Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 15. Pusa

17.09.2009 (09:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2096×

Bella:

K podvečeru mě můj Romeo odvezl domů. Vzpomínala jsem na to příjemně strávené odpoledne. Přesněji řečeno odpoledne do doby než jsem usnula v důsledku zvuku Edwardova melodického hlasu, když mi předčítal.

Stále jsem byla unavená, takže jsem si ani nevšimla, že jsme zastavili před domem. Celou cestu jsem klimbala a teď jsem ochable seděla v sedačce. Všimla jsem si, jak se otevřely dveře a pak jsem na sobě ucítila Edwardovy ruce. Vytáhl mě z auta a já se opřela o jeho hruď.

„Ty jsi ale spáč.“ Řekl pobaveně Edward, když mě vedl k domu.

„Hmm.“ Zamručela jsem a zastavila se. Pobaveně si mě prohlížel. „Co je?“ zamračila jsem se na něj což mu na tváři vytvořilo ještě větší úsměv. „Jsou prázdniny, mám právo být unavená.“ Řekla jsem na svou obhajobu.

Zasmál se a přitiskl mi tvář do vlasů. Objala jsem ho kolem pasu a vdechovala jeho vůni.

Po chvíli si pobaveně odfrkl. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje a zjistila co ho pobavilo. Jeho oči směřovaly někam za mě. Následovala jsem jeho pohled a téměř okamžitě spatřila zdroj jeho pobavení.

Přes celý chodník se směrem k nám motal Dominik. Pozorovat ho bylo opravdu zábavné, ale ne pro mě a po chvíli už ani pro Edwarda. Párkrát to vypadalo, že každou chvíli spadne, občas se zastavil, aby získal rovnováhu, ale při dalším kroku ji opět ztratil.

„Ale ne.“ Vzdychla jsem, najednou dokonale probraná.

„Hej, krasavče!“ zařval Dom. Slyšela jsem, jak Edward za mnou zaťal čelist. Věděla jsem, jak se Dom chová, když je opilý a tušila jsem, že tohle bude i na Edwarda moc.

„Myslím, že bys měl jít.“ Upřela jsem na Edwarda prosebný pohled.

„Nenechám tě samotnou.“ Procedil skrze zaťaté zuby.

„Edwarde.“ Zaprosila jsem. „Běž.“

Chvíli si Doma prohlížel, jako by zvažoval, zda je bezpečné nechat mě s ním samotnou.

„Zvládneš to?“

„Jo.“ Přitakala jsem. Hodil po Domovi ještě jeden zlobný pohled a nasedl do auta.

„Už se nevracej.“ Křikl na něj Dom, který se během toho stihl dopravit ke mně.

„Dome.“ Zasyčela jsem na něj a podepřela ho, aby sebou neseknul. Dalo mi celkem zabrat, abych ho udržela, jak se o mě opíral celou svou vahou.

Edward se na mě smutně podíval s jednou rukou položenou na klice dveří, připraven v případě potřeby okamžitě vystoupit. Viděla jsem, že se mu nelíbí, nechávat mě tu s ním v takovém stavu. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že nemá vystupovat. Ještě chvíli nás pozoroval. Pak si povzdechl a vyjel do noci.

Otočila jsem se a zamířila do domu. Pracně jsem Doma zavedla do pokoje pro hosty. Vůbec nechtěl spolupracovat, takže nám cesta trvala dvakrát déle než normálně. V duchu jsem děkovala bohu, že nejsou naši doma.

V pokoji jsem za sebou zakopla dveře a hodila ho na postel, která pod jeho vahou hlasitě zasténala.

„Spi.“ Poručila jsem a přikryla ho. Otočila jsem se k odchodu, ale chytl mě za ruku a strhl na sebe. Přistála jsem na jeho hrudi a on mě druhou rukou chytl kolem pasu.

„Dome, pusť mě.“ Snažila jsem se mu vymanit. Pustil mě, takže jsem se mohla posadit, ale jednou rukou mě pořád držel za paži. Zlobně jsem ho provrtávala pohledem.

„Změnila ses.“ Zamračil se. „Dříve ti to nevadilo.“

„Dříve jsem s nikým nechodila.“ Připomněla jsem mu nakvašeně.

„Hmm.“ Zamručel a zavřel oči. Pokusila jsem se znovu vstát, jenže držel mě příliš pevně. Při tom pohybu znovu otevřel oči. „Za všechno může ten manekýn.“ Řekl naštvaně.

„Jsi opilý.“ Nechtěla jsem se s ním hádat, když byl v tomhle stavu. Vždycky hodně mluvil, když byl opilý a já tohle nechtěla poslouchat a nechat se zbytečně vyprovokovat.

„Jo.“ Přitakal. „No a co?“

„Nevíš co mluvíš.“

„Vím moc dobře co mluvím.“ Vyprskl na mě. Zasténala jsem a zkusila znovu vstát. Samozřejmě se mi to nepovedlo. Na místo toho se on posadil vedle mě. „Copak ty nevidíš, co s tebou dělá?“ vypálil na mě.

„Nic se mnou nedělá.“ Odsekla jsem naštvaně.

„Bože, Bello, otevři oči.“ Povzdechl si. „Kde se poděla ta spontánní Bella, kterou jsem znal? Vůbec si neužíváš. Pořád jenom visíš na tom…tom…zmetkovi.“

„Já se s tebou nechci hádat.“ Procedila jsem skrze zuby.

„Tak se nehádej a přiznej, že to je pravda.“

„Co to meleš.“ Vybuchla jsem. „Vůbec ho neznáš. A že já si neužívám? Nikdy v životě jsem se nebavila lépe. Takže si to laskavě odpusť.“ Odvrátila jsem od něj tvář.

„Bello, nelži si do kapsy. Proč si nechceš přiznat jak to doopravdy je?“ zeptal se mě. Neotočila jsem se ani jsem mu neodpověděla. „No tak, přiznej to.“

„Co mám přiznat?“ podívala jsem se na něj

„Co doopravdy cítíš. Ty víš o čem mluvím, i když já sám jsem na to přišel až po vašem odjezdu.“

„To sakra nevím o čem mluvíš.“ Byla jsem zmatená. Jeho slova mi nedávala žádný smysl. To je vážně tak moc opilý?

Dlouhou chvíli mi mlčky hleděl do očí. Čekala jsem. Chtěla jsem vysvětlení. Chtěla jsem vědět co to tu plácal za nesmysly.

Najednou, zcela nečekaně, přitiskl své rty na mé. Projel mnou šok, když jsem ucítila, jak se snaží hrubě dobýt mé rty. Zapřela jsem se mu do hrudi a snažila se ho od sebe odtlačit. Jenže byl o hodně silnější než já. Navíc ho to vyprovokovalo k ještě větší aktivitě.

Přejížděl mi rty po čelisti a krku, nevšímaje si mých chabých pokusů o únik. Do očí se mi draly slzy. Pevně jsem stiskla víčka, abych je udržela tam kde byly. Znovu se přitiskl na mé rty a já to pomalu vzdávala. Svěsila jsem paže a ochable mu visela v náruči přemáhajíc slzy.

Po pár marných pokusech to vzdal a odtáhl se ode mě, ale nepouštěl mě. Stále jsem držela víčka pevně přimknutá k sobě. Nechtěla jsem se setkat s jeho pohledem. Nechtěla jsem se mu podívat do očí.

„Bello?“ ozval se po chvíli. Nereagovala jsem. „Omlouvám se, já…“ nedokončil větu.

Otevřela jsem oči a setkala se s jeho ustaraným pohledem. Sebrala jsem veškeré své síly a odstrčila ho od sebe. Nebránil se a já měla volnou cestu. Okamžitě jsem vyrazila z jeho pokoje.

Běžela jsem až k autu a zadržovala slzy. Nasedla jsem a strčila klíčky do zapalování. Nebyla jsem však schopna nastartovat. Z hrudi se mi vydral první vzlyk následovaný dalšími a z očí mi potokem tekly slzy.

Můj nelepší kamarád, můj bratr. Co se to s ním stalo? Proč musel všechno pokazit?

Ne, nechtěla jsem na to myslet. Musím pryč. Okamžitě. Musím vidět Edwarda. Ale je správné mu to říct? Neměla bych si to raději nechat pro sebe?

Možná měla, možná by to bylo lepší, ale já nemohla. Věděla jsem, že ho to rozzuří, že mu to bude líto, ale já ho potřebovala. Toužila jsem po jeho konejšivé náručí, jeho uklidňujícím studeném doteku. S tím co přijde se vypořádám pak, teď ho hlavně potřebuji vidět.

Nastartovala jsem a vyjela. Slzy mi dál samovolně tekly po tvářích. Nebyla jsem schopna je zastavit, stejně jako vzlyky vycházející mi z hrudi. Po celém těle jsem se klepala. Nebylo rozumné v tomhle stavu řídit, ale bylo mi to jedno. Musela jsem vidět Edwarda a nic mi v tom nemohlo zabránit.

Už byla tma a na cestě za městem jsem skoro nic neviděla. Očima jsem hledala odbočku k němu domů a nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.

Najedno kolem mě nějak zhoustnul provoz a odbočka pořád nikde. Neuvědomila jsem si, že jsem ji už dávno přejela a místo toho vjela na dálnici.

Nadávala jsem si, že jsem nedávala lepší pozor, když jsem to zjistila a pomocí ruční brzdy prudce otočila auto. V tu samou chvíli mě oslepila světla nějakého auta a v dalším okamžiku mě obklopila tma.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 15. Pusa: