Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 54

02.04.2010 (16:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4785×

„Edwarde, Bella utekla,“ volala mi vyděšeně Esme do školy.

„Jak utekla?“ ptal jsem se vyděšeně.

„Prostě jsem jela nakoupit, a když jsem se vrátila, nikde nebyla,“ vysvětlila mi zoufale.

„Tak zavolej tátovi. My budeme zachvíli doma,“ úkoloval jsem jí a šel k autu, kde už stáli ostatní.

„Už jsem mu volala,“ odpověděla Esme a položila telefon.

„Edwarde, co se stalo?“ ptal se Emmett.

„Bella utekla,“ vysvětlil jsem a nasedl do auta.

„Zase?“ vyjekli všichni, tak jsem kývnul a rychle vyrazil domů.

„Edwarde, je mi to tak líto,“ vrhla se ke mně Esme a vzlykala mi do ramene.

„Ty za to nemůžeš, mami,“ zašeptal jsem, i když jsem si myslel něco jiného, ale díky jejím lítostivým myšlenkám, jsem to nahlas říct nedokázal.

„Musíme jí najít. Co kdyby na někoho narazila a… ,“ Emmett ani nedořekl větu.

„Na to ani nemysli,“ zavrčel jsem, když přijel Carlisle.

V rychlosti jsme mu vysvětlili, co se stalo a pak jsme napjatě čekali, jak rozhodne. Ostatně, i kdyby se rozhodl všemi způsoby, já byl odhodlaný jít Bellu hledat, i kdyby se to ostatním nelíbilo a nechali by mě v tom samotného.

„Půjdeme jí hledat,“ rozhodl Carlisle a já byl rád, že půjdou i ostatní. „Takže já a Esme si vezmeme Port Angeles, třeba jí najdeme tam a vy ostatní si vezměte okolí, kdyby byla někde v lese a Edwarde, ty se dojdi podívat i domů, třeba se vrátila,“ zaúkoloval nás všechny Carlisle a šel pro auto, aby mohli s Esme odjet. „Buďte na telefonu,“ poznamenal ještě a zmizeli v lese.

„Já poběžím kolem silnice k městu a vy si vezměte okolí,“ zašeptal jsem a běžel pryč.

„Ede počkej, jdu s tebou,“ přidal se ke mně Emmett, tak jsem kývnul.

Kousek od domu jsme narazili na Bellinu vůni a to nás popohánělo dopředu. U silnice jsme jí ale ztratili. To znamenalo, že si nejspíš někoho stopla a moje zoufalství se ještě zvětšilo. „Co když narazila na někoho špatného?“ Tohle jsem si ani nepřipouštěl, i když jsem tu myšlenku z hlavy dostat nemohl.

„Podíváme se k nim a pak zavoláme ostatním,“ přednesl svůj návrh Emmett, tak jsme běželi do Forks.

Před domem Swanových jsme zpomalili a mě začínalo být nějak divně. Snažil jsem se to ignorovat, ale bylo mi čím dál hůř.

„Není tady,“ probral mě Emmett. „Zavoláme Carlisleovi a vrátíme se,“ vytáhl z kapsy telefon a cestou domů jim volal.

Běželi jsme lesem a někde v půlce cesty se mi zatmělo před očima a já upadl.  Slyšel jsem Emmetta, jak na mě volá, ale nedokázal jsem mu odpovědět. Cítil jsem, jako kdyby moje tělo olizovaly plameny, ale uvnitř mě se nic nedělo. Jen okrajově jsem vnímal hlasy, ale to bylo všechno. Tělo mě vůbec neposlouchalo.

Až po dlouhé době jsem začínal pociťovat změnu a oheň pomalu uhasínal. Otevřel jsem oči a viděl jsem jen nepatrně lepší, ale i tak to byla změna.

„Edwarde, jak se cítíš?“ ptal se mě hned Carlisle a Esme mě objímala.

„Úplně normálně. O něco málo lépe vidím, ale to je všechno,“ vysvětlil jsem a vzpomněl si na Bellu. „Musím najít Bellu,“ zvednul jsem se, ale oni mě nechtěli pustit.

„Edwarde, může to pro tebe být nebezpečné. Nevíme, co se s tebou stalo,“ mluvil na mě Carlisle.

„Je mi dobře,“ odbyl jsem ho a už vybíhal ze dveří.

„Edwarde!“ zakřičeli všichni a chvíli na to mě Emmett pevně držel.

„Ty nikam nepůjdeš!“

„Musím,“ zavrčel jsem naštvaně.

„My ji půjdeme hledat,“ přitančila za mnou Alice a Jaspera držela za ruku.

„Ale… ,“ protestoval jsem.

„My půjdeme s nimi,“ skočil mi do řeči Emmett a významně se podíval na Rose, která kývla.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si, a když mě Emmett pustil, pomalu jsem šel do domu.

„Oni ji najdou,“ chlácholila mě Esme, tak jsem kývnul a šel k sobě do pokoje, kde jsem strávil zbytek odpoledne, dokaď jsem neuslyšel přijíždějící auto a slabé bití srdce. Rychle jsem vyskočil na nohy a letěl dolů.

„Našli jsme ji,“ zavolal Emmett a v náručí nesl Bellu. Měla úplně modré rty a celá se třásla.

„Dej ji k Edwardovi,“ zašeptal Carlisle a rychle běžel za ním. Rychle jsem se vzpamatoval a běžel za nimi. „Edwarde, přines všechny deky, které tu najdeš,“ otočil se na mě Carlisle, tak jsem kývnul a s Esmeinou pomocí jsem sebral všechny deky a peřiny, které se u nás nacházely a donesl je k Belle.

„Je silně podchlazená,“ vysvětlil Carlisle a do všech dek Bellu zabalil. „Necháme jí spát a pak jí vyšetřím,“ vyhnal nás z pokoje, ale mě zastavil. „Edwarde, pojď prosím se mnou.“ Kývnul jsem a šel za  ním do pracovny.

„Už nejspíš vím, proč ti bylo tak… špatně,“ podíval se na mě a posadil se.

„Proč?“ posadil jsem se naproti němu.

„Vypadá to, že se začínáš měnit.“

„Měnit? Jak měnit?“ nechápal jsem.

„V upíra,“ vydechl. „Zpozoroval si na sobě nějaké změny?“

„No, přijde mi, že o trochu lépe vidím,“ přiznal jsem zaskočeně.

„Dá se očekávat, že se budeš přeměnovat ve fázích, ale nedokážu říct, jak to bude probíhat,“ povzdechl si.

„Takže ze mě bude normální upír?“ ověřoval jsem si.

„Myslím, že ano,“ kývnul.

„Dobře, tak… já půjdu za Bellou,“ zvednul jsem se.

„Edwarde?“ zastavil mě ještě Carlisle ve dveřích. „Dávej na sebe pozor.“

Kývnul jsem na souhlas a odešel hlídat Bellu.

Stále spala, ale už se netřásla. Její srdce bylo o něco stabilněji a nakonec zrychlilo, takže se musela probírat. A potom mě chraplavě oslovila.

Byl jsem tak spokojený a šťastný, že je v pořádku a to potvrdil i Carlisle. Docela mě překvapilo, že o nás chtěla vědět víc, tak jsem jí všechno vysvětlil. Byl bych s ní klidně i dvacetčtyři hodin denně, ale musel jsem do školy. Ani jeden z mých rodičů mě doma nechat nechtěli, takže jsem po čtyřech hodinách spánku v křesle u Belly vyrazil s ostatními do školy.

Celý den jsem byl jako na trní. Stále jsem čekal hovor od Esme, že Bella zase utekla, ale nic se nedělo. Domů jsem jel přímo nesvětelnou rychlostí a okamžitě jsem běžel k sobě do pokoje, ale ve dveřích jsem se zarazil. Carlisle s Esme stáli kolem postele, kde Bella spala a jejich myšlenky byly naprosto někde mimo.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se poplašeně, ale nikdo neodpovídal. „Tak co se stalo?“ zeptal jsem se znovu.

„Bella potratila,“ vydechl Carlisle a já zkameněl.

„Byla těhotná?“ vzpamatoval jsem se pochvíli.

„Ano, ale v kolikátém týdnu, to netuším,“ povzdechl si a já musel pryč.

Vyšel jsem z pokoje a pomalu šel do obýváku. Já otec být nemohl, protože jsem neplodný. I proto jsem svůj život před setkáním s Bellou tak užíval. Nemohli vzniknout žádné nechtěné následky. Ale tohle bylo něco jiného.

„Edwarde,“ ozvala se vedle mě Alice. Ani jsem nezpozoroval, kdy přišla.

„Hm,“ zahučel jsem, aby věděla, že jí vnímám.

„Přestaň si hrát na uraženého. Ještě před několika měsíci si střídal holky jak na běžícím pásu si a teď budeš Belle něco vyčítat?“ promlouvala mi do duše.

„Asi máš pravdu,“ zamumlal jsem, když jsem si její slova přehrával.

„Asi?“ vyjekla zděšeně.

„Určitě,“ povzdechl jsem si.

„Jsem ráda, že ti to došlo. Všechno bude v pořádku. Viděla jsem to,“ objala mě.

„Díky Alice,“ zašeptal jsem vděčně.

„Tak jdi za Bellou, bude tě potřebovat,“ vyháněla mě nahoru, tak jsem se zvedla a šel.

Bella stále spala a ty dva dny byly naprosto příšerné. Ale když se konečně probrala, byl jsem štěstím celý bez sebe. Na mé poškozené ego, že mě podvedla, už jsem nemyslel. Byl jsem rád, že je v pořádku a všechno teď záviselo jen na osudu, jak si s námi pohraje.

Strašně moc děkuju, že jste se mnou vydrželi mojí druhou nejdelší povídku. Jsme vám moc vděčná, že jste mě neustále podporovali s komentářem a taky jsem ráda, že se vám líbili i oba konce, i když já už od začátku tíhla k Sad Endu.

Každopádně vám patří velký DÍK a doufám, že se někdy ještě potkáme u dalších povídek.

The Absolute End

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 54: