Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zapomnění - Prolog + 1. kapitola

27.07.2011 (21:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1537×

Prolog

Štěstí - věc tak vzácná, ale přitom tak důležitá. Štěstí - věc, o kterou se dá přijít nejsnadněji. Ale... co je to vlastně štěstí? Peníze? Dobré postavení? Majetek? Zdraví?

Ne, štěstí je rodina. A já mám štěstí, protože mám rodinu. Úžasnou rodinu. A vím, že já budu mít štěstí do konce věčnosti. Nikdy o něj nepřijdu, protože nikdy nepřijdu o rodinu. Ale... co když ano? Co když na mě čeká nějaké zlo?

Blbost! Mám štěstí - rodinu. Nic na mě nečeká!

1. kapitola

Renesmé Cullen

„Nessie! Přidej!" rozčiloval se táta. Povzdechla jsem si a začala jsem házet úhledné hromádky oblečení, které jsem měla na posteli, do kufru velkou rychlostí - nestarala jsem se o to, že to bude všechno pomačkané. Potom jsem se chvilku potýkala se zipem, který se nechtěl zapnout. Prostě jsem přečerpala kapacitu mého nebohého kufříku, no.

„Pojďte mi někdo pomoct s kufrem!" křikla jsem do domu. Hodila jsem si malý batůžek, který jsem si hodlala vzít sebou do letadla, přes rameno. Ve dveřích se objevil strýček Emmett a upíří rychlostí se přemístil k mému kufru. Viděla jsem, jak protočil oči. To dělal vždycky, když mi chtěl nenápadně naznačit, že někdo z rodiny je blázen. Teď jím určitě označoval mého tátu Edwarda.

„Nikoho by nezabilo, kdybychom na letiště přijeli trošku později - máme přeci soukromé letadlo," zašeptal. Odkudsi z domu se ozvalo zavrčení, které určitě patřilo tátovi. Emmett znovu protočil oči, ale nic nenamítal a i s kufrem se vydal dolů do přízemí. Pousmála jsem se nad tím kočkováním. Kdyby se tohle v rodině nedělo, tak by to znamenalo, že je něco v nepořádku. Tiše jsem popošla směrem ke dveřím.

Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli jsem něco nezapomněla a důkladně jsem za sebou zavřela dveře. Potom jsem vyběhla za strýčkem. Před domem už stála hotová kolona aut a všichni se hádali, kdo s kým pojede a v jakém autě. Rose stála před svým kabrioletem a živě se hádala s Alice, která stála před svým Porsche. Edward se zase hádal s Emmem. Každý stál u svého auta - Edward u Volva, Emm u Jeepu. Nakonec tam přišla Esmé a všechno rozsoudila. Carlisle a Esmé pojedou s tátou a mámou volvem, Alice, Jasper a Emm s Rose pojedou Porsche. Já si ještě můžu vybrat, s kým pojedu. Jen jediný člověk se hádky neúčasnil. Stál tam a vypadal, že se pokouší zmizet. Tupě zíral před sebe a nepřítomně sledoval keř okrasných růží, které si Esmé nedávno zasadila. Povzdechla jsem si a vydala jsem se za ním.

„Jacobe, s námi jet nemůžeš," řekla jsem svému klukovi a povzbudivě jsem ho poplácala po ruce. „Tatínek ti to vysvětloval."

Usmála jsem se na něj a čekala jsem tak dlouho, až se na mě podíval. S tím pohledem mu obličej roztál. Usmál se a natáhl pravou ruku k mému obličeji. Položil mi ji na pravou tvář a pomalu mě po ní hladil. Zavřela jsem oči. Jeho teplé prsty pokračovaly přes moje oční víčka a usadily se na levé tváři. Chvilku mě tam hladil a oddaloval tak odpověď na mou otázku. Potom mě pohladil od brady až ke spánku a já jsem slastně zavrčela. Nakonec mi zastrčil pramen neposlušných bronzových vlasů za ucho. Neposednou teplou ruku mi znova jemně položil na tvář a jemně s ní putoval přes obličej, krk a rameno až k ruce, za kterou mě chytil a přitáhl si mě blíž. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jeho obličej je jenom kousek od mého.

„Já to vím. Bude se mi po vás stýskat. Skoro po všech," zašeptal a pohledem velmi nenápadně - a přitom strašně nápadně - střelil po mém tátovi Edwardovi. Jeho ruka si mezitím pohrávala s mými prsty.

„Jacobe, za necelý měsíc jsem zpátky. Mezitím se můžeš věnovat tvému tátovi a můžeš být se smečkou. Poslední dobou jsi byl pořád se mnou. No... a potom tu už budu a po zbytek věčnosti ti budu lést na nervy," pokoušela jsem se ho přivést na jiné myšlenky. On mi ty moje úspěšně rozháněl do všech koutů mozku. Rukou mi kreslil kroužky na předloktí a jeho dech mě hladil po tváři. Jedna část mého poloupířího mozku myslela jen na něj. Ty myšlenky mě donutily se začervenat. Potom jsem je rychle zapudila, protože jsem slyšela, jak Edward hodil kufrem víc, než bylo nutné. Bylo mi jasné, že moje myšlenky úspěšně zachytil.

Volturiovi - stará upíří královská rodina - nás pozvali na jejich plesovou sezónu. My jsme museli přijet. Už teď to mezi našimi rodinami vřelo a my jsme to nechtěli zhoršovat. Jenže problém byl, že Jacob s námi jet nesměl. Jasně bylo v pozvánce, že Jacob není vítán. A já jsem nechtěla riskovat, aby Jakovi ublížili. On riskovat samozřejmě chtěl.

Přitáhl si můj obličej blíž a naklonil se k mému uchu. Jeho teplý dech mě rozechvěl.

„Hm, máš pravdu. Do rezervace bych se mohl jet podívat. Dlouho jsem neviděl Charlieho... nějak se tu zabavím. Ty jeď a užij si to. Všem ukaž, že jsi ta nejkrásnější poloupírka na světě," zašeptal mi do ucha. „A všem říkej, že jsi moje poloupírka, jasný?" A zuby stisk můj ušní lalůček. Tak jsem se lekla, až jsem vydechla dost hlasitě, aby to slyšel. Cítila jsem, jak se usmál.

Zasmála jsem se nahlas. „Budu to rozhlašovat na potkání."

Natáhla jsem se na špičky, jak nejvýše jsem mohla, a pokoušela jsem se Jacoba políbit. Musel se sehnout, abych na něj dosáhla. Vzal mě do náručí a posadil mě na kamennou zídku, abych se nemusela tolik natahovat. Zamotala jsem mu ruce do hebkých vlasů a užívala jsem si polibek. On mě hladil po zádech a ruce mi bořil do bronzových vlasů. Nesoustředila jsem se na nic - jen na toho nádherného muže v mé náruči. Jen na jeho doteky. Byla jsem jako v ohni. Líně jsem uvažovala, jak daleko by to zdánlivě nevinné líbání došlo, kdyby tu nebyla rodina. Otupěle jsem došla k názoru, že čím dál by došlo, tím líp pro mě.

Zdálo se mi, že se líbáme jen vteřinu, ale táta si už stihl stoupnout Jacobovi těsně za rameno, zíral na nás a nepříčetně podupával nohou. Jacob - a ani já - nechtěl polibek přerušit. Dál jsme se líbali, oba ponořeni do hříšných myšlenek a jeho přítomnost pro nás neznamenala vůbec nic. Byl jako zrnko písku na pláži... kapka vody v oceánu. To by ale nebyl táta, aby se do toho nevložil.

Popadl Jacoba za rameno a mrštil jím ode mě tak, že se zastavil o dobré čtyři metry dál, než původně stál. Trošku se zapotácel a zamrkal udivením, kam až se to dostal. Viděla jsem, jak se třese, jak cení zuby. Tohle se ubíralo špatným směrem. Seskočila jsem ze zídky - Edwardovi jsem nevěnovala jediný pohled - a běžela jsem za tím mým vlkodlakem.

„Buď v klidu, Jaku. Přeci tě nevytočí taková bábovka, která nesnese pohled na svojí dceru, jak se líbá s krásným vlkodlakem," šeptala jsem mu do ucha. „To, že on čekal sto let neznamená, že já budu taky."

Pohledem jsem hodila po tátovi - dělal jako by se nic nestalo. Tohle si ještě vyřídíme, slíbila jsem mu v duchu. Viděla jsem, jak si odfrkl a nakopl rám Rosaliina kabrioletu - Rose začala vydávat nepřetržitý proud nadávek. Já jsem se natiskla na Jacoba a on mě třesoucí se paží objal kolem pasu.

„Renesmé, jedeme," řekl táta a pokoušel se mě dostrkat k autu, kde jel on, máma a babička s dědou.

„Já jedu s tetou Alice a s Rose," řekla jsem. Otočila jsem se na Jacoba a zamávala jsem mu.

„Miluju tě, vlku!" zakřičela jsem a sedala jsem si do auta mezi Emmetta a Rose. Auto řídil Jazz a vedle něj seděla Alice a šíleně nadšeně se dívala do mapy, kterou si ukořistila pro sebe. Emmett na mě zakroutil obočím jako spolupachatel, zakoulel očima, prstem ukázal přes rameno na tátu a potom si tím samým prstem zaťukal na čelo. Do tichého předení Porsche se ozvalo tiché zavrčení. Edward vytúroval motor a rozjel se snad stovkou. Prosvištěl kolem Jacoba a celého ho posypal štěrkem. Jasper se rozjel za Edwardem, ale kolem Jacoba projel o dost jemněji. Já jsem Jakovi mávala jako o život.

„Jeden pitomý pes a udělá takový rozruch," zamručela Rose.

„Nech toho, sestřičko - jsou zamilovaní," zašeptal Jasper a já jsem pocítila náhlý pocit vděku a souznění.

Na letiště jsme dorazili přesně na čas. Byla jsem odhodlaná s tátou nepromluvit za to, jak se choval k Jacobovi. Sedla jsem si ke strýčkovi Jasperovi a v duchu jsem tátu komandovala myšlenkami.

Měl bys mu být vděčný. On se o maminku postaral, když ty jsi to nedělal. On vám pomohl, když po vás šli ti novorození. Kdo vám pomohl o chvíli později, když po vás šla smečka? Hm, Jacob. A kdo potom, když tu byli Volturiovi? Aha, zase Jacob. A poděkoval jsi mu někdy? Ne! Uvědomuješ si vůbec, co všechnu pro tebe udělal? Je to tvůj nepřítel a zachraňuje ti - promiň, tati - ten tvůj upíří zadek! A tvůj vděk? Nikde ho nevidím. Řekni mi, kdy přesně Jacob udělal něco, proč bys ho tolik nenáviděl. Já totiž o ničem nevím.

Byla jsem si jistá, že moje myšlenky slyšel, protože se kabonil víc a víc. Nakonec jsem se otočila na Jaspera a začala jsem s ním tiše hovořit. Za ten let jsme se s rodinou pořádně zasmáli - až na tátu, který seděl, jako by ho někdo praštil po hlavě palicí.

Potom jsem v letadle usnula. Myšlenkami jsem se potulovala stále ve Forks... s Jacobem.

°° 23:46 - Volterra °°

Po tak dlouhém letu jsem byla pěkně rozlámaná a starala jsem se jenom o to, abychom už si odbyli to přivítání a já si mohla jít lehnout. V letadle jsem se stihla znova pohádat s tátou - a to jen kvůli jednomu vylitému pití na jeho košili. On si myslel, že jsem to udělala schválně. Ts, já si účty vyřizuji jinak. Většinou se postarám o to, abych mého nepřítele zprotivila Emmovi a on se mu pomstí za mě.

„Ahoj, Carlisle!" vykřikl Aro nadšeně a já jsem mžourala po tom, kde je. Oči jsem měla přivřené a opírala jsem se o maminku, která mě podpírala.

„Ach, Alice! A Bella! Ty jsi přiletěla také? Jsi snad ještě krásnější, než si tě pamatuji!" říkal tak nadšeně, že bych se nedivila, kdyby u toho nadskakoval štěstím.

„Ano, Aro. Přijela jsem také. A tohle je moje dcera, Renesmé. Jsem si jistá, že si ji pamatuješ. A takhle nám vyrostla. Ness, prober se!" řekla máma nadšeně a šťouchla do mě loktem. Zamžourala jsem do světla a podívala jsem se do tváře muže, který stál přede mnou. Pamatovala jsem si ho bezchybně.

Podala jsem mu ruku a ukázala jsem mu, jak jsem ráda, že ho poznávám. Možná si bude myslet, že je to nějaká moje vzpomínka, dumala jsem líně. Potom jsem došla k názoru, že je mi to jedno.

„Ráda vás poznávám, Aro. Mnoho jsem toho o vás slyšela. Byly to samé obdivuhodné věci. Opravdu jste skoro vyhubil Děti luny?" lichotila jsem mu, jak jsem jen mohla. Poté jsem mu vytrhla ruku.

„Mohu vás poprosit o to, jestli bych si mohla jít lehnout? Jsem po té cestě velmi unavená," řekla jsem a vykřesala jsem na tváři úsměv. Nechápavě na mě zíral s otevřenou pusou.

„Já spím," objasnila jsem mu to. Jeho obličej se rozjasnil pochopením. Možná bylo hrané, ale to mě nezajímalo. Já už jsem se viděla v horizontální poloze...

„Jistě, jistě! Demetri? Odveď drahé hosty k jejich pokojům. Felixi! Dones tam kufry. Dio! Dojdi pro Caia a Marcuse!" rozdával rozkazy a přitom se smál.

Jediné, co si pamatuji, je to, jak mě studené ruce pokládaly do postele a přikrývaly dekou.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zapomnění - Prolog + 1. kapitola: