Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 9. kapitola - Proč, Demetri?

05.11.2011 (09:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2060×

„Vstávej, sakra!“

Zmateně jsem od sebe odlepila víčka a pohlédla po majiteli toho hrubého hlasu. Byl jím statný upír, asi třicátník s hrozivými provazci svalů na rukou.

„Co to…“ Byla jsem zmatená, jelikož jsem ležela na chladné zemi v neznámé místnosti, spíše sklepě. Žádné okno, jenom holé tlusté kamenné zdi.

„Řekl jsem, abys vstala!“ Během vteřiny se mihla jeho noha a zasadila mi prudkou ránu do břicha.

„Au,“ zasyčela jsem a nejistě se postavila. Upír mě popadl za krk a přitáhl si mě k sobě, aby si mě důkladně prohlédl. Měl dlouhé černé vlasy stažené do culíku a hrozivé rudé oči.

„Je to ona,“ usoudil a mrštil se mnou zpět na zem.

„Co chcete?“ vydechla jsem a zůstala na zemi.

„Trochu potrápit tvého tatínka,“ ušklíbnul se chladně a rázným krokem zamířil pryč z místnosti a kopnutím mi zabouchnul dveře před nosem.

V místnosti byla neproniknutelná tma, ve které jsem ani svýma poloupíříma očima nic neviděla. Opatrně jsem ohmatávala stěny a putovala dokola po místnosti. Žádné okno, ani sebemenší škvírka, kterou by sem mohlo proniknout sluneční světlo.

Sesunula jsem se na zem a upřeně se dívala do tmy. Zdálo se to tady jako vězení, odkud se nedalo uniknout. Dokonce se mi začalo zdát, že se stěny přibližují a prostor je čím dál tím menší a temnější.

Zoufale jsem se snažila na to nemyslet a raději jsem vymýšlela nějaký plán k útěku. Nic, nešlo to. Odtud se jednoduše nedalo dostat ani při nejlepší vůli a se všemi poloupířími smysly a vlastnostmi.

Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že Demetri mě najde. Určitě mě vystopuje. Byla jsem si tím jistá, a to jediné mi bránilo v pláči.

Po několika hodinách, které jsem strávila přecházením po cele, se dveře otevřely a jeden tmavovlasý upír mě popadl za paži a vyvlekl mě po schodech nahoru, pryč z té betonové kobky.

Brzo jsem poznala, že se nacházím v nějakém starodávném sídle nebo na hradě. Tlusté zdi a výzdoba tomu odpovídaly. Také jsem si všimla podivného přízvuku v mužově hlasu. Někde už jsem podobný akcent slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout na člověka, který by tak mluvil.

Jakmile mi ale došlo, jaký přízvuk to je, krve by se ve mně nedořezal. Najednou mi vše docvaklo. Právě jsem se dostala do zajetí odvěkých nepřátel Volturiů – Rumunského klanu. Podle posledních informací ale přeživších Rumunů muselo být maximálně šest. Tak malá skupinka by se mě ale určitě neodvážila unést za bílého dne přímo z centra Volterry plné našich gardistů.

To už jsme ovšem došli do jednoho z přeplácaných salónků. Můj „doprovod“ se mnou mrštil do jednoho z čalouněných křesílek, a ačkoliv jsem se divoce zmítala, připoutal mi silným řetězem obě ruce k opěrkám křesla, které bylo podle všeho přišroubované k podlaze. Musela jsem uznat, že to mají dobře promyšlené.

Až teď jsem zaregistrovala, že u okna stojí dva muži.

První z nich byl oblečený v obyčejných džínech a černém tričku, takže vynikly jeho svaly, i když tomu chlapovi, který mě tak brutálně vzbudil, se rovnat nemohl. Měl nápadnou, ohnivě rudou kštici a obličej neuvěřitelně zjizvený, takže z něj šel strach. Když na mě pohlédl tvrdýma černým očima, nedokázala jsem mu pohled opětovat a raději se obrátila k muži, který stál po jeho levici.

Zalapala jsem po dechu a pevně stiskla víčka.

To se mi jenom zdá, uklidňovala jsem se. Když jsem ale oči znovu otevřela, zjistila jsem, že tohle bohužel není strašná noční můra, ale krutá realita.

„Demetri,“ vydechla jsem přiškrceně. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Demetri je tady, v sídle Rumunů, nespoutaný, pár kroků od jejich vůdce… Není vězeň jako já. Je jejich spojenec.

„Zrádce,“ zavrčela jsem na něj. Jeho obličej byl jako kamenná maska, prost jakýchkoliv emocí. Jediné, co z něj vyzařovalo, byl ledový klid.

„Těši mě, že se poznaváme,“ pronesl ten Rumun lámanou italštinou.

„To je opravdu mizerná italština,“ konstatovala jsem jízlivě.

„Umiš snad rumunsky?“ Jistěže jsem uměla rumunsky, ale před ním jsem to nehodlala přiznat.

„Proč bych se měla učit jazyk nějakých zahnojených ubožáků?“ V ten okamžik byl kousek ode mě, jeho ruka se mihla rychleji, než bych to čekala a zasadila mi do tváře prudkou ránu.

„Raději neodporuj a dělej, co ti přikáže,“ ozval se Demetri.

„Tebe tak budu poslouchat! Proč, Deme? Proč s nimi spolupracuješ? Proč ses zaprodal?“ zeptala jsem se zoufaleji, než jsem chtěla. Můj hlas zněl jako slabé zakňourání, čelist mě od té rány strašně bolela, nedokázala jsem pořádně otevřít pusu. Rumun ode mě ustoupil a odpověděl za někoho, koho jsem do nedávna považovala za přítele.

„Je to kvuli tobě. Msti se.“ Ta slova mě opravdu ohromila. Věděla jsem, že Demetri těžce nese fakt, že my dva už netvoříme pár, že se cítí podvedený a zhrzený. Toto ovšem bylo trochu silné kafe.

„Deme, řekni, že to není pravda,“ zašeptala jsem naléhavě. V očích mě pálily slzy, ale nechtěla jsem plakat před nimi. Musela jsem být silná. Nesměla jsem ukázat svou slabost, strach.

„Všechno to je pravda. Chci se pomstít. Tobě, tvému otci a Christianovi. Zbytek gardy odstraní Rumuni. Počítám, že tady budou do půl hodiny, vyslali mě napřed jak špeha, abych zjistil, jestli tady opravdu jsi. Poslal jsem jim zprávu, že ano. Dorazí všichni, dokonce i tvoji vegetariáni.“ Bezpochyby by pokračoval, ale to už jsem ho přerušila jej.

„Ty odporný zrádce! Jestli ublížíš Christianovi, mému otci, nebo někomu z Cullenů, zabiju tě, ty svině podrazácká!“ Moje slzy už nevyjadřovaly smutek a hořké zklamaní, vyjadřovaly vztek, který proudil celým mým tělem. Přetekly přes okraj, už jsem se je nesnažila zadržet. Potřebovala jsem nějak ventilovat svou zlost, tu emoční bitvu uvnitř mě. Zkrotit touhu zabít ho, zničit ho za to, že všechny mé milé vede do záhuby.

„Neřvi, neni ti to na nic,“ zavrčel na mě upír, který mě sem přivedl a odlepil se od stěny.

„Nikdy je nemůžete porazit! Nikdy!“ křičela jsem dál, ačkoliv mě čelist hrozně bolela. Všechno ve mně vřelo, ruce jsem se prudkým škubáním snažila dostat ze řetězů, ale byly příliš pevné. A já slabá.

To už ovšem upír, jenž mě i napomenul, ztratil trpělivost a popadnul mě za vlasy.

„Mlč!“ zavrčel mi do ucha a prudce škubnul s rukou, ve které svíral moji hřívu. Na vteřinku jsem se zděsila, že mě snad skalpoval, ale naštěstí mi s nimi pouze bolestně škubnul a poté je pustil.

„Pane, už tady brzo budou,“ ozval ode dveří úlisně. Stál v nich asi dvacetiletý upír s karmínově rudýma očima a ulízanými blond vlasy.

„Jdeme,“ zavelel šéf a všichni kromě mého hlídače se odebrali k odchodu. Ten se sesunul do křesla naproti mně a začal si pohrávat s mobilem. Musela jsem něco udělat, donutit jej, aby buď odešel, nebo mě pustil.

Sice jsem to nikdy nezkoušela, ale zaostřila jsem se na jeho auru, povahu, emoce, jak nejintenzivněji jsem dokázala. Snažila jsem se proniknout do jeho hlavy, zmocnit se jeho vzpomínek. Podle Ara mi k tomu chyběla soustředěnost a smysl pro detail.

Pekelně jsem se soustředila, zatínala zuby, soustředila se na jeho auru. Poté se mi zatmělo před očima a ocitla jsme se úplně jinde. Dokázala jsem to!

Byla jsem stále ve stejném sálu, ale jinak tady byla spousta rozdílů. Neseděla jsem spoutaná v křesle, ale stála jsem u stěny a sledovala pobíhající upíry, pro které jsem byla neviditelná. Hledala jsem svého dozorce, tohle byla jeho vzpomínka.

Konečně jsem jej spatřila, stál po boku vyděšené blondýnky, která v náručí svírala plačící upíří dítě. Ten drobeček byl kouzelný, ačkoliv to byla krvežíznivá stvůra, což dokazovaly jeho krvavě rudé oči. Byla ale tak roztomilý, měl bledé tváře, světle růžové rtíky a usedavě naříkal zvonivým sopránkem, který musel trhat duši každého, kdo jej slyšel.

„Natašo, vezmi Vasilije a utíkej, rychle!“ přikazoval jí s jasným strachem v očích.

„Ne, nenechám tě tady,“ odporovala jeho žena a zavrtěla hlavou tak prudce, až se jí z vysoko vyčesaného drdolu uvolnilo několik pramínků plavých vlasů.

„Musíš,“ naléhal na ni muž a pevně jí stiskl ruku. „Zachraň se.“

„Ne!“

V ten okamžik se veliké dubové dveře rozletěly a do místnosti se vehnal komando smrti – Volturiovi. Viděla jsem nezměněné tváře vládců a několika gardistů. Tehdy ještě neměli Jane a Aleca, své klenoty, takže po hrozivé vteřině ticha se na sebe nepřátelé vrhli s hrozivě vyceněnými zuby a hromovým vrčením.

Natašu s dítětem v náručí srazil jeden vysoký gardista a než jí stihl její muž pomoct, už se na něj sesypali hned tři vojáci. Setřásl je, jako by nic nevážili, a proplétal se bitevní vřavou směrem ke své lásce a malému dítěti. Než se k nim dostal, vzduch se naplnil strašlivým řevem umírajícího miminka. Muž vztekle zavrčel a konečně se dostal k místu, odkud se ozýval ten dětský nářek, ale bylo pozdě.

Ostatky dítěte gardisté právě házeli do plamenů na nějaké jiné, větší tělo. Ženské. Během vteřiny mi došlo, že se jedná o Natašu. Ačkoli jsem z celého srdce nenáviděla Rumuny a přála jim vždy jen to nejhorší, najednou mi jich začalo být líto.

Obraz najedno zmizel a já opět seděla v křesle, zpocená, jako bych se právě probudila z noční můry. Lapala jsem po dechu a hlídač se nade mnou skláněl.

„Jsi v pořadku?“ optal se mě se silným přízvukem.

„Já nevím,“ fňukla jsem potichu, stále otřesená tím, co jsem právě viděla. „Bude další válka, že?“ zeptala jsem se jej potichu. Kupodivu se mojí směšné otázce nevysmál a potichu přikývl.

„Ty to tak chceš?“

„Nezaleži na mě.“

„Já vím, ale víš, kolik lidí padne na obou stranách? Bude to stejné jako s Natašou a Vasilijem.“ Při těch slovech sebou cuknul, jakoby dostal elektrošok a obličej se mu stáhnul bolestí.

„Zmlkni,“ zavrčel na mě. Z jeho hlasu čišel ledový chlad, který mě donutil zavřít pusu.

Věděla jsem, že se odtud nedostanu. Toto nezvládnu.

Vybavila jsem si, že poslední, co jsem Caiovi řekla, bylo, jak moc mizerný otec je. Po tvářích mi stékaly další a další slzy a otřásala jsem se tichými vzlyky. Najednou jsem k němu ucítila vlnu sympatií. Byla jsem k němu příliš tvrdá, vinila jsem jej ze smrti své mámy a nepřipouštěla si, že mě možná má i rád, ačkoliv to nedává příliš najevo.

Felix, můj starší bratr, zpovědník a rádce. Teď spolu s ostatními možná už bojuje za mou záchranu. Netuší, že jej zradil jeho parťák a toto celé je past. Při představě, že bych mohla ztratit i jej, jsem se roztřásla ještě více a usilovně se kousala do rtu, abych se nerozplakala nahlas.

A konečně Christian. Vybavila jsem si jeho obličej v okamžiku, kdy mi říkal, že se do mě zamiloval. Celé mi to připadalo tak nekonečně vzdálené, téměř neskutečné. V ten okamžik jsem byla tak šťastná a neexistovalo pro mě nic jiného, než on, jeho jantarové oči a rty tak blízko těch mých.

Z bolestivých vzpomínek mě vyrušilo několikeré hrozivé vrčení a následné rány, občasné cvaknutí zubů a bolestivý ryk bojujících.

Boj započal.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 9. kapitola - Proč, Demetri?: