Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 29. Čekání

15.11.2009 (19:45) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1615×

Bella:

„Jaspere?“ další ujišťovací otázka. Přestala jsem počítat, kolikátá už to je. Pátá, možná desátá? Nemám ponětí. Začínalo mi to být trochu divné, ale přesto jsem se nedokázala donutit toho nechat. Neustále jsem měla nutkání opakovat to pořád dokola. Možná to bylo tím, jak jsem byla nervózní, nebo tím, že byl tak strašně potichu. Občas jsem měla pocit, že tu vůbec není.

„Ano?“ odpověděl mi stejně, jako už několikrát předtím.

Většinou na tomhle bodě náš rozhovor skončil. Ani jeden jsme se neměli k tomu, začít konverzaci. Já měla málo odvahy a on k tomu měl zase jiné důvody, mě neznámé. Nejspíš to bylo tím, že já a Jasper jsem si byli ze všech nejvíc odcizeni. Jenže teď už jsem nedokázala mlčet. Musela jsem se ho zeptat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem trochu ostýchavě.

„Jistě.“ Odpověděl mi klidným tónem. Uvažovala jsem, jestli je opravdu v pohodě, nebo klid jen předstírá. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že druhá varianta je pravděpodobnější.

„Nevykládej si to špatně.“ Řekla jsem, než jsem došla k jádru věci. „Proč jsi tu se mnou právě ty?“ poslední slovo jsem řekla s větším důrazem. Vlastně to ani nebyl záměr, prostě to z toho tak nějak vyplynulo.

Tuhle otázku jsem si kladla celou dobu. Od chvíle, kdy jsem nasedla k němu do auta až do teď. Pořád jsem nedokázala pochopit, proč on. Byla to pro mě záhada, které jsem chtěla přijít na kloub. Nedávalo mi to smysl.

„Ostatní si mysleli, že bys potřebovala trošku klidu.“ Odpověděl.

Chvíli jsem nad jeho odpovědí přemýšlela, než jsem plně pochopila její smysl.

„Aha.“ Zamumlala jsem.

Mohlo mě to napadnout. Jeho schopnost. To proto tu byl, aby mě mohl ovládat svou schopností. Tak proto jsem tak klidná, proto nepanikařím, i když by to určitě bylo na místě, vzhledem ke všemu co se kolem mě děje. Přesto jsem naprosto v pohodě. Díky Jasperovi a jeho schopnosti.

„Kde jsou ostatní?“ položila jsem další otázku, která mě tížila.

„Většina je doma.“

„Přijdou?“

„Určitě.“

Na chvíli jsem se odmlčela. Přemýšlela jsem nad jeho odpovědí. Řekl, že je většina doma. Kde je tedy zbytek?

„Většina? A co zbytek?“

„No…“ chvíli mlčel, jako by zvažoval, co má říct a jestli to může říct. „Carlisle a Esme museli něco zařídit mimo domov.“

„Co?“

„To bych ti neměl říkat.“

„Souvisí to nějak s Aliciným viděním?“ nenechala jsem se odbýt.

Mlčel.

„Takže ano.“ Řekla jsem po chvíli, když se stále neozýval. Z domova jsem věděla, že mlčení znamená souhlas a v tomto případě to byla až příliš přesná definice.

„Ano, souvisí.“ Potvrdil.

Teď jsem mlčela pro změnu já. Nenapadalo mě, co odpovědět, co říct. Navíc jsem měla v hlavě takový zmatek, že jsem se v něm nedokázala zorientovat. Bylo to až neuvěřitelné. Dokázala jsem myslet na více věcí zároveň. Přesněji řečeno v mysli se mi střídala jedna nepříjemnost za druhou takovou rychlostí, že jsem to stěží vnímala.

Střídaly se u mě obavy ohledně nadcházející operace, zmatenost z toho, co se dělo kolem, strach o Edwarda. Všechno tohle pořád dokola. Začínala mě z toho bolet hlava. Přesto jsem to všechno vnímala s naprostým klidem. Moje emoce na nic z toho nereagovaly. Musím uznat, že jsem byla ráda, že je tu Jasper se mnou. Nevím, jak bych tohle zvládla. Bylo toho na mě příliš.

Po nějaké době jsem se odhodlala položit další otázku.

„Co Alice viděla?“ musela jsem se zeptat. Věděla, jsem, že mi nebude chtít odpovědět, ale já prostě musela.

„To ti nesmím říct.“ Řekl mi přesně to, co jsem očekávala.

„Proč?“ nehodlala jsem se tak lehce vzdát. Musela jsem se dozvědět pravdu.

„Oni si myslí, že by tě to příliš rozrušilo.“

„Oni?“ zarazila jsem se.

„Alice a zbytek mojí rodiny.“

Chvíli jsem nad jeho odpovědí přemýšlela, než jsem znovu promluvila.

„Ty s nimi nesouhlasíš?“ netušila jsem, že mám v sobě ještě nějakou naději, ale teď se ukázala. Možná, že se nakonec dozvím to, co chci.

„Výjimečně ne.“ Přitakal. „Jenže nechci Alice a ostatní zklamat, i když si myslím, že bys měla vědět pravdu.“ Řekl.

„Tak mi to řekni.“ Naděje se nedala zastavit. Ani jsem ji nechtěla zastavit. Byla jsem na nejlepší cestě.

„Já nevím.“ Řekl zdráhavě.

Polekalo mě, když jsem jeho hlas uslyšela trochu blíž. Celou dobu ke mně mluvil jako by z dálky. Nejspíš si udržoval typický dostup. Proto mě překvapilo, když se jeho hlas ozval jen kousek ode mě.

„Prosím.“ Žadonila jsem.

„Alice mě asi zabije.“

„Jaspere,“ řekla jsem najednou naléhavým tónem. Vůbec jsem netušila, kde se to ve mně vzalo, ale nehodlala jsem se tím zabývat. „Jestli se to týká Edwarda – a já jsem přesvědčená, že jo – mám právo to vědět. Ať je to cokoliv. Alice do toho nemá co mluvit. Prosím tě, řekni mi to. Musím znát pravdu.“

„Taky si to myslím.“ Souhlasil a odmlčel se. Trpělivě jsem čekala, až bude pokračovat. Jenže pokračování jsem se nedočkala. Pár vteřin po tom, co promluvil se místností rozlehlo zvonění mobilu. Tohle vyzvánění jsem neznala, takže to musel být jeho mobil.

Asi vteřinu po prvním tónu zvuk opět utichl. Nejspíš to zvedl.

„Alice?“ řekl. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Alice. Jak jen jsem na ni mohla zapomenout?

„Promiň.“ Zněla další Jasperova odpověď.

Vůbec jsem netušila, co to znamená. Nevěděla jsem, jestli se hneme někam dál a řekne mi, co chci slyšet, nebo poslechne svou rodinu a bude mlčet. I když, proč by se jí omlouval, kdyby mi to nechtěl říct?

„Bello, jde o to, že…“ řekl po chvíli ke mně.

Přestože si myslel, že bych měla vědět pravdu, dělalo mu potíže říct to nahlas. Taky to vypadalo, že už to chce mít za sebou. Buď za to mohl Alicin telefonát nebo nepříjemnost této situace. Po pravdě řečeno, v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

Nevím, jestli vycítil mé napětí nebo ostatní mé pocity, které se mi v tu chvíli střídaly tak rychle, že jsem je ani nestihla všechny zaregistrovat nebo k tomu měl jiné důvody. Naštěstí pro mě, se ale nakonec vzchopil a dopověděl to.

„Edward…“ když vyslovil jeho jméno projelo mnou zvláštní znepokojení a strach. Byla jsem nervózní a zvláštně nesvá. Najednou jsem měla strach z toho, co řekne. Na chvíli jsem ucítila nutkání ho zarazit, ale ovládla jsem se. Musela jsem to vědět a hlavně jsem to chtěla vědět. „…zabil člověka.“ Dopověděl to sotva slyšitelným hlasem.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si poskládala jednotlivá slova tak, že dávala smysl. Potom mi ještě chvíli trvalo, než jsem ten smysl pochopila a až teprve pak jsem měla čas být opravdu šokovaná.

Myslím, že tohle byla jen část toho, co jsem cítila. V tu chvíli ve mně bylo tolik emocí najednou, že se v tom nemohl ani Jasper zorientovat, natož pak já.

Byla jsem šokovaná, zmatená, vyděšená, ale hlavně jsem tomu nemohla uvěřit. Spíš jsem tomu nechtěla věřit, ale výsledek byl stejný. Vlastně ani nedokážu přesně popsat, jak mi v tu chvíli bylo. Připadala jsem si, jako by se ve mně něco změnilo, jako by ta věta pozměnila můj pohled na svět. Přesto jsem se nedokázala na Edwarda zlobit.

Proč taky. Nedokázala bych se na něj zlobit za žádných okolností, tím jsem si byla jistá. Nebylo lehké zlobit se na někoho tak dokonale dokonalého. Ať udělal cokoliv, určitě to bude mít nějaké rozumné vysvětlení a určitě to nebylo úmyslně. Musela to být nějaká nešťastná náhoda. Tohle by nikdy ze svobodné vůle neudělal.

Pomalu jsem se začínala probírat ze šoku, jakmile jsem si to všechno srovnala v hlavě a byla si jistá, že to nebyla Edwardova chyba. Prostě nemohla být. Vlastně jsem si tím nebyla jistá, spíš jsem se o tom pořád dokola přesvědčovala. Já jsem si prostě nedokázala připustit skutečnost, že by byl Edward něčeho takového schopný.

„Ahh…“ vydechla jsem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla jak se dýchá. Pořádně jsem se párkrát nadechla a vydechla. Doplnila jsem si zásoby kyslíku. V ten moment jsem dostala geniální nápad.

Začala jsem rychle hledat okraj postele. Musela jsem se odtud rychle dostat, musela jsem ho vidět. Tedy, spíš s ním mluvit. Vidění přijde na řadu později. Jednoduše jsem musela být s ním. Chtěla jsem přímo od něj slyšet, jak to bylo a proč se to stalo. Věděla jsem, že si o tom nedokážu udělat konečný obrázek, dokud to neuslyším od něj.

„Co to děláš?“ zeptal se mě Jasper trochu překvapeným hlasem. Rukama se mi bránil vstát z postele.

„Musím za ním. Musím ho vidět.“ Drmolila jsem, snažíc se nějak zbavit Jasperových rukou. Samozřejmě marně, ale nehodlala jsem se vzdát.

„To nepřipadá v úvahu.“ Začal mě tlačit zpátky do postele.

„Ne, pusť mě. Já musím za ním.“ Každým slovem se mi zesiloval hlas. Nedbala jsem na to. V tu chvíli jsem byla připravená se s ním prát, nehledě na to, jak nesmyslný by ten boj byl – pro mě.

„Bello, teď by to bylo naprosto zbytečné.“

„Nebylo.“ Stála jsem si tvrdohlavě na svém.

„Bylo.“ Oponoval mi.

Najednou mě zalila jakási otupělost. Začínalo mi to být všechno jedno. Nic mě nezajímalo. Všechno to kolem mě vířilo ve zmatených obrazech, ale já to sledovala s naprostou lhostejností. Někde v pozadí své mysli jsem věděla, že za to může Jasper, protože za dané situace tohle nebylo možné, ale vážně mi to bylo jedno.

„Co mám tedy dělat?“ zeptala jsem se mdlým hlasem. Podlehla jsem jak jeho moci, tak jeho síle. Nechala jsem se zatlačit do postele.

„Soustřeď se na operaci, potom se to všechno vyjasní.“ Odpověděl mi.

Něco mi říkalo, že bych se neměla tak lehce vzdávat. Nechtěla jsem se vzdát. Přesto jsem přikývla hlavou na znamení souhlasu. Neměla jsem dost síly, abych mu dokázala vzdorovat.

Opět mě zalila vlna otupujícího klidu. Spíše jsem si připadala, jako by mi někdo dal otupující drogu. Hodně silnou drogu. Víčka mi těžkla únavou, kolem mě se rozprostíral klid a mír a já se pomalu probadala do nevědomí. Vyrovnaná, bez jakýchkoliv starostí.

Poslední, co jsem zaslechla než jsem úplně odpadla byl známý zvonivý hlas silně lamentující někde na druhé straně místnosti.

Druhý den, když jsem se probudila, jsem už tak klidná nebyla. Nejspíš to bylo tím, že Jaspera vystřídala Alice, která mě neustále zahrnovala svým soucitem. Dělalo mi potíže, abych ji nedala najevo, jak moc je mi to nepříjemné. Nepříjemné je asi slabé slovo. Ve skutečnosti to bylo příšerné. Jenže já ji nechtěla ublížit, takže jsem ji nechala mluvit. Po pravdě jsem ji asi po pěti minutách přestala poslouchat. Měla jsem dost věcí k přemýšlení.

Můj mozek byl tak zaměstnán Edwardem, že jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem nervózní z nadcházející operace, která se blížila nezastavitelnou rychlostí, dokud nepřišla sestra s doktorem. Nevolnost nebyla jediným příznakem mé nervozity. Vlastně mi bylo celkově na nic. Dokonce jsem asi minutu uvažovala nad tím, že uteču. To by mi ale nejspíš bylo k ničemu. Zaprvé, Alice by mě zastavila dřív, než bych se vůbec stihla rozhodnout a zadruhé, nejspíš bych vrazila do první překážky, která by mi stála v cestě.

Takže jsem se poslušně nechala uspat a vynervovaně čekala než injekce začne působit. V tu chvíli jsem se cítila nějak podobně jako včera večer, když mě Jasper zavalil otupující vlnou klidu. Úplně mi to znemožnilo přemýšlet, aspoň něco pozitivního.

Poslední věc, co jsem slyšela byl Alicin a mámin hlas, než mě odvezli na operační sál a mě se zmocnila nicota…

Shrnutí

Vysvětlení

Omlouvám se všem svým čtenářům, že jste na tenhle dílek museli čekat tak dlouho. Dále se chci omluvit taky za to, že to takhle nejspíš bude pokračovat.

V posledních dvou týdnech se můj život od základu změnil. Objevilo se něco, co je pro mě teď důležitější než Twilight, který pro mě před měsícem znamenal celý život. Nebudu tu popisovat, co je to za změnu. Zaprvé vás tím nechci unudit k smrti a zadruhé to nedokážu pořádně popsat.

Takže, proč to tu vůbec píšu. Jeden z důvodů je ten, abych vás upozornila a připravila na to, že díly teď budou přidávány hodně zřídka. Za tohle se vám moc, moc, moc omlouvám a žádám vás o pochopení. Ten druhý důvod je ten, že vás chci ujistit, že tuhle povídku rozhodně hodlám dopsat, to je jediná jistota, kterou vám můžu dát. Jenže co bude po tom, až to dopíšu tak to opravdu netuším, ale podle toho, jak se věci mají teď bych řekla, že žádnou další povídku na téma Twilight psát nebudu. Možná se stane něco, co můj názor změní, ale zatím to tak nevypadá.

Jestli jste došli až sem, tak vám děkuji, že jste přežili moje žvatlání a ještě jednou se vám omlouvám. Snad mě pochopíte...

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 29. Čekání: