Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V nejlepších letech upírem - Bod čtvrtý

17.04.2010 (12:15) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1328×

Bod čtvrtý - Nastolíme taťkovský absolutismus

Do půl hodiny byli všichni doma, Alice pracuje jako radiový vysílač výborně, co je pravda. Ta dívka, Delia, se ale vůbec nezdála nervózní, než se do místnosti nevřítilo dalších devět nadpozemských bytostí i ona se rozrušeně usmívala, když nad ní stál Emmett s rukama založenýma na prsou a tvrdým výrazem. Celou dobu nekryté pozorování z mé a Edwardovi strany ignorovala, nebo si ho vůbec nevšimla. Rozhlížela se po pokoji a něco čmárala do svého notesu, vypadala unešeně a zabraně do psaní, ale jen dokud si nevšimla Emmetta, Jaspera s Jakem stojících nad ní a kontrolujících každý její pohyb.

Uvolnila se, až když do místnosti vstoupil taťka rodu, Carlisle, s miloučkým úsměvem se snažil zakrýt potrhané oblečení a Esmé za ním marně vymotávala ostnaté větvičky z vlasů. Buď je cestou přepadly vášnivé pacientky, nebo to byla romantická večeře zakončená ještě romantičtější procházkou ve křovích.

Carlisle se s zahanbeným úsměvem a Esmé přikyvující mu za zády omluvil a lidským krokem odešel do patra, aby mohl přivítat návštěvu trochu lépe, než v potrhané košili, na které byli… Krvavé stopy lidských rukou? Že by se vrhli na sadomaso s nějakou srnkou, či jiným zástupcem zvířecí říše?

„To byl Carlisle?“ zeptala se Delia a rozhlédla se po té kamenné a jedné lávové hradbě okolo ní. Žádný z upírů se nezdál natolik měkký, aby prozradil narušiteli pravdu, no jo, já nebyl vycvičený stoletím lhaní, a tak bez zájmu prohlásil:

„Jo, to byl Carlisle.“

Všichni mající podivně karamelové oči na mě upřeli svůj pohled. Hele, tak zírat je neslušné, to vás nikdo neučil? To jsem ji měl nechat sedět trapně na zadku a nic nevědět a o pár sekund později se podílet na ránou palicí do její hlavy a pozdějšího výletu do lesa za účelem odhodit blábolící mladou holku někam do příkopu. Kam se vytratilo jejich gentlemanství a vychování?

To tu jenom já umím zachovat chladnou hlavu a zacházet s lidmi. No, prosim, učte se, upíři, jak se to dělá.

„Delio, omlouváme se, ale Carlisle měl nehodu na motorce a až teď je policisté pustili z místa činu,“ snažil jsem se znít přesvědčivě, ale i mně samotnému znělo jako děsná blbost.

„A co ty krvavé ťápoty?“ zeptala se s zdviženým obočím.

„Umatlané ruce záchranářů,“

„Ale Carlisle je tady doktor, tak proč se neošetřil sám?“

„Copak já vim?“ vyjel jsem za její dotěrnost. „Zadarmo ani kuře nehrabe.“

„Pěkné to mínění o mně, Charlie, máš.“ Naoko zněl vážně, ale zahlédl jsem tak děkovný úsměv a mrknutí oka. Kývl hlavou na znamení, že mohou kolem té dotěrnosti rozestoupit svá upíří a jedno vlkodlačí tělo a sedl si na židli naproti ní, odborným hlasem se zeptal:

„Takže ty o mně chceš napsat knihu?“

Delia se povrchně ušklíbla. „No, ono se nedá říct, že bych chtěla psát práci, na které závisí to, jestli dostanu diplom, zrovna o Vás. Zaspala jsem a když jsem s šíleným zpožděním přiběhla, zbylo jen téma Osoby moderního lékařství, nebo Jaké dopady mají fyzikální zákony na lidský život.“

„Já jsem jen chirurg,“ poznamenal Carlisle zaskočený dívčinou drzostí.

„To sice jo, ale já si v jedné internetové diskusi přečetla, že máte kromě úžasných lékařských dovedností i stejně skvělý obličej a vlasy. No, ta žena se nemýlila.“ Delia se vyzývavě usmála a já už jen zaslechl Carlisleovo uchechtnutí a Esméino zalapání po dechu završené nenávistným vrčením, typu on je můj, holka.

Delia si něco nesrozumitelného zamumlala a do hustě popsaného zápisníku přidala další poznámky.

Byl jsem donucen celý týden přebývat u sebe doma, jelikož jejich gauč byl obsazeném jejich veličenstvem budoucí mizernou novinářkou, doufám, že neležela na mém oblíbeném polštáři s povlečením se zlatou rybkou, budu se muset zeptat Belly, která se obětovala a svému starému otci každé odpoledne všedních dnů dělala společnost, no, spíš mi sem vždycky skočila uvařit a odskočila, kdykoli začínal nějaký sportovní přenos.

Z kuchyně voněly steaky a já měl zakázáno se ke kuchyni jen přiblížit. Nechápal jsem Bellino nařízení, ale nechtěl jsem být o nožičku kratší, a tak jsem se pořídil a v obýváku jsem za neustálého okusování nehtů sledoval teleshoping, kde nějaká ženská nabízela dózy, ve kterých zůstanou sušenky i po dvou měsících křehké. Samý jídlo, vrr. Místo hlavy prezidenta jsem viděl hamburger a vybuchující sopka mi připomínala špagety s boloňskou omáčkou. Nedokázal jsem si vybavit své poslední jídlo, bylo to před hodinou nebo rokem.

Přes všechna varování jsem vstoupil do kuchyně, z které bych nejradši okamžitě vystoupil. Viděl jsem něco, co mému zraku nebylo určeno. Na kuchyňské lince seděla Bella s nohama obtočenýma okolo Edwardova pasu a on jí zasypával odhalený dekolt drobnými polibky. Ruka mi vystřelila směrem k pistoli, ale hned byla doprovázena myšlenkou, že bych si akorát zničil novou podlahu, když by se mu kulka svezla po těle a udělala díru do dřeva.

Po chvilce rozpačitého koukání a mělkého dýchání mi došlo. Kruci, on mi nikdo nehlídá jídlo!!!

„Bello, steaky!“ začal jsem si v místnosti udržovat pořádek.

„Edwarde, zapni kalhoty, čeká tě taťkovský rozhovor!“ snažil jsem se nerozesmát, ať už hysterickým nebo pobaveným smíchem.

Nevěřil bych, jak načapání upíry rozhodí, to bych mohl dělat častěji. Bella hledala na mírně spálené steaky talíř v lednici a Edward pochodoval okolo stolu jako vojín na útěku.

Když jsem seděl nad talířem voňavého jídla, které nezkazila ani tmavší kůrka, přešlo mě všechno sekýrování, i když by si ho oba zasloužili. Rozdávat si to u mě v kuchyni, že se nestydí, od čeho mají tedy tak velký dům.

„Jsem si jist, že Nessie není výplodem boží vůle, ale nikdy jsem netoužil po podrobném popisu, který mi byl před chvíli naskytnut. Nechci vám dávat hodinu rodinné výchovy, na které jste očividně chyběli, a tak vás jen prosím, dělejte to až nebudu doma. Ano?“

Bella stydlivě zvedla oči a přikývla, Edward zamumlal něco nesrozumitelného, ale domyslel jsem si onen souhlas. Příště si doufám nechají své chutě až na doma.

Po týdnu vysedávání doma jsem konečně měl povolen přístup do domu Cullenů. Nechtěli pustit, protože celý týden přes noc nahrazovali dělníky a přistavovali mi vlastní pokoj. Jen doufejme, že ho neměla na starosti Alice. Nechtěl bych jako pomstu za Milán najít na vyšívané dečce před dveřmi najít huňatého králíka s obojkem, za kterým by byl zastrčen vzkaz: Užij si svůj pokoj, doufám, že máš rád Playboye. Tvá Alice.

Už cestou k nim, kdy mi nebylo povoleno řídit, prý bych ve tmě netrefil odbočku k jejich domu, jsem byl uklidněn, že Alice celý týden trucovala, protože se s ní Esmé pohádala o výmalbě a nakonec si ta upíří matka prosadila svou.

Na pohovce v obývacím pokoji spala Delia, na opěradle seděl Carlisle a zamyšleně ji pozoroval. Svůj notes pevně třímala v rukou a i ve spánku bylo jasné, že by se o něj dokázala poprat. Když jí spánek vyhladil z obličeje ty drobné známky arogantnosti, působila opravdu mile. Přemohl jsem nutkání jí odhrnout prameny temně fialových vlasů z obličeje a za neustálého postrkování jsem vyšel do druhého patra, kde sídlil můj nový pokoj.

Nepřehlédl bych ho ani, kdybych chtěl. Na klice u dveří byly přivázány balónky různých barev a na dveřích přilepená cedule, Vítej doma, Charlie, byla nepřehlédnutelná i z tryskáče. Byl jsem připravený téměř na všechno, nebo jsem se tím uklidňoval, ale věděl jsem, jak by mě rozhodilo, kdyby byl celý pokoj zařízen jako pro motorového maniaka v čele s postelí ve tvaru auta.

K mému překvapení byl pokoj naprosto bez výstřelků, které by si Alice neodpustila. Vévodila mu velká postel, prostá dřevěná se zajímavým vyřezáváním na pelesti. Asi svým dílem přispěl i Emmett, protože naproti oknu visela nástěnka s nadpisem: Hledá se, a okolo ní byla obmotaná šála mého oblíbeného týmu. Líbilo se mi tu. Moc.

Po vydatné večeři, nad kterou se Emmett dnes podpořený Jacobem ušklíbli plní poznámek, že bez masa žádná klasa, a tudíž je těstovinový salát pro holky. Jake si asi myslel, že jsem přehlédl to, jak se později vrhl do kuchyně a přetahoval se s Nessie za mohutného vrčení z obou stran o poslední kousek těstovin. Plný nadýmající kukuřice a dojmů z této upíří rodinky, jsem se vydal do svého pokoje, konečně se tu vyspat bez zablokovaného krku, který si zítra určitě užije Delia zařezávající na gauči již několik hodin.

Nemohl jsem usnout. Nevěděl jsem, jestli za to mohlo nové povlečení, nebo vůně dřeva, jež mě provázela při každém pohybu. Pak mi to došlo, na pohovce v přízemí jsem nechal svůj polštář se zlatou rybičkou, který pro mě byl opravdu důležitý.

Tiše jsem našlapoval, abych neprobudil nikoho z těch věčně bdících. Bylo mi jasné, že by je skřípání podlahy nijak nevyrušilo, ale kdo ví, co se děje za zavřenými dveřmi. Delia pořád spala na pohovce pod hlavou můj polštář. Trochu drze jsem jí ho vytrhl z pod hlavy a ona překvapeně zamrkala. Pozoroval jsem ji notnou dobu.

Až teď jsem si všiml, jak mechově zelené má oči.

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V nejlepších letech upírem - Bod čtvrtý: