Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 28. Damon

24.10.2009 (17:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1913×

Edward:

„Potřebuji tvojí pomoc.“ Řekl jsem do telefonu, i když jsem si nebyl jistý jestli dělám dobře. Jenže lepší řešení mě v této chvíli nenapadlo.

„Nepovídej.“ Ozvalo se na druhé straně telefonu. „Edward Cullen potřebuje mojí pomoc.“ jízlivě se zasmál. Pomalu mě utvrzoval v přesvědčení, že to není dobré. Jenže co jsem mohl dělat? Nebylo tu víc možností, když jsem udělal to, co jsem udělal.

„Nechceš si ty jedovaté poznámky nechat pro sebe.“ Odsekl jsem mu. Na chvíli jsem zaváhal a nakonec dodal. „Vážně tě potřebuji.“ Povzdechl jsem si. Bylo mi nepříjemné, žádat ho o laskavost vzhledem k tomu, co všechno jsme kvůli němu museli protrpět.

„No tak, nech mě si to pořádně užít. To se nestává každý den.“ Pokračoval ve svém jízlivém tónu.

To je přesně to, co jsem nechtěl, ale taky přesně to, co jsem očekával. Že si to bude užívat. Typický Damon.

„Můžeš se toho dosyta nabažit kolik chceš, já po tobě chci jen jednu službu. Prosím.“ Nedokážu popsat, jak to pro mě bylo ponižující. Jak mě tohle vůbec mohlo napadnout? To je snad za trest. Přesně. Tohle je můj trest za všechno, co jsem napáchal. Patří mi to.

„To si piš, že se toho nabažím.“ Na chvíli se odmlčel. „Co po mě chceš?“

„Nemůžeš přijet do našeho starého domu, do Forks? Bude to na delší povídání.“

„Forks? Počkej, vy jste tu haldu popela poskládali zase do hromady? To muselo dát ale práce.“ Posměvačně se zasmál.

Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné, že mi připomínal tu neblahou událost. Tenkrát jsem mohl přijít o část své rodiny. A to jen kvůli němu.

Moment. Proč já ho vůbec žádám o pomoc? Vždyť nikdy neudělal nic dobrého. Vždy všem jen ubližoval a každý, kdo ještě dýchá má veliké štěstí. Tak proč tu ze sebe dělám vola?

Asi proto, že se mi bude náramně hodit jeho schopnost. K čertu s tím. Proč jen já musím být takový idiot? Kdybych všechno nepodělal nemusel jsem se tu před ním ponižovat. Tohle si vážně zasloužím.

„Doufám, žes tam neusnul.“ Jeho nejapná poznámka mě vytrhla z přemýšlení.

„Ne.“ Odpověděl jsem mu na obě otázky. „Postavili jsme nový. Tak můžeš přijet?“ mluvil jsem skrze zaťaté zuby.

„Dej mi hodinu.“ Řekl a zavěsil. Byl jsem rád, že s ním už nemusím déle mluvit. Stačilo, že ho budu muset žádat o laskavost.

Bloumal jsem domem z místnosti do místnosti, sem a tam a stále nenacházel nic, co by mě dokázalo rozptýlit. Co by mě na chvíli zachránilo před mými myšlenkami a vzpomínkami. I když jsem poprvé za nevím jak dlouhou dobu nemyslel na Bellu. Poprvé mou mysl zaměstnávaly jiné věci. Ne však o nic příjemnější.

Byla to dávná minulost, v které jsem se nechtěl šťourat. Už jen to, že jsem se odhodlal mu zavolat mě stálo velké úsilí, vezmu-li v potaz všechno to, co nám provedl. Jak mě vlastně napadlo požádat o pomoct toho nejhoršího upíra na světě?

Jakmile jsem se dostatečně vzpamatoval z šoku a z nechuti, po tom co jsem provedl tu strašnou věc, dolehla na mě ta pravá tíha toho, co jsem udělal. Uvědomil jsem si, že jsem tím všechny zklamal. Nejvíc sám sebe. Taky mi došlo, že Alice určitě ví, co se stalo a nejspíš si to nenechá pro sebe. Doufám, že bude mít alespoň dost rozumu a neřekne to Belle.

Ať tak či tak, všichni členové mé rodiny to už nejspíš vědí a je jen otázka času, než se tu objeví. Vlastně mě udivuje, že tu ještě nejsou. Proto musím jednat rychle.

Teď jsem si jistější, než kdy dřív, že musím Bellu za každou cenu udržet co nejdál od sebe, ať mě to stojí co chce. Hlavní je, že ona bude v bezpečí. Taky mě napadlo, že by bylo nejlepší, kdyby na mě úplně zapomněla. Potom by už bylo všechno tak, jak má být.

A přesně v tuhle chvíli mě napadlo zavolat Damonovi. Upírovi, kterému jsem slíbil, že ho vlastnoručně zabiji, jestli ještě jednou překročí práh našeho domu. Tomu nejhoršímu vyvrhelovi pekel, který je typickým příkladem upíra, jako chodící pohromy.

Jenže Damon má jednu užitečnou schopnost, kterou teď budu potřebovat. Dokáže člověku ovládat myšlenky. Umí je vymazat, přeměnit, vytvořit úplně nové, prostě dokáže s lidmi manipulovat, jak se mu zachce. Jedinou vadou na jeho schopnosti – i když většina  upíru by to spíše považovala za klad – je fakt, že jeho schopnost působí pouze na lidi, ne na upíry. Upíři jsou proti tomu imunní. Naštěstí. Naneštěstí nám dokáže otravovat život jinými způsoby, ale tím bych se teď raději nezabýval.

Bloumal jsem dál z místnosti do místnosti, bez cíle, bez jakékoliv chuti něco dělat. Nevědomky jsem došel do horního patra. Zarazil jsem se s rukou na klice pokoje, kde spal Dominik. Pomalu se mi vracelo vědomí a já uvažoval, jestli mám vstoupit nebo ne. Nejspíš bude ještě spát, soudě podle hlasitého chrápání, které se z tama ozývalo. Tak jaký bude tahle návštěva mít smysl. Nakonec jsem usoudil, že je to stejně jedno a vstoupil jsem.

Dominik ležel ve stejné pozici, v jaké jsem ho zanechal. Pozoroval jsem jeho uvolněné tělo. Jeho tvář byla hladká, nesužovaly ji starosti, jako tu mou. Záviděl jsem mu jeho pohodu a klid. Tak jsem si přál, abych mohl na chvíli vypadnout od všech starostí, prostě na všechno zapomenout.

V tuhle chvíli jsem se zarazil a nejradši bych si nakopal. Není to tak dávno, co jsem přesně tohle udělal a nedopadlo to zrovna nejlíp.

Jak jen jsem nad tím mohl znovu uvažovat? Jako kdybych se dost nepoučil z toho, co se stalo posledně.

Už žádné utíkání od reality, už žádná volnost. Jen trpké odolávání realitě. Už nikdy nesmím dopustit, aby se to opakovalo.

Neslyšně, přesto rychle jsem vystřelil z Dominikova pokoje. Po pár krocích, jsem se zarazil. Doslova jsem přimrzl na místě, jako kdybych si právě na něco vzpomněl. Chvíli jsem uvažoval, co mě donutilo zastavit, než mi to došlo. Udělal jsem asi dva kroky vzad a spatřil to.

Byly  to dvě krvavě rudé oči. Hleděly na mě trochu udiveně, přesto v nich bylo cosi nebezpečného, něco, co nevěstilo nic dobrého. Šel jsem blíž, abych si je mohl prohlédnout zblízka. Oči se na mě dál upřeně dívaly. Zkoumaly mě, stejně, jako jsem já zkoumal je.

Pomalu jsem začal rozpoznávat, k čemu ty oči patří. Okolo nich se začal rýsovat obličej, známý obličej. Můj obličej.

Odskočil jsem od zrcadla až jsem tvrdě narazil do zdi. Cítil jsem, jak se pár úlomků sesypalo dolů, ale nevšímal jsem si toho. Dál jsem zíral do zrcadla na ty dvě oči, které patřily mě.

Naprosto mě to ochromilo. Samozřejmě jsem o tomhle někde v podvědomí věděl. Věděl jsem, jak vypadají oči upírů, kteří se živí lidskou krví a věděl jsem, že tak budou vypadat i mé oči. Přesto mě to překvapilo. Už je to strašně dávno, co jsem naposledy pil lidskou krev. Prostě mě to zaskočilo. Vidět na vlastní oči důkaz toho, co jsem provedl. Vědět, že se toho teď na nějakou dobu nezbavím. Uvědomit si, jak je všechno to, co jsem udělal závažné.

„Edwarde.“ Nepodíval jsem se za zvukem toho bolestně známého hlasu. Raději jsem sklonil hlavu, jak mi její hlas uštědřil poslední ránu, která mě dostala na lopatky.

„Běž pryč.“ Nechtěl jsem na ni být hrubý, ale taky jsem nechtěl, aby mě takhle viděla.

„Edwarde, to bude dobré.“ Zašeptala. Uvažoval jsem, jestli si uvědomovala, jak má zmatené myšlenky. Jestli ji vůbec došlo, že vím, o čem právě přemýšlí, i když to vypadalo, že je jí to úplně jedno. Ze všech stran na mě doléhaly její nevyřčené prosby a nářek.

„Nic nebude dobré, Esme.“ Řekl jsem důrazně a upřel na ní své oči, jako důkaz svých slov. Viděl jsem a slyšel to překvapení, podobné tomu, co jsem před chvíli cítil já.

„To neříkej.“ Vzlykala. „Tohle nic neznamená. Během měsíce se to spraví.“

„O to tu ale vůbec nejde.“ Odsekl jsem. „Jde o to, co jsem udělal, jde o to, že jsem se přestal ovládat a zabil jsem.“ Při slově zabil sebou polekaně škubla a začala zuřivě vrtět hlavou. „Já už se k ní prostě nemůžu vrátit a ani vy byste se mnou neměli být.“

„Edwarde.“ Zašeptala na odpor. „Ona tě potřebuje. Kdybys jen věděl, co kvůli tobě dělá a co chce udělat, jen proto, aby tě dostala zpátky. Miluje tě.“

Poslední dvě slova mi projela srdcem, jako rozžhavený kov. Zaplavil mě pocit štěstí nad tím, že mě přes to všechno má stále ráda, ale také se dostavil pocit bolesti. Bolelo mě, že ji stále ubližuji. Jestli mě ještě stále miluje, bude jí všechno bolet dvojnásobně. Tohle zjištění mě utvrdilo v mém rozhodnutí. požádat o pomoc Damona. Musí na mě zapomenout, musí začít žít nový, spokojený život beze mě.

„Co chce udělat?“ když jsem dostal své emoce pod kontrolu, vzpomněl jsem si, co mě zarazilo na tom, co říkala Esme.

Esme na mě upřela takové ty oči, kterýma se na vás dívá člověk, který řekl něco, co neměl. Ruka ji vyletěla ke rtům a znovu začala vrtět hlavou. Nemusela mi nic říkat, její myšlenky to udělaly za ní, i když se je přede mnou snažila zakrýt, když si uvědomila svou chybu.

Začal se mě zmocňovat zvláštní pocit. Byla to směsice zloby a něčeho podobného pýše? Samolibé radosti? Mohl jsem na ni být pyšný, když chtěla udělat takovou hloupost? A jak ji to vůbec mohl Carlisle slíbit?

Teď už jsem cítil jenom vztek.

„Jak… proč… to snad…“ nebyl jsem schopný dát dohromady jedinou větu.

„Uklidni se.“ Před Esme se objevil Carlisle.

„Jak jsi ji to mohl slíbit?“ vypálil jsem na něj.

„Neměl jsem na vybranou.“ Hájil se. „Stejně jsem to nikdy nechtěl udělat.“ dodal

„Css.“ Odfrkl jsem si. Bylo to spíš jen vzdorovité gesto, ne projev nedůvěry. Bylo mi nad slunce jasné, že mluví pravdu, to jsem ani nemusel umět číst myšlenky.

„Esme má pravdu.“ Řekl po chvíli klidnějším hlasem. „Bella tě potřebuje. Nezáleží na tom, cos udělal.“

„Právě, že na tom záleží.“ Odsekl jsem. Nejradši bych se někam vypařil. Nevěděl jsem, jak dlouho jim ještě dokážu vzdorovat. Touha vrátit se k Belle byla nebezpečně silná a oni ji svými argumenty jenom podporovali. Nesmím podlehnout. Nesmím. „Jak se k ni teď můžu vrátit?“ zeptal jsem se.

„Ona o ničem neví.“

Tímhle mi akorát potvrdil to, v co jsem celou dobu tajně doufal. Na věci to ale nic neměnilo.

„To je jedno.“

„Ne, není…“

„Přestože nic neví,“ přerušil jsem ho, „nemůžu se k ni vrátit. Nedívej se na mě takhle. Jak bych se ji mohl po tom všem podívat do očí? Nedokázal bych ji celý život lhát. Ona si zaslouží někoho lepšího.“

Místností se rozlehlo tleskání. Všichni tři jsem se otočili za tím zvukem. Všichni tři jsem během vteřiny zjistili, kdo to tleská.

Damon.

„To bylo… působivé.“ Protáhl Damon vysměvačným tónem.

„Co ten tu dělá.“ Procedil Carlisle skrze zaťaté zuby.

„Ale no tak, nač ta kousavost. Pro dnešek mám pozvánku.“ Řekl a podíval se na mě. Carlisle i Esme jeho pohled následovali. Dívali se na mě jako na blázna. Po pravdě, jsem si tak připadal.

„Potřebuji ho.“ Vysvětlil jsem jim.

„Úplně chápu vaše rozčarování.“ Ujal se slova Damon. „Kdybyste věděli jak jsem se cítil já, když mi zavolal. Takové překvapení. Edward Cullen potřebuje mě.“

„Řekni, že to není pravda.“ Ozvala se Esme.

„Bohužel je.“

„Jak…“ začala, ale nenechal jsem ji to dopovědět.

„Co jsem měl asi dělat? Byl jsem zoufalý. Potřebuji Bellu před sebou ochránit. Já ho vážně potřebuji.“

Navzájem jsme si zírali do očí. Viděl jsem v nich nesouhlas a nedůvěru. Všechno to, co jsem cítil sám, ale to, co jsem musel potlačit. Nemohla pochopit, jak se cítím, nemohla pochopit, proč to dělám, ale já neměl na výběr.

„Nechtěl by mě někdo zasvětit?“ promluvil Damon do ticha.

Odtrhl jsem oči od Esme a zadíval se na něj. Ležérně se opíral o zeď a v očích mu hrálo pobavení. Prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Páni, Edwarde, co se ti to stalo? Vypadá to, že jsi měl vydatnou večeři.“ Sám se jízlivě zasmál svému „vtipu“. Nekomentoval jsem to, vůbec mě to nezajímalo. I ostatní to přešli bez povšimnutí.

„Teda s vámi je ale sranda.“ Pronesl sarkasticky.

„Co bys čekal.“ Odsekl mu Carlisle. Chytil Esme kolem pasu a vydal se s ní do salonu. Mlčky jsem je následoval, stejně jako Damon.

Nebylo příjemné mít ho po boku. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet a to nemluvím o tom, co na mě křičely myšlenky všech zúčastněných. Bylo mi z toho zle. Esme a Carlisle byli nesouhlasní na rozdíl od Damona, který se náramně bavil. Nemůžu říct, co bylo horší, ale ani jedno nebylo příjemné.

Na chvíli jsem zalitoval svého ukvapeného jednání a nejradši bych ho odvolal. Jenže pak jsem si vzpomněl na Bellu a na všechno to, co jsem udělal. Bylo mi jasné, že tohle je jediné možné řešení. Jestli ji chci uchránit, bude na mě muset zapomenout a začít žít nový život s Dominikem.

Všemožně jsem se snažil potlačit bolest, kterou mi tyhle úvahy vyvolávaly. Bylo jasné, že ať udělám pro Bellino dobro cokoliv, mě to nic dobrého nepřinese. Já budu trpět. Jenže nic jiného si vlastně ani nezasloužím. Důležitá je Bella. Proto se teď musím sebrat a dokončit, co jsem začal.

Zastavili jsme uprostřed salonu.

„Carlisle, myslím, že byste měli jet domů.“ Řekl jsem.

Chvíli si mě měřil pohledem, potom se podíval na Damona a zpátky na mě. Jako by mi dával pohledem najevo, že to není moc dobrý nápad. Vlastně o tom nevypovídal jenom jeho pohled, ale především jeho myšlenky. Zmítal se mezi touhou co nejrychleji odejít a strachem o mě, který mi připadal směšný.

„Nechci tě s ním nechat samotného. Víš, co dokáže.“ Pomyslel si.

„To bude v pořádku. Běžte.“ Ujistil jsem ho.

„Ale…“

„Carlisle.“ Můj hlas nabral prosebný podtón.

„Dobře.“ Souhlasil. Byl jsem rád, že touha zmizet je trochu silnější. Otočil se a vedl Esme k východu.

„Dávej na sebe pozor.“ Pomyslela si Esme a naposledy se na mě podívala, než za ní zapadly dveře.

Slyšel jsem, jak nasedají do auta, startují a odjíždějí pryč. Zauvažoval jsem, jestli je ještě někdy uvidím. Neměl jsem zatím žádný plán ohledně toho, co budu dělat až tohle dokončím, ale v jednom jsem měl jasno. Domů se nevrátím.

Ticho v místnosti začínalo být značně nepříjemné. Podíval jsem se na Damona.

„Takže, nechceš mi vysvětlit, jakože jsi změnil jídelníček? Jeleni ti přestali chutnat?“ dobíral si mě.

„Nesnaž se mě vyprovokovat, stejně se ti to nepovede.“

„Škoda.“ Povzdechl si. „Tak tedy přejdeme rovnou k věci.“ Podíval se mi zpříma do očí. Pobavení z nich rázem zmizelo. Nedokázal jsem přesně určit, co se v nich objevilo, ale rozhodně nic dobrého. „Řekni mi, co potřebuješ, ale nepočítej s tím, že to bude zadarmo. Milodary nerozdávám.“

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 28. Damon: