Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 13. kapitola

21.01.2010 (08:15) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

Už věčnost jsem jiná!

13. kapitola

„Bells, vstávej.” Začal mluvit nádherný hlas. Já jsem jen zamručela a snažila se spát dál. Prsty jsem ale nahmatala něco pevného a chladného. Pomalu jsem jimi ťapkala nahoru a sevřela látku. Prudce jsem otevřela oči a zjistila, že ležím hlavou na Edwardově hrudi. Nesměle jsem se usmála a posadila se.
„Esme už ti dělá snídani. Máme jít do kuchyně.”
„Jenom se obleču.”
„No, Alice už ti něco připravila.” kývl hlavou v šatně. Podezřívavě jsem se tam vydala. Zavřela jsem za sebou dveře a prozkoumala tu hromádku oblečení. Tmavé rifle, dlouhé tmavě modré triko a o stupeň světlejší mikina. Mohlo to být horší. Vyšla jsem a do ihned jsem se ocitla v náruči Edwarda.
„Moc ti to sluší.”
„Děkuju, jen se ještě půjdu učesat. Dej mi minutku.” Rychle jsem ho políbila a šla do koupelny. Vlasy jsem si dala do skřipce.
Znovu na mě čekal přede dveřmi. „Můžeme jít.” Usmála jsem se na něj. V kuchyni to úžasně vonělo. Toasty. Edward mě celou dobu, co jsem jedla sledoval. Když jsem dojedla, šli jsme rovnou do garáže a jeli do školy.
Den by byl nudný, ale Edward se rozhodl, že o mě chce vědět vše. Vyptával se na každou maličkost. Nejvíc ho rozesmálo, že mimo vážné a klavírní hudby mám z novodobých nejradši tvrdší žánry. Směšné mu přišlo, že máme rádi téměř ty samé kapely.
Ptal se mě na nejoblíbenější jídlo, květiny, barvy. V angličtině jsme se dostali ke knihám. Když se mě zeptal na oblíbenou vůni, zasmála jsem se. „No mám ráda jasmín. Šantalové dřevo taky krásně voní.”
Při obědě jsem nenápadně jedla ze všech táců, aby bylo vidět, že všichni něco snědli. V biologii nám učitel zadal laboratorní práce. Měli jsme je hotové jako první tak nás pustil domů. Edward si snad vytvořil nekonečný seznam otázek. Nemělo to konce, byl jako psycholog.
„Jaký je tvůj nejoblíbenější film?” Kdyby se neptal s takovým zaujetím, myslela bych si, že žertuje.
„Ehm, já jsem opravdu moc filmů neviděla. Jaký je tvůj?”
Jen se usmál, odhalil můj pokus převést řeč na něj.
„Mám rád Walk The Line. Je to takový životopis jednoho zpěváka.”
Právě jsme zastavovali před domem a než jsem stihla něco udělat, Edward mi otevíral dveře. Jak gentlemanské. S úsměvem jsem přijala nabízenou ruku a vystoupila.
Šla jsem k sobě do pokoje a dala tašku do rohu. Když jsem byla v koupelně, slyšela jsem něžné tóny klavíru. Byly mi povědomé, zpíval mi je včera na usnutí.
Vydala jsem se k němu a tiše si sedla na lavičku. Podíval se na mě, aniž by přestal hrát. Jeho pohled byl naprosto podmanivý. Utápěla jsem se v jeho očích a nechtěla jsem žádnou pomoc, která by mě odsud vytáhla.
Hudba byla teď pomalejší a pokud to šlo, tak i něžnější. Ohromeně jsem poslouchala. Hltala jsem každou notu, akord, melodii. Nemohla jsem se ubránit zklamání, když se píseň blížila ke konci. V tom tichu jsem si položila hlavu na Edwardovo rameno. Ten kolem mě omotal paže.
„Ta byla pro tebe. Složil jsem jí nedávno.”
„Moc děkuju. Je nádherná.” zašeptala jsem dojatě.
„Není tak překrásná jako ty.” řekl a políbil mě do vlasů. Nenechala jsem to jen tak a natáhla se pro další polibek, tentokrát opravdový.
Zbytek dne uběhl strašně rychle a zase byl čas jít spát. Tentokrát jsem se těšila. Bude u mě Edward. Alice mi naštěstí přichystala saténové pyžamo a ne nějakou její košilku. Jen co jsem vyšla z koupelny, vrhl na mě Edward jeden ze svých nádherných úsměvů. Ten jsem mu opětovala a šla se zachumlat do peřiny. Edwardova náruč mi poskytla dokonalý pocit bezpečí.
***

Ráno bylo zamračeno a vypadalo, že bude každou chvíli pršet. Edward vedle mě nebyl, ale neřešila jsem to. Šla jsem se převléknout. Vzala jsem si černé kalhoty, pruhované bílo-černé tílko a bílou mikinu. Nikde tu totiž nebylo oblečení od Alice.
Vyšla jsem z pokoje a zaslechla hlasy z obývacího pokoje.
„… Alice, co když se jen na minutu vzdálí, pak se to může vyplnit!” zanaříkal hlas mého anděla. Ano, je to můj anděl spásy, to on a rodina mě drží nad vodou.
„Edwarde, nedostane se přes nás ani na deset metrů.” Emmett byl nějak vážný.
Právě jsem sešla ze schodů a všechny pozdravila. Alice se ke mně hned přihnala.
„Bello, hádej co se bude dít!” vypískla nadšeně.
„E… nevím?”
„Ve škole bude ples! Musíme jet na nákupy, než ty nejlepší šaty budou pryč.”
Zdálo se mi, že se mi snaží něco zatajit. Teď jsem to hodila za hlavu. Však mi to jednou řeknou. Jsem teď část rodiny.

Po snídani jsme se vydali do školy, vstříc dalšímu nudnému dnu s lidskými spolužáky. A s Mikem.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 13. kapitola: