Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 52

25.03.2010 (09:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5665×

„Ale, slečinka se uráčila vrátit domů? Tak kde ses nám courala, co?“ chytil mě za ruku a škubnul se mnou. Jenže jak jsem stála na schodech, nečekala jsem to a spadla dolů. „Co si o sobě myslíš?“ sklonil se a vrazil mi facku.

„Au,“ usykla jsem a bolestí mi začaly slzet oči.

„Myslíš si, že zdrhneš kdo ví kam a my si tu o tebe budeme dělat starosti?“ řval na mě a potom mě silně kopnul do břicha. Zalapala jsem po dechu, a když mě kopnul podruhé a potřetí, už jsem se ani nebránila. A protože kopat nepřestával, začala jsem ztrácet vědomí, které jsem ale zase nabyla, jakmile se ozval maminčin hlas.

„Charlie, Charlie, co to děláš?“ slyšela jsem jí křičet a kopance konečně ustaly. „Bello, slyšíš mě?“ klekla si ke mně a já usykla bolestí. I sebemenší pohyb a nádech mě bolel, ale nevěděla jsem, jak se té bolesti zbavit. „Vydrž, zavolám sanitku,“ mluvila na mě a já nemohla popadnout dech, jak jsem se snažila nadýchat, což bylo jenom horší.

Pořád jsem balancovala mezi životem a bezvědomím a nemohla jsem se pohnout ani na jednu stranu, tak jsem si bolest užívala naplno. Snažila jsem se moc nedýchat, ale stejně jsem trpěla pořád. Zavřela jsem oči a uslyšela sanitku. Oči jsem zase otevřela s nadějí, že mi zas někdo pomůže od bolesti.

„Už jsou tady,“ pohladila mě mamka po vlasech a vedle mě se objevil záchranář.

„Co se jí stalo?“ zeptal se, když si mě prohlédl.

„Asi spadla ze schodů a on do ní kopal,“ zašeptala mám a záchranáři mi začali prohmatávat žebra. Zakřičela jsem bolestí, když mi rukou přejeli přes pravý bok a prohmatávali mi břicho.

„Myslím, že má zlomená žebra a nemůžeme ani vyloučit vnitřní zranění. Dám jí něco proti bolesti a vezmeme jí do nemocnice,“ napíchnul mi kanilu do ruky a zvednul se, protože druhý záchranář přinesl nosítka, na které mě přendali.

Sykla jsem bolestí a jasně jsem vnímala, jak mě přendávali do sanitky. Poslouchala jsem houkání sanitky a za chvíli jsme byli v nemocnici. Když mi dali další dávku prášků proti bolesti, usnula jsem a nechala všechno na doktorech.

„Slečno Swanová, proberte se,“ volal na mě něčí hlas a silné světlo se mi dostávalo pod víčka, tak jsem oči pomalu otevřela. Když jsem po nějaké době zaostřila, viděla jsem sestru a hlavu Carlislea.

„Jak se cítíš?“ ptal se mě a já si začala uvědomovat bolest v těle.

„Blbě,“ vydechla jsem a v hrudníku mě začalo nesnesitelně bolet. „Au,“ zamumlala jsem.

„Musíš být opatrná. Máš zlomená dvě pravá žebra a operovali jsme ti natrženou slezinu,“ seznámil mě s mým stavem. „Na chodbě čeká tvoje matka a Edward. Mám je zavolat?“ zeptal se.

„Jen mámu, Edwarda až později,“ zamumlala jsem, a když sestra zkontrolovala přístroje, oba odešli.

„Bello, tolik jsi mě vyděsila,“ přišla máma.

„Ahoj,“ zamumlala jsem.

„Je mi to tak líto,“ sedla si ke mně a rozplakala se.

Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět, tak jsem byla zticha.

„Už ti cestu nikdy nezkříží,“ pokračovala.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Je ve vězení,“ vysvětlila.

„Možná bych měla mít radost, ale mě je to spíš líto. Je to můj táta,“ natáhla jsem ruku a pohladila jí.

„Nechám tě samotnou, ale jsem ráda, že ses vrátila,“ zvedla se k odchodu.

„Mohla bys mi prosím zavolat Edwarda?“ zastavila jsem jí ještě.

„Samozřejmě,“ kývla a odešla.

Zavřela jsem oči a snažila se vydýchat šok z tohohle oznámení a mých rtů se dotkly jiné. Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda, tak jsem mu polibek oplatila.

„Jak ti je?“ zeptal se, když se odtáhl.

„Nijak zvlášť,“ zamumlala jsem.

„Naprosto tě chápu. Byla jsi na sále skoro tři hodiny,“ pohladil mě po tváři a usmál se. „Myslím, že ti přišla návštěva,“ procedil mezi zuby nenávistně Edward a do pokoje nakráčel Tom. Čekala bych kohokoliv, ale jeho vážně ne-

„Ahoj,“ pozdravil a s úsměvem na tváři šel ke mně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu trochu zaraženě a neušel mi jeho významný pohled, který vrhl na Edward a okamžitě mi došlo, co to mělo znamenat. „Můžeš nás prosím nechat chvíli o samotě?“ otočila jsem se na Edwarda.

„Jasně,“ kývnul, ale neochotně se zvednul.

„Co tu děláš?“ obořila jsem se na Toma, když za Edwardem cvakly dveře.

„Přišel jsem se na tebe podívat,“ usmál se a sednul si.

„Tak si viděl, zase můžeš jít,“ odsekla jsem.

„Hele, uklidni se, jo. Nemusíš na mě bejt hnusná jen proto, že se ti život posral, ale jak tak koukám, už mě nepotřebuješ,“ ušklíbnul se.

„Jo, byla to chyba,“ přiznala jsem.

„Ale mě se líbila, tak kdybys náhodou ještě někdy chtěla, můžeš se stavit,“ usmál se.

„Už jsem ti řekla, že ne!“ odpověděla jsem nekompromisně, ale musela jsem upustit páru, protože mě zase píchlo v hrudníku. „Protože mám Edwarda,“ dodala jsem, když mě bolest trochu přešla.

„Jasně, tak si nenechte zkazit tu romantiku,“zvednul se a chtěl odejít, jenže se otočil a vrátil ke mně. Podezřele jsem si ho měřila a on se ke mně sklonil, aby mě políbil. Líbal mě tvrdě a nepřestával, ani když jsem se vzpírala.

„Vypadni!“ zasyčel někdo a najednou mě nikdo nelíbal. Viděla jsem Edwarda, jak tahá Toma za mikinu a pak za ním zabouchl dveře.

„Seš v pořádku?“ ptal se opatrně a vrátil se ke mně.

„Jo,“ vydechla jsem a z očí se mi spustily slzy.

„Bello?“ stál okamžitě u mě.

„Jsem v pořádku,“ utřela jsem si slzy a přišla sestra.

„Slečno Swanová, ukončete si konverzaci, musíte spát a odpočívat,“ pokárala mě a něco mi píchla do kapačky. „Něco proti bolesti,“ vysvětlila, když jsem si jí pochybně měřila a začala jsem pociťovat únavu. Když viděla, že se mi klíží oči, tak odešla.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi.

„Já tebe víc, hvězdo,“ odpověděl a musel se usmívat.

Chtěla jsem mu ještě něco odpovědět, ale bude to muset počkat, než se zase probudím.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 52 :