím mě trochu překvapil, ale nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Chtěl jsem tohle mít co nejrychleji za sebou.

„Působivé,“ pronesl, když jsem skončil.

Protočil jsem oči v sloup a nijak jeho poznámku nekomentoval. Nemělo to cenu.

„Tak pomůžeš mi?“ zeptal jsem se ho.

„Možná.“ Důležitě se odmlčel.

Přešel od krbu, o který se doteď opíral, k oknu a zahleděl se ven. Nejspíš ani nevnímal nic z toho, co vidí. Jeho mysl byla zaneprázdněna různými blbostmi. Ve skutečnosti ho nezajímalo ani to na co myslel. Byla to jen ochrana proti mně. Vždy byl v mé přítomnosti velice opatrný na to, co si myslí. Většinou myslel na svou minulost nebo na plno nedůležitých věcí. Proto jsem nikdy v čas neodhalil, co právě chystá. Nepodařilo se mi zjistit, jak to dělá, ale pěkně mě to štvalo.

„Záleží na tom, co přesně po mě chceš.“ Pokračoval.

„Chci, abys Belle vymazal vzpomínky na mě a mou rodinu a na všechny ty upíří nesmysly a přesvědčil ji, aby žila s Dominikem.“

„Jak chceš.“ Povzdechl si. „Ale řeknu ti jednu věc.“ Otočil se směrem ke mně a zpříma se mi zadíval do očí. „Kdybych byl na jejím místě, stokrát radši bych strpěl tebe než toho opilce, i když ty taky nejsi zrovna dokonalý.“ Hlasitě se svému vtipu zasmál.

„Fakt vtipné.“ Pronesl jsem sarkasticky.

„Promiň, já zapomněl, že ti chybí smysl pro humor.“

„Na tomhle nic k smíchu není.“ Zavrčel jsem. Čím dál tím víc mi lezl na nervy a čím dál tím víc mě přesvědčoval, že jsem udělal chybu. Jenže teď už jsem to nemohl vzít zpátky. Bohužel.

„Klídek, jasné. Jestli po mě něco chceš, budeš na mě muset být hodný. Když už jsme u toho, ještě jsi nemluvil o tom, co za to dostanu.“

Hlasitě jsem si povzdechl. To byl celý on. Nikdy nedělal nic zadarmo. Většinou si ještě ke své odměně připočítal pěkně vysoké úroky. Snažil jsem se v jeho mysli vyčíst, co má za lubem, ale bylo to naprosto zbytečné.

„Předpokládám, že už máš na něco spadeno.“ Řekl jsem.

„Předpokládáš? Ty to snad nevíš? Že by našemu vševědovi selhávala jeho slavná schopnost?“ dobíral si mě. Měl jsem co dělat, abych mu hned teď nezakroutil krkem.

„Ty moc dobře víš, že ve tvých myšlenkách se nevyznám.“ Odsekl jsem.

„To mám ale štěstí, co?“

„Nejspíš jo.“ Odsekl jsem nevrle. „Mohli bychom se vrátit k tématu? Co po mě chceš?“

„Neboj, dozvíš se to včas.“

Jeho odpověď mi nedávala žádný smysl. Jenom ve mně vyvolávala dojem, že chystá něco hodně špatného. Instinkty na mě křičely, abych mu v tom zabránil dokud je čas, ať to všechno raději zruším. Jenže já nemohl. Už kvůli Belle.

„Takže mám Belle pozměnit paměť. To je vše?“

„Jo, to je vše.“ Odpověděl jsem unaveným hlasem. Už jsem se nemohl dočkat, až tohle všechno bude za mnou. Teda alespoň až se zbavím ho. O Bellu jsem za žádnou cenu přijít nechtěl a představa, že bude s jiným mě sžírala. Ale já s ní být nemohl. Takhle to bude lepší.

„A vážně nechceš, abych se prohrabal v hlavě ještě někomu jinému?“

Tahle otázka upoutala mou pozornost.

„Koho máš na myslí?“ zeptal jsem se a podíval se na něj podezřívavým pohledem.

„Třeba toho Dominika a její rodiče. Nemyslíš, že by jim bylo trošku divné, kdyby si Bella nepamatovala na nic z toho, co se za poslední půlrok stalo?“

Tak tohle mě vůbec nenapadlo. Musel jsem uznat, že má pravdu, i když jsem to dělal velmi nerad. Nic mi nedělalo větší potíže než uznat, že má Damon pravdu.

Jak jen jsem mohl zapomenout na její rodinu? Copak jsem se úplně zbláznil?

Jo. Zbláznil. Jinak by tu totiž on nestál a já bych ho nežádal o laskavost. Vlastně to žádná laskavost nebyla, když za ni požadoval něco, co mi nechtěl říct a o čem jsem měl pocit, že mu to buď nebudu moct dát, nebo to někomu hodně ublíží. Jediné vysvětlení pro tohle všechno bylo to, že už úplně magořím.

„Jo, těm taky.“ Souhlasil jsem mdlým hlasem.

„Paráda. Jsem rád, že jsme se domluvili.“ Díval se na mě svýma ďábelskýma očima a na tváři mu zářil úsměv, který nevěstil nic dobrého.

„Já taky.“ Řekl jsem sarkasticky.

„Kde mám začít?“ zeptal se mě po chvíli ticha.

„Cože?“ zeptal jsem se zmateně. Jeho otázka mě vytrhla ze vzpomínek na Bellu. Opět jsem ji viděl před sebou. Její úsměv, oči, červenající se tváře. Znovu mě to všechno bodalo do srdce jako rozžhavený kov, ale přesto jsem se od těch vzpomínek nedokázal odvrátit. Přehrával jsem si naše první setkání, náš první rozhovor, první polibek. Vzpomínal jsem na všechny ty šťastné chvíle, které jsme spolu prožili a úplně ztratil zdání o tom, že jsem v téhle místnosti a s Damonem. Já jsem totiž byl s ní v tom šťastném světě. „Eh, jo, třeba s Domem.“ Vykoktal jsem ze sebe.

„S tebou to jde vážně z kopce.“ Ušklíbl se Damon.

„Dík, žes mi to připomněl.“ Zabručel jsem.

„Tak kde máme tu lihem nasátou trosku?“

„Dojdu pro něj.“ Zvedl jsem se ze sedačky a vydal se po schodech nahoru do pokoje, kde se Dominik ještě pořád vyspával z opice.

Když jsem vešel do pokoje, k mému velkému překvapení jsem zjistil, že je Dominik už vzhůru. Jediný pohled mi stačil k tomu, abych zjistil, jak mizerně vypadá. Oči měl červené rozdrážděním, propadlé tváře mu rámovaly mastné vlasy a jeho kdysi svalnatá postava byla značně povadlá. Půl roku pití na něm bylo jasně vidět.

„Co tu dělám?“ vyštěkl na mě, aniž by se podíval mým směrem.

Nijak mě nepřekvapilo, že si nic nepamatuje. Ve skutečnosti jsem na to spoléhal. Budu to mít lehčí s vysvětlováním.

„Musíš jet za Bellou.“ Řekl jsem místo odpovědi.

Při vyslovení jejího jména se mu z opuchlých očí začaly proudem valit slzy a zuřivě přitom vrtěl hlavou. Kdybych nebyl schopen číst jeho myšlenky, jeho reakce by mě zmátla. Ale já jsem moc dobře věděl, že si dává za vinu to, co se ji stalo. Před několika dny bych ho z toho obviňoval i já. Celou tu dobu mě sžírala myšlenka, na pomstu a fakt, že byl nezvěstný mi zabraňoval v tom, rozcupovat ho na kousíčky.

Jenže já jsem mnohem větší viník než on. Už mu nemám co vyčítat, když jsem se vůči ni provinil daleko hůř než on. On si ji zaslouží. Na rozdíl ode mě.

S povzdechem jsem udělal pár kroků směrem k němu.

„Potřebuje tě.“

„Nemůžu. Nemůžu…“ opakoval pořád dokola jako umanuté dítě.

Zavolat Damonovi nebyla nakonec taková pitomost. Nedokážu si představit, jak bych ho přesvědčoval. Už teď budu mít dost práce, abych ho nějak dostal z té postele a dovedl k Damonovi, bez použití větší fyzické síly. Jakmile bude mít pozměněné myšlenky bude všechno v pohodě.

„Jsi její nejlepší přítel.“ Pokračoval jsem v přemlouvání.

„Už nejsem.“ Stál si tvrdohlavě na svém. „Jsem svině.“

Zvláštní, jak tenhle termín přesně vystihoval to, za co jsem se považoval já. Možná ještě za něco horšího.

„Ty ne, ale já.“ Povzdechl jsem si. Nemělo cenu mazat mu med kolem huby, stejně si za chvíli na nic z toho nebude pamatovat a já si alespoň trochu ulehčím na duši.

„Nerozumím.“ Poprvé za celou dobu se na mě podíval.

„Raději se o to ani nesnaž. Jediné, co po tobě chci, je aby ses zvedl z té postele a šel se postarat o Bellu.“

„Jak bych se ji po tom všem ještě mohl podívat do očí?“ skuhral.

„To nech na mě.“

Věnoval mi další nechápavý pohled. Přemýšlel, jestli jsem se zbláznil já nebo on, nebo jestli se mu to jenom nezdá. Bylo zajímavé, jak jsem najednou mysleli úplně stejně, akorát s malým rozdíle. Já jsem doufal, že je to jen zlý sen a s určitostí jsem věděl, že jsem se zbláznil já.

„Můžu dostat něco k pití?“ zeptal se mě asi po pěti minutách ticha. Zároveň mi tím dal jedinečnou příležitost, jak ukončit tohle zbytečné přemlouvání a dostat ho dolů k Damonovi.

„Jistě. Pojď se mnou.“ Pokynul jsem mu.

Začal se ztěžka zvedat z postele. Když jsem viděl, jaké mu to činí potíže, šel jsem mu raději pomoct, jinak bychom tu byli celou věčnost.

S trochou námahy jsem ho dostal po schodech dolů. Očima jsem dal Damonovi znamení, aby nás následoval do kuchyně. Usadil jsem ho na nejbližší židli a šel mu nalít nějaké pití. Damon se posadil na židli vedle něj s očima upřenýma do jeho obličeje.

„Kdo je to?“ zeptal se Dominik s neurčitým podtónem v hlase. Tvářil se, jako kdyby mu Damonova přítomnost byla pěkně nepříjemná. Ani jsem se mu nedivil. Nebyl jediný, komu vadil.

„Nikdo.“ Odpověděl jsem. Chovat se k Damonovi přívětivě mi jednoduše nešlo. Popravdě jsem se o to ani nesnažil.

K mému překvapení to Damon nijak nekomentoval, což upoutalo mou pozornost. Tohle mi k němu nesedělo. Nikdy nešel pro blbou odpověď daleko a urážky mířené proti své osobě oplácel dvakrát tolik.

Místností se rozlehlo překvapené zajíknutí a já se otočil právě včas, abych viděl jak se Damon zakusuje Dominikovi do krku.

Asi vteřinu mi trvalo než jsem se vzpamatoval z šoku. Vyrazil jsem celou místností rychlostí blesku a odtrhl ho od něj. Popadl jsem Damona za ramena a odhodil ho na protější stěnu. Jenže pro Doma už bylo pozdě. Hlava mu klesla na ramena a poslední kapkou krve z něj vytekl život.

Ještě minutu jsem se díval na jeho bezvládné tělo a snažil se nějak popřít skutečnost, že je mrtvý. Jenže nebylo jak. V tu chvíli se stalo to, čeho jsem se tolik obával. Damon mi začal dělat z života peklo. Jako by nestačilo to, co jsem už měl za sebou.

Vyrazil jsem proti Damonovi, který se na mě díval svýma divokýma očima. Chytl jsem ho pod krkem a přitlačil ke stěně, která začala praskat.

„Cos to udělal?“ zavrčel jsem na něj.

Místo odpovědi se začal nepříčetně smát. Udělal jsem s ním obrat o stoosmdesát stupňů a vší silou s ním praštil o zem.

„Ty hajzle, nechápeš, jak byl pro mě důležitý?“ křičel jsem nepřičtený zlostí.

„Uklidni se.“ Tentokrát zahnal do kouta on mě, ani jsem nevěděl jak. „Chtěl jsi laskavost, dostaneš ji. Tohle byla první část odměny.“

Po těchhle slovech mě odhodil do kouta místnosti a zmizel mi z očí.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 30. Podraz: