Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 17. Tma

19.09.2009 (17:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2101×

Bella:

První co jsem cítila, byla strašná bolest hlavy. Jak jsem postupně nabývala vědomi, zjistila jsem, že hlava není to jediné, co mě bolí. Bolelo mě celé tělo.

Ležela jsem se zavřenýma očima a snažila se ignorovat bolest v hrudi při dýchání. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Pamatovala jsem si jízdu po dálnici a pak ty oslepující světla a pak… Pak jsem se musela ocitnout tady. Kde to vlastně jsem?

Teprve teď jsem si uvědomila pípavý zvuk někde nade mnou. Chvíli mi trvalo než si můj zpomalený mozek dal dohromady ten pípavý zvuk s neuvěřitelnou bolestí. Byla jsem v nemocnici.

Otevřela jsem oči, abych si potvrdila svou domněnku. Jenže v pokoji byla taková tma, že nebylo nic vidět. Zamrkala jsem v domnění, že ta tma zmizí, ale nezmizela. Nejspíš je večer a jsou dobře zakryté okna, když sem nepronikne ani měsíční svit.

„Aah.“ Zasténala jsem, když mě další nádech příliš hodně zabolel.

Odkudsi se ozval šustivý zvuk, jako by někdo vstával. Podívala jsem se tím směrem, ale byla moc hustá tma na to, abych viděla, kdo to je.

„Bello?“ zašeptal známý melodický hlas.

„Edwarde.“ Vydechla jsem. Ten hlas bych poznala vždycky. „Co se stalo? Kde to jsem?“ otázky se mi draly na jazyk jako divé.

„Bello, klid. Jsi v nemocnici. Měla jsi autonehodu.“ Vysvětlil mi situaci.

„Ach ne, co auto?“ zeptala jsem se vyděšeně.

Slyšela jsem, jak se Edward tiše zasmál, ale hned se zase uklidnil. „Auto je bohužel na šrot. Je mi to líto.“

Ucítila jsem na tváři jeho ruku. Hladil mě a utišoval. Bylo mi líto ztráty mého věrného autíčka, ale hlavní bylo, že jsem živá. Aspoň budu mít důvod, postavit si nové auto. Ale teď mi na autě pramálo záleželo.

Edward tu byl se mnou. Pod jeho dotekem jsem zapomněla i na bolesti. S ním bylo všechno lehčí. Zatracená tma. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem pohlédnout do jeho zlatých očí. Prohlédnout si jeho dokonalé rysy.

„Proč je tu taková tma? Rozsviť prosím světlo.“ Zaprosila jsem.

Zarazil se uprostřed pohybu a jeho ruka zmizela z mé tváře.

Čekala jsem, že mě každou chvíli oslepí světlo zářivek, ale ono nic. Ani jsem neslyšela kroky, že by šel k vypínači. Prostě nic. Uvažovala jsem, jestli tam ještě pořád je.

„Edwarde?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jsem tady.“ Ozval se zlomeně.

Jeho tón mě vystrašil, ale taky zmátl. Vždyť se přece nic nestalo. Jen jsem chtěla, aby rozsvítil. Tak proč najednou ten bolestný tón?

„Proč nerozsvítíš?“

„Bello.“ Hlesl sotva slyšitelně stále bolestným hlasem.

Jestli jsem byla předtím vystrašená a zmatená, nebylo to nic proti tomu co jsem cítila teď. Byla jsem úplně mimo a totálně vyděšená. Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika. Co se děje? Co mi neřekl?

„Edwarde…“ začala jsem, ale okamžitě přestala. Musela jsem se znovu nadechnout, abych byla schopná pokračovat. „Edwarde, co se děje?“

„Bello, ty…“ hlas se mu zlomil. Trpělivě jsem čekala dokud nebude pokračovat. Snažila jsem se uklidnit. Dostala jsem strach z toho co mi má říct. „Ty…ty…“ zkusil to ještě jednou. Zase neúspěšně.

„Tak co se děje?“ začala jsem se třást a po tváři mi stekla slza. Proč mi to dělá? Proč mě takhle mučí? Nemůže mi jednoduše říct co se děje a přestat mě děsit?

„Ty…“ začal potřetí jenže tentokrát ho vyrušil nějaký zvuk.

Otevřely se dveře a někdo vstoupil, poté zase dveře zavřel. Zadoufala jsem, že dotyčného napadne rozsvítit světlo, ale ani on to neudělal.

„Kdo je to?“ zeptala jsem zmateně.

„To jsem já, Carlisle.“ Ozval se další známý hlas. Vydechla jsem úlevou. Carlisle mi určitě poví co se děje. Je to přece jenom doktor. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ zeptal se mě.

„Ne.“ Řekla jsem, ale pak si uvědomila, že je to lež. „No, trošku mě bolí hlava.“ Chvíli jsem zaváhala. „Taky trošku ruka.“ Dodala jsem. Povzdychla jsem si a řekla mu pravdu. „Vlastně mě bolí celé tělo, ale to je teď jedno.“ Odmlčela jsem se. „Co se děje?“

Následovala chvíle ticha, kterou přerušovalo jen to vlezlé pípání a naše oddychování.

„Bello, máš pár poranění na hlavě a…“ i jeho hlas se zlomil. Měla jsem pocit, že z toho asi zešílím.

„Carlisle, vynechej tu slavnostní řeč a řekni mi sakra co se děje.“ Strach na chvíli vystřídal vztek.

„Bello.“ Slyšela jsem, jak se hlasitě nadechl a pak vydechl. „Oslepla jsi.“

Ta dvě slova mě silně uhodila přímo do prsou. Připadala jsem si, jako kdyby mě praštil vytrénovaný boxer. Byla jsem naprosto šokovaná. Jen okrajově jsem vnímala pípání, které teď nabíralo na obrátkách v důsledku reakce mého srdce.

Nevěřila jsem vlastním uším. Co mi to tu povídá? To má být vtip? Jestli jo, tak to je pěkně blbý vtip. Tohle…tohle přece nemůže být pravda. To se nemohlo stát.

Po tvářích mi začaly stékat proudem slzy. Nezadržitelně jsem se rozvzlykala.

Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Proč mě život takhle trestá? Já a… Nemohla jsem na to poslední slovo ani pomyslet. Sžíralo mě zevnitř. Ničilo základy mého života.

„Bello, miláčku.“ Edwardovy ruce se opět ocitly na mé tváři. Konejšivě mě hladil a snažil uklidnit.

Další bolestivá rána přišla společně se zjištěním, že ho možná už nikdy neuvidím. Už se nepodívám do jeho zlatých očí, abych se v nich mohla ztrácet. Neuvidím jeho dokonalou figuru a rysy tváře. Ani jeho rozcuchané, bronzové vlasy, které jsem tak milovala. Neuvidím nic. Nic. Jen tmu.

„Jak…proč…já…já…“ vzlykala jsem.

Chtěla jsem něco říct, ale hlas mě neposlouchal. Věděla jsem, že tím Edwardovi ubližuji. Věděla jsem, že se bude trápit, tím že já trpím. Nechtěla jsem, aby trpěl i on. Proto jsem chtěla něco říct. Zahnat ty slzy. Sebrat sílu a vypořádat se s tím.

Bylo to marné. Nedokázala jsem se utišit. Nedokázala.

„Bello.“ Zašeptal zlomeným hlasem.

No tak, utiš se. Nabádala jsem sama sebe. Neubližuj mu. On si to nezaslouží. Kruci, holka, seber se. Nebude to zas tak zlé. Nemusíš z toho dělat vědu. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, ale vše marně.

Zvedla jsem levou ruku – tu, která mě méně bolela – abych se dotkla Edwarda. Tápala jsem ve vzduchu, hledajíc svého anděla. Nejspíš pochopil, co jsem hledala, protože mě za ni vzal. Chvíli si s ní pohrávala a pak si ji přitiskl na tvář.

Teď když jsem pod svou rukou cítila jeho chladnou kůži, se moje vzlyky staly zvladatelnější až jsem se celkem uklidnila. Přestala jsem se tak třást a vzlykat, ale slzy jsem zastavit nedokázala.

„Edwarde.“ Zašeptala jsem ochraptěle.

„Jsem tady a navždy budu.“ Ujistil mě. „My to zvládneme. To bude dobré.“ Uklidňoval mě.

Jeho hlasu bylo těžké nevěřit, i když jsem věděla, že to zdaleka nebude dobré. Nic už nebude tak jak dřív. Nic už nebude stejné.

„Můžu být prosím sama?“ zeptala jsem se jich. Nechtěla jsem, aby Edward odešel, ale taky jsem mu nechtěla dál ubližovat a nevypadalo to, že se tohoto hysterického záchvatu rychle zbavím.

„Jistě.“ Odpověděl mi Carlisle. Uslyšela jsem, jak otevřel dveře. „Edwarde.“ Naléhal na něj.

„Zůstanu.“ Odporoval a pevně svíral mou ruku.

„Edwarde.“ Zadržovala jsem další nával vzlyků. „Prosím.“

Na čele jsem ucítila jeho rty a pak zmizel.

Jakmile se zavřely dveře propadla jsem hysterickému pláči. Mé tělo se otřásalo pod návaly vzlyků. Bolelo mě každé nadechnutí, ale bylo mi to jedno. Co znamenala malá bolest.

V jednom jediném okamžiku se můj štěstím prozářený život změnil v černou tmu. Tmu, která jen tak neskončí. Tmu, kterou nerozpustí vycházející slunce, protože mé slunce bylo zničeno. Zůstala jen tma.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 17. Tma: