Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 14. kapitola - Nepřítel nebo spojenec?

29.02.2012 (16:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1990×

Zastavila jsem se přede dveřmi vedoucími do pokoje Jane a zaposlouchala se. I přes poměrně tlusté dřevo jsem po chvíli napínání uší zaslechla šustění papíru.
Musela jsem se pousmát – moc dobře jsem si pamatovala z doby, kdy jsme ještě byly velmi dobré kamarádky, že když si našla nějakou dobrou knížku, bylo absolutně nemožné dostat ji z pokoje. Jedinou výjimkou byl rozkaz někoho z vládců nebo Demetriho přítomnost.
Zvedla jsem ruku a potichu zaklepala. Slyšela jsem, jak zaklapla knížku, a poté už se otevřely dveře a v nich stála Jane v obyčejných světle modrých džínách a lahvově zeleném svetru. Ani jsem neslyšela, jak přešla ke dveřím.
Nevypadala tak autoritativně, jako ve splývavém temně šedém plášti a s kapucí na hlavě, ale ani ve chvílích volna si nesundávala z krku řetízek s naším znakem.        
Sotva uviděla, kdo jí stojí na prahu, pokusila se zabouchnout mi dveře před nosem, ale přesně tohle jsem taky očekávala. Bleskově jsem pravou nohou zabránila úplnému dovření dveří. Mohla jsem jenom spoléhat na to, že i když se na mě stále ještě hodně zlobí, nohu mi snad zlomit nechce.   
Opravdu mě dveřmi do nohy nepraštila nějak silně, místo toho otráveně opět dveře otevřela dokořán.
„Co tady děláš?“
„Musím s tebou mluvit. Ihned,“ poslední slovo jsem zdůraznila, ale nevypadalo by to, že bych v ní probudila konverzační náladu. Jenom naklonila hlavu na stranu a zatvářila se, jako by mi tím, že si mě poslechne, prokazovala bůhví jakou laskavost.
„Mluv,“ vybídla mě chladně. Rozhodně jsem se kolem ní protáhla do pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Pokud ji to zaskočilo, nedala to na sobě znát. „To je můj pokoj!“
Pomalu mi začínala docházet trpělivost. Jane netušila, že se jedná o něco opravdu vážného, a svou uražeností a paličatostí mi to nevědomky celé pořádně komplikovala.
„Nekecej,“ zavrčela jsem popuzeně.
„Do mého pokoje nemáš co chodit, pokud tě nepozvu dál.“ Založila si ruce v bok a velmi mě zklamala tím, že si k tomu ještě nedupla. Její hlas i výraz byly vyloženě nepřátelské a nazlobeně se naproti mně tyčila v celé své výši necelých sto padesáti centimetrů. Kdybych nevěděla, co umí, přišlo by mi k smíchu, kolik si někdo se vzhledem porcelánové panenky může dovolovat.  
„Oprav mě, pokud se pletu, ale není mým otcem náhodou jeden z vládců?“ Nelíbilo se mi, když jsem musela zdůrazňovat své postavení, které jsem měla vlastně jenom díky tomu, že jsem se dobře narodila.
Na tuhle připomínku ale Jane neměla žádnou chytrou odpověď a očividně ji to velmi frustrovalo. Kromě toho, že jsem jí „přebrala“ Demetriho, jsem navíc dost ohrožovala její post Arova mazlíčka, na kterém si velmi zakládala.
„Takže, sedni si na zadek a poslouchej mě,“ řekla jsem a ukázala palcem na pohovku. „Bude to ještě letos?“ popohnala jsem ji, když se velmi neochotně lidským tempem loudala k pohovce.
Sotva se posadila, začala jsem se svým nepříliš propracovaným proslovem. Improvizovala jsem, jako ostatně téměř vždycky.
„Takže, jedná se o Angelicu. Mám velmi závažné důvody domnívat se, že má dar. Velmi mocný dar, díky kterému dokáže velkou skupinu lidí zmanipulovat a de facto z nich udělat své loutky. Podle mého zdroje jsme my dvě očividně jediné, na které tato její schopnost z nějakého důvodu nepůsobí. Proto tě moc prosím, abys šla se mnou a pomohla mi z ní dostat pravdu. Na výslechy jsi bezesporu odborník.“
Jane mě celou tu dobu sledovala a mhouřila oči čím dál tím víc, jako by se snažila odhadnout, jestli si z ní nedělám legraci. Trvalo několik vteřin, než promluvila.
„Bereš nějaké léky?“ zeptala se mě.
„Ne,“ odsekla jsem.
„Pak bys nejspíš měla začít, protože toto celé je absurdní. Opravdu, větší hloupost jsme už pěkně dlouho neslyšela. Na druhou stranu jsem ráda, když tě vidím, jak se bojíš o svoje místo. Alespoň víš, jak se cítím já.“
„Tady nejde o to, že se bojím o svoji pozici!“ zasténala jsem. „Já se snažím zachránit si krk! A tobě taky!“
„Jak to myslíš?“ zeptala se mě a bylo vidět, že na ni poslední věta řece jen zapůsobila.
„Neříkej, že sis nevšimla, jak si ji všichni strašně rychle oblíbili. Od Felixe po Ara je má všechny omotané kolem prstu. Christian se se mnou rozešel, sotva přišla a teď se od ní nevzdálí dál než na metr. Felix to samé. Prober se, tohle není charisma, ale dar!“
„Dobře, dejme tomu, že možná nemluvíš úplně z cesty. Co s tím má společného ohrožení mého života?“ Bylo na ní vidět, že mi příliš nevěří, ale semínko pochybností bylo zaseto. Musela jsem toho využít a vytěžit z jejího váhání co nejvíce.   
„Protože já a ty jsme očividně jediné, na které ta moc nepůsobí. Neptej se mě, proč, protože to netuším. Možná jsme magoři, nebo máme něco jako imunitu. To není podstatné. Ale co si myslíš, že s námi bude, když se jí povede to tady celé ovládnout? Jistěže se zbaví problémových článků!“ Moje řeč byla čím dál tím plamennější a ruce jsem neudržela podél těla, ale divoce gestikulovala a rázovala po pokoji jako lev v kleci.      
Jane mě sledovala a z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst. I tak jsem skoro slyšela cvakání ozubených kol v její hlavince, jak je nutí otáčet se co nejvyšší rychlostí. Čekala jsem a opravdu mi to lezlo na nervy. Nechtěla jsem promarnit ani vteřinu, už jenom kvůli tempu, jakým ten drobek ve mně roste. Už teď jsem si nebyla jistá, jestli těhotenství nějak výrazně neovlivnilo mé bojové schopnosti. Co teprve, kdyby se Jane rozhodla, že to provedeme až zítra? Jak bych mohla bojovat proti Angelice s břichem jako zeměkoulí? Kdyby Angelica měla něco jako štít, byla by mi Jane v boji stejně platná jako polévka v sáčku. Obecně řečeno, byla by mi na nic. Tolik spoléhala na svou moc, že považovala za zbytečné učit se nějakým bojovým technikám.
„Možná na té tvé teorii něco bude,“ promluvila konečně Jane a bylo vidět, jak nerada připouští, že mám pravdu. „Ale chci důkaz,“ zhatila mé naděje, ještě než jsem se začala radovat.
„Mé slovo ti nestačí?“ zkusila jsem to, ale její chladný pohled mi byl odpovědí.
„Tak to ti teda děkuju,“ prskla jsem po ní, jelikož to byl právě ten problém – neměla jsem žádný důkaz ani tušení, jak ho obstarat.
Vystřelila jsem z jejího pokoje a zabouchla za sebou dveře, až to vypadalo, že jsem je vysadila z pantů. Rychlým krokem jsem procházela vesměs liduprázdnými chodbami – venku pršelo, takže spousta gardistů odjela do města, popřípadě někam mimo Volterru, na lov. Poslední dobou byl navíc až podezřelý klid. Něco jako zlověstné ticho před bouří.
Má jediná záchrana selhala. Jane odmítla. Byla jsem na to úplně sama.
Neměla jsem šanci a jenom jsem si v tom nejzadnějším koutku mysli nalhávala, že je tady stále možnost, že pokud nebudu dělat vůbec nic, Angelica nechá mě i to malé žít dál.
Otázkou ale zůstávalo, jestli bych se s takovým životem smířila. Jistěže ne.
A odjet z Itálie? Tuhle alternativu jsem zavrhla ještě dříve, než jsem o ní začala nějak vážněji uvažovat.
Ke svému dítěti jsem neměla nějak silný citový vztah, alespoň jsem si to myslela, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mu někdo ublížil. A to udělá, pokud se rozhodnou odstranit mě.
Opřela jsem se o kamennou zeď a zaklonila hlavu. Zhluboka jsem dýchala a v mysli analyzovala všechny své možnosti – a že jich bylo žalostně málo.
Až tiché „ehm, ehm“ mě přimělo vrátit se zpět do reality a otočit se směrem, odkud to odkašlání přišlo. Byl to takový ten otravný zvuk, kterým na sebe chtěl dotyčný upoutat něčí pozornost.
Skoro jsem nadskočila, když jsem zjistila, že jsem na chodbě sama s Angelicou, která se s upíří tichostí dostala nebezpečně blízko ke mně. Bylo to necelých pět metrů, vzdálenost, kterou mohla během setiny vteřiny hravě překonat.
Ztuhla jsem a byla vděčná za to, že si díky zdi, o kterou jsem se stále opírala, nemusím krýt záda.                
„Ahoj, Emmo,“ pozdravila mě mile svým jemným sopránem. Rty měla roztažené do milého úsměvu, ale černé oči na mě zahlížely chladně, bez nějakých emocí.
„Angelico,“ oplatila jsem jí pozdrav chladně a napínala každý sval ve svém těle. Něco mi ale říkalo, že k žádné bitce nedojde. Ona si se mnou špinit ruce nebude.
„Ale no tak, proč ta nepřátelskost? Raději si vezmi tohle a začni psát,“ zapředla a natáhla před sebe ruku, v níž držela obyčejnou propisku a list vytržený z nějakého bloku.
Její hlas byl tentokrát jiný, skoro až omamující. Hypnotizující. Najednou jsem měla dojem, jako by mi někdo z hlavy vygumoval úplně všechny starosti, myšlenky, úvahy. Nic mě netrápilo, netížilo a tím zdánlivě prázdným prostorem se rozléhal pouze její sladký hlas přesvědčující mě, ať udělám přesně to, co chce.  
Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale nedokázala jsem si vybavit proč. Jako ve snách jsem odstoupila ode zdi, vzala si od ní propisku i papír, který jsem opřela o zeď a čekala, až mi řekne, co vlastně mám psát.
Ona mě soustředěně pozorovala a už se ani nepokoušela o ten svůj kouzelný úsměv. Neměla pro koho hrát tu komedii. Nebyl tady nikdo, kdo by si mohl všimnout, co dělá.
Když usoudila, že ji opravdu úplně poslouchám, začala mi diktovat, a já poslušně vše zapisovala, aniž bych si nějak uvědomovala, co to vlastně pod mýma rukama vzniká. Vnímala jsem jednotlivá slova, věty, ale v mé zotročené mysli nezískával text žádný smysl.  
Když jsem dopsala poslední tečku a Angelica už nic neříkala, spustila jsem ruce podél těla a čekala na další pokyny.
„Podej mi ten papír.“ Bez protestů jsem jí vyhověla a sledovala ji, jak očima přejíždí po mnou napsaných řádcích. Ke konci se už usmívala, stejně jako můj otec, když se mu dařilo přesvědčit Ara o vině souzeného.
Můj otec… pokusila jsem se vybavit si jeho obličej, ale nešlo to. Všechno jsem viděla rozmazaně, nedokázala jsem zaostřit na jeho tvář, nebyla jsem s to ani si vybavit, jaké má vlasy. Maximálně jsem se soustředila, ale výsledek byl stále stejný.
„Nemysli na to. Poslouchej mě,“ vyrušila mě z mých úvah Angelica, když vycítila, o co se snažím.
Místo, abych ji zase poslechla, v hlavě se mi ozval tichý hlásek.
Proč?
„Emmo, vnímej mě,“ přikázala mi.
Proč bys ji měla poslouchat? Nemáš vlastní vůli?
„Emmo,“ pokusila se znovu upoutat mou pozornost a do hlasu se jí vetřely pochyby.
Nenech se ovládat. Bojuj.
„Emmo!“  
Bojuj!          
Hlavou jsem bezděčně cukla do strany, když se mi do hlavy rychlostí světla vrátily mé vlastní vzpomínky.
Na setinu vteřiny jsem pevně semkla víčka k sobě, ale poté jsem si uvědomila, že dva metry ode mě stojí nepřátelská upírka a není opravdu dobrý nápad stát bez hnutí a se zavřenýma očima v jejím dosahu.   
Prudce jsem otevřela oči a setkala se s jejím nechápavým a trochu vyděšeným pohledem. Zjevně ještě nezažila, že by se někdo vzepřel její moci a ještě k tomu uspěl.
Až teď jsem si všimla, že otevřela okno, nejspíše v době, kdy jsem sepisovala ten dlouhý vzkaz. Pohled mi padl na papír v jejích rukou a v hlavě mi znovu zněl jeho obsah.
Tentokrát už jsem plně vnímala, tak mi jeho význam došel ihned. Na okamžik jsem měla dojem, jako bych se nemohla nadechnout.
Byl to dopis na rozloučenou.
A to okno… vše mi v hlavě zacvaklo do sebe a spěšně jsem udělala několik kroků zpět.
„Felixi!“ zařvala Angelica velitelsky a volaný se v ten okamžik objevil na konci chodby.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 14. kapitola - Nepřítel nebo spojenec?: