Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V hlubinách snění 1

25.05.2010 (15:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2320×

Nancy, slíbila jsem ti, že se pokusím to přidat dneska. A zvládla jsem to. Protože pro tebe mi to za to stojí. Jsem tu pro tebe.
Love and peace, Gee.

1 - Nesobecká pokora

„Ne!“ zaječela jsem a doslova k němu letěla jedním svižným dlouhým skokem. Ležel tam zacákaný svou vlastní šedo-stříbřitou krví. Poklekla jsem k němu a jeho krev třísnila i mé oblečení.

„Edwarde, ach Edwarde…“ vzdychala jsem nešťastně a slzy mi tekly nanovo i ze Stelliných očí. Kanuly na jeho chabé tělo a jemně se třpytily. Zase jsem se cítila divně. A pěkně mě to štvalo, jakoby těch divných věcí nebylo dost, jako by to nestačilo! Koho by to, sakra, ještě bavilo?! Už mi nezbývá ani čas, ani síla... Teď momentálně jsem vlastně vůbec necítila, že bych byla. Umírala jsem, pomalu a  útrpně, s každým jeho zalapáním po dechu. Skučela jsem a roztřesenými dlaněmi stále přejížděla po jeho rozedraném těle.

„Bells,“ zasténal potichounku, ale slyšitelně pro můj dokonalý sluch. Tak potichu to bylo. I hned jsem se k němu nahla blíže.

„Ano, lásko?“ ptala jsem se hořečnatě.

„Miluju tě. Pamatuj si, že jsem tě vždycky miloval,“ šeptal, s určitostí z posledních sil.

„Tohle mi neříkej,“ štkala jsem uslzeně. „Ty neumřeš! Neumřeš, je ti to jasný?! Já tě zachráním. Přežiješ, ať mě to bude stát cokoliv.“ Sledovala jsem jeho umučený obličej a trhalo mě to zevnitř. Věděla jsem, že bych byla schopná všeho, abych ho teď z toho dostala. A ta příležitost mi byla udělena. Stella v mé hrudi se potichu přihlásila ke slovu:

„Můžeš ho zachránit. Je tu možnost...“ Ztuhla jsem. Ale stále se dívala na Edwarda.

„Jaká?“ pobídla jsem ji v duchu odhodlaně.

„Můžeš tu zůstat. Přenes sem celou svou bytost a jeho pošli zpět. Dokážeš to, když budeš chtít.“ V jejím hlase už nezazníval vztek. Mluvila tiše, chápavě. Nezbyla špetka z její zlomyslnosti, ukazovala mi jediné východisko, jak ho zachránit. Ale hlodal ve mně strach, to já nikdy nemůžu dokázat!

„Zvládneš to. I já to zvládla,“ špitla v mé mysli. A já tu podivínku plnou zloby – kterou jsem tolik nenáviděla – pochopila. Pokývala jsem hlavou, spíš sama pro sebe.  Byla to jediná možnost. Byla jsem připravená udělat to, pokusit se o to, jak nejlépe budu schopná. Slzy se líně koulely po mých tvářích dál, teď už v silných proudech, na jeho tělo. Na rtech mi už ale sídlil mírný pokus o úsměv.

„Zachráním tě, Edwarde, dokážu to,“ slibovala jsem mu a byla ráda, že jsem si tentokrát jistá, že ten slib splním. Byla jsem k tomu tolik odhodlaná, záleželo na jeho životě. Když by na to přišlo – nechala bych se klidně do věčnosti bičovat nebo něco podobného, ba i horšího. Udělala bych cokoliv. Hladila jsem ho po ztuhlé popelavé tváři a šeptala poslední slova lásky. Byla jsem ráda, že neví, co chci udělat a že by mi vlastně nedokázal zabránit. Poznala jsem, že už nemá sílu ani mluvit. Snad i za to jsem byla radši, čím míň otázek, tím líp. A asi bych to nesnesla.

Sebrala jsem všechnu vůli, abych od něj odtrhla tvář. Obrátila jsem se k němu zády a zvedla se. Unikl mi ještě jeden hlasitý vzlyk a pak jsem se donutila sebrat se. Otřela jsem si oči a otřepala se, jako bych to ze sebe chtěla setřást.

„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se jí v duchu. I tak jsem zněla přinejmenším roztřeseně.

„Ano,“ odpověděla mi. Opět jsem přikývla. Prostě jsem se na to soustředila. Snažila jsem se dostat sem celou svou podstatu, své tělo, mě celou.  A jeho vrátit tam, kde má být. Vystrnadit ho z těch svých nebezpečných snů a poslat ho do reality. Má snaha nepřišla v niveč. Jeho tělo se rozvibrovalo, ne jeho vůlí. Potěšilo mě to, i když jsem momentálně tu radost nedokázala přímo cítit a vnímat. Stále jsem to nad námi držela, sebe vtahovala sem a jeho posílala pryč. Nebylo těžké to ovládat, moje mysl věděla, že je to důležité, nutné, nezbytné. Edward mi doslova mizel před očima. Musel to cítit, působil jemně zmateně. Teď už jsem se na něj dokázala dívat, věděla jsem, že bude v pořádku. Zmohla jsem se i na chabý, ale svým skrytým způsobem šťastný úsměv. Klesla jsem zpět na kolena k jeho tělu a využívala příležitost k posledním dotykům jeho tváře a stále dokola šeptala, že ho miluju. Jeho výraz byl stále stejně zmatený. Bříšky prstů jsem roztřeseně obkreslovala jeho dokonalé rysy a snažila si je na věčnost vrýt do paměti.

A on postupně mizel… a mizel… pořád víc… až jsem ho ztratila na vždy.

Už jsem klečela jen v tom prázdném nezúčastněně se převalujícím vzduchu, co tu představoval zemi. Jemně se pohupoval a halil má kolena. Jindy nevýrazně modrý, byl teď protkán rubínovým nádechem. Krvavými nitkami mého rozervaného srdce. Začínala jsem tuhle zemi chápat. Je vlastně docela fér. Zmohla jsem se jen na padnutí do té mlhavé země. Bylo to jako by mě chlácholivě ovíval větřík, ošplouchávala voda. Cítila jsem mé tělo, jak se rozplývá a zavřela oči. Chtěla jsem to, splynout se zemí a skončit to. Ten pocit ale zase po chvíli ustal, i když jsem nevěděla o ničem, co by se změnilo. Jen jsem byla podivně… sama.

Docházelo mi to. Zvedla jsem se a posadila se do tureckého sedu. Seděla naproti mně, jak jsem očekávala.

„Tak tě tu vítám,“ pronesla upřímně smutně, s notnou dávkou ironií, která ale byla spíš známkou černého humoru než útokem na mě a pousmála se. Náhle vypadala tak krotce.

„Jo,“ vydechla jsem. Můj hlas nebyl můj, ale podobal se mu. Byl krásnější, ale ne cinkavý jako upíří, spíš jako hedvábí nebo samet. Byl jako pohlazení srsti šelmy.

„Je mi to líto,“ řekla nešťastně. A já jí to věřila.

„Já vím… Musím ti poděkovat. Vím, že pouhá slova ani zdaleka nestačí k vyjádření vděku, tak, já ho cítím, ale nevím, co víc udělat. Přej si, co chceš.“

„Pak mi tedy, prosím, odpusť, jestli to dokážeš,“ vyhrkla okamžitě. Ona tu byla ta nešťastná a já ta klidná? Což, stejně je tu všechno naopak…

„Odpouštím ti.“ V její tváři stále přetrvávala směsice smutku a nekonečné viny. Věděla jsem, že mě do toho uvrtala, že za to mohla, ale přesto jsem jí teď nedokázala nenávidět. „Jak to bylo s tebou?“

Odkašlala si, nejspíš přemýšlela, jak začít. „Byla jsem obyčejná holka jako ty a byla jsem šíleně zamilovaná. Můj přítel, Johny, mě neuvěřitelně miloval, stejně, jako já jeho. Každý nám záviděl, byli jsme dokonalý pár. Pak ale začal být divný.“ Na chvíli se odmlčela a pokračovala dál. „Byl ztrhaný, jiný, pořád někde mimo. Tak moc jsem mu chtěla pomoct a nevěděla jak. Kdykoliv jsem se zeptala, jestli je vše v pořádku, opak, že ano, proč by nemělo být. Až jednou, přímo přede mnou, v půli věty utichl, na sekundu se nešťastně zatvářil a pak… usnul. Najednou byl mimo, ale jako by prostě spal. I hned jsem tušila, že to není v pořádku a zmocňovala se mě hysterie. Pak přišel podivný tlak a vtáhlo mě to sem. On tady byl v těle nějakého blázna, který tu zabíjel hrozně moc bytostí, a jejich milovaní se mu mstili. Umíral. A já dostala volbu. Když zjistili, že byl v jeho těle lidský chlapec, dali mi tu možnost. A já, stejně jako ty, jsem samozřejmě neváhala ani vteřinu a přijala. Přenesla jsem se sem a Johny se vrátil na zem. Byla to hrůza, vím přesně, jak se cítíš. Tak moc se ti omlouvám! Nenapadlo mě… Nevím, proč jsem to dělala. Už dávno jsem ztratila duši, city i srdce. Bylo to mé pitomé zpestření téhle prokleté věčnosti.“

„Nestárne se tady,“ konstatovala jsem. Ani jsem se neobtěžovala, dělat z toho otázku, odpověď mi byla předem jasná.

„Ne, nestárne,“ potvrdila smutně mou domněnku.

„No… A co s námi bude teď? Už se na tebe nezlobím a ve skutečnosti jsi mi tu teď vlastně nejbližší,“ ušklíbla jsem se. „Ale zabíjet s tebou nebudu.“ Zatvářila se provinile.

„Promiň. A to bych po tobě samozřejmě nikdy nechtěla! Ne teď. Vlastně bych toho měla sama nechat.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „Víš, asi bych z tebe dřív udělala svou pomocnou ruku, další zabijáckou zbraň, ale pomohla jsi mi probrat se, otevřít oči. Byla jsem hrozná…“ Nakonec si povzdechla.

„Zdáš se mi teď tak jiná normální, přátelská. Jako bys toho ani nebyla schopná. Proč jsi taková byla?“ ptala jsem se zmateně.

„Tenhle svět mi ukradl život. A tak ho já kradla jemu…“

„To se zdá fér,“ přiznala jsem upřímně. „Tím samozřejmě nechci říct, že bych s tím souhlasila! Ale chápu to. Být tu teď sama, nejspíš bych se s tím nedokázala vypořádat a skončila stejně.“ Zamýšlela se nad mým pohledem na věc a pokyvovala hlavou.

„Jo. Ale to mě neomlouvá.“ Pousmála jsem se. Koneckonců… Stella se náhle zdála být fajn. Hodnou dobu jsme udržovaly mlčení a poletovaly si každá svými myšlenkami.

„To byl teda den,“ prohlásila jsem po nějaké době a obě jsme se zasmály. Bylo to jako být na skautském táboře. Sice jsem při úkolu ztratila body, ale holce z jiného oddílu se to stalo taky a spřátelilo nás to. Bylo nepatřičné, přirovnávat Edwarda k nějakým pitomým bodům, jen mě to prostě napadlo a stejně je už na nic, přemýšlet, co je patřičné a co ne. Tady je mi to vážně celkem na nic. Nebyla jsem šťastná - jak bych mohla? - ale věděla jsem, že tohle je nejlepší možná konec téhle tragédie a byla jsem smířená. Osud je osud, ať je ten parchant jakýkoliv…

„To ano,“ přikývla. „Nechceš už jít domů? Nebo tu budeme dál sedět celou dobu v mlaze?“

„Mlaze?“ zopakovala jsem nechápavě a zvedla se, jako ona.

„Mlaha,“ řekla a ukázala směrem pod naše nohy. „Asi sis všimla, že nechodíme po trávě… Tohle se jmenuje mlaha.“

„Dobře, tak jdeme,“ zasmála jsem se a rozešla jsem se vedle Stelly. Byla jen o trochu vyšší než já.

„Vypadám pořád stejně?“ napadlo mě najednou.

„Uvidíš,“ odpověděla a soudě dle jejího úsměvu nejspíš ne. Začínala jsem se obávat, co mě čeká. Stella výrazně zrychlila tempo, protože jsme se rozešly lidským krokem a já se přizpůsobila. Ještě jsem nebyla zvyklá, používat to jako normální rychlost.

Stellin „dům“ byl limetkově zelený a tak trochu vesměs tvořen nesmyslnými tvary. Čekala jsem zase kouli, ale tohle byli… Prostě jako byste jen stavěli zdi, jak se vám zachce a nebyli úplně střízliví. Jednou do špičky, pak normálně rovně a jednou zase zakulacené. Musela jsem se začít smát. Rádoby uraženě se na mě ohlédla.

„Něco se ti nezdá?“

„A to mi to jako nespadne na hlavu?“

„I kdyby, byla by to jen škoda krásného obydlí,“ rozesmála se a pak na mě mrkla. „Ale neboj."

Něco končí, aby něco jiného mohlo začít. No, není to fér? Jo... Někdy se svět snaží bý fér až trochu moc... Díky všem za vaši podporu, mám vás ráda. A nezapomeňte - je jen na vás, jestli chcete pokračování. Já to matlám pro vás :)

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hlubinách snění 1: