Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire's poison - 3. kapitola

26.10.2011 (17:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1442×

3. kapitola

Cestou do nákupního centra jsem zkoumala okolí a obdivovala ty vysoké stavby, které se tyčily do výše několika sta metrů.

Dostala jsem se až do podzemních garáží a vyrazila na nákupy. Pro tento úkol jsem zvolila jednoduchý styl. Celkový vzhled jsme vyřešili už na základně. Mám ostříhané vlasy obarvené na blond, řeknu vám, být blondýnou má i své výhody. Budu nosit zelené kontaktní čočky a nenechám se nachytat při otázkách typu, přírodní barva vlasů a očí. Ty mi už nejedenkrát pokazily výsledky.

Vyjela jsem po eskalátoru a vrhla se do víru velkoobchodů. Abych přiznala barvu, tuhle část na každé misi miluju. Nakupování! No a pak taky šťastné pohledy zachráněných a pak předávání prémií za dobou práci. Ach. Zasnila jsem se nad úžasným párem bot a neodolala jsem jim.

Musela jsem navštívit i potraviny, díky tomu upířímu jedu nemusím moc jíst, řekla bych tak, že občas mi stačí i jedno jablko denně, ale nakupovat musím, tak jako upíři, pro kamufláž. Výhoda. Nevýhodou je, že mě to pomalu zabíjí…

Všechny ty tašky jsem odnesla do auta a byla ráda, že se vracím. Asi bych měla být unavená, ale další výhodou jedu je právě odolnost. Stačí mi pár hodin denně, někdy ani to.

Cesta trvající tři hodiny byla zvládnuta během dvou a to nepočítám ty projeté stopky a červená světla. Ale účel světí prostředky.

Dorazila jsem kolem šesté večer, vybalila tašky a pohodlně se uvelebila v křesle. Frustrovaný pohled směřovaný na obrazovku notebooku po zjištění, že ve Forks nenajdu ani slušné knihkupectví, se dal rovnat Robinsonově po zjištění, že je na ostrově sám.

Druhý den jsem nastupovala do školy, ač jsem sama vydávána za druhačku, oficiálně jsem už třeťák. Mí drazí rodiče mě poslali do mexického internátu, oni sami o mé „škole“ netuší. Tam mě naverbovali hned na začátku, když mi bylo patnáct, objevili u mě skrytý talent a obdivuhodnou odolnost, když jsem poprvé dostala jed místo očkování. Neváhala jsem a souhlasila. Vlastně to našim nevyčítám. Byla jsem opravdu zlé dítě, ale dovedete si to představit? Jsem třetí ze čtyř dětí, má malá sestra byla hodně nemocná a naši se starali o ni, mí starší bratři byli chloubou a starší sestra, která je krásná, milá a chytrá, byla víc než pokladem, a co s holkou, která nic neumí? Nevšímali si mě, a tak jsem dělala problémy. Ve škole, doma, s policisty…

Tak mě poslali na převýchovu do Mexika. Škola, na kterou jsem nastoupila, je vlastně něco jako náborová organizace, ale jen málokdo o ní ví. Opravdu jen pár studentů prošlo testy. Mým rodičům každoročně chodí mé vysvědčení, kde exceluji, a zpráva, že na prázdniny přijet nemůžu, jelikož mi to neumožňuje má letní výpomoc v domě seniorů nebo něco takového.

Tak, a veškeré myšlenky se mi rozutekly zpět k Washingtonu D.C. a mé rodině. Upřímně? Stýská se mi. Až teď po nesčetném setkání se smrtí, dokážu plně ocenit rodinu.

Došla jsem k závěru, že lítostí nic nevyřeším. Vyběhla jsem schody, smočila tělo pod sprchou, vyčistila si zuby a ulehla k bezelstnému tříhodinovému spánku.

Po těch třech hodinách jsem byla jako rybička, takže jsem četla něco od Shakespeara, ale ani jsem to nevnímala. Vzpomínala jsem na své předchozí úkoly, kdy jsem měla tolik štěstí, že to ani nebylo možné.

Pro první den jsem zvolila jednoduchý outfit, tak abych příliš neoslňovala, ale ani příliš nezanikala. Na posteli jsem rozdělala černý kufřík a přemýšlela, který vzorek dnes použiju. Ano, vybrala jsem Edwarda, bude dobré poznat lidi. A možná i poučné.

Snídani jsem odbyla jedním pomerančem a s dávkou optimismu vyrazila k autu. Nasedla jsem a vyjela směrem forkská střední.

„Oh, tady, mám to!“ zaradovala se postarší sekretářka, která mě uvítala opravdu netradičně. Založila moje papíry.

Zaměřila jsem se na ni a pokusila se užít svou novou schopnost. Hm, excelentní!

„Je to vystresovaná ženská. Pořád se snaží sbalit svého řezníka. Je zapomnětlivá a velká drbna. Má pět koček a dva psy.“

Wow, to je ale něco! Očekávala jsem cokoliv, ale tohle bylo něco… no, já ani nevím, ale bylo to úžasné. Skoro jako bych seděla v její hlavě a mohla vidět její život v obrazech. Velice poučné, myslím.

„Skvěle.“ Usmála jsem se na ni povzbudivě.

„Ano, Catherine Masenová. Nastupujete do druhého ročníku.“

„To jsem já.“ Kývla jsem.

„Tady máte rozvrh a mapku školy. A tady papír, který vám podepíše každý vyučující. Doneste mi ho na konci dne.“

„Dobře. Zatím nashledanou.“

„Nashle!“ zavolala za mnou a mně bylo jasné, že během minuty ví celá školy o mém příjezdu.

Vyšla jsem na parkoviště, veškeré hlavy se natočily mým směrem a já nemohla než otráveně povzdechnout.

„Vítej ve Forks, ve městě, kde funguje drbací četa,“ zamumlala jsem naštvaně.

Hodila jsem svou špatnou náladu za hlavu, roztáhla úsměv a pokračovala na hodinu… dějepisu.

Budova A, učebna 105, toť můj cíl. Pohlédla jsem na mapku a hledala budovu A. A světe div se stála jsem přímo před ní. Rozhlédla jsem se po parkovišti. Veškerá pozornost, ač skrývaně, byla soustředěna na mě. Objekty zájmu jsem nezhlédla a Cullenovi, mí úžasní dárci, se ještě neobjevili.

„Ahoj, ty musíš být Catherine, já jsem Jessica!“ vrhla se na mě nějaká malá holka.

„Jo, to jsem já, tady se nic neutají, co?“

„To víš, že ne!“

Tak tahle holka bude pěkná potvora. Takových bylo. Ale pro moji misi bude přínosná, při nejhorším ji můžu použít jako alibi.

„Víš, absolutně netuším, kam mám jít. Nevíš, kde je budova A?“ zahrála jsem si na pitomou novicku.

„Jo, jasně, taky tam jdu.“

„Díky,“ zanotovala jsem falešně, „jsi moje záchrana.“

„Ráda ti pomůžu.“ Zamrkala a v očích jí svítila zvědavost hlubší než Mariánský příkop.

Tak tohle bude ještě zajímavé.

Zavedla mě přímo před ty správné dveře a sama odkráčela jinam, po cestě na mě ještě zamávala. Nevěnovala jsem jí pozornost, zřejmě nebude jediná, kdo bude chtít očíhnout nové maso. Vešla jsem do třídy, a jak bývá zvykem v těchto končinách, všechny hlavy se otočily mým směrem. Pak jako by pochopili situaci a chtěli být nenápadní, otočili se a významně mě ignorovali, ale postřehla jsem nějaký šepot.

„Dobrý den, jsem Catherine Masenová, nová studentka,“ promluvila jsem směrem k učitelce, která již seděla za svým stolem jako sup číhající na mršinu.

„Dobrý den, vítejte v mé hodině dějepisu, jsem profesorka Regová,“ mluvila na mě zvláštním přízvukem.

„Tady je papír pro podpis, děkuju.“

„Ano.“ Podepsala mi ho a dál se o mě nestarala. Až do zvonění nic neudělala.

Jako správná novicka jsem prohledala celou třídu očima a našla volnou lavici. Usadila jsem se k oknu a snažila se ignorovat rádoby letmé pohledy mým směrem. Celá třída byla plná pitomců. Soustředila jsem se na ně postupně.

„Mike Newton, sukničkář. Bill Filleton, šprt. Jeff Anderson, fotbalista.“ Tohle všechno mi letělo hlavou a v podstatě si byli všichni podobní. Po pěti minutách se Newton odvážil a oslovil mě.

„Ahoj, jak se vede? Já jsem Mike Newton.“ Jeho potutelný úsměv přímo určoval směr konverzace, možná tomu pomohl i upírský dar.

„Ne, na rande s tebou nepůjdu, ale díky za snahu.“ Tohohle kluka ke svému úkolu nepotřebuju, tak proč se zdržovat s nějakým pitomcem?

„Cože? A to… co to… jak víš co… co…?“ Tvářil se opravdu pitomě.

„Dobře, řekněme, že jsi právě přišel. Ahoj, jsem Cathy, těší mě, Miku,“ dala jsem mu šanci o nápravu.

„Jasně. Ahoj,“ řekl a odešel.

Musela jsem se sama pro sebe usmát. Tak tohle bylo něco! Nesnáším, když někoho musím odmítat, ale tohle by fakt nešlo. Mám úkol a on je idiot jak snadné počty.

Po pár minutách dorazil můj spolusedící.

A světe div se, byl to upír. Lépe řečeno Emmett Cullen.

„Nazdar, nováčku!” culil se na mě.

„Ahoj?” zakončila jsem otázkou.

„Jsem Emmett. Emmett Cullen. Ten nejzábavnější Cullen v okolí.”

„Těší mě, nejvtipnější Cullene. Jsem Cathy. Cathy Masenová.” Zamrkala jsem. Nechci se s upíry moc kamarádit. I když jsou vegetariáni, pořád jsou nebezpeční.

„Cathy je hezké jméno.”

„Díky,” uculila jsem se. Ale mé pravé jméno je hezčí.

Nejenže mě nenechal dávat pozor na Jindřicha VIII., ale dokonce mě rozesmával. Kdyby to nebyla má oblíbená část historie, asi bych netušila, o co jde. Trošku mě jeho přítomnost znervózňovala, ale díky látce v krvi zůstal můj srdeční tlukot stejně pomalý.

Když hodina skončila, oddělila jsem se od Emmetta a zašla omrknout nouzové východy. Člověk nikdy neví.

Při další hodině jsem narazila na Jasona Smitha a snažila se s ním navázat kontakt. Zbytečně. Zřejmě mě nehodlal pustit k sobě, což naznačovali i ti jeho rádoby bodyguardi.

„No to je super!” zamručela jsem a zmučeně dopadla do lavice. Ještě že je tady jeho sestra.

„Ahoj! Ty jsi určitě Cathy! Já jsem Alice, Emmettova sestra.” Usmívala se na mě malá upírka s roztřepenými vlasy.

„Těší mě,” oplatila jsem její zdvořilost, ale vůbec jsem se necítila dobře.

„Ty se mě bojíš?” zasmála se.

„Jak jsi na to přišla?” snažila jsem se znít uvěřitelně. Asi mi něco v mém výrazu uniklo a ona mě prokoukla!

„No, jen tak. Prosím, neřeš to.” Věnovala mi další oslnivý úsměv. Kdybych nevěděla, co je zač, podezřívala bych ji z bělení zubů a používání Colgate.

„Fajn. Hm. Ty asi ráda nakupuješ, co?” zeptala jsem se jí a usuzovala tak z designových kousků, co měla nejen na sobě, ale jimiž se taky obklopovala.

Až do oběda jsem nepotkala jiného Cullena ani Jasona.

Bylo to smolné dopoledne. Tahle akce bude asi delší než ty ostatní a možná i složitější, ale pochybuju, že i nebezpečnější.

„Cathy! Tady jsem!” volala na mě Jessica a mávala, abych ji nepřehlédla.

„Super! U jejího stolu sedí i Jason a jeho doprovod,” pomyslela jsem si.

„Tady pro tebe není místo!” vyjel na mě sám Jason.

„Máš to podepsané?”

„Sedni si jinam, bloncko!” zavrčel na mě, nezastrašil mě, ale říkala jsem si, že by nebylo dobré poštvat ho proti sobě. Přece jen je jeden z možných cílů styku s podezřelým člověkem.

„Fajn.”

Odcházela jsem, ale ten idiot zřejmě neměl dost. Nastavil mi nohu. Nemohla jsem se nijak zachránit před pádem. No vlastně mohla, ale nechtěla jsem budit pozornost svými skvělými schopnostmi.
Zvedla jsem se a sedla si k nejbližšímu stolu. Přece jen můžu poslouchat, o čem mluví, mám teď skvělý sluch.

„Ahoj,” píplo to stvoření naproti mě.

„Ahoj.” Byla zvláštní, ale ihned jsem poznala Jennifer Smithovou. Koukala na mě skrz tlusté brýle a vypadala opravdu nevinně.

„Nic si z toho nedělej. Můj brácha je prostě takovej,” snažila se mě uklidnit.

„Jo, je to pořádný idiot.”

„No...”

„Promiň, je to tvůj brácha.”

„Jo, ale máš pravdu je to idiot,” řekla a usmála se na mě.

Tak jsem zřejmě našla osobu, přes kterou se dostanu do Smithovi rezidence.

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire's poison - 3. kapitola: