Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 14. kapitola

19.01.2010 (09:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2524×

„Dobrý den Billi, je tam Jacob?“ zeptala jsem se  ještě trochu roztřeseně.

„Za chvíli by se měl vrátit z hlídky, můžeš tu na něj mezi tím počkat,“ řekl a popojel dovnitř, abych mohla projít. Pošla jsem chodbičkou do obýváku a posadila se na nepříliš velké sedačky.

„Ehm… Dáš si něco?“ zeptal se, když jeho křeslo s vrzotem zajelo do kuchyně.

„Ne děkuji. Jedla jsem,“ zavolala jsem za ním. Ale vlastně jsem lhala, poslední dobou jím málo. Popravdě mi ještě leží v žaludku zbytek medvěda z minulého měsíce. Byl dobrý, ale nevyrovná se… „Ne na to už myslet nebudu,“ okřikla jsem s v duchu. Nemůžu myslet na něco, co už nechci nikdy v životě dát do pusy. Nikdy. Já nemůžu, už neublížím člověku… Doufám… Snažím se tomu věřit. Billi se mezi mým přemýšlením dostavil do obýváku a pak nastala ta trapná chvíle ticha. Oba jsme mlčeli a já netušila na co se mám zeptat… I když jsem vlastně ani netušila jaké je dnešní datum,  jak dlouho jsem byla pryč, co vše se za tu dobu změnilo.

Nikdo nepromluvil a to ticho přerušilo až zavrzání vchodových dveří. Já i Billi jsme si oddychli.

„My máme psa?“ ozvalo se z chodby.

„Ne,“ odpověděl mu Billi prostě.

„Tak co to tu páchne jako zmoklej p… ?“ zeptal se, ale když uviděl mě, tak to nedořekl.

„Tak já se tu trmácím přes půl planety a ty mě nazveš zmoklým psem? To ti fakt děkuju!“ řekla jsem naoko uraženým hlasem a vstala ze sedačky.

„Bello!“  zakřičel tak hlasitě, že to bylo slyšet až v Port Angels. V ten moment se ke mně rozběhl a já se začala dusit v jeho náruči.

„Ja – Jakeu! D – du- dusíš mě!“ snažila jsem se ze sebe dostat. Snažila jsem se všemožné bránit… Kopala jsem, škrábala, bušila jsem do něj pěstmi a tahala bych ho i za vlasy, kdyby nebyly tak krátké.

„Pusť mě do – dolů!“ křikla jsem, když jsem, když se mi podařilo nabrat trochu vzduchu.

Zdá se, že mu konečně došlo, že začínám získávat namodralou barvu a já opět stále nohama na zemi.

„To se mě ani nezeptáš jak se mám a hned se mě pokusíš udusit?“ zeptala jsem se se zmateným výrazem ve tváři a pokusila se nadechnout a tím si prokrvit mozek.

„Jak se máš?“ zeptal se po chvilce.

„Ani se neptej…“ odpověděla jsem a posadila se zpět na sedačku. Rozhlédla jsem se kolem sebe a tím zjistila, že se Billi nenápadně vytratil.

„Vůbec ses nezměnila,“ zkonstatoval Jacob, když si mě poměřil pohledem.

„Změnila a ani netušíš jak moc,“ zašeptala jsem.

„Tak povídej… Co to vlastně děláš?“ zeptal se a posadil se vedle mě.

„Přijela jsem navštívit starého kamaráda…“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Pijav… Cullenová přijeli s tebou?“ zeptal se a při vyslovení jejich jména mě naplnil ten pocit prázdnoty, který jsem mívala tak často.

„Co se stalo? Udělali ti něco… ?“ ptal se když zpozoroval mou reakci.

„On tě zase opustil?“ zeptal se zamračeně.

„Ne… já jeho,“ zašeptala jsem.

„Konečně jsi dostala rozum, oni pro tebe byli nebezpeční,“ řekl a chytil mě za ruku.

„Jacobe… Ty to absolutně nechápeš, já byla nebezpečná pro ně,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„Ale vy jste byli zasno… “ řekl, ale nedokončil to. Já ho přerušila.

„Jakeu, já se o tomhle nechci bavit,“ řekla jsem rázně.

„Dobře, už to nebudu vytahovat… Kde jsi vlastně byla, když ne s nimi?“ zeptal se po delší odmlce.

„První jsem bydlela v takové malé chatičce na severu Rumuska, to bylo asi půl roku, nemohla jsem na jednom místě zůstávat příliš dlouho,“ chtěla jsem pokračovat, ale tentokrát mě pro změnu přerušil Jacob.

„To zvíře, které tam zabilo tolik lidí,“ řekl, ale na konci se zasekl.

„Jsem byla já,“ dopověděla jsem za něj a sklopila zrak.

„Eh, fajn. Tohle taky nebudeme rozebírat… “ řekl a já zvedla hlavu.

„Víš co mi stále nejde do hlavy?“ zeptal se a já jen zavrtěla hlavou.

„Proč jsi navštívila zrovna mě? Proč jsi nejela třeba za Alicí… Byly jste kamarádky,“ netušila jsem co na to mám říct.

„Nemůžu, ne po tom co jsem jim udělala. Oni by mě neuvítali tak jako ty. Nepatřím k nim a nikdy patřit nebudu,“ nejhorší na tom bylo to, že jsem řekla pravdu. Nikdy nikoho z nich neuvidím. A navíc, ani nevím kde bydlí.

„Aha…“ odpověděl mi.

„Co smečka? Co ty? Jak ses měl celou tu dobu?“ zeptala jsem se a zaujatě se na něj podívala.

„Smečka… Všichni se otiskli, jen já a Leah jsme zůstali na ocet,“ řekl a tiše se zasmál.

„No vidíš jak to krásně vyšlo, teď to můžete začít táhnout spolu!“ řekla jsem a zazubila se.

„Něco bych ti na to řekl, ale Lea má uši a zuby všude,“ zašeptal.

„Chápu,“ řekla jsem mu stejně tiše a mrkla na něj.

„A co jinak? Jak se má Charlie?“ zeptala jsem se.

„Charlie… Je mi to líto Bello. Nepřenesl se přes tvůj odchod, měsíc po té, co jsi zmizela dostal infarkt… Nepřežil. Je mi to líto,“ zašeptal a mě uniklo několik slz. Je mrtví, mojí vinou. Já jsem to zavinila, já ho zabila. další slzy. Hřbetem ruku jsem si otřela obličej a při tom vyhlédla z okna a ztuhla jsem. Uvnitř mě propukl chaos.

„Jak jsem mohla být tak blbá?!“ vykřikla jsem jak nejhlasitěji jsem dovedla. Rychlostí, která by se mohla rovnat upíří jsem vyskočila na nohy a zmateně jsem chodila po pokoji a počítala dny na prstech.

„Dnešní datum?“ ptala jsem se.

„Co?“ vypadlo z něj.

„Kterého je dnes?“ vyštěkla jsem na něj.

„Čtrnáctého ledna dva tisíce deset,“ vypadlo z něj.

„Minuta…“ vypadlo ze mě automaticky.

„To není dobré, není to dobré,“ šeptala jsem a opět se podívala na měsíc na obloze, byl v úplňku.

Líbilo? x Nelíbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 14. kapitola: