Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 10. kapitola - Záchranná mise

07.12.2011 (12:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1900×

Ztuhla jsem a naslouchala zvukům bitvy. Znamenalo to, že dary Aleca a Jane musely selhat. Jediné rozumné vysvětlení, které mě napadlo, bylo, že někdo z protivníků má psychický štít.

Nedokázala jsem určit, jak se boj vyvíjí, kdo vyhrává a kdo prohrává. Zvuky boje zesilovaly a blížily se.

Znamená to, že Volturiovi prorazili linii nepřátel a jdou si pro mě? Prudce jsem začala škubat se řetězy a zmítala sebou v křesle.

Mé pokusy přestaly, až když vzduch proťal hlasitý výkřik. Poznala jsem ten zvonivý sopránek, nyní plný zděšení a strachu. Jane. Jane byla v nebezpečí, možná stála tváří v tvář smrti.

Křik ustal stejně rychle, jako se ozval, a zanikl v bitevní vřavě. Sice jsem posledních několik měsíců pokaždé, když jsem ji viděla, bojovala s pokušením podrazit jí nohy a sledovat, jak padá na kamennou podlahu, ale teď jsem se upřímně zděsila a začala bojovat s pouty ještě usilovněji než předtím.

Najednou se dveře rozletěly a vzápětí opět zabouchly. Během vteřiny u mě stál Demetri a jediným pohybem rozdrtil řetězy, poutající mě ke křeslu. Popadl mě za paži, až jsem bolestí vykřikla, a otočil se na mého hlídače, který jej tázavě sledoval.

„Zdrháme, rychle!“ štěkl na něj. Cítila jsem jenom prudký závan větru a zahlédla rozmazanou šmouhu, která rozrazila dveře na opačném konci místnosti.

Dem mě vlekl stejným směrem, ovšem nepočítal s mým odporem. Hluk sílil, pomoc byla tak blízko, doslova nadosah.

„Pomozte mi! Jsem tady!“ zařvala jsem z plných plic a pokoušela se vykroutit z Demetriho ocelového sevření. Odmítala jsem postupovat, zmítala sebou, snažila se jej zastavit. Došla mu trpělivost a volnou rukou popadl jedno z polen, úhledně vyrovnaných na hromádce u krbu. Ozval se svištivý zvuk a ucítila jsem silnou ránu do týlu.

Zatmělo se mi před očima a nohy se mi podlomily. Nebýt jeho ruky, kterou mě držel ve vzpřímené poloze, sesunula bych se na zem.

Neovládala jsem vlastní tělo, ale slyšela změť hlasů a následné vrčení motoru. Nesmí mě odvézt pryč! Přinutila jsem se pootevřít oči.

Ležela jsem přes obě zadní sedadla a cítila jsem, jak se auto závratnou rychlostí řítí tmou. Během vteřiny jsem se vyšvihla do sedu a pohlédla z okénka do tmy kolem, kterou přerušovalo pouze pouliční osvětlení a neonové názvy restaurací, kaváren a motelů.

Pohlédla jsem na sedadlo před sebou a zahlédla na místě řidiče mohutnou postavu svého hlídače a vedle něj, na sedadle smrti, musel sedět Demetri.

„Kde to jsme? Okamžitě zastavte, stojí vám to za to? Vysaďte mě, přesvědčím je, aby vás nehledali,“ naléhala jsem na ně, ale výsledek byl stejný, jako kdybych mluvila na řadící páku. V celém autě vládlo mlčení, nevěnovali mi ani jediný pohled.

Ručička tachometru se pohybovala kolem dvoustovky a auto letělo téměř nadzvukovou rychlostí po poloprázdné silnici v nějakém zapadákově.

Sotva mi nápad na útěk probleskl hlavou, sáhla jsem po klice, ale dveře mi nešly otevřít.

„Dětská pojistka,“ ozvalo se ze sedadla spolujezdce škodolibě. Potlačila jsem vzteklé zavrčení a uvědomovala si, že i kdyby se nějak nepojistili, vyskakovat z rychle jedoucího auta je hloupost. Pro člověka smrtelná blbost. Nikdy jsem nezkoušela, kolik toho mé poloupíří tělo vydrží, proto jsem teď pochybovala, že po tvrdém dopadu na asfalt bych se prostě oprášila, zvedla a zamířila domů. I kdybych to nějakým zázrakem přežila bez vážnějších zranění, Demetri by si mě stejně našel… Už bych se nikdy nesměla vzdálit z hradu, stále by tady byla hrozba, že mě najde.

Pohlédla jsem na něj. Mýlila jsem se, když jsem se domnívala, že si mě ti dva nevšímají. Ze zpětného zrcátka na mě hleděly pozorně jeho černé oči a sledovaly každý můj pohyb, ať už sebemenší.

Než jsem stihla své úvahy rozvádět dál, auto sebou najednou šíleně škublo, jak řidič prudce dupnul na brzdu. Jako hadrová panenka jsem přeletěla dopředu a nebýt toho, že jsem s oběma rukama chytila sedadel přede mnou, praštila bych se do palubní desky.

Rumun spustil proud nadávek ve své mateřštině, které jsem si raději ani nepřekládala.

Sotva jsem se bezpečně usadila, vzhlédla jsem na vozovku před námi. Cestu nám blokovalo stříbrné Porshe zářící ve tmě kolem.

Usoudila jsem, že právě toto auto nás rychle předjelo a poté prudce zpomalilo. Teď, když jsme se jej pokusili objet, vrhlo se na stejnou stranu jako naše auto a dokonale nám blokovalo průjezd.

„Co je to za vola?“ zasyčel Rumun a rozčileně se pokusil znovu předjet Porshe zleva, ale to opět napodobilo jeho manévr a zahradilo mu cestu. Reflektory našeho auta na vteřinu osvítily jasnou září řidiče druhého vozu.

„Chrisi, ne!“ vykřikla jsem zoufale. Na okamžik vzhlédl směrem ke mně a povzbudivě se na mě usmál.

„Normálně ho z té cesty vytlač!“ rozkázal Demetri tónem, jenž měl daleko blíže k vrčení, než k normálnímu lidskému hlasu.

„Ne!“ zařvala jsem hystericky a zoufale se snažila vymyslet nějaký způsob, jak jim zabránit v jejich úmyslu, udělat z Chrisova auta konzervu a z něj kaši.

Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jeho auto začalo hořet. Moje mysl se tomu bránila a přikazovala mi něco udělat, cokoli.

Motor zavrčel jako divoké zvíře a naše auto se jako střela vyřítilo proti stříbrnému sporťáku a v plné rychlosti udeřilo do jeho boku. Do uší mě udeřil zvuk prohýbaného plechu a kvílení pneumatik. Naše auto tlačilo Porshe ke kraji cesty, přímo k příkopu. Jako jediná jsem si očividně všimla, že na palubní desce svítí červeně kontrolka. Síla, kterou z motoru ždímal ten maniak, aby dostal Christiana co nejdříve z cesty, musela být na motor příliš velká.

Ani jeden z mých společníků si toho nevšímal, spíše se snažili vzpouzející se auto odstranit z vozovky.

Věděla jsem, že nemám moc času, musím se z auta co nejrychleji dostat. Přesunula jsem se doprostřed sedadla a vší silou kopla do dveří. Kovové cvaknutí se ztratilo v hluku kolem, ti dva si nevšimli, že se mi podařilo přerazit zámek. Zatlačila jsem do dveří a vyskočila ven. Dopadla jsem na nohy a stálo mě hodně sil, udržet se na nich. Sotva jsem ale nabyla rovnováhu, vyřítila jsem se kolem našeho terénního Jeepu k stříbrnému autu.

Prosvištěla jsem kolem místa u řidiče, který měl ovšem oči pouze pro auto před sebou. Několika skoky jsem se ocitla u Christianových dveří a prudce je otevřela.

„Rychle, za chvíli to bouchne!“ zařvala jsem na svého, velmi překvapeného, přítele. Bez komentářů mě ale poslechl, vyskočil z auta, popadl mě kolem ramen a rozběhl se spolu se mnou přes cestu pryč.

Po dvou děsivě dlouhých vteřinách mě do očí udeřilo prudké světlo a následovala hromová rána. Samotný výbuch byl tak silný, že mě zvedl ze země a odhodil mě o dva metry dále. Ve vzduchu jsem se přetočila a dopadla zády na asfalt.

Zděšeně jsem se otočila a hltala očima scénu před sebou, která připomínala záběr z nějakého mého oblíbeného akčního filmu. Na cestu synchronizovaně dopadly dva vraky aut, ze kterých do výše šlehaly plamenné jazyky.

Jenom okrajově jsem vnímala, že mě Chrisovy silné ruce zvedají ze země a odhrnují vlasy z čela.

Byla jsem nedobrovolně paralyzovaná šokem, smíšeným s bolestí. Demetri… Má první opravdová láska. Ačkoliv mi bylo jasné, že muž, který se mnou jel v tom autě, nebyl on, bezmocně jsme se zhroutila Chrisovi do náruče a rozplakala se.

„Demetri je… zůstal tam?“ zeptala jsem se jej mezi vzlyky. Neodvážila jsem se mu podívat do obličeje, jenom jsem se jej pevně držela a vzlykala mu do trička.

„Viděl jsem ho. Byl uvnitř, bojoval s pásem.“ Jeho hlas byl pevný, jistý, a to mě uklidňovalo. Je tady se mnou, pomůže mi. Nejsem sama, jsem s ním.

„A ten druhý?“ zeptala jsem se potichu.

„Prostě tam seděl. Zvláštní bylo, že se ani nesnažil utéct.“

„Zabili mu ženu a dítě, neměl důvod tady zůstávat. Smrt nejspíše bral jako vysvobození.“ Překvapilo mě, že jsem dokázala mluvit souvisle a hlas mi příliš nepřeskakoval.

„Půjdeme, ano?“ oznámil mi jemně, když viděl, že nedokážu odtrhnout zrak od hořících vraků.

„Já nechci nikam chodit,“ namítla jsem slabě, aniž bych se na něj podívala.

„Emmo, musíme jít. On neožije.“ Konečně jsem mu pohlédla přímo do očí. Sledoval mě topazovýma očima plnýma strachu a obav.

„Já vím, ale… To všechno je kvůli mně. Možná, kdybych-“

„Pšt, ty za to nemůžeš. Rozhodl se tak sám, ty jsi neudělala nic špatného,“ tišil mě a opatrně mě zvedl do náruče. Přitiskla jsem se k němu co nejpevněji, rukama jej objímala kolem krku a hlavou se opírala o jeho hruď. Jakkoli jsem měla víčka pevně semknutá k sobě, stále jsem viděla Demetriho obličej, sledující mě obviňujícím pohledem.

Bože, co jsem to jenom udělala? Co on udělal? Nešlo to nějak jinak? Bez toho, abych ho musela definitivně ztratit? Jakkoli bylo těžké si to připustit, stále ještě jsem jej svým způsobem milovala. A teď najednou byl pryč, stejně jako část mého srdce, mé mysli, mé duše. Zbyla tam po něm jenom hluboká, a stále krvácející, rána. Věděla jsem, že Christianovi se podaří zastavit to krvácení a nejspíše se začne rána i hojit, ale jizva po ní zůstane.

Nejspíše to tak ale bylo správně. Netroufám si tvrdit, že bych na to vše chtěla zapomenout nebo jej nikdy nepotkat. Chtěla jsem jenom, abych v sobě našla sílu zapomenout na ty poslední hodiny a pamatovat si jej takového, jakým vždy byl. Upřímný, čestný, usměvavý a laskavý člověk.

Byla jsem vyčerpaná jak fyzicky, tak i psychicky, a únava se na mně hodně podepisovala.

„Spi, už jsme v bezpečí,“ pošeptal mi Chris do ucha. Nepatrně jsem přikývla a během chvíle tvrdě usnula.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 10. kapitola - Záchranná mise: