Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 14. Romeo a Julie

16.09.2009 (19:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2169×

Edward:

Potichu jsem se plížil chodbou k jejímu pokoji. Charlie mě varoval, že ještě nejspíš spí. Nepřekvapilo mě to. Vždy, když jsme byli na nějaké akci, téměř celý druhý den strávila v posteli.

Zlehka jsem zaklepal na dveře. Jen pro jistotu, jestli se už nevzbudila. Nic se neozývalo, tak jsem vstoupil.

Bella tvrdě spala v posteli. Vypadala tak rozkošně a nevině, když ležela přikrytá pod přikrývkou s vlasy rozhozenými po polštáři. Rty měla mírně pootevřené a pravidelně oddychovala.

Potichu jsem zavřel dveře a přešel k její posteli. Přisedl jsem si k ni a pozoroval ji.

Vypadala neuvěřitelně nádherně. Nikdy v životě jsem neviděl nic tak nádherného. Ani Rosalie, ztělesněná bohyně, se nemohla rovnat s tou přirozenou krásou. Byla jako divoká luční květina, samovolně rostoucí do krásy. Přitažlivá jako slunce, svítící na jarní obloze a ohřívající mé studené srdce. Čistá jako lilie. Světice, udělující mi požehnání.

Vztáhl jsem k ni ruku a odhrnul ji jeden neposlušný pramen z čela. Usmála se, ale pravděpodobně stále ještě spala. Sehnul jsem se a zlehka ji políbil na rty, poté jsem se odtáhl a pozoroval její tvář. Úsměv se ji ještě více rozšířil

„Ještě.“ Zamumlala a stále se usmívala. Zasmál jsem se a políbil ji. Omotala mi ruce kolem krku a polibky mi vracela. S úsměvem jsem se po chvíli odtáhl.

„Dobré ráno ospalče.“ Zašeptal jsem.

„Hmm.“ Slastně zamručela a protáhla se s očima stále zavřenýma.

„Vše nejlepší, vítězi.“ Zašeptal jsem ji do ucha. Včera večer byla neskonale šťastná, když vyhrála závod a porazila tím Dominika. Vzhledem k jeho nemilým myšlenkám to bylo dobré zadostiučinění.

„Děkuji.“ Odpověděla a poprvé otevřela oči. Přitáhla si můj obličej a znovu mě políbila.

Téměř jsem začal chrochtat blahem. Její rty byly jako to nejsladší víno. Pil jsem z jejích úst, ochutnával ten slastný nektar zvaný láska, neschopen se od ni odtrhnout. Její rty mi dávaly rozhřešení. Rozhřešení za všechny hříchy, které jsem napáchal.

Nakonec se ode mě ten skvostný pramen lásky odtáhl.

„Dej mi chvilku.“ Zašeptala a vymanila se z mého objetí. Pustil jsem ji, aby mohla jít do koupelny.

Vstal jsem z postele a šel se postavil na balkon. Rukama jsem se opřel o zábradlí a díval se do dálky. Chuť jejích rtů jsem stále cítil na svých. Pocítil jsem provinilost. Dostával jsem od ní tak moc a tak málo ji dával zpátky. Ale já ji toho nemohl víc dát. Nemohl.

Avšak jednu věc ji dát můžu, jednu věc ji dlužím. Pravdu. Musím ji to říct. Musím ji říct, jakému nebezpečí doopravdy čelí. Zaslouží si to vědět.

Proč je to tak těžké? Proč je tak těžké říct těch pár slov a sejmout tu tíhu z mého srdce? Proč ji nedokážu říct co jsem? Byl to strach co mi bránil v konání správných věcí? Ano, byl. Měl jsem strach, že ji ztratím, že mi zmizí, že ji už nikdy neuvidím.

Ta představa mě bodala do hrudi. Ničila mě. Zabíjela…

Z myšlenek mě vytrhl její příchod. Postavila se vedle mě a chytla mě za ruku. Podíval jsem se na ni. Dlouhou dobu mi pohled tiše opětovala než promluvila.

„Včerejšek vyšel, že?“ zeptala se a podívala se do dálky.

„Ano.“ Pohledem jsem stále visel na ní. „Vyhrála jsi.“ Radostně jsem se zasmál.

„To jsem nemyslela.“ Sklonila hlavu.

„A co?“

„No…měla jsem strach jak…“ odmlčela se. Upřela na mě své čokoládové oči. „…jak se bude Dom chovat.“ Povzdychla si.

Chytl jsem ji kolem pasu a dovedl k houpacímu křeslu, kde jsem si ji posadil na klín. „Já vím.“ Přitakal jsem. „Nemá mě zrovna v lásce.“ To nebyla otázka. To bylo konstatování. Nemusel jsem umět číst myšlenky, abych vyčetl jeho antipatie. Z každého jeho gesta bylo jasně vidět, že mu jsem proti srsti a nejhorší bylo, že já přesně věděl proč. Naštěstí Bella ne. To by ji zraňovalo ještě víc a to já bych nevydržel.

„Bohužel.“ Opřela mi hlavu o rameno. Konejšivě jsem ji hladil po paži. „Ironií je,“ začala po chvíli, „že jsem se bála spíš tvojí reakce. A teď mě to mrzí.“ Poslední větu pronesla šeptem.

„A proč prosím tě?“ zeptal jsem se a zvedl její hlavu, abych ji viděl do obličeje.

„Domem jsem si byla natolik jistá, že jsem nepochybovala o tom, že by tě neměl rád. Kdežto u tebe jsem si jistá nebyla. Vím, že mě miluješ.“ Řekla rychle, když viděla, že se chystám něco namítnout. „Prostě jsem se bála, že budeš třeba…žárlit, i když samozřejmě nemáš proč a ty to víš. Ale přesto…“ nechala větu nedokončenou. „Křivdila jsem ti a teď mě to mrzí.“

„Neblázni.“ Pohladil jsem ji po tváři. „Já tě chápu a nezlobím se na tebe.“

„Vážně?“

„Vážně.“ Ujistil jsem ji s úsměvem.

Konečně se taky usmála a vlepila mi polibek. Rukama si pohrávala s mými vlasy na zátylku a zasypávala polibky, které jsem ji hladově oplácel.

„Nechte si to na jindy.“ Ozval se znuděný hlas ode dveří. Oba dva jsme vzhlédli k místu, kde postával Dominik. „Zmije jedna jedovatá. Měl by dát ty pracky raději pryč, aby…“ podobné myšlenky mu probíhaly hlavou po celou dobu co nás pozoroval. Byl jsem rád, že Bella neví co se mu honí hlavou. Mě samému dělalo potíže to ignorovat a chovat se normálně.

„Kam jdeš?“ zeptala se Bella, když si ho prohlédla od vrchu dolů. Nebylo na něm nic zvláštního, jen v ruce držel bundu, kterou by v domě nepotřeboval.

„Jdu s Mikem ven.“ Odpověděl ji. „Ten kluk je fakt třída.“ Dodal pobaveným tónem. S Mikem se včera seznámil při tom závodu a zjevně si padli do oka.

„Tak si to užij.“ Popřála mu Bella.

„Vy taky.“ Odpověděl ji s očima upřenýma do mých. „Frajírek jeden namachrovaný.“ Problesklo mu hlavou.

Musel jsem se zasmát. Pomalu mu docházely nadávky. Změřil si mě chladným pohledem a odešel. Bella se na mě nechápavě podívala. Dokázal jsem jen zakroutit hlavou a smát se. Bella nejspíš vzdala snahu pochopit mě a začala se smát taky.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se, když jsme se oba utišili.

„Co chceš. Dneska nemám nic v plánu.“ Řekla.

„No, můžeme jet k nám, Alice tě určitě ráda uvidí, a taky můžeme prozkoumat obsah naší knihovny.“ Navrhl jsem.

„To je skvělý nápad.“ Souhlasila. „Hned jsem zpátky.“ Vlepila mi pusu na tvář a odběhla do pokoje.

Pobaveně jsem se zasmál. Nikdy jsem neviděl nikoho s tak rozličnými koníčky. Na jednu stranu milovnice aut na stranu druhou vášnivá čtenářka klasických děl. Milovnici Shakespearových děl jsem si představoval asi jako dámu v letech s brýlemi, a ne sedmnáctiletou dívku. Ovšem právě ty rozličné zájmy, které ji tak odlišovaly od normálních puberťáků mě na ní neuvěřitelně přitahovaly.

„Jdeme?“ ze dveří vykoukla její usměvavá hlava. Se smíchem jsem se zvedl a ruku v ruce jsme došli k mému autu.

Doma nás už všichni čekali, Alice jim samozřejmě řekla náš plán. Ona sama na nás čekala na schodech vedoucích k hlavním dveřím domu. Jakmile Bella vylezla z auta vletěla ji do náruče. Zasmál jsem se a vysvobodil ji z Aliciných spárů.

„Ať mi z ní něco zbude.“ Řekl jsem vesele a Bella propukla v hlasitý smích. Alice po mě hodila pobouřeným pohledem.

„Ty ji máš pořád, poděl se taky s ostatními.“ Oplatila mi můj útok. Vyplázla na mě jazyk a vedla smějící se Bellu dovnitř. Povzdechl jsem si a vydal se za nimi.

V hale jsme se se všemi přivítali a krátce si s nimi popovídali. Po chvilce jsme se vytratili a schovali se v knihovně.

Jakmile jsme se ocitli v knihovně nevnímala svět kolem sebe. Visela očima na policích obtěžkaných knihami. Přestože tu byla už několikrát, vždy vypadala stejně očarovaně.

„Kterou chceš?“ zeptal jsem se.

„Jak si můžeš vybrat nejkrásnější hvězdu na nebi?“ odpověděla mi taky otázkou. Usmál jsem se a sáhnul automaticky do jedné z polic.

„Na, tvoje oblíbená.“ Podával jsem ji Romea a Julii.

„Díky.“ Obdařila mě okouzlujícím úsměvem a vydala se směrem k pohovce.

Šel jsem s ní. Lehl jsem si na pohovku a jí si přitiskl k sobě. Uvelebila se mi na klíně a otevřela knihu. Sledoval jsem ji jak jen zběžně přelétla očima výčet postav a přešla rovnou k příběhu. Mlčky jsem přihlížel, jak hltá stránku po stránce.

„Vás, dotýkat se neurvalou dlaní je stejný hřích, jak svátost znesvětit. Ale mé rty, poutníci uzardění, spěchají polibkem tu vinu smýt.“ Zašeptal jsem ji do ucha první Romeovy verše věnované Julii, když se k té stránce dostala.

Natočila se tak, aby mi viděla do tváře a chvíli mě pozorovala. V očích měla blažený výraz, na tváři šťastný úsměv. Odvrátila ode mě tvář zpátky ke knize, aby v dalším okamžiku mohla přečíst Juliiny verše nahlas.

„Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý. Vždyť poutá mojí ruku oddaně. Tím dotykem se obě políbily, jak při motlitbě jsou teď spoutané.“

„Člověk se modlí ne na rukama.“ Pokračoval jsem v Romeově řeči.

„Máš pravdu, k modlení jsou hlavně rty.“ Opět se ke mně natočila.

„Dopřej jim taky zbožnost, lásko má. Ať v motlitbě jsou k sobě sepjaty.“ Pokračoval jsem.

„Mé rty jsou němé, prahnou po modlení.“

„Mlč, světice, a dej mi rozhřešení.“

Přimkla se ke mně rty a plenila má ústa. Vroucně jsem ji polibky oplácel a vychutnával si každičký její dotek.

„Teď tvoje rty, z mých, všechny hříchy sňaly.“ Zašeptal jsem mezi polibky.

„Do smrti je teď na rtech ponesu.“ Odpověděla mi.

„Ne, to nedovolím. Vrať mi je zpět.“ Zašeptal jsem poslední Romeovy slova a políbil ji.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 14. Romeo a Julie: