Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire's life - kapitola 2.

03.03.2010 (09:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1158×

La Push byla až překvapivě stejné. Malé červené domky a mezi nimi nažloutlá tráva, způsobená letním sluncem. Dnes bylo sice zataženo, ale přesto bylo krásné teplo a okolní vzduch byl díky pláži vlahý. Neubránila jsem se sentimentálním vzpomínkám. To, jak mě můj milovaný Jake učil jezdit na motorkách, nebo jak jsem dělala ocásek Emilly, zatímco kluci někde běhali po lese.

Došli jsme před jeden z malých domků a Chris otevřel dveře a pobídl mě, abych ho následovala. Ani jsem se nepřiblížila k prahu domu a slyšela jsem to trhání látky a následně i hrozivé vrčení. „Dost! Ona je přítel, je to Vlčí upírka,“ křikl Chris na popelavě šedého vlka, jenž stál uprostřed rozmláceného pokoje.

„Bello, mohla by jsi na chvíli odejít? Tady Nate se přemnění a převlékne. A pak tady uklidí.“ Tu poslední větu autoritativně zdůraznil. Jen jsem se rozpačitě usmála a opustila domek. Slyšela jsem z domku nový hlas a domyslela si, že patří Nateovi. Rozhlížela jsem se po okolních domech a obchodech a rozodla se, že si udělám malou procházku. Billymu zajisté nikdo neublíží a tlukot jeho vlkodlačího srdíčka bych slyšela na míle daleko. Vím, bylo to trochu nebezpečné, koneckonců se Chris ani nikdo jiný ze smečky nezmínil, kolik vlkodlaků ve smečce je a kdybych tady nějakého potkala, došlo by k boji. Přesto jsem neodolala a začala prozkoumávat můj bývalý domov.

Viděla jsem několik domků a obchodů, až jsem došla k jednomu z nich. Pro někoho obyčejný červený domek, u kterého se krčila malinkatá garáž, ale pro mě to byl zámek. Zámek štěstí a pohody. Uběhlo již osmdesát let, ale jeho dům tam stále stál. Kdybych mohla plakat, plakala bych. Ale to již nebude možné. Ale nemohu si na svůj upíří život stěžovat. S Jakem jsem strávila mnohem více času, než kdybych nebyla přeměněna a ani to, že jsem nemohla počít dítě mi nevadilo. Billy byl, je a navždy bude to nejdůležitější v mé existenci. Ale nejdůležitější v mém lidksém životě ne...

Bolí to... Moc to bolí, být zas tu a vše si připomínat znova a znova. Ale hodně jsem přemýšlela a jsem rozhodnuta.

„Kde je? Mami?“ hledal mě Billy. Byla jsem od něj asi tři kilometry, ale jeho hlas jsem zaznamenala okamžitě. Odešla jsem z cesty a po pár metrech jsem se dostala do lesa. Tam jsem se mohla rozeběhnout a v několika vteřinách jsem stála před domkem.

„Jsem tady, zlato,“ odpověděla jsem mu, jakmile jsem stála před ním.

„Ehm, Bello. Chtěl bych tě o něco požádat. O tvé existenci jsme se dozvěděli teprve před půl hodinou a na upíry nejsme zvyklí. Proto se prosím pohybuj jako člověk, máme velmi citlivé reflexi,“ požádal mě Sean.

„Omlouvám se. Před Jakem a Billym jsem na to nemusela hledět. Budu si dávat pozor,“ slíbila jsem. Pak se otevřely dveře a já se přivítala s posledním členem smečky. Bylo milé, zas být ve společnosti mnoha vlkodlaků. Připomnělo mi to staré časy. Jen díky Jakovi, jsem si pamatovala i detaily svého lidkého života. Jen ty, které jsem nejvíce milovala, jsem už ztratila i ve své mysli.

„Nechceš se setkat s radou, Bello? Určitě by byli všichni velmi poctění,“ zeptal se Chris. Přikývla jsem. Co asi tak budou chtít, jen vyprávět, jak se to vše stalo a zajisté i něco o upírech. Nějaké detaily a podrobnosti.

„Můžete svolat radu a přijít ke mně domů? Ano, ted' hned. Je to velmi důležité,“ telefonoval Chris. Na chvíli se odmlčel a podíval se na mě. „Je to bomba,“ řekl do telefonu a zazubil se na mě. Takže já jsem bomba?

Po celou dobu jsem byla jako na jehlách. Billy mě musel neustále mírnit, abych neutekla. Ale rada mě překvapila. Jistě, byli vůči mně velmi opatrní a lehce nedůvěřiví, ale bylo vidět, že mě rádi poznali.

„Vyprávěj nám o tom, prosím,“ pobídl mě jeden z nich. „Všechny ty legendy jsou jistě celé překroucené a my se konečně dozvíme, jak to celé bylo.“

Posadila jsem se vedle Billyho a ten mě vzal za ruku, věděl, že to je pořád pro mě velmi těžké.

„Mému vztahu s Jacobem, předcházelo něco mnohem komplikovanějšího a většího,“ začala jsem vyprávět svůj vybledlý příběh. „Když mi bylo 17 let, přistěhovala jsem se sem do Forks k mému otci. Ve škole jsem potkala jednu rodinu a ano, byli to upíři. Do jednoho z nich jsem se zamilovala a začali jsme spolu chodit. Nebyla to nějaká školní láska. Umřela bych pro něj. Ale opustil mě. Ještě před tím, ale zabil jednoho upíra, který chtěl zabít mě. Když odešel, vrátila se pro mě jeho družka a člen jeho bývalé smečky. Tenkrát jsme byli s Jakem přátelé, ale začal se mi vyhýbat. To proto, že se z něj stal vlkodlak a nechtěl mi ublížit. Jednoho z nich smečka zabila, ale ta družka, Victorie se jmenovala, utekla a dál po mě šla. Jenže Jacob ke mně jednoho večera přišel a tak trochu mi napověděl, čím se stal. Přišla jsem na to a seznámila se i se zbytkem smečky. Jednoho dne, ale Victorie těžce zranila Quila a já si uvědomila, že nemůžu všechny takhle ohrožovat a tak jsem se vydala do lesů. Řízla jsem se do ruky a má krev ji ke mně přivedla. Už si to nepamatuji přesně, ale vím, že mě tenkrát mučila a já si přála zemřít. A pak se rozhodla ukončit můj život a prokousla mi tepnu na hrdle.“ Pohladila jsem si jizvu a vzpomínala na ten den. Byl zamlžený, ale já si chtěla uchovat co nejvíce vzpomínek, i těch špatných.

Billy se na mě lítostivě podíval, bylo těžké slyšet, jak moc jeho matka trpěla a já pocítila výčitky. Něměla jsem to říkat před ním. Usmála jsem se na něj. „Už je to dávno, zlatíčko,“ chlácholila jsem ho. „A pak na místo dorazila smečka,“ pokračovala jsem ve vyprávění. „Odtrhli ji ode mě, ale přeměna začala. Nevím přesně jak, ale Jacob mě vzal do náručí a utíkal se mnou pryč. Smečka by mě musela zabít, bylo by jedno, jestli jsem byla jejich přítelkyní. Stal se ze mě nebezpečný upír, žíznící po krvi. Ale já taková nebyla. Nevím, jak se to stalo, ale lidské krvi jsem odolávala už jako novorozený. To je to nejhorší období v upíří existenci. Trvá asi rok a během něj nikoho nezajímá nic jiného, než krev,“ dovyprávěla jsem a všichni byli uchváceni. Jakoby sledovali nějakou telenovelu.

„Ty jsi nikdy nemilovala tátu?“ zeptal se Billy.

„Jistě, že ano. Po několika měsících jsem znovu pocítila lásku a ta každým dnem sílila víc a víc,“ ubezpečila jsem ho a odměnou mi byl krásný úsměv.

Potom jsme se už o mé minulosti nebavili. Rada i smečka chtěli vědět co nejvíc věcí o upírech, tak jsem jim řekla, co nejvíce jsem mohla. Byli zaskočeni, že příběhy o talentovaných upírech jsou pravdivé. Dokonce jsem jim ukázala i můj fyzický štít.

„Tak to je hukot,“ prohlásil Gerard, když jsem obalila vázu štítem a pak ji posunula na druhou stranu stolu. „Tebe bych si nechtěl znepřátelit.“

„Díky. Ale nejsem nějak silná, nemám bojové schopnosti. Jacob se mnou odmítal kdykoliv bojovat a já bych nikdy nebojovala s Billym. I když by to byl jen trénink,“ přiznala jsem. A tak jsme se dál bavili a myslím, že jsem smečce i radě hodně pomohla. Nyní, když se v lesích objeví nějaký krvelačný upír, jim budou mé informace k užitku.

„Kam to jedeme?“ ptal se mě Billy.

„To je překvapení,“ škádlila jsem ho. Musela jsem se zasmát, jelikož ani on neměl rád překvapení. To má po mně a já jsem za to věděčná, vděčná za každou jeho vlastnost. Po několika minutách, jsem zastavila u jednoho z mnoha domků. Byl to dvoupatrový dům, natřený na bílo a jeho okenice byly tmavě modré.

„Tak už mi to řekni, mami. Kde to jsme,“ prosil Billy a já nedokázala odolat těm očím, co vykouzlily štěněčí pohled.

„Tohle je náš dům. Koupila jsem ho již před měsícem. Vidím na tobě, jak se pokaždé nerad loučíš s tátou a navíc tu máš kořeny. Myslím, že se nám tu bude líbit.“ Jeho úsměv byl po tak dlouhé době opravdový. Miluji, když mu mohu udělat radost a tímhle jsem mu ji udělala pořádnou. Billy mě ještě v autě pořádně objal a hned běžel k domu. Vystoupila jsem z auta a následovala ho.

„Na, tady máš. Myslím, že bys to měl udělat ty.“ A podala jsem mu malý svazek klíčů. Byly na něm jen dva. První byl menší a byl od poštovní schránky a ten druhý od domu. Billy si ode mě vzal klíčky a otevřel dveře.

Dům byl obyčejně zařízený, žádný luxus. Ani jeden z nás si na to nepotrpěl. Nikdo si nedokáže představit, jak se jeden vlkodlak a jedna upírka dlouho zabydlují.

„Že to má nějakej háček,“ hádal a já se nezmohla na víc, než na přikývnutí.

„Oba dva jsme zapsáni do třetího ročníku na místní střední škole a hned v pondělí nastupujem,“ oznámila jsem mu. Billy jen zaskučel a začal mě prosit a škemrat, aby do školy chodit nemusel. Nesnášel školu, raději se celý den vrtal v autech. Vždy pomáhal Jakovi v garáži a já jim jako správná matka nosila všelijaké jídlo a pití na osvěžení.

„No, tak nechod'. Nechci tě do ničeho nutit,“ opáčila jsem mu. V první chvíli se na mě zářivě usmál, ale v té druhé pochopil.

„Ale?“ zeptal se a čekal na můj verdikt.

„Ale přístup do garáže ti bude zamítnut. Ty dvě auta a ta motorka, co se musí doladit. Stejně jako všechno nářadí a...“

„To ne! Škola bude fajn, sice otrava, ale já to nějak přežiju,“ vyváděl a já se rozesmála. Byl to celý Jacob.

„Jako co tam budeme?“ zeptal se, když jsem mu nandavala nevábně vonící večeři.

„Budeš můj nevlastní bratr, který měl kvůli závažné nemoci jeden rok odklad. Měli jsme stejného otce, ale jinou matku,“ seznámila jsem ho se svým plánem.

„Můžeš mě nechat jít samotného o ročník výš,“ přemlouval mě.

„Tak to nepřipadá v úvahu. Ted' tu není táta, takže mám o to více zodpovědnosti. Zlatíčko, já vím, že se o sebe dokážeš postarat sám, ale nechci nic riskovat. Potom, co dokončíme střední, tu zůstaneme ještě pár let a najdeme si tady práci na plný úvazek. Ted' pracovat nemusíme.“

„Fajn,“ podvolil se mi.

„Dobře, ale už běž spát. Zítra nás čeká škola,“ pobídla jsem ho a Billy šel překvapivě bez protestů do svého pokoje.

předchozí kapitola Shrnutí  další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire's life - kapitola 2.: