Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess Epilog

04.03.2012 (14:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2918×

Její plán byl jednoduchý, ale jak se říká – v jednoduchosti je síla. Jednoduše přinutí Felixe, aby mě vystrčil z okna, a narafičí to tak, aby to vypadalo jako sebevražda. V ruce jsem stále držela popsaný papír, který měl být rekvizitou v jejím divadélku, a rychle uvažovala. Má smysl snažit se utéct? Felixe ale nejspíše nepřeperu, byl o dost silnější.
Rozhodla jsem se během setiny vteřiny. Bleskově jsem se otočila na podpatku a rozběhla se pryč. Ani jsem neslyšela, že by se vyřítil za mnou, najednou do mě z boku prudce narazil a odstrčil mě tím na zeď.  
V dalším okamžiku mi už ruce zkřížil za zády a vlekl mě zpět. Nestihla jsem uběhnout ani deset metrů a z toho pomyšlení mi bylo trapně. Vzpírala jsem se, pokoušela se mu vytrhnout, ale na to byl příliš silný a znal mě až moc dobře. Připadalo mi, jako by věděl, jakým směrem sebou v další vteřině trhnu dříve, než jsem to věděla já sama.             
„Felixi, prosím, neposlouchej ji!“ zaprosila jsem zoufale, když se mi nedařilo nějak jej zpomalit a stále více jsme se blížili k otevřenému oknu. Neviděla jsem mu do očí, ale síla, kterou mě tlačil před sebou, se nesnižovala.
A najednou vzduch prořízlo hlasité zaječení. Ten zvuk byl sice plný nekonečné bolesti a způsoboval mi mrazení, ale v ten okamžik to mým uším znělo jako rajská hudba.
Felix se zastavil, sice mě nepouštěl, ale ten okamžik zaváhání mi stačil na to, abych se osvobodila. V ten okamžik jsem se ani necítila provinile, když jsem mu nešetrně dupla na nohu, loktem jej bouchla do břicha, a když jeho ocelové sevření povolilo, téměř s radostí jsem jej kopla do rozkroku.
Odskočila jsem od něj do bezpečné vzdálenosti a spěšně obhlédla situaci – Angelica ležela na boku a vyrážela ze sebe v pravidelných intervalech zmučené skřeky, které zněly spíše jako nářek nějakého smrtelně raněného zvířete.  
Periferním viděním jsem viděla, jak se chodbou blíží drobná osoba v zeleném svetru a nespouští oči z upírky na zemi.
Vzápětí do mě ale šílenou silou narazil Felix, kterému trvalo jenom necelou vteřinu, než se vzpamatoval z mého útoku. Následky byly doslova katastrofální – ten náraz mě vyhodil do vzduchu jako hadrovou panenku a přeletěla jsem pozadu napříč téměř celou chodbou. Můj let zastavila až masivní stěna, do které jsem narazila zády tak prudce, až se mi zatmělo před očima.
Vrávoravě jsem se postavila a tentokrát už jsem byla připravená kdykoli odrazit Felixův útok, ale nebylo toho třeba, jelikož když jsem se na něj podívala a viděla jeho zmatený a naprosto nechápavý výraz, bylo mi jasné, že už je to opět ten Felix, kterého jsem znala. Můj skvělý kamarád a zpovědní vrba. Viděla jsem, že už není ničí loutkou.
Angelica ležela stále na zemi a těžce oddechovala. Vlasy jí spadaly do obličeje, který byl bledý i na upíra. Až teď jsem jasně viděla její auru – byla temná, plná potlačované zášti a vzteku probublávajícího na povrch. Plná nenávisti, bolesti, touhy po pomstě.
I v ten okamžik jsem ji ale nedokázala neobdivovat – dokázala tolik lidí přesvědčit a dohnat do extrémů, tajit svou pravou identitu i dokonale zastřít svou auru.
Mnohem více mě ale štvalo něco jiného. Já s ní soucítila. Viděla jsem tu nekonečnou bolest, kterou přetrpěla a musela jsem uznat, že něco takového bych nepřála zažít ani jí, své úhlavní nepřítelkyni. Ani člověk, který se mě pokusil zabít, si nezasloužil za své činy tolik trpět.
Odtrhla jsem od ní oči a raději se podívala na Jane. Ta stála trochu stranou a usilovně předstírala, že se jí dění kolem netýká.
Felix vypadal, že mu dochází, co se tady děje. Působil dojmem člověka, který se právě probudil z noční můry a není si jistý, jestli je už definitivně vzhůru, nebo stále ještě spí.
„Proboha,“ uniklo mu o vteřinu později ze rtů a provinile se na mě podíval. „Emmo, já se ti opravdu moc omlouvám.“
Rozhodla jsem se jej trochu pozlobit, a proto jsem na něj vyštěkla: „Taky máš za co! Za tohle nebudeš ´strejda Felix´, ale jenom ´Felix´, rozumíš?“
Nechápavě na mě pohlédl, tak jsem mu napověděla tím, že jsem si pohladila své, lehce vypoulené, bříško. Obočí mu vyletělo nahoru a na tváři se mu začal rýsovat chápající úsměv.
„Gratuluji,“ ozvalo se tiše a já se překvapeně otočila na Jane. Tvářila se rozpačitě, ale přišlo mi, že v jejím výrazu rozpoznávám něco ze své staré kamarádky. Hlavou mi problesklo, že my dvě si k sobě ještě najdeme cestu. Asi ne hned, ale časem by to mohlo jít. Až přebolí všechny staré rány.
„Díky, Jane,“ usmála jsem se na ni, ale poté zvážněla. „Ale teď musíme něco dodělat,“ připomněla jsem a kývla hlavou směrem k Angelice ležící na zemi.

„Já nevím, všechno mi přijde takové prosté. Chtělo by to něco speciálního, vždyť jsi princezna.“
„Heidi, kolikrát ti mám opakovat, že datum ještě není domluvené? Navíc, já hodlám na vlastní svatbě vypadat opravdu dobře,“ pokusila jsem se ji zchladit, ale neuspěla jsem. Dál si črtala do notesu všechno od šatů až po doplňky a vypadalo to, že se úžasně baví.  
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a pohladila si rukou nafouknuté břicho. Připadala jsem si jako velryba a taky jsem tak vypadala.
Podle Carlislea, který sem pouze kvůli mně přijel až z Forks měl porod nastat už brzy… jediný problém byl v tom, že se stále ještě nic nedělo. Žádné výjimečné stavy, všechno bylo normální a já se začala bát toho, že pokud to bude mít pozvolný průběh, možná to ani nezaregistruju a neupozorním je v čas. A samozřejmě tady byly nezodpovězené otázky typu – Bude to bolet? Co když se něco pokazí? Co když já něco pokazím? Co bych na tom mohla pokazit? Instruoval Carlisle i ostatní mé „bodyguardy“? Budou vědět, co dělat, kdybych náhodou zpanikařila a zapomněla všechno, co mi pracně vtloukl do hlavy? A bude mimčo v pořádku? Bude to poloupír, jako já, nebo úplný upír?    
Zatřepala jsem hlavou, jelikož tyto starosti mi v hlavě drnčely jako otravný budík, který nejde vypnout, už více než týden. Místo toho jsem pohledem sklouzla na svou levou ruku a pohledem se zálibně zastavila na prsteníku, respektive na krásném šperku, který jej zdobil. Zlatý kroužek sám o sobě byl krásný, uvnitř bylo vyryté jméno mého nastávajícího, ale oproti kamínku, jenž jej zdobil, vypadal jako levná bižuterie. Nebyla jsem s to zjistit, jaký kámen to vlastně zdobí můj prstýnek (mineralogie mě nikdy nebavila, ani mi nešla), ale byla jsem si jistá, že se jedná přinejmenším i polodrahokam. Byl vybroušený do dokonalého oválu a na jeho hladkém povrchu se odráželo světlo a vytvářelo to podobný efekt, jako když na upíří kůži dopadají sluneční paprsky.     
„Je krásný,“ vytrhla mě z mého přemýšlení Heidi a pohled, jakým sledovala mou ruku, byl vyloženě toužebný. „Já chci taky takový,“ zanaříkala smutně.
„Neboj, určitě se taky dočkáš,“ ujišťovala jsem ji a pracně se nadzvedla na pohovce, abych mohla změnit polohu. Při tom jsem zjevně udělala nějaký pohyb, který to všechno spustil – podbřiškem mi projela náhlá bolest a následovala další. Lapala jsem po dechu, stejně jako jsem to viděla u řady hereček ve všech možných filmech a rukama drtila opěrku pohovky.          
„Carlisle! Už rodí!“ zahulákala ze dveří mého pokoje Heidi, jako by se zbláznila. Chtěla jsem ji okřiknout, ať tolik neřve, ale měla jsem co dělat sama se sebou.
Ve dveřích se objevil Carlisle a poté, co si mě okem profesionála prohlédl, mi do ruky píchnul injekci s nějakou průzračnou tekutinou.
„Ne, nikdo sem chodit nebude,“ zaslechla jsem Heidi, jak někomu důrazně vysvětluje, zatímco Carlisle kolem mě létal jako žíznivá čára, opatrně mě zvedl a šílenou rychlostí mě přenesl na postel. Bolest odeznívala spolu s tím, jak účinkovalo narkotikum, které mi píchnul.  
„Jsem její snoubenec, nemám náhodou právo být u toho?“ rozčiloval se Chris.
„Ne,“ odvětila prostě Heidi a podle doprovodného zvuku se mu očividně pokusila zabouchnout dveře před nosem. Nutno poznamenat, že se jí to nepovedlo.
„Ale-“ namítal Christian.
„Žádné ´ale´, prostě tam nebudeš,“ vmísil se do debaty můj otec a znělo by to škodolibě, nebýt toho, že jeho hlas měl stísněný podtón, který jsem u něj ještě nikdy neslyšela.
Pocítila jsem nutkavou potřebu to utnout, jelikož ti dva se byli schopní dohadovat klidně po celou dobu porodu.
„Huš, oba dva! Já tady nechci nikoho kromě Carlislea a Heidi!“ Bohudíky je můj velitelský tón odradil od dalších hádek a nechali Heidi zavřít dveře.
Zbytek porodu jsem vnímala jako ve snu – ta látka, kterou mi píchnul Carlisle, fungovala dokonale a mě stačilo řídit se jeho pokyny. Žádné komplikace nenastaly a o několik minut později už místnost naplnil jemný sopránový pláč.
Já sice byla vyčerpaná a trochu malátná kvůli nevelké ztrátě krve, ale nekonečně šťastná. Neodkázala jsem z tváře smazat lehce připitomělý úsměv a spustit oči z toho malého človíčka v Heidině náručí, který už přestal plakat a místo toho točil drobno hlavičkou na všechny strany. Carlisle mi pomohl přetáhnout přes hlavu lehkou noční košili, která se až děsivě podobala těm nemocničním.
„Je to kluk,“ oznámila mi Heidi poté, co si lehce zakrvácený uzlíček detailněji prohlédla. Natáhla jsem ruce, chtěla jsem pochovat svého syna, ale Heidi jej vzala do náruče a odnesla. Mě zatím naplňoval dosud nepoznaný cit, kterému se vůbec nelíbilo, že je můj malý mimo můj dohled. Moc jsem jej chtěla pochovat, prohlédnout si jej, mluvit na něj, trochu lépe to malé mimčo poznat.
Konečně se u kraje mé postele objevila Heidi s malým uzlíčkem v náručí. Opět jsem se natáhla a tentokrát mi to maličké stvoření zabalené opatrně vložila do nastavené náruče.
Už první pohled do jeho andělského obličeje mě úplně okouzlil. Na novorozence byl příliš velký a vyspělý, na hlavě mu jako svatozář zářily světle blond, téměř bílé, vlasy, stejné, jako jsem měla já a můj otec. Rysy měl souměrné a ostré, rty světle růžové, ve tvářích měl zdravou lidskou barvu a i přes látku jsem cítila teplo sálající z něj.
Nejvíce mě uchvátily ale jeho oči – azurově modré a tak chápavé a upřímné, až se mi nechtělo věřit, že něco tak nádherného může vůbec existovat.
Hlavičku sice byl schopný udržet i sám, ale já mu ji i přes to opatrně přidržovala a konečky prstů jej pohladila po tváři a poté mu z čela odhrnula vlasy.
„Ahoj, Williame,“ zašeptala jsem a samotnou mě překvapilo, jak vřelý a láskyplný má můj hlas tón. Ten malý se na mě podíval a poté roztáhl rty do nádherného úsměvu, přičemž odhalil dvě řady zářivě bílých zubů.
Uvažovala jsem, jak moc rozumí tomu, co říkám a váhala, jestli jsem mu jméno vybrala správně. Nerada bych několik dalších let poslouchala výhružky ohledně toho, že se nechá přejmenovat a řeči o tom, jaký krutý smysl pro humor mají rodiče, když mu dali právě toto jméno.
Ale William mi přišlo jako dokonalé jméno. Hezké, a sice už starší, ale dalo se z něj utvořit kratší „Will“.     
Na tváři jsem ucítila horké slzy a usmála se. Nikdy jsem si nemyslela, že se stane něco tak úchvatného, až budu plakat štěstím, ale právě se to stalo. V náručí jsem držela hotový zázrak, poslouchala tlumený tlukot jeho malého srdíčka a nemohla se na něj dostatečně vynadívat.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Emmo, miláčku, můžeme už dovnitř?“ ptal se opatrně Chris a slyšela jsem, jak někdo za ním nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
„Tak je pusťte dovnitř,“ svolila jsem s úsměvem.        

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess Epilog: