Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 20. Nečekané

22.09.2009 (13:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2450×

Edward:

„Konečně jedu domů.“ Radovala se Bella, jakmile jsme vyjeli. Nedivil jsem se ji. Strávit dva měsíce zavřený v nemocnici není nic příjemného.

„Nebude se ti po tom malém pokojíčku, kde tě drželi zavřenou stýskat?“ utahoval jsem si z ní.

„Ani nápad.“ Zasmála se.

Byla pravda, že v poslední době už začínala být kapánek netrpělivá. Celou dobu to snášela poměrně dobře až na poslední týden. Neustále přemlouvala Carlislea i mě, aby ji dnes pustili domů. Jelikož měla všechny výsledky relativně v pořádku nebyl důvod ji tam déle nechávat, i když na Carlisleovi bylo vidět, že by si ji tam rád ještě chvíli nechal.

„Jak to Carlisle myslel s tou operací?“ zeptala se mě po chvíli Bella a přerušila tím moje myšlenkové pochody.

„No, existuje operace očí, která by ti mohla pomoct.“

„To bych pak zase viděla?“ neskrývala svou naději nad tou vyhlídkou. Ale mě to dělalo starosti. Nechtěl jsem, aby se nechala strhnout planou nadějí a pak by z toho nic nebylo.

„Je to možné.“ Připustil jsem. „Ale šance je velmi malá.“

„Ale nějaká je.“ Nenechala se odbýt.

„Bello.“ Povzdychl jsem si. „Nechci, abys na to moc spoléhala.“

„Edwarde, o mě nemusíš mít starosti.“ Přesně věděla na co narážím. „Jen jsem chtěla vědět víc, abych si to mohla promyslet.“

„Fajn.“ Víc jsem na to neřekl. Nemělo cenu ji cokoliv rozmlouvat. Měla svou hlavu. „Mimochodem.“ Vzpomněl jsem si, nad čím jsem předtím přemýšlel. „Proč jsi trvala na tom, aby tě pustili zrovna dnes, když Charlie s Renée odjíždějí pryč?“

„No…“ do tváří se ji nalila krev. Trochu mě to zmátlo. Proč se červenala? „Už jsem to tam prostě nemohla dál vydržet.“ Vyhrkla, ale červeň z tváří ji nezmizela.

Podezřívavě jsem si ji prohlédl. Nemluvila pravdu. Něco přede mnou tajila. „Vážně?“ dobíral jsem si ji.

„Vážně.“

„Tak proč se červenáš?“ místo odpovědi sklopila hlavu. I přesto jsem viděl, že ji tváře zčervenaly ještě víc. „Bello, co mi tajíš?“

„Já…vysvětlím ti to doma.“

„Dobře.“ Rezignoval jsem. Byl jsem si jistý, že bych to z ní stejně nedostal. Ale ten pocit, že něco nevím, byl nepříjemný. Chtěl jsem vědět co přede mnou skrývá. Proč měla tajemství?

V tom se ozvalo moje špatné svědomí. Vždyť já ji taky něco tajím, takže ona na to má plné právo. Jestli mi to pak doopravdy vysvětlí, budu ji muset co nejdříve povědět pravdu.

„Jsme doma.“ Hlásil jsem, když jsem zajížděl na příjezdovou cestu k jejich domu. U vchodových dveří nás čekali její rodiče.

Pomohl jsem ji vystoupit z auta a opatrně ji dovedl k Charliemu a Renée. Oba měli na tváři šťastný úsměv a Renée dokonce slzy dojetí. Všichni tři se vřele uvítali.

„Nikam nejedeme.“ Pronesla plačící Renée. „Nemůžeme ji nechat samotnou.“

„Ne, ne, mami. Já nebudu sama.“ Ujišťovala ji rychle Bella. Teď už mi bylo jasné, že něco chystá. Proč by jinak chtěla dostat rodiče z domu? Trochu jsem se začínal bát, i když to bylo naprosto absurdní.

„Já se o ni postarám.“ Vložil jsem se do toho. Ať už měla za lubem cokoliv nedozvím se to, pokud tu Charlie s Renée zůstanou. A já to chtěl vědět. Cloumala mnou zvědavost.

„Nemůžeme to teď zrušit.“ Přidal se Charlie na naší stranu. Takže Renée nezbylo nic jiného, než se podrobit. Naštěstí touha jet byla téměř stejně velká jako touha zůstat. Takže ji stačilo ujisti, že bude Bella v pořádku a nevadilo ji, že ji tu nechává.

Pomalu jsem Bellu dovedl k domu, zatímco Renée s Charliem se šli nachystat na cestu. Ve dveřích se zastavila. Chytla mě za ruce, které jsem měl položené kolem jejího pasu a donutila mě ji pustit.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Musím být samostatná.“

„Ale…“ chtěl jsem začít protestovat, ale nepustila mě ke slovu.

„Znáš snad lepší místo, kde trénovat, než právě doma?“

Rezignovaně jsem si povzdechl. Měla pravdu a já to nemohl popřít. Udělal jsem krok dozadu, aby měla prostor, ale pořád jsem ji ostražitě sledoval, připraven ji pomoct, kdyby měla potíže.

Rukou nahmatala stěnu. Klouzala po povrchu stěny a pomalu se posunovala vpřed. Pořád jsem se držel těsně u ní, připraven ji kdykoliv zachytit, kdyby padala.

Pomalu jsme se dostali na konec chodby, takže i na konec její oporné zdi. Stáli jsme na prahu obývacího pokoje. Zastavila se nepouštěje ruku ze stěny. Bylo tu hrobové ticho, přerušované jen naším dýcháním a tlukotem jejího srdce. Viděl jsem, že váhá.

„Bello.“ Udělal jsem krok směrem k ní.

„Zůstaň tam kde jsi.“ Zarazila mě. „Já to zvládnu.“

„Bello.“ Odporoval jsem ustaraně.

„Edwarde, prosím.“ Žadonila.

Povzdechl jsem si a udělal krok zpět.

Ještě chvíli váhala a pak se pustila zdi. Opatrně se přesouvala dál. Rukama prozkoumávala okolí. Šlo ji to výborně.

Rukou narazila na opěradlo křesla. Jezdila po něm sem a tam.

„Křeslo?“ zeptala se.

„Jo.“ Odpověděl jsem a pousmál se. Její píle byla neuvěřitelná.

„Jsme v obýváku.“ Mumlala si pro sebe. „Křeslo stojí kousek od vchodu z chodby takže…“ na chvíli se odmlčela. Otočila se směrem doprava. „Támhle je schodiště?“ zeptala se a rukou ukázala na prostor před sebou.

Žasl jsem nad její schopností orientace. Opravdu stála pár metrů od schodiště. „Ano.“ Odpověděl jsem.

Na tváři se ji vykouzlil úsměv. Byla potěšena vlastním úspěchem, ale stále nespěchala. Pomalu vykročila ke schodišti, ruce roztažené před sebou. Následoval jsem ji.

Levou rukou narazila na zábradlí. Chvíli ho zkoumala a pak se ho pevně chytla oběma rukama. Začala pomalu posouvat nohu dopředu, dokud nenarazila na první schod. S ještě větším úsměvem na něj tu nohu položila a druhou k ni přisunula.

Takhle to pokračovalo dál, dokud se zdárně nedostala nahoru. Sledoval jsem ji s úsměvem na rtech a samozřejmě dával pozor, aby se ji něco nestalo. Ale mé ochrany nebylo třeba. Byla velmi opatrná.

„Jsi šikulka.“ Pochválil jsem ji. „Ale pro dnešek už bylo dost tréninku.“ Zasmál jsem se a vyzvedl ji do náruče. Vypískla leknutím a já se znovu zasmál.

„Chtěla jsem jenom dojít do pokoje.“

„Někdy příště.“ Zašeptal jsem a umlčel jí svými rty.

V polibku jsem ji donesl do pokoje a tam ji položil na postel. Přisedl jsem si vedle ni aniž bych odtrhl rty od jejích. Pak jsem si ale na něco vzpomněl a odtáhl se od ni.

„Cos mi to chtěla vysvětlit?“

Do tváří se ji vrátila červená barva. „Až naši odjedou.“ Zašeptala se skloněnou hlavou.

Teď jsem byl vážně zmatený. Marně jsem si lámal hlavu, co to mohlo být. Co chtěla dělat, když u toho nesměli být rodiče?

Napadlo mě co, ale… Ne. Bella taková nebyla. To…to by ji nebylo podobné. Určitě v tom je něco jiného. Budu to muset ještě chvíli vydržet, abych se dozvěděl co. Tu hloupost co mě napadla, jsem zavrhl a odmítal si to připustit.

Asi po hodině jsem snesl Bellu dolů, aby se mohla rozloučit s rodiči. Renée měla opět starosti, že ji tu nechává, ale když viděla, jak láskyplně se k Belle chovám a kolik pozornosti ji věnuji, starosti byly ty tam.

Když byli Charlie s Renée pryč skočila mi Bella dobrovolně do náruče a nechala se odnést zpátky do pokoje. Tohle bylo podezřelé. Neměla ráda, když se pro ní dělalo víc než bylo nutné. Ale mě se to líbilo, tak jsem to nechal plavat.

Posadil jsem se na její postel a usadil si ji na klíně. Stulila se mi do náruče. Nic neříkala. Jen její srdce tlouklo trochu rychleji než bylo normální.

„Tak už mi prozradíš to tajemství?“ zašeptal jsem ji do ucha. Nepatrně se zachvěla a trošku se ode mě oddálila.

„Myslím, že bude lepší, když ti to ukážu.“ Zašeptala.

Jestli jsem byl předtím zmatený nebylo to nic oproti tomu, jak jsem se cítil teď. Byl jsem naprosto mimo. Instinkty se mi bouřily a řvaly na mě, že něco není v pořádku, že bych u ni neměl být tak blízko. Jenže zvědavost byla silnější než instinkty a touha být s ní ještě větší.

Její rty se mi přitiskly na krk. Polibky se posunovala směrem nahoru, dokud nenarazila na mé rty. Začala mě naléhavě a vášnivě líbat a já ji polibky oplácel se stejnou vášní. Celé mé tělo pohltily plameny vášně a já se cítil silnější než kdy dřív.

Teď už určitě nebylo něco v pořádku, ale nebyl jsem schopný se od ni odtrhnout. Nebyl jsem schopný si udržet zdravý rozum. Ten maličký kousíček, který mi zůstal na mě křičel, ať toho okamžitě nechám, ale ta větší část to ignorovala. Nechtěl jsem přestat.

Její ruce mi klouzaly po hrudi nahoru a dolů. Začala mi vyhrnovat tričko a já se z něj nechal dobrovolně vyvléct. Přimáčkl jsem si ji víc k hrudi a svalil se na záda, rty neustále přimknuté k jejím. Začal jsem ji rozepínat knoflíčky na halence.

Nevěděl jsem, proč to dělám. Bylo mi jasné, že to je špatně. Tohle bychom neměli dělat. Měl bych to zarazit. Jenže já nechtěl přestat. Nemohl jsem. Nedokázal jsem přesvědčit sám sebe, že to je špatné.

Svlékl jsem ji rozepnutou halenku a přetočil se na ni. Rty jsem ji klouzal po krku, klíční kosti, přes ňadra až na břicho. Zasypával jsem ji polibky. Hlasitě vzdychla rozkoší. Přesunul jsem se zpátky k jejím rtům. Rukama sklouzla po mé hrudi k mým kalhotám. Rozepnula mi přezku pásku a knoflík kalhot.

To mě rozpálilo. Vzdychl jsem mezi vášnivými polibky a ještě více přidal na intenzitě. Rukou jsem ji hladil po břiše, bocích, stehně. Znovu vzdychla. Odtáhl jsem se od ni, abych ji mohl stáhnout kalhoty. Odhodil jsem je do rohu místnosti a vrátil se k jejím rtům. Její nohu jsem si omotal kolem svého boku.

V tu chvíli jsem chtěl jen jediné. Ji. Miloval jsem ji a chtěl jsem ji to dokázat. Ale musel jsem udělat něco jiného. Nevěděl jsem, kdy přesně se mi vrátil zdravý rozum, ale najednou jsem stál na druhé straně místnosti.

Díval jsem se na Bellu, jak zmateně leží na posteli a divoce oddychuje. I já měl zrychlený dech. Proklínal jsem sám sebe, že jsem to nechal zajít tak daleko, že jsem se nechal unést vlastní touhou.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 20. Nečekané: